Chlapec, který si hrál s ohněm 2.

autor: Nicol-Dream

Černovlasý chlapec cítil, jak ho v očích začaly pálit slzy. Tolik si přál, aby se ho bratr aspoň jedenkrát zastal. Při vzpomínce na jeho slib, že ho před vším ubrání, mu začaly slzy stékat po tvářích. Obvykle by se zvedl a odešel brečet někam, kde ho nikdo nemůže vidět ani slyšet. Ale tentokrát zůstal sedět a koukal se do jeho očí. Chtěl, aby to viděl. Aby viděl, jak moc mu ublížil. Seděl naproti němu a nechal ho, aby se díval, jak brečí. Nechal ho dívat na jeho utrpení. Konec konců, vždyť brečet už ho vidí naposled, tak ať si to pořádně užije. Neposlouchal už další nadávky a pouze se díval do jeho očí. Tolik si přál, aby v nich uviděl sílu vzepřít se tomu grázlovi, který mu teď nadával, a ochránit ho. Jediné, co tam však viděl, byla zbabělost.  

Když viděl, že zastání  od bratra se nedočká, beze slova se od stolu zvedl a odešel. Bylo mu jedno, že na něho pokřikují. Prostě šel pryč. Bylo mu z jeho bratra zle. Bylo mu zle ze všech. Rozhodl se, že se na chvíli půjde projít po školním dvoře, než začne další hodina. To se mu ale stalo osudným. 

Jeho spolužáci si na něj připravili překvapení. Vyšel z velkých hlavních dveří a jen co udělal pár kroků, zakopl a spadl do bláta. Už už si chtěl oddechnout, že ho takhle nikdo nevidí, když si všiml jedné holky, jak všechny volá, aby se na něho přišli podívat. Nechtěl, aby ho takhle kdokoliv viděl a snažil se zvednout. Jenomže pokaždé, co se o to pokusil, uklouzl a znovu a znovu padal do té břečky. Věděl, že už to nemá cenu. Kolem něho se začal tvořit hlouček dětí, které si na něj ukazovaly a hlasitě se mu posmívaly. Tušil, že mu určitě nějaký chytrák vymyslí přezdívku. A taky nemusel dlouho čekat, když se davem ozvalo:  

„Koukejte na něj. Bláťák.“  Odjinud se zase ozývalo: „Bahňáku.“ Bylo mu hrozně. Konečně uslyšel zazvonění, a on věděl, že všichni budou muset jít. Nic se však nedělo. Hlouček se nezmenšoval. Naopak se zvětšoval, protože se mu chudákovi přišli posmívat i učitelé. Zachránil ho až ředitel, který je všechny poslal do tříd. Jemu nakázal, aby se okamžitě sbalil a odešel domů. Pak s poznámkou, že větší prase ještě nikdy neviděl, odešel zpět do budovy školy.

Bill na nic nečekal, a když  se dostal z bláta konečně pryč, rychle utíkal pro svou tašku, aby mohl odejít domů. Byl rád, že nemusel trávit ještě dvě hodiny ve škole. Věděl totiž, že by se mu zase všichni smáli. A hlavně pak ta party blbů, co si ho neustále dobírala. Už se viděl doma ve sprše daleko ode všech, co na téhle škole jsou. Jediné, co ho tížilo, bylo to, že svému vlastnímu bratrovi nemohl zatím nikam utéct. Mohl utéct před všemi, jen ne před ním. Ale to se mělo změnit.  

Cestou domů se stavil v místním útulku. Měli tam jedno nádherné štěně. Tak moc si přál, aby si ho mohl vzít, ale máma mu to vždy zakázala. Dnes ale věděl, že si ho vzít může. Doma s ním přeci nebude. Jakmile otevřel vrátka útulku, začali ho všichni psi vítat radostným štěkáním a vytím. Rozběhl se k malému stavení uprostřed kotců se psy. Bydlela tam majitelka útulku, která mu štěně schovávala. Otevřel dveře a vesele ji pozdravil. Ona se na něho usmála, ale jakmile viděla, že je celý od bahna, zděsila se. Věděl, že se chce vyptávat. Pohotově jí řekl, že si jde pro svoje štěňátko, a že pospíchá. Nic tedy neřekla, jen kývla a malou kuličku chlupů mu předala. Bill poděkoval a spěšně opustil její dům.  

Než vešel do baráku, ujistil se, že tam máma není. Když už byl naprosto přesvědčený  o tom, že jediný, kdo v baráku je, jsou rybičky v obýváku, otevřel vchodové dveře. Nechtěl nikde moc nadělat, a tak se co nejrychleji se svou novou malou Nadějí, tak pojmenoval štěně, přemístil do koupelny v druhém patře jejich rodinného domu. Napustil si vanu, a pro jistotu zamkl. Malá Naděje běhala po koupelně a všechno zkoumala. Chlapec si ji chvilku prohlížel, pak ale zbledl, když si všiml, že už jsou dvě hodiny. Za půl hodiny se měl vrátit i Tom ze školy. Proto už ani chvilku nemeškal a začal ze sebe drhnout to hnusné bláto.  

Trvalo mu čtvrt hodiny, než  byl zase kompletně čistý. Blesku rychle se osušil a oblékl do čistého oblečení. To od bahna hodil do koše na prádlo a šel do svého pokoje. Malá Naděje se courala za ním a po cestě všechno důkladně očichala. Bill otevřel dveře od svého pokoje a pustil ji dovnitř. Ta jakmile uviděl postel, rozběhla se k ní a snažila se dostat do měkkých peřin. Moc jí to ale nešlo, a tak, když chlapec zamkl, pomohl jí a položil ji do změti přikrývek a polštářů. Usmíval se nad tím, jak moc byla roztomilá. Lehl si vedle ní a spokojeně zavřel oči. Teď si mohl děla to, co chtěl. Jakmile zavřel oči, byl ve svém vlastním světě. Ve světě, kde na něj nikdo nemohl. Nikdo. Zde byl pouze on. Věděl ale, že už jen několik hodin a jeho sen se stane skutečností.

Tolik se těšil. Pomalu začal usínat. Cítil, jak mu Naděje leží schoulená u boku a klidně oddechuje.  

Nevěděl, jak dlouho takhle ležel. Když byl ve svém vlastním světě, zapomínal na čas. Ten jako by se zastavil ve chvíli, kdy zavřel oči. Občas si přál, aby je už nikdy nemusel otevřít. Pokaždé je ale někdo vyrušil a on chtě nechtě otevřít musel. Teď tomu nebylo jinak. Někdo zaklepal na jeho dveře. Pomalu se posadil. Čekal, jestli dotyčný zaklepe znovu. Nic. Jen ticho. Nechtělo se mu otevírat. Nerad by vysvětloval to, že si domů i přes výslovný zákaz přinesl psa. Věděl, jak moc jeho máma nenáviděla cokoli, co mělo chlupy. Proto, když už se znovu ťukání na jeho dveře neozývalo, lehl si zpátky do peřin a znovu zavřel oči.

Kdyby jen tušil, že na jeho dveře klepal bratr, možná by otevřel. Tolik mu totiž chyběly chvíle, kdy za ním chodíval. Tom se mu šel za vše omluvit. Už se nechtěl jen nečině dívat na to, jak je jeho bratr zničený. Možná, že kdyby černovlasý chlapec přeci jen dveře otevřel, všechno mohlo být jinak. On je však nechal zavřené. Tom doufal, že je jeho bratr doma a on mu bude moc všechno vysvětlit a omluvit se za své chování. Když mu však bylo odpovědí na jeho klepání pouze ticho, odešel k sobě do pokoje. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby zaklepal znovu. Rozmyslel by si snad černovlásek to, co plánoval už tak dlouho? Týdny plánování a připravování věcí do tašky pod postelí, probrečené noci a spousty lží, které mámě řekl na otázky, kde jsou jeho věci, by byly přišly vniveč. On však neotevřel. Pouze se znovu ponořil do svého vysněného světa.