autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
BILL
Ani zvuk dveří mě neprobudil. Spíš jsem byl trošku omámený. Ten alkohol z večera, ty prášky a to všechno. Nevnímal jsem to. Ruka mi pořád slabě krvácela. To je tak, když idiot rozbije skleničku a potom ve spánku mačká a sahá po střepech.
Uslyším nějakou slabou ránu a taky, jak se otevírají dveře od koupelny.
„…Bille?“ zaslechnu, ale dál ležím. Spíš jsem to slyšel tak, jako by se mi to zdálo.
„Bille!“ ozve se hlasitěji a někdo se mnou zatřese. Začnu tiše plakat a pak otevřu oči. Chvilku jen vyděšeně koukám a pak se začnu zvedat.
„Tome,“ zašeptám.
„Není ti nic? Krvácíš,“ řekne nedůvěřivě. Chvíli si ho prohlížím. To se mi snad jenom zdá.
„Ne… ne, pane bože, co se ti stalo? Co ti udělal?“ řeknu hned a začnu se zvedat. Tom ustoupí.
„Nikdo mi nic neudělal,“ povzdechne a odvrátí ode mě pohled. Dojde k lékárničce a otevře ji, „mám zavolat někoho, kdo ti ošetří tu ruku nebo… ti postačím já?“ řekne zvláštním tónem a stojí ke mně zády. Kouknu se na tu svojí ruku.
„To nic není, to nech být,“ řeknu a otočím si ho na sebe, „zatraceně, máš rozseknutý obočí, ret, máš monokla, ale nic ti nikdo neudělal? Tome, co se stalo?“ posadím ho na vanu a vyndám si potřebné věci z lékárničky ven. Jen si opláchnu ruce a začnu mu to bez jediného slova ošetřovat. Sice se zdráhá, ale dám mu ruce stranou a zalepím mu to obočí. Snad to nebude na šití.
„Au,“ sykne a cukne sebou. Pořád se tak divně mračí.
„Drž,“ šeptnu a dám mu na to desinfekci, „řekni mi prosím, kdes byl celou noc a co se ti stalo? Tome, já tu umíral strachy, ani jsem se ti nemohl dovolat,“ řeknu. Pán ještě bude nastrkovat prdel, ne? Chce, abych mu teď padnul kolem krku jen proto, že má rozbitou hubu? S tím ať nepočítá. Nezaslouží si to, když se mnou teď takhle jedná. Ani mně není zrovna nejlépe a už mu tady ošetřuju jeho ksicht.
„Mám rozbitej iPhone,“ řekne jen a hodí ho do umyvadla. Očividně nehodlá odpovědět.
„Uklidni se,“ řeknu a chytnu ho za ramena. „Můžeš mi odpovědět?“
„Nic se mi nestalo,“ povzdechne, „a nemusíš hrát, že o mě máš starosti. Posral jsem to už dost,“ vyvlékne se mi a obejde mě. „Přišla ti ta sms?“
Opřu se o umyvadlo.
„Ale já to nehraju!“ řeknu trošku víc nahlas. Asi si vůbec neuvědomuje, co se tady děje a co se stalo. „Ano, přišla. A… a nehodlám dělat unáhlený závěry. Chci si s tebou promluvit a asi bych ti měl něco říct.“
Tom povzdechne.
„Omlouvám se, okay? Mrzí mě to, celý jsem to posral. Nevim, co víc dělat, abys mi odpustil! Prostě nevím!“ zlomí se mu hlas a jde rychle pryč, abych na něj neviděl.
„Sakra, Tome!“ jdu ihned za ním a v obýváku ho chytnu za ruku, „ss,“ usyknu lehce. Bolí mě ta ruka. „Už toho bylo dost. Nechci, abys něco dělal, jen jednu jedinou věc. Poslouchej mě, prosím,“ dívám se mu do očí. Tom na chvíli oči zavře a když je otevře, začne se mu z nich řinout plno slz.
„Bille, mě to vážně mrzí,“ rozvzlyká se. „Nechtěl jsem ti ublížit.“
Sklopím hlavu a dovedu ho k pohovce, posadím ho na ni a já si sednu na její opěradlo.
„Mě taky,“ pošeptám.
„Jsem prostě kretén. Všechno jsem posral,“ schová si obličej do dlaní a pláče. Oh, on moc dobře ví, že se na něj nedokážu dívat, jak pláče. Proč mi to dělá tak těžký? Měl bych mu vlepit pořádnou facku a ne se s ním mazlit, a ještě ho snad utěšovat.
„Tome,“ hlesnu hledíc k zemi. „Stalo se, zpátky to nevezmeš ty ani já. Omluvil ses a… já to beru, omluvu přijímám.“
Pomalu odendá ruce pryč a zamračeně si mě prohlédne.
„Nestalo se ti nic? Takhle se obvykle nechováš…“
„Ty se ke mně takhle taky většinou nechováš,“ oplatím mu to a kouknu se na něj. „Hodně jsem přemýšlel…“
„Jo, já taky…“ řekne zamyšleně a zahýbe si opatrně s čelistí, po čemž sykne. „Jen už si nepamatuju o čem.“ Trošku udiveně k němu vzhlédnu a pak zase pohled stočím někam do země.
„Kdo tě zmlátil?“ pošeptám.
„Já vlastně ani nevím. To neřeš,“ povzdechne. „Něco jsi předtím načal…“
„Ty ses… popral?“ zeptám se. Stačí mi, když si k němu trošku přičichnu a cítím z něj alkohol, cigarety a ten hospodský smrad.
„Něco jsi předtím načal,“ zopakuje výrazněji.
„A tys mi neodpověděl od té doby, co jsi přišel,“ zdůrazním.
„Fajn, popral jsem se. Teď můžeš mluvit,“ zabručí.
„Budeš se mnou takhle jednat ještě hodně dlouho nebo toho bylo málo?“ zeptám se a vstanu. Začnu nervózně chodit po obýváku. „Přemýšlel jsem o tom, co se stalo, co se děje. A včera… snažil jsem se ti volat, ale nebral jsi mi to… Ale pak jsem měl telefon. Proto se tě celou dobu ptám, co se ti stalo.“
„Jaký telefon?“ zpozorní.
„Byl v hotelu. Ví, kde jsem já; kde jsi ty; to, že jsme se pohádali. Ví vše a chtěl včera v noci přijít,“ řeknu potichu a semknu pevně oční víčka k sobě.
„…jako ten… z Německa?“ vydá ze sebe zaraženě.
„Jo, ten, kdo nám ničí život, ten kdo…“ skoro se rozbrečím. Ona noc se mi vrátí hned do paměti.
„Bille,“ řekne tiše a smutně. Vezme mě za ruku a proplete naše prsty.
„Je zase tady. On je všude, kde jsme my. Ale jak je to jen sakra možné?“ řeknu a stisknu mu trošku tu ruku. Tom nějakou dobu mlčí.
„…můj iPhone.“
„Je rozbitej,“ namítnu.
„Až od včerejška. Taky tvůj mobil, laptop. Kdekoliv může něco být,“ zvedne se ihned a rychle jde do koupelny pro svůj iPhone.
„Ježiši,“ řeknu a zamračím se, „myslíš, že je na nás napíchnutej?“ zeptám se ho, když přijde zpět.
„To zjistíme,“ sedne si na gauč a začne rozebírat iPhone. „Přines svůj mobil.“ Hned se zvednu a dojdu pro něj.
„Já tu nic nemám,“ zavolá. Donesu mu ho a podám mu ho do ruky.
„Tome, to nebude tak snadný, abychom to zjistili,“ řeknu a posadím se k němu.
„Musí to být v něčem, k čemu se mohl nějak dostat. Mobily máme pořád u sebe. Přines laptop… i můj. Mám ho v šuplíku v pravém nočním stolku,“ řekne a začne rozebírat můj mobil. Oba mu do pár minut donesu a přisednu si k němu.
„Jak by se asi dostal k laptopu? Myslíš, že se dostal k nám domů?“
„…možná,“ přikývne, „nechce se mi ani myslet na to, že tam třeba byl, když jsi spal,“ zavrčí a dál se hrabe v mém mobilu. Chvilku mlčím, jen na něj koukám.
„Bál jsem se, že ti něco udělal. Že už tě neuvidím, že sem přijde a něco se stane.“ Tom povzdechne a podívá se na mě.
„Musíme… musíme s tím už něco udělat. Mám ho plný zuby. Tohle už je vrchol,“ zakroutí utrápeně hlavou a přitiskne si mě k sobě. Potichu za tu celou dobu oddechnu a přivinu se k němu.
„Prosím, neopouštěj mě. Já vím, že tenhle vztah je moc těžký a zvláštní. Že jsi nebyl zvyklý, někoho milovat a je to pro tebe něco jiného a nového… Zvlášť, když jsem tvůj bratr. Ale já ti dám čas, kolik ho jen budeš chtít. Teda, pokud… mě ještě miluješ, tak jako já tebe,“ šeptám mu do ouška a hladím ho opatrně po rameně.
„Bille, ty víš, že tě miluju a vždycky milovat budu,“ zašeptá smutně, „mrzí mě, co jsem udělal. Ale slibuju, že už se to nestane. Už tě nikdy neopustím. Budeme pořád spolu. Zajedeme si do Grand Canyonu, užijeme si to tady a pak poletíme domů. Uděláme něco s tím magorem, půjdeme na policii a i kdyby měli 24 hodin hlídat náš barák, nedovolím, aby se k tobě přiblížil a něco udělal, ano?“ pohladí mě po tváři. Zvednu k němu hlavu, abych mu viděl dobře do očí. Jen slabě kývnu.
„Promiň… za všechno.“
„Ty promiň,“ povzdechne a pevně mě obejme.
„Už je to pryč. Nechci na to už myslet, nechci už křik, hádky, odchody, nic. Chci být s tebou, pořád.“
„Pořád,“ odsouhlasí a začne mě hladit po zádech.
Po chvilce pozvednu hlavu a kouknu se na něj.
„Proč ses popral? Co se stalo?“
„Šel jsem se provětrat a pak zašel do jednoho klubu. Pil jsem… hodně jsem pil a přemýšlel. A pak jsem se tam prej s někým popral. Ani si to nepamatuju. Vzbudil jsem se až ráno. Vlastně mě vzbudila Amy. Byl jsem na tom fakt tragicky,“ zasměje se tiše.
„Amy?“ zeptám se potichu, ale s naprostým klidem v hlase. Asi bych už stejně nenašel sílu rozčilovat se. Hlavní pro mě je, že je v pořádku. Živej a zdravej. Jen trošku pomlácenej.
„Amy, to je ta, který patřil bar. Nechala mě tam. Pomáhal jsem jí to tam pak uklidit a zaplatil jsem jí škody. Prej se tam pak poprali ještě další chlapi, když jsem byl v bezvědomí. Bylo to tam fakt hrozný. A na to, že kvůli mně měla zničený skoro celý klub, tak byla milá. Zjistil jsem, že to byla bývalá fanynka, tak proto,“ pousměje se. Slabě se usměju.
„Asi jí dojdu poděkovat. Jsem tak rád, že jsi v pořádku a tady, u mě,“ pohladím ho strašně něžně po tváři, aby ho to ani v nejmenším nebolelo.
„Někdy se tam můžeme stavit,“ přikývne, „a cos dělal ty tady, ty trubko moje?“ vezme mě s povzdechem za zraněnou ruku.
„Klidně, budu rád,“ usměju se slabě a pak se na tu svou ruku podívám, „no, já jsem… rozbil skleničku, co byla v koupelně. A takhle to nějak dopadlo. Nehledě na to, že jsem se skoro proboural na chodbu,“ ušklíbnu se.
„No jistě, jak jinak. Chceš ublížit ve vzteku věcem kolem, ale vždycky ublížíš jenom sobě,“ zasměje se a zase mě obejme. „Chceš to zavázat? Nebo můžeme zavolat doktora…“
„Ne, to bude dobrý. A tu koupelnu a všechno si vyčistím,“ pousměju se.
„Já ti pomůžu,“ pohladí mě po vlasech a přivine se ke mně ještě víc. „Ach jo, chyběl jsi mi, Bille…“
Ah, konečně zase cítím to jeho teplo, jeho vůni, i když teď trošku smrdí z toho baru.
„Ty mně taky,“ zavřu oči.
„…tak strašně moc,“ hlesne. „Já… tak strašně jsem se bál, že tě ztratím.“
Kouknu se na něj. „Neztratíš, nikdy. Jen už nechci, aby se tohle opakovalo.“
„Musíš… musíš, Bille, pochopit, jak je tohle pro mě těžký. Víš, jaký jsem dřív byl. Já… neumím se prostě ovládat,“ povzdechne. „Což samozřejmě neomlouvá to, co jsem udělal.“
„Já to chápu, ale těžko se na to zvyká, to pochop. Ale zvládneme to, ale jedině společně.“
„Jo,“ zašeptá smutně.
„Ale včera to bylo docela přehnaný, to uznej,“ řeknu.
„Bille, vždyť jsem se jí ani nedotkl,“ povzdechne. „Prostě mě masírovala. Šel jsem tě po chvíli najít, ale nikde jsi nebyl. Ani ve vířivce, ani v bazénu. Byl jsi tady…“
„Ale to, cos tam… ne, dost,“ usměju se trošku. „Nebudeme o tom už mluvit. Je to pryč, jednoduše pryč.“
„Hm,“ hlesne smutně.
Otočím se k němu a prohlédnu si tu jeho zmlácenou pusinku.
„Ani líbat tě teď nemůžu,“ posmutním.
„Můžeš… Ale musíš dávat pozor,“ pousměje se.
„Ne, ne, bolelo by tě to, a to nechci,“ usměju se a dám mu maličkou pusinku na tvář.
„Prosím,“ zaškemrá smutně. Nakonec tedy kývnu, nahnu se k němu a zlehka ho políbím. Pousměje se a polibek mi oplatí. Začnu ho zvolna líbat. Ale vážně opatrně. Ačkoli tiše zakňučí, přichytí si mě za týl a polibky mi opětuje.
„Po-malu,“ pošeptám skrz polibky a pokračuju. Sjede mi dlaněmi po zádech, až mě vezme za zadeček a vysadí si mě na sebe, abych k němu měl co nejsnadnější přístup. Polibky mi pomalu oplácí a každou chvilku sykne, zafuní nebo kníkne. Mrzí mě, že ho to bolí, ale on ne a ne přestat, ba naopak. Obejmu ho kolem krku a narovnám se. Pohladí mě po tváři a začne mi sát dolní ret tak jemně, že ho sotva cítím.
„Mmh,“ vydechnu a usadím se na něm. Po chvíli se odtáhnu. Sice jsem mu odpustil, ale všechno je to pořád tak čerstvý, a navíc ho to bolí.
„Půjdeme uklidit tu koupelnu. A já ti zavážu tu pacinku, hm?“ řekne tiše.
„Ne, půjdu sám, odpočiň si. Potřebuješ to.“
„V pohodě. Vyspal jsem se,“ pousměje se.
„No, tak dobře,“ usměju se nakonec a jdeme do koupelny. Zametu ty střepy, aby si to jeden z nás ještě nezapíchnul do nohy, a pak umyji ty krvavé stopy.
Tom tam stejně nakonec jen sedí na vaně a pozoruje mě. Pomocník jeden. Bylo mi jasné, že to tak dopadne. Když jsem to všechno uklidil, oba jsme si dali sprchu a pak jsme zašli na oběd. Potřebovali jsme si v klidu popovídat, uklidnit se a zase být spolu.
Jsem snad možná i maličko rád za to, co se stalo. Jak se říká, vše zlé je k něčemu dobré, a teď se mi to potvrdilo. Řekl bych, že jsme si jeden druhého začali víc vážit. Jen doufám, že nám to vydrží. A nejlépe napořád. A pevně věřím v to, že až se vyřeší ten problém s tím idiotem, bude vše jiné. Mnohem lepší.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: Janule
No sláva, už jsem se bála, že se zase šíleně pohádají…
Moc se mi líbilo, jak měli jeden o druhého starost a jak se navzájem ošetřovali =)♥
Hezký díl, jenom ten úchyl to kazí, bojím se, co vymyslí a že se brzo dostane až k Billovi…
Krásný..<3 =) …Ten uchyl mi zas nahnal strch…chudák Bill…ale Tom to zas urovnal…a teď je to ok…=)..
další díl
Bill opúšťa príliš rýchlo a Tom si to určite zase nebude vážiť. Je to zvláštna láska. Stratila po tom ako Tom rozmýšľa čaro a mám strach, že sa z tejto poviedky stáva horor a nejaká divoká zápletka mi o Tomovi vezme aj zbytok ilúzií. Mám strach, že Tom je s tým chlapom v spojení. A ak je to tak, tak ma to bude mrzieť. Už teraz mi je z dvojičiek a z ich správania sa na figu.