autor: Mishka
Když jsem se vrátil, Tom se stále věnoval svému jídlu a mě si nijak zvlášť nevšímal. Usadil jsem se tedy zpátky ke stolu a začal dojídat svoji napůl studenou pizzu.
„Kdo to byl? Teda jestli se můžu zeptat,“ prolomil ticho mezi námi Tom. Vzhlédl jsem k němu.
„Byl to Andreas. Můj… můj kluk…“ šeptl jsem a sklopil oči do talíře. Čekal jsem, že se mi bude smát nebo tak něco, ale nic se nedělo. Vzhlédl jsem tedy k němu. Díval se na mě, ve tváři neutrální výraz.
„Co se děje?“ zeptal jsem se.
„Nic,“ zavrtěl hlavou. Jen jsem pokrčil rameny. Nezajímalo mě to, co si myslí. Nikdy mě nezajímal názor druhých, co se mojí sexuality týče. Jednou jsem byl gay a byl jsem na to hrdý.
„Bille? Ty nemáš problém s tím, že jsi gay, hm?“ zeptal se mě. Jako by mi četl myšlenky.
„Ne. Nemám,“ zavrtěl jsem hlavou. Tohle byla pravda. Prostě jsem to neřešil. „Proč, tobě to tolik vadí?“ zeptal jsem se, vkládajíc do úst poslední sousto. Tom už dávno dojedl.
„Ne… nevadí. Jen… Bille, já proti gayům nic nemám. Ale když jsi to řekl, tak jsem myslel, že ti to vadí a že tě tím naštvu,“ řekl a sklopil oči. Asi mu bylo trapně. A taky mu to právem náleželo. Nechal jsem ho ještě chvíli plácat ve vlastní provinilosti, tedy pokud vůbec nějakou cítil, a potom jsem se mu rozhodl odpustit.
„No, nedělej si s tím hlavu. Lidi se k nám prostě takhle chovají. S tím už nic nenaděláme,“ povzdychl jsem si.
„Nechci být stejní jako oni,“ řekl Tom. Neodpověděl jsem, protože v tu chvíli přišla servírka a odnesla naše prázdné talíře. Vytáhl jsem peněženku, že za nás zaplatím, ale Tom byl rychlejší. Podal servírce bankovku a nechal jí nějaké dýžko. Nechal jsem to být, později mu to zaplatím. Ona se na něj zářivě usmála a zamrkala řasami. Protočil jsem oči. ,Že se tu na něj rovnou nevrhne.‘ pomyslel jsem si, ale dál už jsem to neřešil. Tom vstal od stolu a já jsem ho následoval. Vyšli jsme ven na parkoviště a zamířili k Tomovu autu.
„Proč ses tak ksichtil na tu servírku? Co ti zase udělala?“ zeptal se mě Tom. Pokrčil jsem rameny.
„Nechutně s tebou flirtovala,“ řekl jsem ledabyle.
„Co je nechutnýho na flirtování?“ zeptal se Tom nevěřícně. Protočil jsem znovu oči.
„Na normálním flirtování nic. Ale na tom jejím bylo nechutný všechno. A stejně byla hnusná,“ konstatoval jsem, zatímco jsme nastupovali do auta.
„A jak ty to můžeš posoudit, když se ti líbí kluci?“ usmál se na mě vítězoslavně.
„Sice se mi líbí kluci, ale poznám hnusnou holku. Ty bys taky poznal hnusnýho kluka,“ vysvětlil jsem mu to.
„Já tě nechápu, Bille,“ zasmál se Tom a potom už konečně nastartoval. Chvíli jsme jeli mlčky, ale jak jsme se vzdalovali pořád dál od města, měl jsem nutkání se Toma pořád na něco ptát.
„Tome, proč se nemáte s Lukasem rádi?“ zeptal jsem se a podíval se na něj. Při vyslovení toho jména Tomův výraz ztvrdl a jeho ruce pevně sevřely volant.
„Je to svině. Nikdy s ním nezůstaň o samotě, Bille. On je schopný všeho,“ řekl Tom, ale stále sledoval silnici před sebou, kterou osvětlovaly pouze reflektory jeho auta.
„Čeho všeho?“ zeptal jsem se. Zajímalo mě to.
„Bille…“ povzdechl si Tom. „Proč tě to tolik zajímá?“
„Já nevím, jsem od přírody zvídavý člověk, no. A navíc bych měl vědět, před čím si vlastně mám dávat pozor. Takže když už jsi to nakousl, tak to taky dokonči,“ Skoro jsem mu přikázal tónem, který nepřipouštěl protesty.
„Ježiš, proč musíš bejt takovej?“ zeptal se Tom.
„Jekej?“
„Takhle arogantní?“ vyprskl na mě.
„Já nejsem arogantní. Jen to chci vědět, do prdele. Co je na tom tak těžkýho, říct mi pár blbejch vět?“ odporoval jsem mu.
„Hele, prostě o tom nechci mluvit. A taky se s tebou pořád nechci hádat. Takže někdy jindy,“ řekl a pak už jen zarytě mlčel.
Marně jsem se z něj pokoušel dostat byť jen jediné slovo. Po chvilce jsem to vzdal a zahleděl jsem se z okna i přes to, že vlastně nebylo nic vidět. Pořád lepší, než se dívat na Tomův zamyšlený obličej. Ani jsem si neuvědomil, že se mi začínají zavírat oči.
„Bille…“ slyšel jsem něčí hlas, jak volá moje jméno, a vteřinu na to jsem zaregistroval, že mnou někdo třese.
„Hmm…“ zamručel jsem a líně jsem otevřel oči. Zamžoural jsem do tmy, a když si moje oči trochu přivykly, spatřil jsem nad sebou Tomovu tvář. Díval se na mě zvláštním pohledem, který jsem nedokázal identifikovat. Trochu jsem zatřepal hlavou a vydechl. Rozhlédl jsem se kolem sebe a s údivem jsem zjistil, že se stále nacházím v Tomově pick-upu.
„Co se děje?“ zeptal jsem se tiše.
„Usnul jsi,“ řekl Tom jemně a uvolnil mi cestu. Trochu jsem se protáhl a potom jsem vystoupil z auta. Bylo chladno a i proti mé vůli jsem se zachvěl. Přece jen, netušil jsem, že se ve městě zdržím tak dlouho, a tak jsem si nebral nic dalšího na sebe. To byla nejspíš chyba.
„Je ti zima?“ zeptal se mě Tom. Překvapilo mě, že si toho všiml.
„Trošíčku,“ přiznal jsem. Tom zamkl auto a potom přešel ke mně. Chytl mě za ruku a táhnul mě směrem k domu.
„Tak honem pojď, ať nenastydneš,“ řekl za chůze a stále nepouštěl mou ruku. Pokrčil jsem rameny a tiše ho následoval. Absolutně jsem nechápal ty jeho změny nálad. Jednou je na mě jak sedmihlavá saň a po druhý se bojí, aby mi náhodou něco nebylo. Konečně jsme došli do domu. Okamžitě jsem zamířil nahoru do patra.
„Jdu do koupelny a budu tam dlouho,“ oznámil jsem Tomovi, ale ten stejně asi nevnímal. Jen něco zabručel.
Nechal jsem horké kapky vody dopadat na své unavené tělo. Užíval jsem si sprchu, jako snad nikdy. Celou koupelnu provonělo příjemné povzbuzující aroma mého sprchového gelu. Měl jsem zavřené oči a vychutnával jsem si ten relax. Po tak náročném dni jsem si ho zasloužil. Když už jsem málem usínal a usoudil jsem, že bych se mohl přesunout do postele, vypnul jsem vodu a vylezl ven ze sprchy. Zabalil jsem se do veliké měkké osušky a sebral jsem svoje věci. Odemkl jsem dveře a vydal jsem se do pokoje. Docela slušně mě rozbolela hlava, a tak jsem jen hodil věci do pokoje a rozhodl se zkusit najít něco, co by mou bolest alespoň trochu zmírnilo. S bolestmi hlavy jsem nikdy nedokázal usnout.
Potichu jsem bosýma nohama našlapoval po schodech a došel jsem do kuchyně. Otevřel jsem několik skříněk nad kuchyňskou linkou, ale v žádné jsem nenašel to, co jsem hledal. Až v té poslední bylo pár krabiček s léky. Na všech jsem si přečetl použití a potom jsem si z jedné vyndal tabletku. Do sklenice jsem si nalil vodu a prášek pořádně zapil. Hned jsem měl lepší pocit. Už, už jsem chtěl kuchyň opustit, ale upoutal mě nějaký pohyb v obýváku. Pořádně jsem se zadíval do ztemnělého pokoje a rozpoznal jsem Toma ležícího na gauči. Přišel jsem tedy blíž a s překvapením zjistil, že spí. Ležel na zádech, hlavu měl lehce zakloněnou a jedna ruka mu visela dolů z pohovky. Měsíční světlo, které sem proudilo velikým oknem, ozařovalo jeho tvář, která vypadala tak zvláštně. Až magicky. Zavrtěl jsem nad svými úvahami hlavou, ale přesto jsem se neubránil mírnému úsměvu.
Nejednou se Tom pohnul a nepatrně změnil polohu svého těla. Teď byla jeho hlava nakloněná ke straně a ruku, která až doposud visela dolů, si nevědomě položil na břicho. Jeho řasy se zachvěly a on zamumlal něco nesrozumitelného ze spánku. A v tu chvíli se mi v břiše rozlil divný pocit. Jako když se bojíte, ale zároveň víte, že se vám nic nestane. Cítil jsem v podbřišku podivné šimrání a chvění. Znovu jsem zakroutil hlavou, a potom jsem z obýváku odešel. Tiše, abych nevydal žádný zvuk, jsem vyběhl do schodů a skončil ve svém pokoji.
Bylo mi divně. Posadil jsem se na postel a snažil se přijít na to, co to mělo znamenat. Nikdy jsem nic podobného necítil. Povzdechl jsem si a vstal jsem. V jednom z mých kufrů jsem vyhrabal čisté boxerky a natáhl jsem je na sebe. Stále jsem nebyl schopný vybalit si věci. Jenže jsem prostě neměl čas. Budu se do toho muset pustit. Sice nevím kdy, ale budu muset. Dlouze jsem si zívl. Byl jsem tak unavený. Lehl jsem si do postele a zachumlal se do teplých peřin. Moje oči se okamžitě zavřely a já jsem se odebral do říše snů.
Ráno mě vzbudilo otravné řehtání koní. Povzdechl jsem si a protáhl se. Potom jsem otevřel oči. Do místnosti proudily ostré paprsky slunce a nemilosrdně mě udeřily do rozespalých očí. Ihned jsem je pod náporem světla zase zavřel. Po chvilce jsem se konečně rozkoukal a stále ospale jsem se zvedl z postele. Došel jsem si do koupelny, vyčistil si zuby a rychle se nalíčil. Dneska jsem to nijak nepřeháněl, stejně jsem se nikam nechystal, takže jen trocha řasenky a tenké černé linky pro zvýraznění. Znovu jsem došel do svého pokoje a začal jsem hledat vhodné oblečení. Jako obvykle jsem vytáhl jedny z mých uplých džín. Nasoukal jsem se do nich a chystal jsem si najít ještě tričko, když jsem znovu uslyšel zařehtání koně.
Zajímalo mě, co se to tam venku děje, a tak jsem přešel k oknu. Zdálo se, že to přichází z ohrady, která byla vedle domu, a na tu jsem mohl vidět jedině z balkonu. Většinou tam koně moc nebývali, alespoň co jsem si stačil všimnout za těch pár dní, co jsem tu, ale i přesto jsem otevřel dveře a vyšel na balkon. Zadíval jsem se tím směrem a spatřil jsem v ohradě velkého černého koně s dlouhou vlnitou hřívou a ocasem. Na jeho kopyta nebylo vidět přes dlouhé, též vlnité rousy. Kůň se vzpínal a běhal kolem dokola ohrady, jeho uši byly přitisknuté dozadu k hlavě a vypadal fakt děsivě.
A až potom jsem si všimnul osoby, která byla v ohradě s ním. Byl to Tom. V ruce držel dlouhý bič, kterým práskal o zem za koněm a křičel na něj něco, čemu jsem nerozuměl. Z toho výjevu mi naskakovala husí kůže. Neváhal jsem a zaběhl jsem zpátky do pokoje, potom jsem seběhl po schodech dolů a vyběhl ven. Bylo mi jedno, že nemám tričko, na to jsem v tu chvíli kašlal. Doběhl jsem až k ohradě a zděšeně jsem se zastavil. Viděl jsem jen, jak se kůň po Tomovi ohnal zuby a potom jsem uslyšel Tomův rozzuřený výkřik.
„Do prdele,“ zanadával Tom a potom rychle podlezl dřevěnou ohradu, držíc si dlaní poraněné místo na ruce. Černý kůň ještě chvíli běhal do kola a vyhazoval zadníma nohama, ale potom se uklidnil a zastavil se na místě. Upřeně sledoval Toma, který se věnoval své ruce a jeho si nevšímal.
„Kurva,“ zaklel znovu a potom se rozhlédl kolem. Až teď mě zpozoroval.
„Bille, jsi tu už dlouho?“ zeptal se úplně s klidem. Zavrtěl jsem hlavou.
„Teď jsem přišel,“ řekl jsem roztřeseným hlasem a po očku jsem sledoval Tomovu krvácející ruku. Tom si povzdechl a potom přišel až ke mně.
„No, asi bych ti měl představit Savana,“ řekl a podíval se směrem k obrovskému černému zvířeti. Takhle zblízka vypadalo ještě větší a ještě děsivější než z balkonu. Savan Toma propaloval nenávistným pohledem, ale ten si z toho nejspíš nic nedělal.
„Tohle se tu děje běžně?“ hlesl jsem. Můj hlas byl stále poznamenán strachem.
„Jo. Tedy jenom se Savanem. Víš, on je hrozně agresivní. Nemůžu říct, že by byl zlý, ale… prostě rád ubližuje, ať už lidem nebo ostatním koním. Zkoušeli jsme s ním snad už všechno, ale nic nezabírá. Proto je taky v samostatném výběhu, až vzadu, za severní pastvinou. Má tam svůj přístřešek, ve kterém je sám. Ani ho nevodíme do stáje, nemá to smysl. Už jenom připnout mu vodítko je pěkná fuška,“ vysvětlil mi Tom a stále si držel svou poraněnou ruku.
„Pojď dovnitř, ošetřím ti to,“ řekl jsem a ukázal jsem na jeho krvácející ránu.
„Dobře,“ přikývl a následoval mě do domu. Zašel jsem do kuchyně a otevřel skříňku, kde jsem si předešlou noc bral léky na bolest hlavy. Pořádně jsem jí prohledal a našel jsem lahvičku s dezinfekcí, gázu, a obvaz. Ještě jsem si došel do svého pokoje pro vatové tampónky na odličování a zamířil jsem k Tomovi sedícímu na židli v kuchyni. Položil jsem si všechno na stůl a nalil dezinfekci na jeden kousek vaty. Potom jsem si Tomovu ruku jemně přidržel dlaní a začal jsem mu ránu lehce poťukávat dezinfekcí. Bylo to docela hluboké, měl tam dokonce i otisk koňských zubů. Asi ho to dost pálilo, protože bolestně usykával. Když byla rána dostatečně čistá, vzal jsem gázu a položil ji na jeho zranění. Potom jsem mu ruku ovázal obvazem a zafixoval tak gázu na místě.
„Hotovo,“ řekl jsem a podíval se na něj. Překvapilo mě, že mě celou dobu sledoval.
„Děkuju,“ řekl tiše a trochu rozpačitě se usmál. Takového Toma jsem ještě neznal.
„Co s ním teď bude?“ zeptal jsem se.
„S kým?“
„No… se Savanem. Ublížil ti. Taková zvířata se většinou utrácejí. Teda… aspoň u psů se to tak dělá…“ řekl jsem a zadíval se na něj. Hledal jsem v jeho očích odpověď. Tom jen zavrtěl hlavou.
„Ne, Bille, necháme ho žít. To bych nedokázal. Ať je Savan jakýkoliv, nedokázal bych nechat utratit zdravého koně,“ řekl Tom. Zdál se být zamyšlený nebo vyvedený z míry. Bohužel jsem netušil co z toho.
„Proč je takový?“ ptal jsem se dál. Opravdu mě to zajímalo. I když jsem se koní bál a tohohle obzvlášť, něco mě k němu táhlo. Byl jsem jím tak trochu fascinovaný, ač jsem si to nechtěl přiznat.
„Zase se moc ptáš, Bille. Ale budiž. Tvůj táta ho koupil na jatkách, chtěli ho dát na útratu, ale Jörg si ho vzal k sobě. Zachránil ho před smrtí. Už když jsme ho tehdy vyvedli z přepravníku, věděli jsme, že to s ním nebude lehké. Bylo nám jasný, že ho jeho předešlí majitelé týrali a ty jatka mu taky nepřidaly. Ale mysleli jsme, že to zvládneme. Zkoušelo to už plno lidí včetně mě i tvýho táty. Ale všichni to vzdali. Tvůj táta ho pak chtěl dát do útulku, kde by se o něj mohli postarat, ale já jsem se nabídl, že to ještě zkusím. Zkoušel jsem to, to je pravda. Zkoušel jsem různé metody, ať ty dobré nebo ty horší. Nic nezabíralo. A takhle to dopadlo. Savan mě absolutně nenávidí, vrhá se na mě, jakmile jen vkročím k němu do ohrady.“ Jen jsem na něj upřeně zíral a se zájmem poslouchal jeho vyprávění. Když skončil jen jsem přikývl. Nevěděl jsem, co říct. Tom z toho byl smutný a já nevěděl, jak se v takových chvílích chovat. Prostě jsem to neuměl, pro svůj život ve městě mezi arogantními lidmi v mé škole jsem tohle opravdu nepotřeboval.
„To je mi líto. Asi tě to mrzí, co?“ vypravil jsem ze sebe. Tom se na mě podíval a smutně se usmál.
„Jo, mrzí. Já koně miluju a nesnesu to, že mě jeden z nich nenávidí,“ postěžoval si.
„Ale nemůžeš za to,“ řekl jsem. Chtěl jsem ho nějak utěšit.
„Ne, nemůžu. A přesto se cítím, jako by to byla moje vina,“ řekl a potom se zvedl ze židle a opřel se o kuchyňskou linku. Díval se na mě teď seshora a já měl tak dokonalý výhled na jeho svalnaté tělo, které bylo jako vždy bez trička..
„Proč ty kérky?“ náhle změnil téma a prstem ukázal na moje tělo. Podíval jsem se na sebe a zjistil, že vlastně stále nemám tričko.
„No, prostě se mi to líbí,“ řekl jsem a pokrčil rameny.
„Proč si zbytečně ničíš tak hezký tělo?“ zeptal se úplně bez obalu. Vykulil jsem na něj oči.
„Co-cože?“ vykoktal jsem ze sebe. Cítil jsem, jak rudnu.
„No, že ty tetování a piercingy ti ničí tvoje hezký tělo,“ zopakoval to.
„No… já… líbí se mi to. A ty máš přece taky piercing,“ řekl jsem a snažil jsem se dívat kamkoliv jinam, jen ne na něj.
„To sice mám, ale určitě bych si ho nenechal dát do bradavky,“ řekl. Tak i tohohle si všiml. Na sucho jsem polkl. Kam se mi to, sakra, dívá?
„Já… chtěl bych si dát ještě další,“ přiznal jsem se.
„Ehm… doufám, že ne tam… no… ehm…“ zakoktal se a očima na okamžik zabloudil k mému rozkroku.
„Né! Teda… ježiš ne… tam… to bych neudělal ani já,“ snažil jsem se obhájit, ale Tom si asi stejně myslel své.
„No, já půjdu za ostatními koňmi. Jo… a děkuju,“ řekl a ukázal si na svou ruku.
Potom odešel. Ještě hodnou chvíli jsem zíral na dveře, kterými před chvílí prošel, a nedovedl jsem si vysvětlit své chování. Byl jsem rozrušený. Nedovedl jsem si představit, že bych se zrovna s ním bavil o těchhle věcech. Snažil jsem se uklidnit, protože jsem si se zděšením uvědomoval, že rozrušený nejsem jenom já, ale i jedna část mého těla.
„Do prdele,“ zanadával jsem potichu. Jak mě tohle mohlo vzrušit? Jo, samozřejmě, neuspokojil jsem se už hodně dlouho, ale měla mě vzrušit představa nahého Andrease a ne rozhovor s Tomem, který byl vlastně o ničem. Tak fajn, o něčem byl, ale nebylo na tom nic vzrušujícího. Nebo snad ano?
Zkroušeně jsem si povzdechl a doufal jsem, že se můj „kámoš“ uklidní a já budu moct dělat něco smysluplného. I když nechápu, kde se ve mně bere tohle uvažování. Normálně bych s intimnostmi neváhal, vždy to u mě bylo na prvním místě. Ale teď…
Rozhodl jsem se, že si toho nebudu všímat. Vyšel jsem do svého pokoje a hodlal jsem si vybalit své kufry. Ale čím víc jsem přemýšlel nad tím rozhovorem, tím víc jsem tvrdnul. Posadil jsem se u sebe v pokoji na postel a zhluboka jsem dýchal. Nebylo to nic platné. Uvědomoval jsem si, že jsme se s Tomem vlastně bavili o mém penisu.
„Panebože,“ vydechl jsem. Už jsem to nemohl vydržet. Kalhoty mi byly tak těsné a bolelo to. Přejel jsem si dlaní přes bouli ve svém rozkroku a zasténal jsem. Padl jsem zády na postel a začal si rozepínat kalhoty. Ve vteřině byly dole. Teď jsem byl rád, že jsem si nestihl vzít tričko. Akorát by zdržovalo. Potom letěly i boxerky. Pevně jsem semkl víčka a moje dlaň samovolně uchopila mé vzrušení. Zasténal jsem a začal jsem rukou pohybovat. Tolik mi tohle chybělo. I když by bylo lepší, kdyby tu teď byl Andreas, ale co se dalo dělat. Zaklonil jsem hlavu a stiskl jsem svůj penis. Znovu jsem zavzdychal. Snažil jsem si představovat, že je to Andyho ruka a ne ta moje, ale nějak mi to nešlo. Do mysli se mi stále vkrádalo jiné jméno. Ale moc jsem to nevnímal, mým tělem proudilo vzrušení a já jsem se přestával ovládat.
„Tome… “ vzdychl jsem tiše. V tu chvíli se zase dostavil ten šimravý pocit v mém podbřišku a já měl tendenci ještě víc vzdychat. Byl jsem si vědom toho, že by mě kdokoliv na farmě mohl slyšet, ale bylo mi to fuk. Bill Kaulitz je při sexu vždycky hlasitý a sebeuspokojování není výjimkou.
Trochu jsem zrychlil tempo a moje boky škubly vpřed. Blížil se orgasmus. Toužil jsem znovu zažít ten úžasně dobrý pocit slasti. Znovu jsem se stisknul a hlasitě zasténal. Stačilo už jen pár pohybů a moje tělo se napjalo ve slastném orgasmu.
„Oh… Tome…“ vykřikl jsem, ani jsem si v tu chvíli neuvědomil, čí jméno vlastně volám. Potom už jsem jen cítil, jak mi moje vlastní teplé sperma zaplnilo dlaň. Srdce mi divoce bušilo do hrudi a já jsem nemohl popadnout dech. Po dlouhých dnech bez jediného doteku byla pro mě tato slastná chvilka jako vysvobození. Cítil jsem se uvolněně a měl jsem dobrou náladu. Už mě netrápilo to, že musím jezdit na koni. Ani to, že na mě oba moji rodiče serou. A netrápilo mě ani to, že se s Tomem skoro pořád hádáme.
„A kurva,“ řekl jsem a prudce jsem se posadil, když jsem uslyšel dupání po schodech dolů a následné bouchnutí domovních dveří.
autor: Mishka
betaread: Janule
Savan a Bill… Jeden zachrání druhého, že? To by bylo nádherné…♥
Jsem ráda, že Tommy s Billem k sobě pomalu nachází cestu. Miluju scény, kdy Tommy mluví o koních a je spolu s nimi, je vidět, jak je miluje. A bylo pěkné, když Billovi řekl, že má pěkné tělo a nemusí si ho ničit všemi těmi piersy a tetováním.
Moc pěkný díl!♥
ANO ANO ANO!! ten rozhovor byl rozhodně hrozně vzrušující 😀 a konec? tak to mě zajímá jak se na sebe budou tvářit až se potkaj.. 😀
To bylo úžasné =)♥ Nádherný díl, povídkou jsem úplně nadšená ♥
Jsem ráda, že to Tom s tím pohrdáním vůči gayům nemyslel tak vážně, a jak se Billovi omluvil bylo fakt hezké, a jak měl o něj strach, aby mu nebyla zima. Myslím, že i u Toma se něco děje, když si Billa prohlíží se zvláštním výrazem ve tváři…a Bill je jasný, tomu se Tom dostává pěkně pod kůži =) A na tu servírku ukázkově žárlil xD
A ta scéna se Savanem byla nádherná, ubohé zvíře, má zlomenou duši a to mu udělali lidé, tajně doufám, že to bude právě Bill, kdo si k němu najde cestu =)♥ Tady jsem si vzpomněla na Zaříkávače koní, Savan mi připomíná Pilgrima…
Nádherná povídka, strašně se mi líbí ♥
Tedy, popravdě tuhle povídku jsem začala číst hlavně proto, že je o koních 🙂 ale začíná se mi čím dál tím víc líbit tvoje psaní. Je to pěkně procítěné a samotné mi tady škube v podbřišku zvědavostí, jestli ho Tom slyšel, nebo ne 😀 nebo jestli ho aspoň objeví nahého nebo něco takovýho.
Je to super, rychle dál, i když to říká každý :D:D:D
[4]: Neilinko, kdy bude další dílek Royal Love? =)♥
[3]: Přesně tak: Grace + Pilgrim = Bill + Savan. Já v to teda doufám, jinak by Tommy ten jeho smutný příběh Billovi nevyprávěl. To bude paráda. Už se těším. ♥
děkuju moc vám všem za komentíky 🙂
kouzelný dílek to byl. od Tomovy péče o to, zda Billovi není zima, přes ošetřování, až po konec, ani by mě nepřekvapilo, kdyby mu Tom teď vletěl do pokoje, to by bylo 🙂
je mi ho teda dost líto s tím pokousáním, taky jsem měla tu čest. šest let zpátky, kříženec hucula a araba. asi měl hlad nebo co 😀 každopádně moje pravé nadloktí dodnes zdobí otisk koňských zubů a díra po kousku svalu, který si ten lotr vykousl ke svačině.
docela jsem zvědavá na dvojici Bill – Savan. ani by mě nepřekvapilo, kdyby se teď Bill začal o koně zajímat, už jenom proto, aby Savana krásnou řečí koní zbavil agrese a přivedl jej na voďáku k překvapenému Tomovi. to by byla nádhera! kůň, který je agresivní kvůli těžké minulosti, a chlapec, který koně moc nemusí, si k sobě najdou cestu… mmmmmm!!! ale děj samozřejmě nechávám na tobě, jenom sním nahlas 🙂
jenom mám jednu otázečku, tuším správně, podle tvého popisu, že Savan je fríský kůň?
[8]: ano, Savan je opravdu fríský kůň 🙂
je to úžasný-víš co by bylo eště lepší?!
Kdyby toho černýho koně skrotil Bill jen tím,že by vstoupil do ohrady a Tom by ho obdivoval.Jnak je to prostě bomba:D