Riots 11. a 12.

„Proboha, to bylo strašný! Dolů mě neseš,“ prohlásil Bill, když se dostali na vyhlídku. Celou cestu se snažil počítat schody, aby mohl přesně tolikrát spílat Jonathanovi, jak jej mučil přílišným pohybem, ale když jich bylo okolo tří set, počítat přestal. Jonathan se zasmál a došel k jednomu z mála listnatých stromů. Rozložil dvě deky, piknikový koš dal doprostřed a posadil se. Bill jej napodobil.

„Tak…“ začal Bill a vyčkával, co Jonathan připravil.

„No, pokud ti to nebude vadit, vzal jsem si s sebou několik učebnic, před maturitou je toho hodně a nechci nic zmeškat,“ řekl a začal z batohu vytahovat jednotlivé učebnice a sešity. Bill jich dohromady napočítal osm.

„Ty ses sem přišel učit?“ podivil se Bill.

„Jo, nejlíp se mi tu přemýšlí. Je tu klid,“ usmál se Jonathan a lehl si. Vzal do ruky jednu učebnici, nalistoval stránku 117 a pustil se do čtení kapitoly s názvem Meziválečná literatura.

„Aha,“ řekl zaraženě Bill a sledoval, jak Jonathanovi oči bloudí po jednotlivých řádcích. Tak on jej pozve na piknik, donutí jej vyšlapat stovky schodů jenom proto, aby se tu mohl učit a Bill se tu ukousal nudou? No, to si snad dělá legraci. Teď skutečně zalitoval, že nedal přednost Tomovi. Vždyť Jonathan se nezdál být takový omezenec, působil mile, možná až příliš mile, rozhodně by od něj nikdy nečekal, že udělá něco takového.

Zklamaně vytáhl z kabelky iPod a zastrčil si sluchátka do uší. Pustil si nějaké pomalejší, klidné písničky a zády se opřel o strom. Bylo tu skutečně krásně. A byl tu klid. Ale to bylo asi tak všechno. Skoro dvacet minut vydržel sedět na jednom místě a rozhlížet se okolo, ale pak se do něj dala zima. Přitáhl si k sobě jednu deku a zachumlal se do ní. Vyndal si sešit a tužku a našel volnou stránku. Dlouho nic nenakreslil, pokud nepočítal práce do školy. Chvíli se rozmýšlel, co by mohl nakreslit, nechtělo se mu kreslit stromy a louku a podobné nesmysly. Takové obrázky jej nikdy nedokázaly uspokojit. Jeho oči sklouzly na Jonathanovu soustředěnou tvář. To je ono. Tužkou nakreslil obrys jeho obličeje a s chutí se pustil do práce.

* * * * *

„Ahojky,“ pozdravil Max Abbigeil, když si k němu přisedla. Maxovi se pořád líbila, ale nikdy o něj neprojevila sebemenší zájem. I proto jej tak překvapilo, že souhlasila.

„Ahoj, jde o Billa, že ano?“ zeptala se rovnou.

„Ehm… co?“

„Chceš vědět, kde je Bill s Jonathanem, mám pravdu?“

„Ano,“ řekl narovinu. Když mluví přímo ona, proč by nemohl on.

„Jeli na vyhlídku u staré zříceniny hradu, asi padesát kilometrů směrem na Berlín,“ řekla a nespouštěla z Maxe oči.

„Jak jsi přišla na to, co chci vědět.“

„Jednodušše,“ usmála se, ale víc neřekla.

„Počkej, kam jdeš…“ ale jeho slova vyzněla naprázdno. Abbi zmizela jako pára nad hrncem. Nechtěla, aby ji s ním někdo viděl. Stejně jako nechtěla, aby byl Jonathan s Billem. Tolik žárlila. A v lásce nezná bratra. Doslova.

Max vytáhl telefon z kapsy a vytočil Tomovo číslo. Nemusel dlouho čekat, Tom přijal hovor téměř okamžitě. Byl tak netrpělivý, že jej měl pořád v ruce a čekal, až zazvoní.

„Vím, kde jsou. Co chceš, abysme dělali?“

„Jeďte tam a uvidíte podle situace. Pokud se na něj bude lepit, neboj se použít sílu, sám víš, jak na to. Ale dávej pozor, ať vás nepozná Bill.“

„Jasně. Tak zatím, pak se ti ozvu.“

„Okey.“

* * * * *

Asi po dvou hodinách měl Bill dokonale nakreslený Jonathanův zadumaný obličej a jeho pravou ruku držící učebnici. Už jej to ale nebavilo. Sešit zavřel a šťouchl do Jonathana. Chtěl pryč.

„Můžeme už jet, prosím?“

„Copak se ti tu nelíbí? Je tu nádherně,“ podivil se Jonathan a odložil učebnici stranou. Doufal, že nezapomene myšlenku, kterou právě vytvářel ohledně jednoho spisovatele.

„To si snad děláš srandu? Celou tu dobu, co jsme tady, mě ignoruješ. Čteš si v těch svých učebnicích a já tu sedím a nedělám nic. Tohle je naprostá ztráta času. Chci domů. Hned,“ řekl zostra Bill. Byl rozčilený. Copak to Jonathan vážně nechápal?

„Fajn, jak si přejete veličenstvo,“ řekl ironicky Jonathan a začal balit věci. Neměl rád, když jej někdo vyrušoval od učení na maturitu. Naštvaně smotal deky a nasoukal je do tašky, popadl piknikový koš a všechno jídlo vysypal do odpadkového koše u jediné lavičky, co tu byla. Učebnice dal do batohu a zamířil pryč.

Bill přimhouřil oči. A tohle je člověk, který se zdál být dokonalý? Jak mohl být tak slepý.

* * * * *

Max a Joye seděli v autě na parkovišti u lesa. Joye se nadšeně rozhlížel okolo a nemohl se dočkat, až Max zavelí a půjdou se postarat o Jonathana. On se pokaždé těšil, když se mohl na někom vybít. Max však zatím nejevil sebemenší zájem o nějakou rvačku. Psal si s Abbi. Ačkoliv vlastně doteď nemohl pochopit, proč mu tak rychle a bez okolků řekla to, co potřeboval vědět, povídalo se mu s ní dobře. Přistihl se, jak přemýšlí nad tím, jak ji líbá.

„Maxi,“ sykl Joye, ale Max byl příliš zabrán do vlastních myšlenek.

„Maxi!“ zatřásl s ním, a když se Max vrátil ze snění do reality, ukázal Joye na lesní cestu vpravo od jejich auta.

Z lesa právě vycházely dvě postavy. První byla obtěžkána batohem a nějakou taškou, druhá byl Bill. Tváře měl nafouknuté k prasknutí a v sevřených dlaních drtil svůj iPod.

Joye se začal nekotrolovatelně smát. Max mu dal pěstí do ramene a naznačil, aby zmlkl. Otevřel okýnko, aby slyšeli co se děje.

„Prosím princátko,“ ozval se Jonathanův hlas.

„Ty jseš tak arogantní,“ odfrknul si Bill a nasedl do auta.

Víc slyšet nepotřebovali. Joye působil poněkud zklamaným dojmem, ale když Jonathanovo auto odjelo, znovu se začal smát.

„Zavolej Tomovi. Tohle musí slyšet,“ smál se na celé kolo.

Max se ušklíbl a vytočil Tomovo číslo. Bylo mu nad slunce jasné, že Tom sedí někde v ústraní s telefonem v ruce a čeká, až zazvoní. Vždy byl tak nedočkavý.

* * * * *

„Mám tě vyprovodit?“ nabídl se podlézavě Jonathan, když dorazili před Billův dům. Cestou přemýšlel o tom, co Billovi tak moc vadilo, a dospěl k závěru, že to přeci jen trochu přepískl. Nejspíš si neměl na rande brát učení. Ale na druhou stranu by jej přeci měl Bill chápat. Má před maturitou a chce ji zvládnout.

„Neobtěžuj se,“ zamumlal Bill a sám vystoupil a bez rozloučení odešel do domu. Byl zklamaný. Moc zklamaný, všechno si představoval úplně jinak. Chtěl, aby jeho první opravdové rande bylo dokonalé a ono se proměnilo v naprosté fiasko. Jonathan si jej vůbec nevšímal. Byl zabraný do svých učebnic a sešitů a Bill pro něj byl jenom vzduch. Takhle to ale být nemělo. Měli si spolu povídat, smát se, občas se políbit. Mělo to být romantické. Setřel zbloudilou slzu, která si dovolila utéct, a vystoupal schody do svého pokoje.

Vešel a odložil své věci na rozházenou postel. Sedl si na malý gaučík na protější straně a povzdychl si. Když mu na klín vyskočil černý kocour, začal jej šimrat za ušima. To měl Kazimír vždycky moc rád.

„Ach jo, proč to mám mít složité jen já?“ promlouval ke kocourovi a nepřestával jej hladit. „Všichni si svá rande užívají a líčí své úžasné zážitky a já smolař nemám co vyprávět.“

Kocour zamňoukal a utekl otevřenými dveřmi z pokoje.

„No výborně, i kočka ode mě utíká…“ postěžoval si do prázdna Bill.

„Bille?“

„Tome, pojď dál,“ pousmál se Bill na bratra a snažil se nedat nic najevo.

„Jsi doma brzy,“ začal Tom. Dalo mu hodně námahy skrýt svou radost z toho, že se Billova schůzka s Jonathanem nezdařila.

„Ano,“ řekl jen a začal uklízet nepořádek v pokoji.

„Povíš mi, co se stalo?“

„Nic se nestalo,“ zabručel Bill a dál rovnal oblečení do skříně. Bílá trička napravo, černá nalevo, barevná doprostřed. Světlé kalhoty pověsit, tmavé složit, mikiny na ramínko.

„Bille.“

„No?“

„Pláčeš,“ řekl jemně Tom a došel k Billovi. Chytl jej za ruce a otočil k sobě čelem. Pravou rukou setřel slzy z jeho tváře a pohladil jej.

Bill se rozeštkal úplně. Byl tolik zoufalý. Dával si vše za vinu, myslel si, že je natolik nudný, že si Jonathan musel vzít něco, čím se zabaví. Obmotal ruce okolo Tomových ramen a hlavu zabořil do bratrova krku. Tom jej pevně objal okolo pasu a přitiskl na sebe. Do vlasů mu šeptal uklidňující slůvka a sem tam mu vtiskl malý polibek. Sám pro sebe se musel usmát. Bill jej má stále rád.

12.

„Pověz mi, co se stalo?“ zašeptal Tom a posadil se s Billem v náruči na gaučík. Bill se nedal utišit. Vzlykal a naříkal, až srdce usedalo. Tišil své nářky do Tomovy kůže na krku a nechával slzy vpíjet se do jeho trička.

„Já jsem tak hloupý,“ povzdychl si a opřel se o bratrovu hruď. Cítil se krásně, když jej hřály Tomovy dlaně na zádech.

„Proč?“

„Myslel jsem si, že mu na mně záleží. Když jsme spolu byli včera v kině, choval se tak hezky. Byl pozorný a milý. Ale dneska. Jeli jsme na nějakou vyhlídku a on se tam celou dobu jenom učil a mě si nevšímal. A když jsem chtěl jet domů, tak na mě byl ošklivý. Já už s ním nechci mít nic společného,“ vydechl Bill a popotáhl. Znovu se mu z očí koulely slzy velké jako hrášky.

„Neplakej. Všechno už bude dobré. Nikomu nedovolím, aby se k tobě choval jako on. Přísahám.“

„A ty?“

„Já, co?“

„Ty se ke mně budeš chovat hezky?“ vydechl svou otázku Bill a poprvé za dobu co se vrátil, se mu podíval Tomovi do očí.

Tom se zamyslel. Bude pro něj těžké, když se odvrátí od svého současného života, nebude lehké dát všechno do pořádku, ale věděl, že Bill za to stojí. Vlastně, proč to všechno dělal? Důvodem byl právě jeho bráška. Když jim bylo čtrnáct, Tom si začínal uvědomovat, že o Billovi přemýšlí nějak často. Pokaždé, když nebyli spolu, uvažoval nad tím, co asi Bill právě dělá. Nikdy tomu nepřikládal větší význam. Byli dvojčata, věděl, že i Bill na něj myslí. Jenže Tomova starost o bratra přerostla v něco hlubšího, významnějšího a velmi nebezpečného. Tom se sám sebe bál, když zjistil, že jeho city k Billovi nejsou jen čistě bratrské. A tak to vlastně tenkrát začalo.

Bál se sám sebe.

Nechtěl, aby to vše vyplulo napovrch, a proto začal předstírat, že žádné city nemá. Zpočátku to bylo těžké. Dostat se do Maxovy přízně nebylo snadné, ale jemu se to povedlo, a tím mu značně stouplo sebevědomí. Seznámil se s Andreasem a Joyem a stali se z nich vcelku dobří kamarádi. Pro Toma byli ze všeho nejtěžší dvě věci. Bill a matka. Bylo těžké Billovi lhát, on vždycky poznal, že mu neříká pravdu, a tak před ním začal utíkat.

Stále více času trávil s Maxem a ostatníma klukama. Scházeli se u Labe a vyváděli spoustu hloupostí a výtržností a teprve teď, s odstupem času, si uvědomoval, jak dětinské to vše bylo. Matka byla tvrdší oříšek. Nedala se odbýt jako Bill. Chtěla vysvětlení. Jenže Tom jí nemohl říct pravdu. A tak s ní raději přestal komunikovat úplně.

Postupem času mu jeho nový styl života začal připadat naprosto přirozený a výčitky se vytratily. Na Maxův popud začal matce dělat naschvály. Přestal na noc chodit domů, aniž by předem něco řekl, nebo naopak chodil domů opilý, čas od času také nepřišel do školy. A pak, aby toho nebylo málo, začal měnit i svůj vzhled. Tentokrát na popud Andrease.

Své normální, hezké oblečení vyměnil za cool oblečení velikosti xxl, hebké zdravé vlasy si nechal splést do dreadů a ret ozdobil piercingem. Zvláště vlasy nemohla Simone přenést přes srdce. Milovala jeho světlou kštici. Tom, ačkoliv si to nechtěl přiznat, se změnil. Nedbal na matčiny prosby, nedbal na bratrův pláč. Až teď, když měl Billa schouleného ve své náruči, prosíce o to, aby už na něj nebyl zlý, mu všechno došlo. Celý jeho život byl jeden velký podvod. A právě to se rozhodl změnit.

„Ne, Billy, už nikdy na tebe nebudu zlý. Slibuju,“ řekl a láskyplně políbil bratra na čelo.

„Opravdu?“ zašeptal Bill a upřel na Toma zkoumavý pohled. Věděl, že mu Tom něco zatajuje.

„Ano.“

„Polib mě.“

„Co?“

„Vím, že to chceš udělat. Polib mě.“

Tom se dlouho nerozmýšlel. Měl bratra na dosah, stačilo se naklonit, jen malý kousek.

* * * * *

Abbigeil se škodolibě usmívala, když Jonathan parkoval před domem. Vypadal naštvaně. Nechal stát auto před garáží a nasupeně vešel do domu.

„Kde jsi, ty mrcho?!!“ zakřičel do domu. Abbi líně vyšla z kuchyně a ležérně se opřela o futra dveří. Na tváři jí pohrával škodolibý úšklebek.

„Ty jsi taková potvora! Říkala jsi, že mu nebude vadit, když se budu učit.“

Abbi se zasmála.

„Taky jsem říkala, že ti vrátím to, co jsi mi udělal ty. A teď to máš, bratříčku,“ vyplázla jazyk a odešla.

* * * * *

Tom jen zlehka opřel své rty o bratrovy. Díval se mu do očí a čekal na nějakou reakci. Byl si vědom toho, že jej Bill sám vyzval, ale může si to přeci kdykoliv rozmyslet. Najednou se cítil tak nejistý, jako by se líbal poprvé. Bill se pousmál a přivřel víčka. Nastavil svou tvář a pootevřel rty zlehka od sebe. Tom se chytl šance a povystrčil špičku jazyka, aby mohl znovu ochutnat růžové polštářky. Byly stejně sladké jako minule. Zlehka po nich přejížděl a vychutnával si každou vteřinu.

Bill zavzdychal. Tolik toužil znovu se s ním líbat. Nedokázal vydržet ani o vteřinu déle. Protáhl svou dlaň za Tomovu hlavu a lehce jej uchopil za týl. Přitáhl si jej k sobě co nejblíže a konečně se vpil do jeho plných rtů. Jejich jazyky sváděly zuřivou bitvu, každý chtěl vyhrát, ale vždy to mohl být jen jeden. Střídali se. Chvíli Tomův jazyk prozkoumával Billova ústa, chvíli naopak. Neodtrhli se od sebe ani, když se ozvalo zvonění telefonu. Okolní svět pro ně přestal existovat. Byli jen oni dva, jejich rty a jejich srdce plnící se zakázanou láskou.

První, kdo se dokázal odtrhnout od rtů toho druhého, byl Bill. Byl zvědavý.

„Tome?“

„Ano.“

„Co teď bude mezi námi?“

Tom si povzdychl. Bál se té otázky a ona přišla tak brzo. Věděl přesně, co chce, ale neměl ponětí, jak své plány zrealizovat. Musí si uspořádat svůj život a vrátit jej tam, odkud se nikdy neměl odtrhnout, a teprve pak do něj mohl vstoupit Bill.

„Potřebuju čas, abych všechno napravil.“

„A co to znamená pro nás?“

„Budeme zase správní bráškové.“

„To já ale nechci.“

„Proč?“

„Kvůli tvým polibkům, nechci bez nich být ani den.“

Bill se napřímil a pohlédl Tomovi do očí.

„Já vím, že to pro tebe nebude lehké, nepopírám, udělal jsi spoustu karambolů a některé byly skutečně ohavné, zvláště ty, které byly způsobeny mámě. Ale věřím ti, že to zvládneš a pokud budeš potřebovat oporu, já tu pro tebe budu. Vždycky. Nikdy jsem se nesnažil vzdálit se ti. Naopak. Chtěl jsem pro tebe být dokonalý.“

„Nevím, co bych bez tebe dělal,“ zašeptal dojatě Tom. A on si myslel, že by jej chtěl skutečně opustit a odstěhovat se do Berlína nejen kvůli škole, ale kvůli tomu, aby neměl Toma na očích.

„Pokaždé jsem tu u tebe,“ špitl Bill a pousmál se.

„Děkuju.“

* * * * *

„Carly? Tady Jonathan. Nechtěla by ses sejít?“ ozval se do telefonu Jo a pohodlně se rozvalil na posteli.

„S tebou? Vždyť ty jsi s Billem. Nebo snad ne?“

„Ne,“ odpověděl úsečně Jonathan, o tom se nehodlal bavit.

„Okey, není problém. Kdy?“

„Přijedu k tobě asi za půl hoďky, stíháš?“

„Jasně,“ přisvědčila Carly, a i přes to, že to Jonathan nemohl vidět, koketně pohodila svými dlouhými, vlnitými vlasy medové barvy.

„Fajn. Zatím pa,“ rozloučil se a zavěsil. To by bylo, aby si nenašel někoho, koho by mohl využívat. Bill se mu zdál dokonalý, byl hloupoučký, nezkušený a velmi naivní. Byla to dobrá volba, ale ta potvora Abbi mu to překazila. Věděl, že se s ním hodně baví, ale netušil, že by jej mohla mít až tak ráda, že by jej chránila před vlastním bratrem. Jonathana ovšem z míry nevyvedla. Měl po kapsách spoustu jmen a čísel dívek i chlapců, kteří s ním chtěli být. Stačilo si jen vybrat.

* * * * *

Jaké překvapení se objevilo Simone ve tváři, když přišla domů z práce. Čekala by cokoliv, ale tohle ne. Tom ležel na gauči před zapnutou televizí a spal. To by nebylo nijak zvlášť divné, i když dost neobvyklé, jelikož doma moc času netrávil. Co Simone udivilo, byl fakt, že v náruči držel svého bratra, který se k němu tulil jako malé nemluvně.

Zrzka se pousmála a v očích ji zaštípaly slzy. Možná, že se Billovi skutečně podaří vrátit zpět toho hodného Toma. Doufala.