One Christmas day… 1.

Tak jsem se po dlouhé  době rozhodla něco poslat na tenhle blog. Jak název napovídá, bude to Vánoční, snad se bude líbit a budete komentovat… Díky 🙂 K.

Byl zimní typický  podvečer, když se po ulici mihl dredatý chlapec. Viditelně měl na spěch. Aby ne, když se blížily Vánoce, potřeboval sehnat světýlka na stromeček, ozdoby a další podobné věci. Neměl moc rád tohle období. Rodiče mu v jeho osmnácti řekli, že už je velký, ať se stará sám o sebe. Jeho máma s tátou chtěli dceru, proto se o něj starali jen proto, že museli.  

Měl vlastní pokoj, chodil do školy jako všichni ostatní, dostal najíst, napít, ale i přesto, se k němu rodiče nechovali nejlíp. Dostával jen základní věci. Proto mu ani nevadilo, že vypadl z domu. Od té doby tráví všechny svátky sám. Nikdo se s ním už od mala nechtěl bavit, musel být doma, uklízet si pokoj, uklízet, nebo pomáhat tátovi. Neměl na kamarády čas.  

Na druhém konci ulice si to vykračoval černovlásek, spokojený, sehnal to, co potřeboval. I on trávil svátky sám. Byl už na to zvyklý a nestěžoval si. Rodiče bydlí v zahraničí, odstěhovali se a on zůstal u babičky, o kterou se staral do jejího posledního vydechnutí. Dům po ní mu zůstal. Měl kde bydlet. Jeho život byl úplně odlišní od copatého chlapce. Rodiče jej milovali, udělali by pro něj první poslední, starali se o něj s takovou láskou, že si to málokdo dovedl představit. Nebyl však rozmazlený a věděl, kde je hranice, co si může dovolit. Nebyli na tom s penězi jako boháči, ale co by neudělali pro svého jediného syna? Tak dlouho se snažili, až se jim to povedlo… Měli krásného a roztomilého chlapečka. 

Najednou se oba otočili na stejnou stranu, odkud se ozvala hlasitá rána. Každý se lekl, i ti dva nebyli výjimkou. Ve stejnou chvíli, kdy se vzpamatovali, se rozeběhli k místu, kde se srazila dvě auta. Černovláskovi se vrhly slzy do očí, jakmile doběhl na místo. Všude byla krev! Tohle nebyla obyčejná nehoda, jako všechny. Byl to smrťák. Snažil se otevřít dveře, jestli se jim tak dalo říct, ale nešlo mu to. Až s něčí pomocí to zvládl. Otočil se přes rameno a tam uviděl snad toho nejkrásnějšího člověka, co kdy viděl.   

Teď na to nemohl myslet, musel pomoct těm, co byli uvnitř. Nikdy tohle nezažil, nebyl žádný  doktor, prostě studující teenager.

Nestihl pomalu ani zamrkat a už z dálky slyšel houkání sirén. Konečně pomoc. Byl v šoku z toho, co uviděl. Zatřepal hlavou. Udělalo se mu špatně, jakmile uviděl všude tu krev. Tohle nemohl nikdo přežít. Najednou ho někdo zatahal za paži.

„Pojď,“ šeptl mu u ucha. Skoro se mu zamotala hlava z toho hlasu. Byl tak krásný. Raději přikývl a postavil se na nohy. „Raději zmizíme, než nás tu uvidí a pak nás budou tahat po policii.“ Promluvil tiše a tahal jej pryč. V rukou jeho věci. Tašku. Tohle mu přišlo jako ve zpomaleném filmu. Jinak to ostatní, šíleně rychle.

Cítil, jak ho někdo, on, zavedl do prostředí, kde bylo šíleně teplo. Pak byl posazen na měkkou židli v rohu místnosti.

„Jsem Tom a ty?“ zeptal se dred. Moc ho zajímalo jméno toho černovlasého anděla. Prohlížel si jej.  
„Bill.“ Šeptl tiše tázaný. Rozhlížel se zmateně kolem sebe. Nechápal, jak se tu vzal. Nevnímal. Po té věci ne. Byl vlastně i rád, že jej Tom odtud vytáhl, protože lítat po policajtech se mu o Vánocích zrovna moc nechtělo. Natáhl ruku pro menu, měl hlad, docela, to musel uznat, jenže v tu samou chvíli se pro něj natáhl i Tom, takže se jejich ruce střetly. Oba rychle ucukli se slovem „Promiň,“ vzhlédli k sobě. Jejich pohledy se potkaly. Ani jeden nebyl schopný uhnout.  

Tomovi se to zdálo zvláštní. Zná se s tím klukem sotva pár minut, a už se k němu chová, jako by ho znal celý život. Bohužel se seznámili v takovou nešťastnou chvíli. 

Billa zaujaly jeho čokoládové  oči. Chtěl na ně vidět líp, tak si sundal své muší brýle. Ovšem, neušel mu pohled, který Tom okamžitě změnil. Olízl si nasucho rty. Nechápal, čemu se tak diví.  

„Co-?“ 
„Jsi… nalíčený? Maluješ se?“ nechápal dred. To je snad první kluk, kterého vidí nalíčeného. Pro něj tak… netypické. Nechápal, jak zrovna kluk se může malovat. A taky proč. Hledal důvod, ale nenašel ho.  
„Jo, líbí se mi to.“ Přikývl a až teď mu to došlo. Asi nebyl na to zvyklý. Bodejť by ne, není zvykem, aby byl kluk nalíčený. Ale Tom si taky na Billovi všiml jeho ženských rysů. Nevypadal jako chlapec, teda jo, ale něco mezi dívkou a chlapcem. Takový zlatý střed.

Nemohl si pomoct, něco jej na něm přitahovalo. Možná ta křehkost, možná ta ženskost, nechápal. Jak bylo zmíněno, zná ho pár minut a už by měl být zamilovaný? Podle jeho srdce, které tak šíleně  tlouklo, ano. Jenže moc dobře nevěděl, jestli je to láska nebo kamarádství. Nikdy ani jedno nepoznal. A teď má rozeznat, co je co? Co je u přátelství normální? Co už ne? Netušil, proč jej napadlo slovo láska…