autor: Deni & Sajü
Nemohu uvěřit tomu, co se před pár okamžiky stalo. Nemohu uvěřit tomu, že jsme s Kôjim splynuli v jedno tělo. Jistě jej to bolelo, plakal, naříkal, sténal. Možná jsme to neměli dělat. Nikdy jsem mu nechtěl způsobit bolest.
S tichým povzdechem se prohrábnu jeho stále vlhkými vlasy. Ještě pořád si uchovávají svou dokonalou, sladkou, příjemnou vůni. Lehce se nad něj nahnu a políbím jen na čelo.
„Jak se cítíš, wú chì?“ zašeptám tiše do jeho ucha a přivinu si jeho tělo ještě těsněji k tomu svému. Vzduch kolem nás je chladný, noc deštivá a pod jednou tenkou peřinou se jinak nežli tělesným teplem zahřát nemůžeme.
Jemně se zavrtí a upře na mne svá unavená očka. Nepatrně se pousměje a prokřehlou dlaní přejede po mé tváři.
„Krásně,“ vydechne ospale a zlehka se svými rty otře o mé prsty, jež stále něžně hladí jeho tváře. Pousměji se. Zlehka si přitáhnu jeho hlavu k té své a opět spojím naše rty v jemném polibku. Jen se jimi otírám o ty jeho, popraskané od toho, jak mocně do nich zatínal své zuby.
„Bolelo to moc?“ Hledím na tu krásu pode mnou, a tají se mi dech. Je tak nádherný, tak nevinný. Je můj. Jen můj shǎo Kôji.
Zavrtí hlavou a schoulí se v mém náručí. Lehnu si zpět vedle něj, zády se tiskne k mé hrudi a lehkými polibky pokrývá mou ruku. Je tohle sen? Ať nikdy neskončí.
„T’chi?“ špitne tiše, jako by se mne snad bál.
Povzdechnu si, odhrnu pár vlhkých pramenů z jeho krku a vtisknu na něj pár horkých polibků.
„Ano, má lásko?“
„Myslel jsi to vážně? To, co jsi řekl?“
Nemusím se zamýšlet, abych věděl, nač se mne ptá. Samozřejmě, že jsem to myslel vážně. V okamžiku, kdy se mé tělo spojilo s tím jeho, jsem si byl již se vší jistotou jist, co všechno pro mne můj maličký znamená. Byl jsem si jist, že to, co cítím uvnitř sebe, co koluje mými žilami, je opravdu láska. Ta krásná, pohádková, o které jsem jako malý kluk každou noc sníval.
Dlaněmi obejmu jeho tělo, jemně jej hladím, zahřívám. „Myslel, můj malý Kôji. Miluji Tě.“
Na paži, jež mám položenou pod jeho tělem, dopadne jedna studená, slaná kapka. Prudce se nadechnu a něžně si natočím jeho tvář k té své. Palcem jej pohladím po tváři, než všechny slzičky, jež si najdou cestičku pryč z jeho očí, něžně zlíbám.
„Mǐ fā láo sāo, shǎo Kôji,“* zašeptám proti jeho rtům, které následně zlehka políbím. „Už žádné další slzy, maličký.“
Tiše vzlykne a prudce si mne přitáhne k sobě, vášnivě dobývaje mé rty. Tlumeně vydechnu a všechny jeho polibky ochotně přijímám, oplácím. Líbáme se tak dlouho, jak jen nám to kyslík v našich plicích dovolí. Naše jazyky se něžně, vášnivě proplétají. Prudce vydechnu do Kôjiho úst a lehce se odtáhnu.
„Yòu wŏ ái nĭ,“** zašeptá se sladkým úsměvem na rtech, než se opět ukryje v bezpečí a teple mé náruče. Cítím, jak celé mé tělo zaplavuje to neuvěřitelné štěstí, ta láska.
Pevně jej sevřu v pažích a za tichého bubnování deště za zdmi malého domečku, se pomalu nechávám unášet do říše těch nejkrásnějších snů. Kôjiho jemná, nasládlá vůně a mělký dech mi k tomu jsou dokonalou ukolébavkou.
———————-
Bill
Ráno následujícího dne je chladné, zimomřivé a sychravé. T’chi-mora ještě stále vydechuje obláčky teplého dechu za můj krk, tiše podřimuje a ze spánku se jemně usmívá. Musí být opravdu šťastný. Stejně tak, jako jsem já. Včerejší noc byla tou nejkrásnější v mém krátkém životě.
Natáhnu ruku směrem k Tomiho tváři a opatrně, abych jej neprobudil, přejedu bříšky prstů po jeho krásné, klidné a opálené tváři. Povzdechnu si, když můj zrak padne na jeho lehce vyšpulené rty. Jak rád bych je zase líbal. Jak rád bych je zase cítil na těch svých.
Jen zlehka přejedu ukazováčkem po jejich měkkém, hebkém povrchu a rychle zase stáhnu ruku zpět, když se na mne zadívají dvě velké čokoládové oči.
„Dobré ráno, maličký,“ zamumlá tiše T’chi-mora a opět unaveně semkne víčka k sobě. Pousměji se a konečně věnuji malý polibek jeho čelu.
„Dobré ráno i tobě, můj milý,“ zašeptám a tiše vypísknu, když si mne jeho silné paže přitisknou silně k sobě. Radostně se zasměje a konečně splní to, na co myslím již od svého brzkého probuzení. Něžně spojí své rty s těmi mými. Líbá je, laská je tak jemně, až mám pocit, jako by se mne dotýkala jen motýlí křídla, jako by přejížděl po mých rtech ptačím pírkem, či plátkem růže.
„Spalo se ti dobře, maličký?“ zašeptá T’chi-mora tiše, když se naše rty zase rozdělí. S úsměvem přikývnu a ukradnu mu další polibek, načež se oba rozesmějeme.
„Měli bychom jít, Tomi. Je pozdě, nebo příliš brzy, budou o vás, o tebe,“ opravím se hned, když vidím jeho přísný, přesto hravý pohled. „Budou mít strach.“
Jen si povzdechne a přikývne. Ani jemu se nechce opouštět toto místo. Místo, kde jsme toho spolu tolik zažili, naše první spojení. Snad nebylo posledním? Bolelo to, ale všechna bolest světa mi stojí za to, být spojen s mou láskou, mým T’chi-morim.
V naprosté tichosti se oba oblékneme do svých oděvů. Vzájemně si pomůžeme uvázat pás kolem pasu, a když poklidíme vše, co jsme tady během noci použili, naposledy se rozhlédnu. Na toto místo nikdy nezapomenu. Navždy bude vryto v mé paměti.
Ucítím lehký stisk na mé dlani. S úsměvem se otočím a stisk mu opětuji.
„Pojď,“ promluví tiše a pomalými krůčky mne vede pryč z domečku, jenž nám poskytnul střechu nad hlavou za deštivé noci. Pryč z nádherných zahrad v Linkonu, kde jsme strávili krásné odpoledne. Vede mne vstříc našemu osudu, jenž stojí na kraji propasti a ani jeden z nás to zatím netuší.
———————-
„To není dobré,“ zastaví se T’chi-mora kousek od brány, jež vede do sídla. Zastavím se vedle něj a jen sleduji jeho ustaraný, zachmuřený pohled.
Přejedu prsty přes jeho zamračené obočí. „Copak se děje, Tomi?“
Povzdechne si a stiskne víčka silně k sobě. „To je císařův kočár.“
Dech se mi zadrhne v půli cesty z mého hrdla, srdce vynechá jeden úder a nato se rozběhne zběsilým tempem vpřed. Dlaně se mi začnou potit, i čelo orosí krůpěje potu. Celé mé tělo svírá obrovský strach jako železná pěst, jenž mi brání v nadechnutí.
Tak dlouho se nic nedělo, dočista jsem v posledních dnech zapomněl na to, proč jsme tady, proč jsme vlastně utekli, ano utekli ze Zakázaného města. Je-li toto kočár samotného císaře Jung-le, potom jsem v obrovských potížích. Může to znamenat jediné; paní Li Xuejian promluvila.
Roztřesu se, slabé nohy mne sotva udrží ve vzpřímené poloze. Cítím, jak se mé oči plní slzami.
„Kôji! Kôji, neplakej, ničeho se neboj!“
T’chi-morův hlas ke mně doléhá jen jakoby z velké dálky. Nedokážu vnímat blízkost jeho těla, teplo jeho dlaně, jíž mne hladí po uplakaných tvářích. Nedokážu zřetelně vnímat nic z toho, co mi říká. Mým osudem je trpět za podlost jiných. A můj osud mne právě dohnal.
„Maličký!“ zašeptá a jeho silné paže mnou lehce zatřesou před tím, než mne pevně obejme. Hltavě zalapám po vzduchu a v dlaních stisknu látku jeho kimona. Již dále nebojuji s vlastními slzami, ne, nechávám je volně stékat po tvářích. Jen ať utíkají, ať jsou volné, když já nemohu.
„Vše bude v pořádku, nemusíš se bát. Nedovolím, aby ti ublížil, shǎo Kôji. Nikdy jej nenechám ti ublížit!“ Cítím, nevidím, jen vnímám jeho rty, jež zmateně mapují mou tvář. Slíbávají všechny slané kapky, zbavují je jejich života.
„Už neplakej, lásko. Musíš být silný.“ Odtáhne mne od sebe na délku paží, a upřeně se mi zahledí do očí. „Buď silný pro mne, maličký. Slibuji, že spolu to zvládneme. Věříš mi?“
Jen němě přikývnu. Kdybych se pokusil promluvit, můj hlas by mne zradil. Povzdechne si a za týl si mně přitáhne těsně k sobě. Spojí naše rty ve vášnivém, naléhavém polibku, který mu přeochotně oplácím, jako by měl být naším posledním. Prosím, prosím, ať toto není náš poslední polibek!
Ještě chvíli stojíme v těsném objetí, jeho rty se stále tisknou k těm mým a drobné kapičky deště, jež nás doprovázely celou cestu, dopadají na naše roztřesená těla. Ať tohle dopadne jakkoliv, vím, že jsem dal T’chi-morovi vše, co jsem mohl. Dal jsem mu svou lásku, své srdce. Dal jsem mu sám sebe.
Pevně jej obejmu kolem krku a ještě několikrát zašeptám slůvka lásky a díků do jeho ucha, které následně jemně políbím. Ať se stane cokoliv, navždy zůstanu s ním a on se mnou; nosíme jeden druhého v srdci.
Tom
Zřetelně cítím, jak se vedle mě Kôjiho tělo chvěje strachy. I já mám strach. Bojím se toho, co císař udělá. Co mu ta ženská navykládala? Měla pro to nějaké další důkazy? Co budu jenom dělat, když se rozhodne mi mého maličkého vzít? Ne, nikdo mi jej nevezme, budu ho bránit vlastním tělem, do posledního dechu.
„Musíme jít, maličký,“ zašeptám, a i když bych jej nejradši popadl do náruče a utekl tak daleko, jak jen by to šlo, jemně zatahám za jeho ruku směrem k bráně sídla.
Zavrtí hlavou a z jeho nádherných, nyní tak nešťastně smutných, očí se mu spustí další vodopády slz. Mé srdce jako by svíraly okovy, nemohu volně dýchat, celé tělo mne bolí. Ale i když bych si to přál, nemůžeme zde stát do skonání světa. Jednou budeme muset jít a postavit se císaři čelem. Jistě to zvládneme. Ať to bude stát cokoliv, pro Kôjiho život to udělám.
Těžkými, krátkými kroky se blížíme čím dál blíž k hlavní bráně, která se před námi se zavrzáním rozevře ve chvíli, kdy zlehka zaklepu na její dřevo. Hlídač, jenž byl ve svém malém domečku hned vedle, se na nás soucitně pousměje. Jistě ví, že císařova návštěva nevěstí nic dobrého.
Jak nejrychleji to jde, odvedu Kôjiho do našeho pokoje. Použiji k tomu zadní vchod, aby si nás nikdo nevšimnul.
„Zůstaň tady, lásko! Nikam nechoď, přijdu za tebou hned, jak to bude možné, ano?“
Urputně kroutí hlavou a natahuje se po mně pažemi. Se srdcem zběsile bijícím, jež se mi při pohledu na něj tříští na malé kousky, a staženým strachem, se natáhnu k němu. Uchopím jeho tvář něžně do dlaní a upřeně se mu zadívám do očí.
„Slib mi, že tady zůstaneš, wú chì.“
Nasucho polkne, ale nakonec přikývne. Smutně se na něj pousměji a naposledy naše rty spojím v dlouhém polibku, který je přeplněn naší vzájemnou láskou, strachem a vším, co se právě odehrává v našem nitru.
„Wŏ ái nĭ, wú chì!“ *** zašeptám naposledy, když se odtáhnu od jeho třesoucího se těla, a pomalými kroky zamířím pryč z pokoje. Jen matně za sebou slyším: „Yòu wŏ ái nĭ.“
Bill
Jakmile se za mým T’chi-morim s tichostí uzavřely dveře, propadl jsem hlasitému pláči, jenž svou silou trhal mé srdce na kousky. Vím jistě, že se T’chi-mori se mnou loučil. Jako by se již nikdy neměl vrátit. Jako bychom se nikdy více neměli spatřit. Ale to není pravda, to se nestane! Že ne?
Trvalo to jen několik krátkých minut, než se můj pláč utišil a zběsilé srdce přestalo ubíhat tak rychle. Slíbil jsem, že zůstanu tady, ale já nemohu. Musím vědět, co se děje. Musím.
Jak nejtišeji šlo, se slzami stále němě kanoucími po mých tvářích, jsem se vydal chodbami k přijímací síni, odkud byl slyšet hřmotný křik. Čím blíže jsem byl, tím více jsem se chvěl. Copak se dozvím? Uslyším rozsudek své vlastní smrti?
„Není to pravda! Otče! Není to pravda, musíš mi věřit! Kôji by nikdy nic takového neudělal! Znám ho!“
„Ta žena, u níž pracoval, na to má jiný názor, T’chi-mori! A nekřič po mně, to si nesmíš ke svému pánu dovolit!“
„Musím!“ zakřičí znovu má láska, až sám nadskočím nad hrubostí v jeho hlase. Nikdy jsem jej takhle neslyšel. „On nikdy nic neudělal! Můžu ti říct, jak to všechno bylo, otče, prosím!“
Chvíli je naprosté ticho, jež občas přerušuje jen tiché vzlykání. Nevidím, komu patří, ale ta osoba se jistě také musí bát všeho toho křiku.
„Tak mluv.“
Opět je krátké ticho.
„Poznal jsem se s Kôjim v oslavný den, chtěl… měl předat někomu z našich služebných svitek pergamenu. Ale usnul a propásnul jej. Potkal tam až mne a já mu slíbil, že svitek předám za něj.“
„Co bylo v onom svitku, předal jsi ho?“
„Vlastně… jsem jej spálil,“ špitne T’chi-mori tiše a já již teď vím, že udělal chybu, když jej spálil.
„Proč?“
Slyším jeho hluboký nádech. „Bál jsem se o něj, nechtěl jsem, aby jej s tím cokoliv spojovalo, pane. Ale jsem si jist, že to Kôji neudělal. Viděl jsem jeho písmo, pane, psal jinak, než bylo písmo na svitku. A vždy k vám choval bezmeznou úctu, mluvil o vás tak krásně. Nikdy by nic takového neudělal, dám vlastní život za to, že je můj Kôji nevinný,“ dokončí má láska a nový příval slz se zpustí z mých očí. To nemůže, nemůže položit svůj život za ten můj!
„Nebuď bláhový! T’chi-mori, opravdu si myslíš, že bych obětoval život svého syna pro nějakého ubohého, ušmudlaného sluhu?!“
Dech se mi zadrhne v hrdle, když slyším T’chi-morovou odpověď. „Není to ušmudlaný sluha. Je to má láska.“
Opět je v přijímací síni naprosté ticho. Nevím, co se tam děje, bojím se o život své lásky.
„Ach ty hlupáku!“ Jsou slyšet dunivé kroky, jež se blíží ke dveřím. Zatajím dech, netroufám si ani mrkat, aby mne snad nikdo neslyšel. „Jak jsi mohl?! Do sluhy? Copak jsem tě nevychoval dobře?!“
„Omlouvám se, ale s vámi to nemá nic společného. Miluji jej proto, že to tak cítím a vím, že je to správné.“
Pleskavá rána se roznese prostorem a v následující vteřině slyším dopadnout tělo na tvrdou zem. T’chi-morův hlas bolestně zasténá. Už ne, už nemohu dál jen naslouchat jeho utrpení.
„Takhle už se mnou nikdy-„
„Dost!“
Zraky všech, jež se nacházejí v místnosti, se stočí k mé osobě, jakmile vpadnu dovnitř. Nemohu se soustředit na T’chi-morův zlomený pohled plný slz. Jediné, co dokážu vnímat, je císař samotný.
„Už mu neubližujte! On za nic nemůže, můj pane!“ pokloním se hluboce, téměř se konečky vlasů dotýkám země. Nevidím, co se děje, všichni jsou ticho, jen Tomi tiše šeptá mé jméno. Možná jsem udělal chybu, ale nedovolím, aby za mne položil on svůj život.
„Hlupáku,“ pronese do ticha krutý, tvrdý hlas. Nestihnu ani zvednout hlavu, když zaslechnu zaskřípání čepele a dvojí hlasitý výkřik.
** „Yòu wŏ ái nĭ.“ („Také tě miluji.“)
***“Wŏ ái nĭ, wú chì!“ („Miluji Tě, má lásko.“)
autor: Deni & Sajü
betaread: Janule
Stalo se to, čeho jsem se bála, po té krásné noci přišlo kruté ráno…
Jejich sotva probuzená láska bude hned vystavena tak těžké zkoušce.
To, co udělal T'chi-mori je obdivuhodné, odporovat císaři a bojovat o Kojiho život, ale Kojiho čin si zaslouží ještě větší obdiv. Bránil svého T'chi-moru proti všemocnému vládci, to chtělo od obyčejného sluhy neskutečnou odvahu a při jeho nesmělé a mírné povaze to byla láska, láska k T'chi-morimu, která mu ji dodala =)♥
Teď se bojím, co bude dál s Kojim…císař má evidentně svůj vlastní názor na celou věc a T'chi-moriho vysvětlování ho očividně nezajímá.
A holky, lepší chvíli pro konec jste si vážně nemohly vybrat =)
Mimochodem, pořád si myslím, že císař je Kojiho otec, tak se asi brzo dozvím, jestli je moje teorie správná =)
Teď se nehorázně těším na pokračování tohohle super skvostu =)♥♥♥
takto som si to vôbec nepredstavovala 🙁
Cože??? Co to jako je??? Jaká čepel, jaký císař… proč??? A já jsem od minulého dílu ještě celá rozněžnělá a teď tohle…
Popravdě jsem očekávala, že císař bude na jejich straně a snad T'chi-moru natolik dobře vychoval, že ví, že by svému "otci" nikdy nelhal. Když ho tenkrát T'chi-mori prosil o to, aby si směl vzít Kojiho do Zakázaného města… i potom, co je císař varoval před Li Xuejian, je tohle docela podpásovka, aspoň pro mě. Vypadal, že je v pohodě, rozhodně bych od něj tohle nečekala… a už vůbec, že tam dojde až na facku. Ale strašně moc se mi líbila T'chi-morova reakce na jeho poznámku o ušmudlaném sluhovi. Přesto všechno je úžasně krásné, že se za ně oba nestydí a klidně to přizná i před takovým nejvyšším, jako je císař.
Teď jsem opravdu hodně zvědavá, jaké bude pokračování… podle mě tam ale určitě nějakou roli sehraje Chan Ju, alespoň si to tak myslím. Pěkně se to zamotalo, jsem zvědavá, co Koji teď zmůže. Každopádně poslední věta mě rozhodně nenechává chladnou…
Stále prší a nebe pláče nad osudem dvou chlapců…
Opět nádherný díl. Nikdy mě nepřestane dojímat oslovení "maličký", něžněji to už snad ani nejde. Když jste připomněly, že by mohlo jít o jejich poslední polibek, zamrazilo mě. Tohle přeci nejde, musí se najít nějaké vysvětlení.
Když si Billy přiznal, že všechna bolest světa stojí za jeho lásku k Tommymu, když mu dal vše – lásku, srdce, sebe – opět se mi jen zalily samým dojetím oči. Nádherně popsané emoce. A Tommy? Je připravený bránit svým tělem Billího do posledního dechu. Já už nevidím na monitor, protože brečím. "Dám vlastní život za to, že je Koji nevinný…"
Jediné, co nechápu – jde o protiřeč nějaké ženy a císařova "syna". Císař přece nemůže upřednostnit její názor před Tommyho výpovědí!
Budu se bát, co přinese příští díl.
Příběh je ale krásný!♥
Ne, ne, ne, ne, ne!
Já se nromálně teď bojím otevřít další díl 🙁 Nechci, aby tohle skončilo špatně, nemůže to skončit špatně! Musím teď sebrat odvahu do dalšího dílu, protože se klepu a vážně mám strach, co se stane.