autor: firelucy
Liekos
Park byl slabě osvětlen pouličními lampami, vytvářel teplou zář od listů. Muž se podíval nahoru, protože si všiml, jak žárovka pouliční lampy, která je nad ním, bliká. Brzy se jistě rozbije úplně. Obloha už byla skoro setmělá, ale pod stromy byly stále ještě trochu stíny. Kmen vysokého dubu pomáhal muži v probouzení se. Tvrdý a studený proti jeho zádům.
Spaní na zemi bylo něco, co už hodně dlouho nedělal, ale posledních pár dnů se to stalo celkem přirozenou věcí. Používal to vždycky, když procházel proměnou. Lesy jej uklidňovaly, ale postel v jeho sídle taky nebyla špatná.
Muž pomalu vstal a chytil se stromu, když se protahoval.
Bylo na čase najít toho kluka, čím dříve, tím lépe. Na cestě byl už pár dní. Chodil jen zadními uličkami a zapomenutými cestami, aby ho nikdo nemohl vidět. Dal se na cestování po tmě, pryč od nepříjemných, zlých lidí. Dokázal by se ochránit, prostě jen nechtěl být chycen.
Takže ve dne chodil opatrně, aby nebyl viděn. Na špinavých cestách, které ve dne používal, nebyli vůbec žádní lidé. Normální lidé je neměli rádi… nevinní lidé. Nejprve se bál, že nenajde cestu, ale jeho smysly ho vedly. Cítil, že se k chlapci blíží víc a víc, cítil to každým svým nervem.
Kočka se otočila na rohu ulice, a když jej uviděla, jako by zamrzla na místě.
Muž zavrtěl hlavou, když kočka utekla. Zvíře vydalo hlasitý křik předtím, než zmizelo za některým z kontejnerů. Zkoušel mít kočky rád.
Jak cestoval a hledal toho chlapce, měl spoustu času na přemýšlení. Stále přesně nevěděl, proč ztratil kontrolu a napadl ho. Smířil se se skutečností, že to udělal a nebyla to tak úplně jeho vina. Někdy si myslel, že Miss Fortune na něj zkouší ošklivé triky. Prostě doufal, že nikdo jiný nepřijde k úrazu, než bude po všem.
Musí rychle najít toho chlapce a varovat ho, než bude pozdě.
Bude to v pořádku… snad.
~*~
Tom seděl v zadní části vozu, hlava mu poskakovala nahoru a dolů v rytmu hrbolaté silnice. Byl úplně mrtvý, unavený a nespokojený, že musel být kurva vzhůru už v 6 hodin ráno. Mírně pootevřel a přimhouřil oči. Mlhavá krajina domů brzy zmizela a nahradily ji mrakodrapy a městský život. Bylo to divné, protože Tom vždycky města miloval, stejně jako jeho bratr. Kdysi miloval pohled na vysoké budovy a zaneprázdněné lidi, jak spěchají pryč v různých směrech. Byl městský typ. Ale teď se mu šedá města zdála být chladná a nudná. Lidé tu neměli tváře. Tom se cítil ztracený, jako by sem nepatřil. Právě teď si přál, aby byl zpátky v rodném městě, se stromy a trávou a přírodou… se vším, co neměl rád. Jednou v životě si Tom přál být v lese nebo někde, kde bylo ticho, kde by mohl prostě jen… být.
Bill se vedle něj posunul a Tom se na něj podíval. Bill by vypadal dost nevhodně v lese. Tak jako Tom. Možná by se hodili do nějakého pohádkového prostředí. Pokud by tam byl nějaký rybník, za soumraku možná, a Bill by odpočíval v Tomově náručí, když by ležel na měkké lesní půdě, možná by potom nevypadli tak nehodící se. Nicméně, měli by být přírodní, přemýšlel Tom. Možná by měli být nazí.
Rychle znovu střelil pohledem po svém dvojčeti. Byl paranoidní, že Bill dokáže přečíst jeho mysl. Tomova mysl byla v těchto dnech tak podivným místem, že ji nechápal ani sám Tom. Vůbec nerozuměl tomu, proč si právě představil sebe a Billa, jak nazí leží někde v lese.
Tom zavrtěl hlavou, aby sám zastavil svoje bizardní představy.
„Jsi tam vzadu v pořádku, miláčku?“ Simone se na něj podívala v zrcátku a láskyplně se na něj usmála.
„Jo, mami, jen unavený.“ Tom si opřel hlavu o sedadlo a zíral do stropu s malým úsměvem. „Už tam jsme?“
Zdálo se to jako věčnost od doby, co naposledy použil tato slova.
„Ano, miláčku, ještě jednu ulici.“ Tom uviděl nemocnici. Byla velká a bílá a tak zastrašující, až Tomovi skoro běhal mráz po zádech.
„Bille… hej, Billi… vzbuď se.“ Šťouchnul svého bratra, cítil potřebu nějaké společnosti. Bill se probudil, trochu dezorientovaně se podíval po okolí a zaměřil se na Tomovu tvář.
„Jsme tu?“ Jeho hlas zněl roztřeseně, zastřený, jak skřehotal slova. Tom se trochu zachvěl.
„Jo, půjdeš tam se mnou, že jo?“ Pro Toma bylo nepřirozené se tak chovat. Ale právě teď se o to nestaral. Nechtěl tam jít sám a Billa potřeboval.
„Jasně!“ Bill to řekl, jako by to byla ta nejzřejmější věc, a Tom se cítil hloupě, že o tom pochyboval. Samozřejmě, že Bill tam půjde s ním. Když se dělo něco velkého, nikdy nechodili nikam bez toho druhého. Co se stalo Tomovi, bylo definitivně něco velkého. „Seš ok?“
„Myslím, že jo.“ Tom pokrčil jedno rameno.
„Nemusíš být. Bylo by v pořádku, kdybys nebyl, a kdyby se ti to nelíbilo.“ Bill se na něj sladce usmál, takovýhle úsměv vždy Toma nutil usmát se také. Cítil, jak sebou jeho rty lehce škubly, nemohl si pomoct, ale trochu se usmál.
„Není to tak, že se mi to nelíbí.“ Tom vzal bratra za ruku, aniž by si to uvědomil. „Je to jen, že to vážně, vážně nenávidím!“
Bill se zasmál, když matka zastavila, stále se ještě trochu chechtal. Až když Tom pustil Billovu ruku, aby mohl vystoupit z auta, tak si uvědomil, že jej držel. Jeho dlaň byla najednou podivně prázdná, bez příjemného tepla kůže jeho malého bratra. Když se Bill ocitnul znovu po jeho boku, rozešli se směrem ke vchodu nemocnice. Tom propletl prst s tím jeho, jen pro pohodlí.
Zachytil, jak se na něj Bill dívá, a věděl, že jeho dvojče chce vědět, co se děje. Obvykle se na veřejnosti za ruce nedrželi. Ale oni se nedrželi úplně za ruce, byl to jen prst. Jen jednoduchý dotek kůže, tak se Tom poslední dobou vždy zdál spokojený. Ta blízkost. Ta intimita. Vždycky to byly citlivé doteky, ale teď… Tom chtěl bratra stále jen držet.
Možná v lese… možná, zatímco budou…
„Tome, vzbuď se, broučku, jsme tu.“ Simone mávla rukou před jeho obličejem, mateřsky se na něj usmála a Tom trochu zamrkal. Byli uvnitř budovy.
„Jo, my jen… zůstaneš tady?“ Tom zamumlal, byl si téměř jistý, že zčervenal. Musí se přestat chovat tak divně… je to znepokojující.
„Ano, pokud nechceš, abych šla.“ Simone ho pohladila po hlavě, ujistila se, že jeho bandana je správně. Vždycky po něm chtěla, aby si ji dal dozadu, aby mu viděla do očí. Billa to nikdy neobtěžovalo, ale jen do té doby, pokud Tom nenosil kšiltovky stále. Bill je neměl moc rád.
Tom nemusel nosit kšiltovky. Pro Billa si je sundával.
„…Ne.“ Tom se vrátil zpět na zem. „Ne, to je v pořádku, Bill bude se mnou, takže je to v pořádku.“
„Dobře, budu čekat tady.“ Simone ho rychle objala předtím, než se oba vydali k výtahům. Tom sledoval, jak si sedla na gauč a zvedla nějaký časopis, těsně předtím, než se dveře výtahu zavřely.
Bylo to jako v hotelu, jako by byli opět na turné. Tomovi to chybělo.
„Hej, nad čím přemýšlíš? Poslední dobou jsi dost často mimo.“ Bill svým ramenem šťouchnul Toma do toho jeho a hravě se na něj usmál.
„Jen…“ Tom nemohl doopravdy říct, že znovu přemýšlí nad jezerem. „…jen tak. Chybí mi tour.“
„Jo, mně taky. Až ti to lékař dovolí, hned se vrátíme na cestu!“ Bill se pohnul, najednou stál před Tomem.
Oříškově hnědé oči s láskou pozorovaly dredatého chlapce. Tom si nemohl pomoct a na jeho rtech se vykouzlil úsměv. Místo toho, aby jen držel bratra kolem boků, tak se ho lehce prsty dotknul pod tričkem.
Bill se zachichotal a přiblížil se. Tom si spokojeně povzdechl, když si jeho malý bratr opřel tvář o tu jeho. Billova kůže byla tak teplá. Cítil Billův dech na svém krku. Horká vydechnutí mu vytvářela na zátylku husí kůži. Bill byl tak sladký. Tom zavřel oči, sotva zaregistroval, že se výtah zastavil. Billovy vlasy jej lehce lechtaly na nose.
Výtah se opět rozjel a Bill se odtáhnul, oči mu zářily, zatímco se usmál na Toma. Jejich malíčky byly propletené.
„Vy spolu chodíte?“
Tom skoro vyskočil z kůže, když uslyšel mladý dívčí hlas, a přesto se nepohnul ani o centimetr.
„Co?“ Bill se opět zachichotal, zmateně se díval na dívku, bylo jí sotva 8 let a stála s nimi ve výtahu. Tom si všimnul, jak držela růžového medvídka, na sobě měla pyžamo a kolem zápěstí papírový náramek.
„Líbali jste se?“ Byla tak roztomilá, skoro roztomilejší než Bill. Měla krátké, nepřirozeně lesklé blond vlasy a bílé, chlupaté pantoflíčky. Dívala se na ně velkýma modrýma očima a Toma napadlo, proč je v nemocnici a jak dlouho tu asi je.
„Ne, nelíbali jsme se.“ Bill se na malou holčičku usmál, podíval se na čísla nad dveřmi, aby se ujistil, že neminuli jejich podlaží.
„Tak proč jste tak stáli? Maminka říká, že tohle dělají jen ti, co spolu chodí.“ Holčička samozřejmě tavila Billovo srdce. Ačkoliv ani Tom nemohl popřít, že ho dostala. Přesto mu ale její slova dělala těžko od žaludku, i když byla jen dítě.
„On je můj bratr. Můžu obejmout svého bratra, nebo ne?“ Bill se trochu smál a holčička se začervenala.
„Ne… ne takhle.“ Zabořila nos do svého medvídka a dívala se na Billa vykulenýma očima. Chichotala se a Tom v jejích očích viděl smích.
„Ano, můžu. I když Tom není moje přítelkyně.“ Bill mrknul, letmo se na Toma podíval. Tom se začal smát, byl si zcela jistý, že ta holčička si Billa spletla s dívkou.
Výtah zazvonil a jeho dveře se otevřely.
„Ahoj.“ Dívka jim zamávala, její pantofle vydávaly drobné šoupavé zvuky, když vyšla ven z výtahu. Tom ji pozoroval, dokud se dveře opět nezavřely.
„Co?“ Bill se na Toma tázavě podíval, upravil mu tričko a výtah vyjížděl už jen pár posledních pater. „Nevadilo ti to, že ne? Že si myslela, že jsi moje přítelkyně.“
Tom se zasmál nad Billovým vtipem a následoval ho ven z výtahu směrem k místnosti, kde na ně čekala doktorka Cameronová. Nebylo to tak, že by ho trápilo, že si dívka myslela, že jsou pár. Už milionkrát slyšel o twincestu.
Ona byla v podlaží číslo 10. Podlaží číslo 10 bylo pro pacienty s rakovinou.
Tom si byl jistý, že Billa trochu vyděsil, když jej přitisknul blíž k sobě a objal těsně před tím, než se chystali vstoupit do místnosti. Ale Bill nic neřekl, jen ho objal nazpět.
~*~
„Jo, budeme se moct vrátit na turné, až budeme mít pocit, že jsme připraveni!“ Bill byl vzrušený, když seděl v zadní části auta vedle bratra a telefonoval s Gustavem. „Jasně, vyřídím mu, že ho pozdravuješ a ty pozdravuj Georga, a potom se rozhodneme, kdy vyrazíme na turné.“
Bill ukončil hovor, když přijeli na příjezdovou cestu k jejich domu a prakticky vyskočil z auta. Byl tak hrozně šťastný, až to skoro bolelo. Nejen kvůli tomu, že doktorka jim povolila turné, ale taky řekla, že Tom je na 100% zdravý. To bylo naprosto úžasné.
Tom byl po dobu vyšetření docela tichý. Bill si myslel, že ještě stále přemýšlel nad tou dívkou ve výtahu. Jeho bratr přišel s největší pravděpodobností ke stejnému závěru jako on, slova té osmileté holčičky by se neměla brát tak vážně, protože Tom je stejně zpátky ve svém starém já. Nebo ‚staré já‘, do kterého se má Tom v posledních dnech tendenci dostat.
„Jdu se na hodinku prospat.“ Dredáč zíval, protahoval se a čechral Billovi vlasy předtím, než odešel po schodech do pokoje.
„Uvědomuješ si, že až se vrátíme na tour, budeš muset svoje spací návyky změnit, že jo?“ Bill na něj zakřičel, nemyslel to zle. Zasmál se, když uslyšel, jak Tom něco zabručel na oplátku.
Bill stál před schodištěm a uslyšel, jak se Tomovy dveře zavřely, předtím, než odešel do kuchyně. „Potřebuješ pomoct?“
Simone se na něj podívala, přičemž vyndala vajíčka z lednice. „Ne, to je v pořádku, zlato, jen dělám nějaké wafle.“
„Oh, dobře.“ Bill se posadil za stůl a sledoval matku, jak vyndala ze skříňky cukr a mouku.
„Něco se stalo broučku? Chceš si o tom promluvit?“ Simone vždy věděla, když jednoho z dvojčat něco trápilo. Bill se trochu usmál, bradu měl v dlaních a ruce opřené o stůl.
„Já nevím.“ Něco jej vlastně trápilo, něco, co uvnitř něj bylo už nějaký čas. Zdálo se, že ta malá holčička z výtahu ho donutila o tom více přemýšlet.
„Nevíš, co to je, a nebo nevíš, jestli mi to máš říct?“ Simone se na něj usmála a míchala obsah misky.
„Ne, myslím, že ti to chci říct, jen si nejsem jistý jak.“ Billovy oči následovaly jeho matku, když položila ingredience.
„No, mohl bys začít s tím, co přesně to je. Není to tour?“ Vůně čerstvých waflí si razila cestu po místnosti a dráždila Billův nos, když dorazila až k němu.
„Ne, je to…“ Bill nevěděl, jak to své matce říct. Jak to má říct, aby neřekl příliš mnoho? To, co cítil… on ani pořádně nevěděl, jestli to, co cítí, je to, co si myslí, že to je. „Mami, jak se pozná, že je člověk zamilovaný?“
„Mluvíme jen o poblouznění, a nebo o skutečné věci?“ Simone se na něj podívala a začala dělat waflová srdce, která plnila plech.
„Skutečné věci.“ Bill se na ni zasněně usmál. „Bolest srdce, změna života, všechny ty věci zamilovaných.“
„Oh.“ Jeho matka se na něj znovu podívala a na tváři se jí objevil úsměv. „Chceš říct, že tě bolí srdce pro někoho, do koho jsi zamilovaný a mění ti život?“
„Já nevím, možná.“ Bill se mírně začervenal.
„No, díky té osobě ti lítají v břiše motýli?“ Simone si sedla ke stolu naproti němu, usmívala se znova a znova. „Její přítomnost tě nutí chvět se a usmívat a jsi opravdu, opravdu šťastný?
„Jo.“ Bill se zachichotal. Ona dokázala být tak potrhlá. Právě teď to ale potřeboval, potřeboval si o tom s někým promluvit, s někým, kdo by se mohl smát a chovat se potrhle.
„Jak dlouho?“ Matčiny ruce pevně objaly jeho.
„Chvíli, myslím. Nedávno jsem si to uvědomil.“ Máma se mazlila s jeho rukama a on se na ni těžce usmál. Bylo to, jako by měla celá jeho hruď explodovat, jako kdyby ho někdo lechtal zevnitř.
„A ona to ví?“ Jeho matka skoro pištěla jako nějaký teenager.
„Ne, on… on to neví, mami.“ Bill se díval do stolu, jeho zuby lehce okusovaly rty. Věděl, že se ho matka nezřekne jen kvůli tomu, že je gay, nebo tak, ona není taková. Ale celou tu dobu prohlašoval, že není. Přísahal, že se mu líbí holky, dokonce i když se oblékal tak, jak se oblékal.
Bill nebyl gay, ne doopravdy. Ale pro tohohle člověka by mohl být bisexuál. Jen pro něj.
„Oh…“ Na chvíli ztichla, Bill krátce zavřel oči. „Takže budu muset počítat, že mi vnoučata dá Tom.“
Bill si odfrknul, poslouchal matčino chichotání. Začal si uvědomovat, že tohle se nikdy nestane skutečností, Tom se ožení a bude mít děti. Bill se zachvěl.
„Co se děje, zlato? Proč ten protáhlý obličej?“ Simone jemně zmáčkla jeho ruku. „Měl bys být šťastný. Jsi mladý a zamilovaný. Měl by ses usmívat, Billi.“
Zvuk jeho přezdívky, kterou používal Tom, ho nutila o něm znovu přemýšlet. Jak jeho velký bratr šeptal tohle jméno, když v noci Billa objímá. Bill zakroutil hlavou. „Já jen… tenhle člověk, mami… Nemůžu do něj být zamilovaný. Je to komplikované, ale já prostě… nemůžu.“
„Co? Kdo říká, že nemůžeš, miláčku?“ Simone nakrčila obočí.
Zákon. Říkal si Bill v duchu. Koneckonců, incest je nezákonný. Z toho slova, incest, se mu dělalo nevolno. Nechtěl přemýšlet o tom, jak moc špatné je to, co cítí, ne když se cítil tak dobře. On jen chtěl… no, nebyl si úplně jistý, co by chtěl. Nebyl si ani jistý, jestli Toma doopravdy miluje, nebo jestli se jeho bratrské city ještě více prohloubily. Možná je Tomovi blíž kvůli té nehodě. „Jen… lidi. Nejsem si jistý, možná bych neměl… vlastně, nemusel bych do něj být ani zamilovaný, třeba je to jen moje představivost.“
„Bille.“ Simone se na něj podívala s nečitelným výrazem ve tváři. Někdy to vypadalo, že věděla, na co myslí. Bill se znovu zachvěl, opravdu nechtěl, o čem právě teď přemýšlí. „Cítíš ho… tady?“
Ruka, která se dotkla místa, kde bylo Billovo srdce, byla teplá i přes látku jeho trička. Věděl, že matka musela cítit tlukot jeho srdce. Samozřejmě, že tam Toma cítil. Tom vlastnil část něho. Byl to i důvod, proč Bill nikdy nechodil na rande. Tom pro něj znamenal mnohem víc než kdokoliv jiný. Uvědomil si, že nikdy pro něj nebude nikdo znamenat víc než jeho bratr. Nikdo nebude nikdy vlastnit jeho srdce tak jako Tom.
„Ano.“ Ozval se měkký šepot v tom tichu.
„Pak ho miluješ.“ Simone jej objala přes stůl. „A nedovol nikomu, aby to popíral, Billi, protože to je ta nejkrásnější věc na světě.“
Billovi se skoro chtělo brečet. Kdyby jen jeho matka věděla. „Myslíš, že mě bude taky milovat?“
„Jsem si tím jistá, zlatíčko, kdo by taky nemiloval?“ Simone se na něj usmála, její oči byly trochu mokré.
Protože je to můj bratr. Moje dvojče. Protože by neměl. Bill to neřekl, ale to neznamenalo, že si to nemyslel.
~*~
Byla to první noc po nehodě, kterou Tom trávil ve své vlastní posteli. Byly dvě hodin ráno a on nemohl spát. Bez ohledu na to, jak moc se snažil, nemohl v noci vůbec spát, a už ho to začínalo vážně štvát.
Strop začínal být otravný. Tom se na něj zlostně díval.
Nechtěl tu být, v chladné posteli a sám. Nemohl usnout, aniž by neměl své dvojče v náruči, chtěl Billa po svém boku. Chtěl Billa tak moc.
Co to bylo za pocit uvnitř něj? Jeho víčka těžkla.
Mrazivý noční vzduch pozdravil jeho napůl nahé tělo, hladově jej zakryl.
Tomovy nohy se po podlaze pohybovaly téměř mlčky. Dveře nevydaly žádný zvuk, když je otevíral. Za chvíli stál před postelí svého dvojčete a sledoval, jak ta černovlasá dokonalost spí. Bill nevypadal klidně, opravdu ne. Mračil se a jeho ruce byly okolo polštáře tak, jako by objímal někoho, kdo tam nebyl.
Tom byl ten, kdo tam chyběl.
Noc byla ještě tmavší, když si dredatý chlapec lehal do postele. Pomalu, lehkými pohyby uléhal těsně vedle bratrova těla. Měsíc, který byl dosud z poloviny celý, osvítil obrys dredáče, který mu ukazoval, jak se sklání nad tělem svého dvojčete.
Lehnul si úplně, tvář měl blízko svému společníkovi. Jejich rty si byly navzájem tak blízko, dvě těla se navzájem skoro dotýkala. Piercing toho staršího z bratrů se zalesknul, když se pohnul tak, aby ležel u Billova boku, ochranitelsky jej vzal do svého náručí.
Mladší z dvojčat se začal ze spánku usmívat, přitulil se k Tomovi víc.
Měsíc byl jediný, kdo viděl, jak pevně se k sobě dva bratři tisknou. Jediný, kdo viděl, jak blízko byl dredatý chlapec tomu, aby políbil svou vlastní krev. Jediný, kdo viděl zoufalství a čistou potřebu, když se do sebe nevědomě zamotali. Jedno tělo, jedna mysl, jedna duše.
autor: firelucy
překlad: Larkys
betaread: Janule
Ježiš, já jsem z týhle povídky úplně hotová. 😀 😀 Fakt, že jo. Po dlouhý době povídka přesně podle mýho vkusu. 😀 Něžný vztah dvojčat, láska…prostě nejlepší.
Oh God, to byl nádherný díl. Konečně se tam začalo něco dít a ten vlkodlačí muž hledá Toma. Já se strašně těším až se to dozví a jsem zvědavá na to, jak mu to řekne a vůbec. A pak taky na Tomovu reakci, typuju, že tomu nebude chtít věřit a nebo bude v takovém šoku, že se nezmůže na jediné slovo. Ta holčička byla roztomilá, akorát mě zamrazilo, když tam byla zmínka o rakovině. Božátko malé… no a to jak si Billí uvědomuje své city k Tomovi je fajn. Vlastně Tom si je uvědomuje taky, ale myslím, že delší dobu. Jejich chvilka ke konci dílu byla zase perfektní. Těším se na další díl:-)
Brzy bude úplněk, co? To jsem teda zvědavá 🙂
Tak tohle byl prozatím nejkrásnější díl téhle povídky! 🙂
Ta holčička ve výtahu byla fakt roztomilá a myslím, že právě ona vyvolala v Billovi ty otázky…:) A pak když mluvil se Simone, jsem z něj úplně hotová! 🙂
Ten konec byl ale stejně nejúžasnější. 🙂 A doufám, že bude brzo úplněk! 😀 😀
krásný už se těšim na další dílky
Umriem z Billa aký je roztomilý. Rozhovor s maminkou bol strašne krásny. Práve dnes som mala podobný so svojím synom:) a bolo to strašne milé 🙂
Som zvedavá kedy si svoju lásku uvedomí aj Tom. Alebo aspoň prizná tak ako Bill, pretože o nej už určite niečo vie. A už chcem aby Toma ten chlap našiel a vysvetlil mu čo sa stalo:(