autor: Rachel
Tento díl má speciální věnování. Chtěla bych jej věnovat Sajü, kterou v posledních dílech zamrzelo, že jsou díly moc krátké. Tento je o něco delší… a řekla bych, že i lepší, ty krátké jsou jen přechodnými mezi těmi důležitými, které přijdou 😉
A pak je samozřejmě díl věnován vám všem, kterým se povídka líbí, kteří ji čtete a komentujete. Jsem vám moc vděčná za to, že u ní stále zůstáváte a píšete tak krásné komentáře, dáváte mi tím neuvěřitelnou podporu do dalších dílů 😉
Užijte si díl se vším všudy, přeji příjemné počtení 😉
Vaše R. xD
Tom:
„Tome, počkej…“ tichý, nesmělý hlas se doline k mým uším a na okamžik zastaví mé kroky, směřující ven na chodbu. Podvědomě se zastavím přede dveřmi a jen tiše vnímám hlas, jenž mi zabránil odejít. Pomalu se pootočím zpět k Billovi, jehož pohled se teď upírá mým směrem.
„Ano?“ odvětím v odpověď a stále stojíc na jednom a tomtéž místě, dám Billovi svou odezvou najevo, že jsem stále tady. Několikrát přešlápnu na místě a s pohledem visícím na jeho rtech, očekávám každé jeho přání, které mu chci splnit.
„Počkej, j-já… nechci, abys… abys odešel,“ odpoví tiše a jeho pohled se jen nevědomky stále upírá ke mně, ještě naléhavěji než před chvílí. V jeho hlase mohu nalézt stopy strachu a nejistoty, mísící se s nedůvěřivostí. Pohotově zavrtím hlavou. Nechci, aby se kvůli mému chvilkovému odchodu jakkoli bál, nebo měl vůči mně nedůvěru. Nechci, aby si myslel, že je za mým odchodem něco víc.
„Bude to jen chvilička, Bille. Hned budu u tebe, ano?“ přislíbím mu bez sebemenšího zaváhání, neboť vím, že cesta do kuchyně a zpět mi zabere nanejvýš minutu času. Kdybych nezapomněl na koření, vůbec nikam bych chodit nemusel… na to poslední a nejdůležitější jsem však v tom chaosu z vaření nějak pozapomněl.
Tiše přešlápnu na místě a pohledem se vrátím zpět ke dveřím… Billova odpověď se však k mým uším doline téměř vzápětí. Jako by cítil, tušil, že chci opět odejít i přes jeho prosbu.
„Ne… já chci… chci, aby jsi zůstal. J-já… j-já totiž…,“ vykoktá trhaně… a odmlčí se v půli věty, jako by nevěděl jak dál, jako by hledal ta správná slova. Rázem zavrhnu myšlenku na celé koření a veškerou svou pozornost stočím na Billa, jenž stále sedí v křesle, teď už spíš na jeho samém okraji. Vidím, jak je nervózní, jak si stále mne a hraje s prsty, chvíli jako by chtěl něco říct či udělat… nato se však opět jen nesměle stáhne do sebe a pokračuje ve svém přemýšlení.
Pozorně si jej prohlédnu ještě jednou… a pohledem spočinu na jeho němé tváři… a těle, které se teď jen nevrle pohupuje ze strany na stranu. Vím a tuším moc dobře, co to znamená. Určitě má na srdci něco, s čím se mi chce svěřit… jen neví, jak to má říct nebo se bojí. Znám jej snad líp, než sebe.
Pomalu odlepím nohy od země a jen tiše popojdu až k němu. Stále vidím, jak hluboce přemýšlí… moji blízkost zaregistruje až v okamžiku, kdy si kleknu před jeho křeslo a vzhlédnu k jeho, stále nic neříkající tváři. Přisunu se blíž k němu a dlaní jej jemně pohladím po jeho ruce.
„Copak, bráško?“ zašeptám tiše a bříšky prstů stále přejíždějíc po jeho dlani, lehce mu tak naznačím, že mu naslouchám a může se mi s čímkoli svěřit. Jeho tvář se mírně pozvedne… a já mohu cítit lehký stisk jeho dlaně na té své. Tiše vydechne a jen nesměle opět sklopí svou tvář. Jako by cítil můj pohled, jenž se k ní upírá.
„Chci… chci ti poděkovat za to, jak… jak se o mě staráš, Tome, za všechno, co pro mě děláš. Ani nevíš, jak… jak moc si toho vážím, toho že… že jsi tu se mnou a… a tolik toho obětuješ jen kvůli mně. A zároveň se ti chci omluvit,“ šeptne tiše a vyvolá tak u mě údiv. Trošku svraštím čelo a přemýšlivě se zamyslím. Ani pořádně nevnímám jeho slova… jeho poslední věta totiž svým významem úplně přehlušila ta ostatní. Nebo jsem snad špatně slyšel nebo si jejich význam jen špatně vyložil? Jak to Bill myslel?
„Za co?“ zeptám se tázavě a stále přemýšlivě se dívám do Billovy tváře, která však přede mnou stále utíká. Určitě ví, co mám na mysli a na co právě myslím, určitě na sobě cítí můj pohled, ví, kam směřují mé oči… a možná právě proto před nimi utíká. Jeho odpověď se ke mně však donese až po chvilce tichého přemýšlení.
„Za to, jestli… jestli ti zbytečně přidělávám starosti… a já vím, že ano. Jestli jsem ti jen na obtíž. Jestli ti beru tvůj volný čas. J-já… nechci tě nijak omezovat, Tome,“ zašeptá tiše a jen nesměle sklopí svou tvář.
Jen nevěřícně vzhlédnu k jeho tváři a nevědomky pootevřu rty. Jeho slova mi vyrazila dech, jeho výčitky kvůli mně bylo to poslední, co jsem očekával. A ještě k tomu tak zbytečné. Vůbec mě nenapadlo, že si mě volal zpátky jen kvůli tomuhle. Myslel jsem, že už mu je přeci jen o něco lépe, jeho stav se v těch dvou posledních dnech zlepšil tak, jak jsem to vůbec neočekával. Neměl jsem tušení, že by jej mohlo trápit tohle. Věřil jsem, že pokud budu s ním a udělám pro něj vše, co bude v mých silách, všechno trápení bude pryč. A místo toho vzniklo jedno, ve kterém navíc není ani špetka pravdy, není k němu žádný důvod. A já, ať už přemýšlím, jak chci, stále nenacházím důvod, který k němu mého malého brášku vedl.
Vím, že mi stále ještě úplně nevěří, stále to cítím. Jeho nedůvěra je až příliš silná na to, abych ji mohl přemoci tak lehce a tak rychle, během dvou dní. To, že to bude těžké si jej získat a přesvědčit, jsem věděl už dřív, hned, jakmile jsem se dozvěděl o následku jeho nehody. Avšak tohle jsem neočekával ani v nejmenším. Opravdu si tohle myslí? Ne, nechci, aby si cokoli dával za vinu sobě. Není tu nic, za co by se mi měl omlouvat. Proto nemohu jeho omluvu přijmout.
„Nemáš mi za co děkovat… a už vůbec se mi za cokoli omlouvat. Není za co, Bille. Kdybych nechtěl, nestaral bych se o tebe a ani bych ti nevěnoval svůj volný čas. Ale já chci, Bille. Kdy už konečně pochopíš, že to… to, co jsem si vybral, dělám rád a chci v tom pokračovat? Proč máš pořád pocit, že jsi mi jen na obtíž?“ zašeptám tiše a prsty opět přejedu po jeho ruce. Chci znát odpověď na moji otázku. Chci vědět, proč jej mé chování a počínání vede k takovým výčitkám, s jakými se mi před chvílí svěřil. Jak vůbec mohl přijít na to, že mě omezuje a překáží mi?
„Protože… protože už vůbec neděláš to, co jsi dělával obvykle. Vůbec si kvůli mně neodpočineš, ani neděláš žádnou volnější činnost. Pořád jenom běháš po kuchyni a stále něco vaříš. Celé dny trávíš jen se mnou,“ dodá rychle výčet všech důvodů, jež jej vedly k jeho přesvědčení… a na okamžik mi tak ukradne všechna slova, která jsem měl právě na jazyku. Konečně mi začíná svítat. Mělo mě napadnout, že to bude právě tohle.
„No a? Baví mě to, tak proč bych se nemohl učit vařit? A baví mě to o to víc, když vím, že… že to dělám pro tebe. To je můj hlavní cíl. A já nechci, aby sis cokoli vyčítal a za cokoli vinil sebe. Není za co, Bille. Není tu nic, za co by ses měl omlouvat,“ namítnu a bedlivě jej pozoruji. Trošku pozdvihne svou sklopenou hlavu.
„Ale já…,“ namítne tiše, příval jeho slov však vzápětí zastaví ta má. Vím moc dobře, co mi chce říct. Stále mi ještě nevěří.
„Žádné ale. To, co dělám, nedělám ze soucitu nebo z povinnosti. Dělám to proto, že mi na tobě záleží a… a že tě mám rád. A nic si nepřeji víc než to, abys mi věřil,“ šeptnu a stulím jeho chladnou dlaň v té své. V jeho tváři mohu spatřit náznak jakéhosi přemýšlení… a snad malého uklidnění, když opatrně odtrhne svůj prázdný pohled od země, kam se až dosud upíral. Pomalu, nesměle pokývá hlavou na znamení, že mým slovům rozumí.
Tiše vydechnu a pevně semknu víčka k sobě. Všechno by bylo o tolik snazší a jednodušší, kdyby byl jeho zrak v pořádku. Kdyby směl jen na okamžik spatřit denní světlo a svět kolem sebe… jistě by v mých očích zahlédl oddanost, něhu a lásku, se kterou k němu právě vzhlížím. Ale to by bylo až příliš jednoduché. Teď jej musím přesvědčit sám, svými slovy… a každým novým krokem, který za nás oba udělám.
„To je všechno, co jsi mi chtěl říct, bráško?“ zašeptám tázavě… a když souhlasně přikývne hlavou, znova jej pohladím po ruce.
Pohledem sjedu z něj na malý stolek vedle nás… a na mé tváři se usídlí úsměv, když spatřím oběd, který jsem sem donesl už před hodnou chvílí.
„Měl bys začít jíst, už tak to bude určitě skoro vychladlé,“ odvětím, a když souhlasně přikývne mým slovům, položím mu tác do jeho klína.
„Zkus ochutnat, když to nebude dost teplé, ještě to skočím ohřát a donesu i to koření, hm?“ vybídnu jej, když vidím, jak bere vidličku do rukou. Pomalu, opatrně jí prozkoumává talíř… a když se mu hned napodruhé podaří napíchnout první sousto, nejdřív s ním jen bojácně zamíří mezi své pootevřené rty… než se rozzáří jako sluníčko.
„Je to skvělé,“ zareaguje pohotově a rychle tak zavrhne všechno ohřívání a koření, kterým by se jídlo mohlo dochutit. Posadím se na koberec před něj… a neubráním se úsměvu, který se vkrade na mé rty s pohledem na talířek, jehož obsah pomalu, avšak neustále mizí. Jsem tak rád, že mu chutná.
„A to jsem ještě přišel na to, že doma nemáme těstoviny… a to už jsem byl skoro v půlce celého receptu. Máma nejspíš zapomněla koupit. Ještě jsem běžel o tři ulice dál do sámošky, abych nějaké koupil,“ dodám s úsměvem, když si vzpomenu na svůj zážitek z dnešního dopoledne. To, že na mě bude zírat vybílené místo, kde máme obvykle i pět sáčků těstovin, rozhodně nebylo v plánu A, proto jsem musel uskutečnit plán B, což znamenalo sprintovat tři ulice k sámošce a vrátit se rychleji, než mi na těstoviny zavře připravená voda. Ale zmákl jsem to – ostatně jako vždy.
Billovy oči však překvapeně vzhlédnou od talíře a jen užasle se zadívají mým směrem.
„Cože? Ty jsi běžel tak daleko… a jen proto, že jsme neměli těstoviny? Proč jsi tam běžel… vždyť já bych se klidně obešel i bez oběda, blázínku,“ odpoví pohotově, stále ještě jako u vytržení z toho, co jsem mu právě řekl. Určitě teď v jeho očích vypadám, jako bych uběhl maraton či vykonal nějaký velký, vzácný hrdinský čin. A přitom to tak vůbec není…
Zavrtím hlavou a podvědomě se přisunu blíž. Usměji se, opatrně vztáhnu ruku… a jen nesměle odrhnu jeden malý, uhlově černý pramínek, spadající do Billovy tváře. Je jen jediný důvod, proč jsem to udělal a proč jsem si dal tolik záležet.
„Asi proto, že tě mám rád.“
autor: Rachel
betaread: Janule
Za prvé bych chtěla poděkovat za věnování. Ani maličko jsem to od tebe nečekala :-* Je to pěkný překvapení! Takový předčasný Weihnachtsgeschenk, nicht? ♥
Díly je krásný… beztak bych brala, kdyby byl ještě ještě ještě delší a kdybych to tu mohla vidět aspoň ob den :(((
Billovy myšlenky naprosto chápu… asi každý by se musel tak cítit, když by se změnil ten druhý člověk a upřímně jsem zvědavá, jak se to rozeběhne dál ♥
Zase úžasný díl a ještě úžasnější tím, že je dlouhý! 😀 Moc se mi líbí, jak se Tom o Billa stará. 🙂 A ten konec…
"Asi proto, že tě mám rád." nádhera. Tom mě tou větou úplně dostal! 😀 A Billa určitě taky 🙂
Ach jo, to je tak smutný a dojemný…. Krásný díl, měla bych už přít z něčím novým, ale vždy mi dojdou slova. Moc se těším na pokračování, krásné.
U těchhle nádherných povídek mívám potíže s komentíky, protože to nejde pořád se opakovat a psát pod každý díl nádherné, úžasné, skvělé =)
Ale nic jiného se prostě napsat nedá, takže píšu nádherné, úžasné, skvělé =D ♥
Rachel, ty víš, že já tvoje povídky miluju, stejně, jako tvůj krásný styl psaní, v tvých povídkách je něha, štěstí, zármutek, láska…všechno, co mám ráda a mi prostě nezbývá nic jiného, než chválit a těšit se na všechno, co ještě vzejde z tvého pera =)
Dnešní díl byl opět nádherný, je mi líto Billa, že má pocit, že je Tomimu na obtíž a že se Tom o něho stará jenom z lítosti, ona to není jenom lítost, je to i starost, obavy, trošku výčitky svědomí, ale hlavně láska, láska zatím bratrská, jestli časem přeroste v něco víc se teprve uvidí…=)♥
Poslední věta…*usmívá se na monitor jako jojo* xD
Táááák, konečně jsem dohnala děj! Je těžké se napojit do děje v momentě, kdy je příběh v plném proudu a přečíst celých 35 dílů.
Milá Rachel, přiznám se ti k jedné věci. Koukala jsem do archivu a zaujal mě název povídky "Najdu tvé srdce". Znělo mi to zajímavě. Je to tak týden, co jsem ji dočetla a vytiskla, protože je překrásná. A pak mi došlo, že tuhle povídku (kterou jsem zatím nečetla jen proto, že jsem na blog přišla v listopadu a už byla rozepsaná a rozečtená) píše asi "ta Rachel", co NTS. Nezbylo mi nic jiného, než se vrátit na začátek, stejně jako u Zakázaného města (ten samý případ, kde taky nelituju) a udělala jsem dobře.
Sice mě tady ta necitlivá bárbína pořádně štve (mohla jsi k Tommymu nakombinovat třebas Shakiru, to by lahodilo oku i povídce♥), ale to se určitě časem vyvrbí. Nemohla jsem nad jejím sebevědomím, kdy řekla Tommymu, že mu dá její "papá" ještě jednu šanci za tu zkaženou večeři. A vyznělo to jako výčitka, že vše zkazil Billy.(U té večeře se mi strašně líbilo, jak Tommy cítil, že je s Billem zle, to jejich pouto awwwww! Nádhera.) A když se slečinka v neděli nudí, musí Tommy naklusat ji bavit při nakupování…
Opravdu mě rozplakal asi 30.díl, kdy se ozvalo z Billyho úst "Tome". Bylo krásné, jak Tommy vycítil, že Billy nechce lítost, ale potřebuje vědět, že tu pro něj někdo je a je pro někoho důležitý. To byl zatím ten nejkrásnější moment, u kterého jsem se rozplakala.♥♥♥
Musím ale říct, když Billí odjížděl na tu výstavu, doufala jsem, že tam narazí na toho "italského krásného prince", kterého viděl u Georga. Říkala jsem si, Bill a princ, Tommy a ta… to se pěkně zamotává. A bum, je tu úplně jiný scénář. Mnohem lepší, samozřejmě.
Dnes mě díl od začátku dojímá a dojímá. Jak se Bill omlouvá Tommymu, přitom Tommy ho prostě miluje, je to jeho bráška a není nic, co by pro něj neudělal.(I když jsou to jen "pitomé těstoviny"). A ta poslední věta…"že tě mám rád". Já jen brečím. To je tak strašně krásné!♥
[5]: Ondi, a já jsem si říkala, kdy objevíš Racheliny úžasné povídky =)
[6]: No jo, to víš, Janičko, jsem tu vlastně hrozně nová. Já jsem přišla od Doris z blogu, tam jsem četla její povídky, které miluju snad nade vše, to se přiznám. Na TWC blog jsem opravdu narazila jen zázrakem. A opravdu, než se pročteš ke 35.dílu, chvíli to trvá. Nejsem z těch, co přelítnou obsah povídky letem světem, víš? Já si dávám pozor na každé slovíčko. Takže mi to chvilku trvalo. Ale přišla jsem na to, to se cení, ne? :))
[7]: Ondi, já tě plně chápu, když jsem tady na blog začala chodit, tak jsem nic nestíhala, kolikrát jsem šla spát až ráno, celou noc jsem si četla, nemohla jsem se od povídek odtrhnout, bylo to jako droga =) Letos v létě jsem byla deset dnů na dovolené a pak jsem všechno doháněla xD
Asi to tak má každý, když sem přijde =D
Rachel nám tu debatku určitě promine, že jo, Rachelko…=)♥
[8]: No tak to nevím, jestli vám to prepáčím… xD
Jinak velké díky za komentáře, jste prostě skvělí :-*