autor: Disturbed Angel & Clarrkys
Tom: Bille… (Držím tě nějak kolem ramen.) To… to bude dobrý. (Vůbec nechápu, co ti je, jsem strašně vyděšený a nevím, co mám dělat, ale přiběhne k nám pár lidí, dají tě na vozíček a vezou na ošetřovnu.)
Bill: (Svíjím se na tom vozíčku a křečovitě si držím bříško. Když dojedu do nějaké ordinace nebo kam, a přijde tam doktor, ani se na mě nekoukne. Prohlíží nějaké papíry. „Co chcete?“ Kouknu na něj.) Já… Já mám sss… bolesti. (Špitnu. Koukne na mě jen tak letmo. „Kolikátý týden?“ Koukám na něj roztěkaně.) Třic… Třicátý první. Ne-e… Třicátý dru-druhý. (Sevřu oči. Bože, já nevím!! On jen kývne… „Sestra vás odveze na pokoj.“ Řekne a sestřička mě někam veze. Ani se na mě nepodívá.)
Tom: (Musel jsem čekat venku, a když po pár minutách zase vyjedete ven, hned se k tobě hrnu.) Bille, co je ti? (Cupitám sehnutý vedle tebe.)
Bill: (Kouknu na tebe.) Já… Já nevím. (Řeknu, a to už dojedeme na pokoj. Tam po mně sestra hodí košili. „Vysvlečte se do spodního prádla a oblečte si to.“ Řekne a odejde. Koukám za ní, ale nevydržím to dlouho, protože se znovu chytnu křečovitě za břicho.) Ááá! (Téměř vykřiknu.)
Tom: T-ty rodíš? (Koukám vyděšeně a asi sebou každou chvíli seknu.) Pom-pomůžu ti… (Počkám, až se toho bříška pustíš a začnu tě pomalu vysvlékat.)
Bill: (Vysvlékám ze sebe oblečení.) Já… Já nevím, stra-strašně to bolí. (Natáhnu na sebe tu košili a pomalu si sednu. Přitisknu si ruku na bříško.) Ne-není… br-brzo? (Šeptnu a vystrašeně na tebe kouknu.)
Tom: Já… Já nevím. Nikdo ti nic neřekl? Proč tu sakra nikdo není!! (Křiknu a rozhlídnu se.)
Bill: Já… Ááá! (Sevřu pevně víčka.) Ne… Nevím. (Vydechnu a oddychuju. Natáhnu se pro tlačítko u postele a zmáčknu ho. Po chvíli přijde sestra. Řeknu jí, že mám bolesti a s pomocí Toma jí napíšu na papír číslo mého pana doktora. Ona jen řekne, že jo, že se na mě někdo přijde podívat. Posunu se na posteli a pořád se držím za bříško. Malá se hýbe a kope a do toho ta bolest… Vždycky přivřu oči. Hekám a dýchám.)
Tom: (Stojím u tebe a zoufale koukám.) Lásko, jak ti mám pomoct? (Je to jako z nějakého hororu.)
Bill: Já… Já chci, aby… aby to přestalo. (Řeknu tiše.) Sss! (Syknu a začnu si to bříško tak masírovat.)
Tom: (A jak to mám asi tak udělat?! Jsem zoufalý. Asi po deseti minutách vidím, jak sem letí ten tvůj doktor.)
Doktor: Dobrý den, omlouvám se za zpoždění. (Přiskočím k tomu chlapci a změřím tlak. Pak ještě chvilku něco dělám.)
Bill: Že… Že to bude v… V pořádku. Že a-ano? (Řeknu sekaně a pozoruju toho doktora.) Ááá! (Vykřiknu po chvilce a svou dlaň držím pěvně na bříšku.)
Doktor: Jistě, že to bude v pořádku. (Usměju se.) Vaše dcerka se právě snaží dostat na svět, tak jí pomůžeme, co říkáte? Lehněte si. (Počkám, až si lehneš na tu postel a vezu tě ještě se sestřičkou chodbou na sál.)
Bill: Tomi… (Řeknu vyjukaně a hledám tě. Když přiběhneš, tak se tě pevně chytnu.) Mám… Mám strach.
Tom: To… To bude dobrý. Už budeme mít miminko. (Pousměju se na tebe, ale taky mám strach. Sestřička se mě optá, jestli chci být u porodu, řeknu, že ano. Něco si oblíkám a s tebou už odjeli na sál, mám tam pak přijít.)
Bill: (Vidím okolo jenom samé lidi, pobíhají, sundají mi tu košili, a nějaké plachty, kapačky, nástroje. Jsem z toho vyjukaný. Pak přijde ten doktor, už oblečený. „Nebudu vás uspávat, je to lepší, protože potřebuju, abyste byl se mnou v kontaktu, mohlo by to být nebezpečné, takže vám dáme jenom částečnou anestezii.“ Půlku z toho jsem nevnímal, ale sekaně přikývnu.)
Tom: (Rychle se do toho obleču a vejdu tam, zrovna, když ti píchají nějakou injekci do zad. Udělá se mi z toho špatně, ale snažím se na to nemyslet. Když ti pomůžou zpátky na záda, tvoje bříško vypadá jako kopeček písku, klid Tome, uklidni se… Přijdu k tobě a chytnu tě za ruku.) Miluju tě. (Zašeptám. Doktor už si chystá skalpel. Polknu.)
Bill: (Kouknu na tebe a trochu si oddechnu.)
Doktor: (Začneme… Udělám první řez a hned z té rány začne téct krev. Tampony to vysušuje sestra a já pokračuju.)
Tom: (Koukám na to a můj obličej asi vystřídal všechny barvy od červené po zelenou.)
Bill: (Pozoruju Toma, protože tam nevidím. Nelíbí se mi, jak se tváří.)
Doktor: (Asi po dvaceti minutách už v rukou držím malé a úplně fialové klubíčko. Odstřihnu pupeční šňůru a podám ho jinému doktorovi, pediatrovi, ten tu malinkou bere.)
Tom: (Dívám se vyděšeně… Teda koukal jsem na nějaké dokumenty a nikdy to mimino nebylo takové jako je teď, ani nepláče. Proč nepláče?!) Co se děje??
Bill: (Všichni mlčí. Jsem z toho taky vyjukaný. Po chvíli slyším takový slaboulinký pláč. Pousměju se, ale vidím, jak se se mnou začne točit celá místnost. Zatmí se mi před očima a nevím o sobě.)
Doktor: (Kouknu na toho kluka a začne tam něco pípat.) No tak… Tohle mi nedělejte. (Řeknu a začnu tam něco dělat. Sestra mu dá kyslík.)
Tom: C-co se děje? Bille?! (Koukám po všech. Najednou všichni pobíhají a něco se děje, mě odstrčí bokem a zatáhnou závěs. Nic nevidím. Začnou mi pomalu téct slzy.)
autor: Disturbed Angel & Clarrkys
betaread: Clarrkys
Neskutečně moc jsem se na tento díl těšila. Teď mi jen tečou slzy a vlastně nic nevím. Já do pozítří vážně nevydržím…
Nejdřív jsem byla hrozně naštvaná na toho doktora, co tak bezcitně Billa "vyšetřoval" z papírů. Chudáček Billí, vždyť měl bolesti, jak má ještě takto vyděšený komunikovat? A ta sestra? Není v nemocnici od toho, aby byla pacientovi k dispozici, když je zapotřebí? Bill měl bolesti, byl vyděšený a má se v křečích sám převléct? Ona po něm hodí košili – to je přístup (já si taky vzpomínám na podobné zacházení, jen to nebyl porod).
Moc se mi opět líbil Tommy, jak hned Billovi pomáhal, s převlečením a šel i na sál. To muselo Billovi pomoct, že tam Tommy byl s ním. Ty barvy v Tommyho obličeji – kdo by se mu divil, že?
A to miminko? Já šílela strachem – fialové klubíčko a než se tiše rozplakalo. Normálně jsem skoro nedýchala. Já jsem se tak bála…
No, bojím se pořád. Ale krásný díl. Prosím, ať už je pozítří. Já se snad nedočkám.
Miluju tuhle povídku i skvělou autorku Tommyho!♥♥♥ Opět děkuji za zážitek a budu to psát asi pořád!
smankote :(( doufam ze budou oba dva v poradku, jinak to semnou asi sekne… holkyy nenechte je umrit 🙂 prosiiim
Co to je za nemocnici, co je to za Cvacha??!! To je jak na patologii a ne na porodním =(
Ještě, že já takové zkušenosti nemám, když si vzpomenu na ty zlaté porodní asistentky, to byli normálně snad andělé =)
U téhle věty jsem fakt nemohla:
Doktor: Tohle mi nedělejte(řeknu a začnu tam něco dělat) xDDD
I v téhle situaci mi to přišlo hrozně srandovní, potom už tak ne…chudáček holčička, určitě byla přiškrcená, strašně jsem se bála, jestli neumře, ale říkala jsem si, to by nám přece holky neudělaly…=)
Ale co je s Billem? Doufám, že je to jenom reakce na anestezii, z rozrušení a z radosti nad maličkou =)♥
A Tomi, ten chudák jenom měnil barvy a ani se mu nedivím, těším se na to, jak dcerušku poprvé sevře v náručí…♥
Už teď se nemůžu dočkat dalšího dílu, už aby tady byl =D♥♥♥
Awww ! Notak ! Mám o Billa neuvěřitelný strach. Chudák Tom… takovýho stresu pořád má. Doopravdy mě naštval doktor, který dělal jakoby nic, a pak ještě v pohodičce řekl, že bude Bill rodit. No úžasné. Vykastrovat takové lidi. Vážně.
Bojím se, co bude s miminkem a Billem…:(((( <3
[3]: Jani, přístup doktorů je tady stejný, jako v šumperské nemocnici. Až ztratíš vědomí, teprve se začne něco dít. Největší expert je zástupce primáře chirurgie Ladislav Dvořák, možná se jen špatně podepsal a jmenuje se Cvach. Jeho přístup bych nepřála nikomu!*třese se strachem*
Snad bude maličká i Billy v pořádku.
Clarrkys psala o druhé řadě, takže já hrozně moc doufám, že bude vše v pořádku. Musí být. Tohle by Tommy už nezvládl. Vždyť jediné, pro co tluče jeho srdce, je jeho maličká a Bill!♥
na to miminečko jsem se těšila od doby, kdy se Bill dozvěděl, že ji čeká. Jen doufám, že bude v pořádku. jestli ne, vyplavím byt slzama.
jinak tohle je naprosto úžasný dílo. fakt nádhera, ale dočítat tolik dílů mi trvalo sakra dlouho. 😉
Bože! Já se tak těšila! To bylo psycho. Já se úplně vydiděla u toho porodu xDD. Ale jestli se Billoj něco styne tak mi kapesníky co máme doma nebudou stačit…
Ale krásnej dílek fakt že jo :))