autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
V tomto díle se vrátíme do toho večera, kdy se pohádali a Tom se málem spustil s Asiatkou na masáži. Tady máte i Billovy pocity a myšlenky. =)
BILL
Netrvalo to dlouho a zaslechl jsem prásknutí dveřmi. Odešel.
„Sakra!“ křiknu sám pro sebe a dál sedím na zemi a opírám se zády o vanu. Opravdu mě nezajímalo, že jsem brečel jako malý děcko, tváře měl špinavé od šminek a oči rozmazané a červené.
Už zase odešel, zase to vzdal. Já vím, že asi nemohl nic dělat, když jsem se tady zamknul, ale odcházet nemusel. Opět utekl od problému. Občas mi to přišlo tak, jako by mu na mně vůbec už nezáleželo. Od té doby, co mezi námi něco začalo, si se mnou hrál. Vzal si mě, jen když potřeboval. A já se mu ještě nabízel a nechával jej. Lhal bych, kdybych jen pomyslel na to, že jsem to sám nechtěl. Chtěl, a víc než je zdrávo. Přímo jsem po tom toužil a lpěl na tom. Ale co je mi to teď platné? Teď, když se zase hádáme, když je pryč, a já jsem tu sám. Opět sám.
Pořád musím vzpomínat na odpoledne. Když jsme jen leželi a jeho hlavička byla na mojí hrudi a poslouchal moje srdce. Srdce, které bije pro něj, a to už od té doby, co jsem přišel na svět. On byl, je a vždy bude důvod, pro který žiju. On moc dobře ví, že bez něj bych to nezvládnul. Nebyl bych to já. I předtím, než se mezi námi stalo cokoli víc, tomu tak bylo.
Ale jak tomu bude teď? Proč mám najednou strach, že on už nechce, aby právě on byl mým důvodem k životu? Proč se mi pořád vzdaluje? Samozřejmě, že jsem nečekal, že mi bude naprosto věrný. Je to pár dnů, co snad poprvé za svůj život řekl „miluju tě“. Je to pro něj asi šok a já to plně chápu. Kdyby to řekl nějaké dívce, možná by to pro něj bylo naprosto normální a v pořádku, dokázal by se vypořádat s tím, že už vyspěl a chce trvalý vztah, chce tu být neustále pro někoho, koho miluje, a zároveň kým je milován. Ale on vyznal lásku mně. Vlastnímu bratrovi. Dvojčeti, které se do něj naprosto bezhlavě zamilovalo a zbláznilo.
Ale proč na tohle sakra vůbec myslím?! Stejně tím nevyřeším to, co se stalo. To, jak mě ranil. Tak zatraceně ranil. Bolí to. Připadám si jako špinavý kus hadru, který odhodil do rohu pokoje a ještě na něj dupnul špinavou podrážkou boty.
Zvednu se z té studené podlahy a vyjdu z koupelny ven. Rozhlédnu se. Opravdu tu nikde není. Zhluboka se nadechnu a jdu do pokoje. Vezmu si krabičku s cigaretami a jdu na terasu. Zapálím si a koukám se dolů. Je to hodně vysoko. Z té výšky se mi převrací žaludek a mírně snad točí i hlava. Připadám si teď, jako bych spadl dolů. Rozplácnul se tam dole na silnici či chodníku, a každý mě jen překročil a šel dál. K čemu jsem tady vlastně dobrý? K ničemu. Připadám si jako ta nejlacinější děvka z Hollywoodu, kterou si Tom půjčil, jen když měl zrovna chuť a nebo se dokonce nudil. Kde je kousek té něhy a lásky, o které pořád jen mluví. Ale jen mluví… když pominu dnešní odpoledne, nezažil jsem moc situací, kdy by mi dokázal jinak než fyzicky, že mě má rád, že mě miluje. Asi jsem byl příliš naivní, když jsem si říkal, že tohle bude dobré, že to zvládneme. Že náš vztah bude o to hezčí, když jsme dvojčata, že to bude mnohem silnější. Dokonalé.
Až když jsem dokouřil a zašel dovnitř, zjistil jsem, že mi bliká mobil. Bylo už velmi pozdě. Ani jsem si neuměl momentálně spočítat, kolik hodin jsem tu už strávil sám. Napsal nebo ne?
Se strachem jsem se podíval, od koho je ta sms. Tom. Ano, napsal.
„Mrzí mě, co jsem udělal, ale je pozdě. Nedá se to napravit a vzít zpátky. Až budeš moct a budeš připravený, sbal si věci. Poletíme domů.“
Když jsem si to přečetl, zůstal jsem na ten mobil jen nehybně koukat a strašně jsem se znovu rozbrečel. Ne! Ne, to nemůže. Sakra! Nemůžeme teď přece odjet a všechno vzdát. Nemůžeme si to zkazit, nemůžeme!
Veškerou bezmocností jsem třísknul mobilem do postele a vstal. Začal jsem bezhlavě bušit pěstí do zdi. Křičel jsem, naříkal, brečel. Ale nikdo mě neslyšel, nikdo mi nemohl pomoct. On tu nebyl!
Nemůžu dovolit, abychom se vrátili teď do Německa. On mě opustí. Vím, že mě opustí a všechno skončí. Pak už nebudu mít žádný důvod žít a být na tomhle zkurveným světě.
Když jsem se maličko uklidnil, podíval jsem na svou ruku. Až teď jsem zjistil, že mi teče krev. Ah, to ta sklenička v koupelně.
S veškerým a snad i posledním odhodláním jsem vzal mobil a vytočil Tomovo číslo. „Účastník je momentálně nedostupný. Prosím zavolejte později nebo zanechte vzkaz,“ ozvalo se jen.
„Do prdele, kurva, kurva, kurva!“ Kde je? Pane Bože, kam šel a co dělá? Co když se mu něco stalo?
V rychlosti jsem volal dolů na recepci.
„Prosím vás, bral si pan Kaulitz auto?“ řeknu do telefonu ztěžka.
„Pan Kaulitz? Moment, podívám se do počítače,“ řekne recepční.
„No tak bral nebo ne?“ řeknu po minutě už nervózně.
„Pan Kaulitz si auto nebral, ale je to pár hodin, co odešel pryč z hotelu. Mohu vám nějak pomoci?“
Slepice jedna zasraná! Ty mi opravdu pomoci nemůžeš.
„Ne, děkuji!“ křiknu až trošku přehnaně a položím to. Dobře, takže neodjel. Nemůže být tak moc daleko. Ale když ho půjdu hledat, tak ho stejně nenajdu. Nevyznám se tady a netuším, kam mohl jít. Zatraceně! Připadal jsem si jako naprostý idiot. Nikdy jsem se nechoval tak, jako teď. Byl jsem tak nervózní, rozhozený, a hlavně nevyrovnaný. Nejradši bych si nafackoval a pak hned jemu!
Začal jsem chodit po pokoji, byl jsem tak nervózní. Celý jsem se chvěl. Snažil jsem se udržet v sobě aspoň ten hrozný pláč, ale nešlo to. Až do doby, kdy zazvonil telefon. Ne mobil, ale přímo telefon, který jsem měl já i Tom na nočním stolku vedle postele.
Nedůvěřivě jsem to vzal s tím, že bude opět volat poslíček.
„Ano?“ řeknu nervózně. Prosím, ať je to Tom. Ale ten by mi zavolal na mobil…
„Ahoj, ty můj koblížku. Tak jak je v Arizoně?“ zasměje se odporně přeslazený hlas, který okamžitě poznám. Ne, pane Bože, to ne!
„Pane Bože,“ zašeptám do telefonu. Nohy mi selžou a sjedu na zem, „nech mě, nech mě na pokoji, prosím!“ zakňučím skoro až.
„Dobře, nemusíš odpovídat. Stejně to vím. Jak se, Billy, máš?“ Určitě se usmívá.
„Jak víš, že jsem tady? Zatraceně, táhni už do prdele!“ křiknu bezmocně.
„Ale ale,“ zamlaská káravě. „Takhle se mnou nemluv.“
„Nic jinýho si nezasloužíš. Přestaň mě obtěžovat.“ Tolik jsem věřil v to, že tomuhle je konec. Že jsem od něj daleko, ale opak se stal pravdou. Proboha, jak může vědět, kde jsem? Že jsem v Americe, v Arizoně a v tomhle zasraným hotelu? A hlavně… že jsem tu sám.
„Ale notak, ty moje sluníčko,“ zasměje se. Zdá se být dobře naladěn. „Hlavně už neplakej, ano? Tom ti za to přece vůbec nestojí, hm.“ On to ví? Sakra, jestli mu něco udělal, tak…
„Jak víš, že… do prdele, cos mu udělal?!“ křiknu a začnu strašně brečet. Hah, jako bych snad za tu dobu přestal. „Jdi do hajzlu! Jestli jsi mu něco udělal, tak je to tvůj konec!“ Začne se hlasitě smát.
„Billy, já tě přijdu navštívit. Mám tak dobrou náladu a chci tě vidět, chci tě utěšovat ve své náruči. Jaký máš patro? Nechci se ptát tý starý ženský na recepci. Je v porovnání s tebou tak ohyzdná,“ cukruje na mě.
„Ne, nechoď sem. Ne!“ řeknu a položím ten telefon. Bezmocně se schoulím na zemi do klubíčka. Prosím, Tome, vrať se mi…
Momentálně jsem se stal opět tím maličkým bezmocným Billem, který Toma tolik potřebuje. Potřebuje ho cítit u sebe a vědět, že ho ochrání, a že i on je v naprostém pořádku. Co když mu něco udělal… Měl bych s ním zřejmě začít vyjednávat. Kdybych se mu odevzdal, možná by všechno tohle zlo skončilo. Asi by to tak bylo nejlepší.
Neměl jsem Tomovi tehdy říkat o tom dopisu. Neměl jsem mu říkat o těch telefonátech a hlavně tehdy večer jsem měl nechat toho psychopata udělat to, co chtěl. Dnes by bylo všechno jinak. Možná bych už prděl do hlíny a o ničem už nevěděl. Ale copak můžu být takový sobec a nechat tady to milované stvoření, které se momentálně potuluje po Arizoně?
Ležel jsem a brečel. Pořád jsem čekal, že se otevřou dveře a Tom přijde a já ho budu moct pořádně obejmout a ještě mu znovu vynadat, a při tom na něj křičet, jak moc ho miluju. Ale nestalo se tak. Nepřišel nikdo, naštěstí ani ten úchyl, který mi ničí život.
Kolem ranních hodin jsem se odšoural do koupelny. No fuj, tohle nejsi ty, Bille…
Všiml jsem si, že je zem od krve. Ale nějak mě to nezajímalo. Jen jsem na sebe koukal a kousal se zevnitř do rtu. Skoro jsem se sám sobě a hnusil. Tak příšerně jsem zhubnul. Vždycky říkal, že ho moje kosti píchají… Ale tehdy mě to snad i rozesmálo.
Podíval jsem se do malé kosmetické taštičky, našel jsem tam i svoje prášky na spaní. Pár jsem si jich vzal. Potřeboval jsem vypnout, nutně. Nechtěl jsem udělat žádnou hloupost, to ne. Jen spát a přestat vnímat všechno. Spolknul jsem je pod tekoucí vodou a pak se posadil na zem. Netrvalo to dlouho a usnul jsem… a ani jsem neměl chuť se probouzet.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: Janule
Je mi líto Billa, pomalu začíná být přesvědčený, že ho Tom nemiluje a ani nikdy nemiloval…musí to pro něho být kruté pocity a do toho ještě ten otravný hnusák =(
Bojím se, že když Bill usnul, přišel do pokoje a něco mu udělal, nebo ho dokonce unesl…doufám, že ne a že ho Tom najde pěkně spícího v koupelně =) A hlavně, že se spolu udobří =)♥
Nechápu,jak to ten uchyl mohl zíjstit ježiš!! debil jeden!! a Billa mi je líto..snad se z toho vyspí a až Tom příjde,bude všechno v pohodě