Mluviti stříbro, mlčeti zlato

autor: Emiin

Ahojky, moji milí twincesťáčci. Jsem tu s další povídkou. Jsem moc ráda, že si čtete povídky, co splácám. No, tak trochu jsem vás minule pobavila a musím vám k téhle povídce říct, že jsem zase jednou byla cíťa xD Jen bych chtěla podotknout, že tahle povídka nemá happy end. Takže kdo nerad špatný nebo smutný konce, tak ať si to radši nečte 🙂 Přeju příjemný počtení…

Mladý  černovlasý kluk se zvedl z ustlané postele a pomalými krůčky přešel k nočnímu stolku z tmavě hnědého dřeva. Otevřel spodní šuplíček a zadíval se na fialově zbarvenou složku, na níž byly různé ornamenty. Vyndal ji ze šuplíku a odešel k oknu, zanechávajíc ho tak za sebou otevřený. Jako myška se vyhrabal na okenní parapet a pohodlně se na něm rozvalil. Zapnul si malou lampičku, kterou nechal od včerejška na okně a otevřel desky.

Pomalu listoval stránkami, respektive obaly, za kterými byly vsunuté  vytisknuté papíry s různými příběhy. Došel až na poslední stránku, kde měl nejnovější příspěvek, který si včera vytiskl ze svého oblíbeného blogu. Otočil hlavu na stranu a uviděl tak zapadající slunce za tisícovkami střech Berlína.

—

Jednoho sychravého podvečera, když doma nikdo nebyl a já jsem se sám nečekaně nudil, jsem se rozhodl, že se půjdu na chvíli provětrat a cestou bych se mohl stavit na našem oblíbeném místě.

Našem myslím mě a mojí lásky. Toma.

Oh ano, jaká ironie. Celé ty roky jsem hledal pravou lásku a já ji našel u svého bratra. Toho, koho nikdy nebudu, kvůli blbejm zákonům a možná  kvůli jeho vlastní vůli, moct mít.

Abych pravdu řekl, už  ani nevím, kdy se co ve mně zlomilo a já už jej začal vnímat jako něco víc. Možná to tak cítím už od narození, protože jsem žádnou změnu ve svém vnímání nikdy nezaznamenal. Těch posledních pár let jsem, dalo by se říct, přežíval. Nezbývalo mi nic jiného, než tolerovat časté návštěvy různých bratrových one night známostí našeho domu. A co jsem měl jako dělat?! Napochodovat si před Toma a předvést mu nějakou žárlivou scénku jako vystřiženou z nějakého filmu? To určitě! Ne, že bych se jenom pěkně ztrapnil, ale bratr by si o mně myslel bůhvíco, a to já zrovna dvakrát nechtěl.

Stačilo, že jsem se kvůli tomu jednu dobu řezal. To mi zrovna ve chvíli, kdy jsem se na jedné  ruce kochal nádherou své krve a v druhé svíral žiletku, vlezl dovnitř. A já blbec jsem se tenkrát zapomněl zamknout! No to jste neviděli, jak ten řádil! Nejdříve mě čekal minimálně hodinový výslech a ošetřování mých ranek. Při tom jsem musel poslouchat sáhodlouhé proslovy o tom, jak jsem nezodpovědný a pěkný sobec. A aby toho nebylo málo, večer jsem se s ním pak pohádal a neuvěřitelný týden se se mnou nebavil!

Od toho dne jsem ho měl neustále za zadkem. Ne, že by mi to nevyhovovalo, ale někdy byl i celkem až moc vlezlý. To bylo peklo! A pak se něco zvrtlo. Tom se mnou po pár měsících mučení přestal definitivně komunikovat. Vyhýbal se mi, jak nejvíce mohl, ale co na tom bylo opravdu nejhorší, zamiloval se!!! Tedy alespoň to tak tvrdil. Dny ubíhaly a Tom byl den ode dne šťastnější a já taky. Bylo víc než krásné, vidět ho se usmívat se a být šťastným, ale v nitru duše jsem křičel a plakal.

Když potkal Natálii, býval jsem doma často sám. Tom s ní byl alespoň dvacet hodin denně! Jezdili spolu na výlety, chodili na diskotéky, do kina… myslel jsem, že sebou seknu, když mi Tom oznámil, že jdou s Nat do DIVADLA!!!

A pak přišla další rána. Jednoho dne přišel Tom i se svou milou na oběd a oznámili mi, že se s Nat stěhují do svého vlastního domu. Chvíli jsem na něj zíral jako na zjevení, ale ve chvíli, kdy mi došel význam jeho slov, jsem jako ten největší zbabělec zdrhnul s vodopádem slz. Od toho dne jsem Toma už neviděl. A kde byly ty planý sliby, že spolu strávíme celý život? V háji! Je to už rok a pár měsíců, co je Tom pryč.

A zítra máme narozeniny. Tak doufám, že se na mě přijede alespoň podívat. To doufám, protože mu to chci zítra všechno říct. VŠECHNO!

Zatímco jsem tak vzpomínal na svoji minulost, došel jsem až na dětské hřiště  v parku, nedaleko našeho, tedy, teď už mého domu. Přesunul jsem se k houpačce, na kterou jsem si sednul a začal se jen tak pohupovat. Zajímalo by mě, co asi teď Tom dělá? Je ještě pořád šťastný? Má už nějaké děti? Při téhle myšlence se mírně oklepu.

„Ahoj, Bille. Věděl jsem, že tu budeš.“

Prudce jsem sebou trhl leknutím a nevěřícně jsem stočil hlavu ke druhé houpačce. Je tam! Sedí tam a dívá se na mě!

„Tome!“

Vykřiknu a prudce vstanu z houpačky. Okamžitě se vrhnu svému dvojčeti kolem krku a začnu ho dusit.

„Tome! Co tady děláš? Mysle jsem, že…“

Odtáhl jsem se od bratra, ale jakmile jsem uviděl jeho obličej, který nevypadal zrovna nadšeně, jsem se zasekl.

„Tome? Děje se něco?“

Starostlivě jsem si jej prohlížel a sedl si zpět na houpačku. Tom udělal to samé.

„Rozešel jsem se s ní. Řekl jsem jí, že ji už nemiluju.“

Řekl, ruce si položil do klína a hlavu sklopil k zemi. Tak tohle je na mě moc! Cože to udělal?

„A-ale proč?“

Zeptal jsem se rovnou. Tohle by mě fakt zajímalo! Tak! A teď jsou mé plány o tom, že se Tomovi vyzpovídám, v háji!

Ticho.

Moje otázka ještě stále visí ve vzduchu. Až po nějaké chvíli se Tom zvedne, klekne si přede mě a vezme moje ruce do svých. Tak, a teď už nechápu vůbec nic.

„Billi, já… já totiž nemiluju ji, ale tebe!“

Zadívá se mi do očí a já se klidně teď s někým vsadím, že v nich mám právě šok! Tak tohle jsem nečekal!

„Tomi.“

Hlesl jsem a klesl před něj na kolena. Rychle jsem ho objal a jeho slova vyznání jsem mu šeptem, snad abych nepokazil hlasitostí tuhle krásnou chvilku, naléhavě oplácel.

Den na to jsem měl nejhezčí narozeniny vůbec.

—

„A proč vlastně  čteme či píšeme povídky? Abychom alespoň na chvíli zapomněli na krutou realitu.“ A světlo z lampičky zhaslo.

Ne nadarmo se říká: Mluviti stříbro, mlčeti zlato.

KONEC ZVONEC