Mask of lies and love 5.

autor: Sch-Rei

Tom se mi v náručí trošku klepal. Nevím, jestli je to zimou, nebo je z toho, co se před chvílí událo, trošku vyděšený.

„Tome? Je ti zima? Strašně  se klepeš,“ zašeptám. Jen zakroutil nesouhlasně hlavou. Natáhl jsem se po jeho tričku.

„Obleč si to,“ pořád jsem šeptal. Poslušně na sebe to tričko natáhl, a potom to samé udělal i s boxerkama, které jsem mu také  podal.

„Bille, tak proč  teda?“ zašeptal do ticha.

„Proč co?“ Zvedl jsem nechápavě obočí.

„Proč jsi na mě  teď tak hodný? Vždyť předtím…“ nenechal jsem ho dokončit větu.

„Tome, já… Sám nevím proč,“ zašeptal jsem, a zakroutil hlavou. Pohled mi spadl nepřítomně do země.

Cítil jsem na břiše Tomův teplý dech. Měl hlavu položenou na mém klíně, a přivřená očka. Zaujatě hleděl na mé bříško, a trošku zrychleně oddechoval. Začal jsem mu přejíždět rukou po ruce. Po pár minutách hrobového ticha jsem zašeptal: „Tome, asi by sis měl jít odpočinout.“

„Nejsem unavený,“ odvětil stejně tichým tónem, a posadil se vedle mě. Podíval jsem se mu do očí. Plála v nich stejná jiskra jako u mě, jen o něco větší. Zamrkal jsem dlouhými umělými řasami. Bylo v nich nadbytek všeho, co já jsem postrádal. Hluboce jsem se do nich podíval. Byly na první pohled opravdu stejné, ale na ten druhý už zcela odlišné. Cítil jsem se hloupě. Strašně hloupě, že jsem něco takového předtím udělal. Byla to chyba. Povzdechnu si, a sklopím pohled k zemi.

„Možná bych si měl opravdu odpočinout,“ zašeptal Tom. Pousmál jsem se, a přikývl jsem. Nedokázal jsem se do jeho očí ani podívat. Byly až moc překrásné na to, aby se těm mým aspoň trochu podobaly. Je odlišný. Je jiný než já, ale i přes to jsem si za pár minut v něm dokázal najít nějakou oblibu. Ale i tak, mám strach, že tohle časem vymizí. Že za pár dní či týdnů mě tohle všechno přejde, a už budu zase ten starý Bill, které ho mají všichni za sexy, rozkošného, ale taky pěkně namyšleného kluka, který dělá děvku skoro kde komu. Zakroutil jsem hlavou.

„Ne,“ šeptl jsem. Tom se na mě znovu podíval, a zvedl obočí.

„Ne?“ zopakoval, jen v otázce.

„Nechci,“ vydechl jsem, a zakroutil jsem opět hlavou.

„Co nechceš?“ šeptem se otázal směrem ke mně.

„Všechno. Všechno to, co bylo, a co pravděpodobně zase bude,“ zašeptal jsem, a zvedl jsem k Tomovi pohled. Nyní jeho oči nechápaly. Ten nechápavý dětský výraz mě donutil se lehce pousmát. Přes rty jsem si lehce přejel jazykem, a lehce jsem si spodní skousnul. Klekl jsem si, a dosedl jsem na paty. Vydechl jsem, a zaujatě jsem si Toma prohlížel. Tak zasněně, nevinně. Začínal jsem přemýšlet nad tím, jaké by to bylo, kdybychom zůstali spolu. Jako bráškové. Dokázal bych být jiný? Dokázal by mě změnit? Dokázal by ze mě udělat… Člověka?  

Ano, člověka. Někoho, kdo nedělá jen to, co je od něj samozřejmost. Vydechnul jsem, a zakroutil hlavou. Ucuknul jsem pohledem na zem a pomalu vstal. Odešel jsem pomalu do kuchyně. Cítil jsem v zádech jeho nechápavý pohled, plný milionu otázek, které nedokázal slovy popsat. Cítil jsem to hluboko v sobě. V kuchyni jsem se posadil na židličku. Jen tak jsem zíral do země a čekal, že snad za mnou přijde. Naivita, že ano? Zakroutil jsem sám nad sebou hlavou, a vstal jsem. Odkráčel jsem k sobě do pokoje. Byl uklizený. Pěkně uklizený, ne jako když jsem odcházel. Přišel jsem ke své skříni, a vzal jsem si čisté boxerky, které jsem na sebe natáhnul. Chvíli jsem do skříně tupě zíral. Vytáhl jsem si modré tepláky, a taktéž jsem je na sebe nasoukal. Cítil jsem se pohodlně, ale stále bylo něco, co mě svíralo. Zvláštní pocit, který bych nedokázal popsat. Výčitky snad?  

Bylo to něco, co jsem snad už léta necítil, a mám strach, že cítit nebudu. I když to byl zvláštní pocit, který mě mučil, zároveň mě uspokojoval na místečku na hrudi na levé straně. Srdce mi bušilo jako o závod. Nechápal jsem vůbec nic. Nechápal jsem poslední chvíle. Nechápal jsem sám sebe. Nedokážu říct, jestli je to nenávist, která mě svírá. Ale ten mučící pocit znám. Každý den tohle pociťuju. Ale ten druhý? Něco, co mé smysly něžně hýčká, a nenechává je pracovat, jak mají. Sakra, co se to se mnou děje? Pomyslel jsem si. Oklepal jsem se, jako bych si myslel, že ten pocit ze sebe sklepu, ale stále se mě pevně držel, a nehodlal mě pustit.

Uslyšel jsem kroky na chodbě.  Ztuhnul jsem. Neuvědomil jsem si v tu chvíli, že Tom je stále ještě v domě. Někdo zaklepal. Nasucho jsem polknul.

„Dále,“ pípl jsem, a dveře se otevřely. Do pokoje proniklo světlo.

„Bille?“ šeptla osoba, která vešla dovnitř. Neviděl jsem na něj, ale podle hlasu jsem poznal, že to byl Tom. Světlo mě, dá se říct, oslepilo, ale když se dveře zavřely, mé oči pohltila příjemná tma. Zavřel jsem oči, a snažil jsem se trošku vzpamatovat. Otevřel jsem je. Mé oči si po několika sekundách pomalu začaly zvykat na tmu.