autor: Áďa
Od požáru, který kluci nechtěně založili, uplynul skoro měsíc. Nic moc významného se za tu dobu v jejich životech nezměnilo, až na to, že se po svátcích přestěhovali zpět do Berlína. Bill vzal Toma do svého malého bytečku, ale brzy kluci zjistili, že jim tam je až moc těsno. Koupili si teda krásně prostornou čtyři jedna, přičemž však základní zařízení nechali podobné, jaké bylo v Billově garsonce. Prostor doplnili květinami a menšími palmami v květináčích, na zem dali plovoucí podlahy a po celém bytě jako dekorace umístili na zem, křesla či gauče chlupatiny, které krásně ladily s Billovou imitací vycpaniny ledního medvěda. Ten se báječně vyjímal na tmavém koženkovém gauči a hned první den, co ho Tom uviděl, byl chudák medvěd pokřtěn nemravnostmi, které na něm sourozenci ihned začali provádět.
„Tomííí,“ zavrněl spokojeně Bill, když kytarista zapnul elektrická krbová kamna, která začala ihned vysílat příjemné teplo, jež báječně kontrastovalo s temnotou a chumelenicí za okny venku.
„Copak, miláčku?“
„Zapal ještě svíčky… jen tady na stole,“ zaprosil Bill.
Tom bez meškání splnil jeho přání, ale pak si musel dojít do kuchyně pro sklenici studené vody, aby vůbec dokázal rozdýchat tu krásu. Pokoj sám o sobě vypadal nádherně, ale když se k tomu přidaly sněhobílé svíčky, jejichž plamínky tančily na sedmiramenném křišťálovém svícnu a ozařovaly Billa, který si se sklenicí šampaňského hověl na gauči v bělostných chlupech, oděný jen do spodního prádla a domácího trička, málem se mu podlomily nohy.
„Vypadáš… vypadáš kouzelně, lásko,“ zachraptěl a přisednul si vedle něj na gauč. Loknul si ze své sklenky bublinek a volnou rukou Billa obejmul a přivinul k sobě. Kupodivu však neměl ani jeden z nich chuť na sex. Oba je to mírně překvapovalo, ale dnešní večer si chtěli jen tak užít rodinnou pohodou a relaxací. O to víc se nešetřilo něžnými pusinkami, hlazením, objetími a šeptáním něžných slov. Pořád si ten večer vynahrazovali všechno, o co během těch pár nešťastných měsíců přišli, a oběma se to moc líbilo.
„Tomi… mám nápad,“ zamrkal Bill a nasadil svůj štěněčí kukuč, který uměl naprosto dokonale.
„Jaký, miláčku?“
„Co kdybychom si pořídili štěňátko? Teď, když jsme tady sami a Scotty se zbytkem smečky je u našich… Tomi, co ty na to?“
„No… já v tom nevidím problém, ale teď budeme dost nahrávat… bude tady samo…“
„To nevadí, budeme ho brát s sebou!“ přerušil ho Bill, vyskočil ze sedačky a začal nadšeně poskakovat. A to už bylo jasné, že štěňátko prostě bude, i kdyby se Tom stavěl na copy, i když to nebylo zapotřebí, protože jemu ta myšlenka nevadila.
„A jaký budeš chtít?“ zeptal se, když se jeho dvojče maličko uklidnilo. „Zase z útulku?“
„No… já jsem tentokrát přemýšlel… o nějaký konkrétní rase… nějaký, která je něčím zajímavá… něčím ojedinělá… jinak bych musel skoupit všechna štěňátka ze všech útulků na světě…“ pousmál se Bill s mírně provinilým pocitem vůči všem svým pejskům, co měl u rodičů. Věděl, že pejsci z útulku jsou pak neuvěřitelně vděční a on jim rád pomohl, ale chtěl… něco jiného. Trošku změnu.
„Dobře, není problém,“ pokrčil Tom rameny. „Výběr je na tobě,“ pousmál se a velkorysým gestem Billovi podal notebook.
Trvalo skoro hodinu čistého času, než si Bill pozorně prohlédnul různá plemena, než se nakonec obrátil k Tomovi, který mezitím poklimbával, s rozzářenýma, vítězně svítícíma očima.
„Našel jsem ho, i stanici, kde zrovna mají štěňátka k odběru!“
Tom se s mírným trhnutím probral, a když si promnul oči, zaostřil na obrazovku.
„CO to je???“
„Náš budoucí pejsek, a je to barzoj!“ zašveholil Bill nadšeně. „Není úžasný?“
Jedno se tomu plemeni upřít nedalo. Jestli Bill hledal rasu, která bude něčím absolutně odlišná od všech ostatních, nemohl si vybrat lépe. Už jen z fotek čišelo, že barzojové byli chováni výhradně ruskou šlechtou. Aristokracie vyzařovala z každého coulu jejich těla. Jako jediní psi měli i velice výrazný klabonos, čelo jim přecházelo rovnou do špičatého, protáhlého čumáku, aniž by se lebka předtím tvarovala napřed dolů a pak teprve do čenichu, jako tomu bylo u všech ostatních psů. Hubeňoučké tělíčko bylo pokryto dlouhou hedvábnou srstí, na některých fotkách ji psi měli úplně rovnou, na jiných kudrnatou. Některým spadala v oblasti hrudního koše skoro až k zemi, jiní ji zase měli hodně krátkou. A ta škála barev!!! Od jednobarevných přes dvoubarevné, několikabarevně žíhané, až po všemožné strakáče… a snad všechny možné barvy, které si člověk umí představit. Od bílé přes šedou, hnědou, zlatou, červenavou až do černé…
Ale Tomovi se tahle rasa vůbec nelíbila. Nikdy neměl chrty moc rád. Jo, když ho někde viděl, byl to pes jako každý jiný, nedokázal by na ně být zlý, ale když ono to bylo tak divný! Neskutečně vyzáblý tintítko, který se jevilo, že se zláme při sebemenším zafoukáním větru. Samá dlouhá noha, samá kost, lezoucí zpod kůže… no a Bill si musí vybrat zrovna tohle! Proti jiným psům to je navíc ještě delší, jak tejden před vejplatou. Jediná krapet výhoda byla ta, že to aspoň mělo dlouhý chlupy, který tu vyzáblost aspoň trochu maskovaly. Ale ani tak to Tom nemohl rozdejchat.
„Miláčku… to je vtip, žejo?“ pokusil se ujistit, ale pohled do Billových očí ho bohužel ujistil, že je na omylu.
„No řekni, není úžasnej?“ zašveholil zpěvák nadšeně.
„Mno… musí se mu nechat, že k tobě ladí dokonale. Vychrtlej jak sviň, vysokej jak kráv- „
„Je to třetí nejvyšší plemeno vůbec!“ přerušil ho Bill a vesele se culil na obrázky. „Aspoň vedle mě nebude vypadat tak malý jako Ketynka!“
„Ketynka je aspoň normální pes!“ vyjekl Tom, a když se mu před očima mihnul vzhled Billovy jezevčice, přišla mu v porovnání s touhle kobylou na obrázkách jako Miss World proti bezďákovi.
„Dyť je nádhernej!“ namítnul Bill. „Tomi, já se na něj tak těším!“
Tom si dramaticky povzdechl. No to tomu dal, že se nechal zlanařit na něco takovýho. Ale už nemohl couvnout…
„No fajn, ale vychováváš si to sám. Já s touhle chodící kostrou nehodlám mít nic společnýho!!!“
Bill se na něj zaraženě podíval.
„Ale vždyť jsi říkal, že ti nebude vadit, když si plemeno vyberu já…“
„No dyť já nic nenamítám!“ pokrčil Tom rameny. „Kup si ho, kup si klidně i čivavu nebo mopsla, mně to je jedno. Nemám s tím problém. Jenom tě ujišťuju, že kolem tohohle zombíka se motat nehodlám víc, než bude nezbytně nutný a až budeš chtít se psema machrovat na veřejnosti, tak si jednu k našim pro Scottyho a Ketynu, nebudu pózovat někde s nějakým anorektikem! K tomu mi stačíš ty!“
Bill jenom pootevřel pusu a Tom si uvědomil, že tohle malinko přestřelil.
„Dělám si srandu,“ rozesmál se, vrhnul se na brášku, svalil ho na kožešinu a začal ho šimrat pod bradičkou. „Ale to o tom psovi myslím pořád vážně!“
Bill zezačátku vypadal, že bude trucovat, ale Tom ho nakonec dokázal rozesmát tak, že se rozhodl jeho kousavou narážku na svou hubenost ignorovat. Dyť beztak nebyl daleko od pravdy, hubenej skutečně je, tak čemu by se měl divit. Dokud jeho postavu nebude rozpitvávat Bild, tak je to v poho…
Nechal se Tomem škádlit a pošťuchovat, dokud mu nezačala klesat víčka. Přišlo to docela naráz. Skoro si ani neuvědomil, že ho Tom s úsměvem vzal do náručí a odnesl do postele. Už měl jenom plnou hlavu snů o svém novém pejsánkovi…
„Ježiiiiiš, ti jsou tak sladkýýý!“ splácnul Bill k sobě potěšeně ruce, když je následující den uvítala na své zahradě mile se usmívající paní. Pustila je dovnitř a zase rychle zavřela.
Právě včas. Ani se nenadáli a už se kolem nich vyrojilo devět… no, podle netu to měla být dvouměsíční štěňátka. Podle Billa, který podvědomě očekával malinkatá, sotva se motající klubíčka, musela být štěňata o dost starší, protože mu sahala skoro po kolena. Podle Toma to byla zretardovaná přemutovaná hříbata, ale tuhle poznámku si radši nechal pro sebe.
„Ale já nevím… které si mám vybrat?“
Bill se tázavě rozhlédl kolem sebe, ale chovatelka se jenom usmívala a Tom se od výběru evidentně distancoval. Zmateně přešlápnul, skousnul svůj ukazováček a zkoumavě se na štěňátka zadíval. Které se mu líbilo asi tak nejvíc? Zatím se to vzhledově dospělému barzojovi vůbec nepodobalo, ale Bill z toho, co si načetl na netu, věděl, že se opravdu z těchhle rozkošných pakobylek vyklubají nádherní aristokrati. Jenže jakou barvu má zvolit? Všichni pejsci byli svým způsobem nádherní a ojedinělí. Ať už se jednalo a stříbřitě šedivého s bílým bříškem a špičkami paciček, nebo o čistě zlatého, sněhobílého s červenavými strakatými flíčky, nebo černo-hnědo-zlato-bíle žíhaného.
Dřepnul na bobek a bezradně si povzdechnul, když vtom k němu přihopkalo uhlově černé štěně. Nemělo na sobě jediný světlý znak, bylo jednolitě černé. Sedlo si před ním, a aniž by jakkoliv dotíralo nebo se hlásilo o pozornost, začalo si neznámého prohlížet. A Bill měl pocit, jako by ten pohled byl snad rentgenový, tak intenzivně vnímal, jak jej temně hnědé duhovky, skoro stejné jako ty jeho, pozorují. Najednou měl pocit, jako by byl absolutní nula, tak mocná aura z toho štěněte vyzařovala. Pejsek si byl očividně velmi dobře vědom toho, jak hrdá a vznešená je jeho staletími šlechtěná krev, která mu koluje žilami, a jeho pohled to dával všem jasně najevo, nikoliv však arogantně.
Okouzleně si koukali se štěnětem do očí a po chvíli ho Bill rozechvěle vzal do náručí.
„Tohle si vezmu.“
Tom úlevně vydechl, protože pro něj to byl signál dvou věcí: vysolit chovatelce peníze… a konečně domů. Nějak se tady cítil nesvůj. Jo, sice ti psi byli opravdu ojedinělí, ale stál si za tím, co včera řekl. Byli to prostě takoví Billové ve psí verzi. Úžasní, ojedinělí, raritní… ale pořád to pro něj byli chrti, kteří i přes plné misky vypadali, jako by je někdo mučil hlady.
Když nastoupili do auta, sice si toho prcka pohladil, aby se neřeklo (musel přitom skutečně ocenit, že srst byla oproti psům, na které byl zvyklý, jemná jako hedvábí – a nebylo to jen štěněčím věkem), ale dál už se usmíval jenom Billovu spokojenému štěbetání a šišlání na Daimona.
To byla další věc, ze které byl Bill naprosto unešený. Podle jeho názoru se jméno Daimon k celočernému zvířeti dokonale hodilo. Až povyroste a naroste mu dlouhá srst, bude skutečně vypadat jako přízrak, jako démon.
Pro tuhle chvíli byl Bill naprosto šťastný a Tom, vidouc jeho zářící očka, neubránil se taky pocitu štěstí. Ten pocit byl dokonalý a Tom si ho nemohl nechat zkazit tím, že si jeho bráška vybral takový pofidérní vyžlátko. Neodolal a když čekal na křižovatce na zelenou, tak Billa něžně políbil… a volnou dlaní přitom pohladil i nejistě kníkající černé, trošku větší klubíčko.
K tomuhle dílu musím připsat jednu věc. Štěňátko jsem tam zařadit chtěla (však ho ještě Bill bude hodně potřebovat – a víc už neprozradím!!!) a za běžných okolností bych dala trošku známější rasu nebo třeba jen nějakého pejska z útulku. To bych ale doma nesměla mít půlroční štěně ruského chrta (jak se taky barzojům jinak říká). Musím přiznat, že pro mě, která jsem byla celý život zvyklá na německý ovčáky, byl tohle šok. Vlčák poslechne na slovo. Tohle je opravdu proti tomu hrdý, nezávislý pes, který svůj původ doopravdy dává najevo každým coulem. Jen on sám si rozhodne, co poslechne a co ne (byli šlechtěni k tomu, aby se rozhodovali sami za sebe, takže je to ve finále taková kočka ve psí podobě) a skutečně, když ji vidím, jak leží na gauči a teď se na mě jenom tak klidně dívá… já se fakt najednou cítím jako absolutní looser 🙂 Když nám tohle říkala chovatelka, tak jsem jí nechtěla věřit, prostě pro mě to byl jenom krásný, netypický pes a ty „aristokratický“ kecy pro mě byly jenom zveličováním. Ale je to pravda pravdoucí a i když každý pes je něčím výjimečný, z barzojů jejich urozená minulost čiší každým coulem, a to potvrdí každý „chrtař“. Sama jsem nevěřila… ale už věřím a vím, co ty řeči chovatelů znamenaly 🙂
A proč jsem ho dala do povídky? Protože když jsem na vlastní oči viděla Daimona z chovné stanice Majove Bohemia (jediná stanice v ČR, která se specializuje přímo na černé zbarvení, které je u téhle rasy docela vzácné), od toho dne jsem si vedle Billa jako psa dokázala představit už jedině tohle plemeno, žádné jiné. Prostě jak bylo v textu, hrdý, vznešený, nespoutaný aristokrat 🙂 ale protože nevím, kolik z vás barzoje zná (není to moc častý plemeno), přidala jsem pár obrázků a požádala Majku, které tímto moc a moc děkuji, o fotomontáž, abych se s vámi podělila o tu nádhernou vizi, která je v mé hlavě, kdykoliv si vybavím dvojici Bill – pes 🙂
Tak snad jsem vás tímhle dodatkem neotrávila, ale nemohla jsem si pomoct 🙂
Mějte se a u příští kapitoly pa 🙂
autor: Áďa
betaread: Janule
Já barzoje znám z ruských filmů a jsou to překrásní psi, aspoň mě se líbí a nejvíce ti čistě bílí =) A žádný jiný pes se k Billovi nehodí víc, oni oba působí tak trošku přešlechtěně xDDD
Jinak mě hrozně rozesmála ta hláška:"A to už bylo jasné, že štěňátko prostě bude, i kdyby se Tom stavěl na copy" xDDD Fakt povedené xD
Tím, co jsi napsala na závěr, že bude Bill pejska hodně potřebovat, jsi nenápadně naznačila, jak moc asi bude v budoucnu osamělý a nešťastný, bez Toma…
[1]: no nevím, jestli zrovna to přesně, ale míříš s odhady docela přesně.
no právě, od doby, co mamka nedala jinak, než že si pořídíme barzoje, a já pak mohla na vlastní oči vidět celočernýho Daimona, tak už si vedle Billa nic jinýho představit neumím 🙂 řeklas to dobře – oba jsou přešlechtění 😀
[1]: Janí, co jsem říkala o Billovi a chrtech? Vidíš, já to tehdy raději jen šeptala, protože jsem se bála, že se na mě Billí naštve… To je úžasné!♥♥♥
Ádi, začetla jsem se do "Prosím…ne! a je to naprosto úúúúžasné, jsem vtažena do děje a povídku hltám! Je dokonalá. A myslím, že Čachtický pán byl jasně inspirován tebou. Já smekám!!♥
Tady se s pořádným komentem přihlásím příště. Vypadá to, že jsem si vyhlídla další autorku, jejíž dílka mě prostě nemůžou zklamat!*tleská*
[3]: tak to jsem ráda, že se ti to líbí, díky moc za pochvalu 🙂 :-*
[3]: PS: tak jsem se po době zase vzpomínkově ponořila do Prosím… je zvláštní to číst po roce zpětně, připadá mi to jako včera, kdy jsem to psala, živě si vybavuju místa i okolnosti tvorby…
no každopádně mě tvoje komentáře moc potěšily. jak jsi u jednoho psala něco jako "že se pokaždý tak rozepisuješ" nebo jak to bylo… já jsem za to naopak hodně ráda. nejen, že v nich zhodnotíš děj, ale všímáš si tam i drobností, které tam dávám záměrně pro oživení situace. pokud to jsou třeba nějaké hlášky, tak kolikrát si i říkám, že je třeba někdo v komentech zmíní… nebo když tam dám něco, co není významné, ale já to vidím jako zpestření… a ty jsi jedna z velmi mála těch, co si takových detailů všimnou. v komentech se dokážeš do rolí twins krásně vcítit, hodně podobně jako já, když jsem to psala.
co si budeme povídat, do rolí twins se vžije u každé povídky každý, kdo ji čte. ale už ne každý to na konci třeba rozebere nebo tak nějak, a třeba zrovna ty, Janča nebo Ainikki (jestli jsem na někoho dalšího zapomněla, tak se omlouvám), vy prostě dokážete ten názor rozepsat a třeba i přidat svoje myšlenky. a jeden takový komentář mě potěší víc než deset komentů typu "hezký honem dál" (i když ani ty nejsou k zahození 🙂 )
takže jsem moc ráda, že se ti to líbí… a děkuju 🙂
Už jsem sem nechtěla psát, ale tvá reakce tady mi udělala, Ádi, opravdu radost. Tak jen "maličká" poslední věc: samozřejmě jsem dala přednost povídce "Prosím…ne!", protože to byl tip přímo od tebe. Jsem si jistá, že mé čtení nezůstane jen na těch tipech a projdu i další povídky. Jasně, bude to určitě chvíli trvat, ale tady je ta kvalita zaručená. Líbí se mi styl tvého psaní… "Prosím…" musím číst po částech, je to příliš dobré čtení na to, abych to "jen" prolítla. Ono to svádí k neplechám, když máš před sebou "naservírované" všechny díly, ale byla by to veliká škoda je rychle přečíst. Já si děj maximálně vychutnávám, příběh si to moc zaslouží. A když cítím, že už to hlavička nepobírá (většinou to čtu pozdě večer), tak prostě MUSÍM přestat číst, i když chci vlastně tolik vědět, jak děj pokračuje. Ale pak by mě to mrzelo, že jsem někde mohla něco přehlédnout.
Ádi? Já tedy tak čekala, že Bill, když dával číslo na Tommyho tomu "Sweeney Toddovi" alias "Mr.Lovettovi", se podělí i se mnou, JAKO xDD (Pro příště, Bille, jo? Pošeptáš mi Tommyho číslo? *Billí kýve hlavou na souhlas* Tak domluveno, já to nikde neřeknu 😀 )♥
Ádi, ještě jednou moc děkuji!♥
[6]: no vidíš, a mně ho řekl 😀 jenomže jak ti ho můžu říct, tady na blogu je moc lidí a to by mi Bill nepoděkoval a já mám na tebe kontakt akorát takhle v komentech 😀 ale tím Sweeneym jsi mě rozesmála 🙂
PS: až budeš chtít taky něco temnýho, ale oddechovýho, tak doporučuju Kruh, ten je docela věrnou kopií filmu, byť s pozměněným dějem a ten se teda líbí i mně jako autorce 😀
[7]: Já tady brečím, právě jsem dočetla ten Billův boj o život ve 13.dílu… to je doják!
Hm, Ádi, já jsem Kruh neviděla, takže se nechám překvapit. Nevím vůbec, co je to zač. Ale to nevadí. Teď už je mi prostě jasné, že povídky od tebe budu číst vždy ráda!♥