Chlapec, který si hrál s ohněm 3.

autor: Nicol-Dream

Bílá krajina už  od samého rána vykouzlila úsměv mnoha lidem na tváři. Sníh přikryl svou bílou peřinou všechno kolem. Slunce, které již dávno sedělo vysoko na obloze, odráželo paprsky ve sněhových vločkách. Celou noc hustě sněžilo, a proto už bylo všude, kam se jen člověk podíval, několik centimetrů sněhu.

Přesto, že byla sobota, vstával černovlasý chlapec velice brzo. Když mu zazvonil budík u hlavy, rychle ho vypnul, aby nikoho jiného nevzbudil. Jediný, kdo se probudil, byla malá Naděje, která hned začala svému pánovi nadšeně olizovat obličej. Chlapec se jen usmíval a snažil se ji dostat ze svého obličeje, aby se mohl obléci. Když se mu konečně podařilo ji ze sebe setřást, oblékl se do již připraveného oblečení a vytáhl velkou cestovní tašku plnou věcí, kterou měl schovanou pod postelí. Chtěl se podívat, jak venku je, a tak přistoupil k oknu a rozhrnul závěsy. Jakmile spatřil tu bílou krásu, byl šťastný. Konečně to byly ty pravé bílé Vánoce, které si tam moc přál. 

Když odcházel z domu, snažil se našlapovat tak opatrně, jak to jen šlo. Malou Naději si schoval pod bundu, aby mu neutekla někam, kam neměla. Rychle si nazul boty dole v chodbě. Dál už na nic nečekal, otevřel vchodové dveře, a tak rychle, jak je otevřel, je za sebou zase zavřel. Naději pustil na zem, a tak jak nejrychleji mohli, se spolu rozešli čerstvým sněhem směrem k lesu. Sníh sice studil, ale to Naději rozhodně nevadilo. Vesele v něm poskakovala a chňapala po všem, co se kolem jen trošku hýblo.  

V lese již tolik sněhu nebylo, protože většinu zadržely vysoké smrky. Chlapec se tolik těšil, až dojdou na to místo, kde tohle všechno skončí. Už se viděl, jak je bezstarostný. Jen on a Naděje. Náhle však slyšel ránu, jak kupa sněhu dopadla z té velké výšky na zem a její zavytí. Vyděšeně se otočil. Nikde ji neviděl. Jen sníh. Na nic nečekal a začal hrabat. Musí ji najít. Naplňoval ho strach. V hlavě se mu odehrávaly ty nejhorší scénáře toho, co se mohlo stát. Po tvářích mu začaly stékat slzy a on zatřepal hlavou, aby ty zlé myšlenky zahnal, co nejdál to jen šlo.

„Přeci se jí nic nestalo. Je v pořádku.“ Opakoval si pořád dokola a zmrzlýma rukama se stále prohrabával hlouběji. Už ztrácel naději, když v tom vystrčila Naděje svou malou hlavičku zpod sněhu, a vesele začala štěkat. Bill se na ni usmál a rychle ji vyndal ven a strčil si ji pod bundu. Měla velké štěstí. Zrovna, když sníh spadl, byla pod kořeny, které vyrostly z půdy, a vytvořily takovou malou bránu. Chlapec byl hrozně šťastný, protože kdyby se jí něco stalo, zůstal by tam, kam jdou, úplně sám. Nechtěl ale čekat, až je další příval sněhu pohřbí oba a rychle se vydali dál.

Cesta lesem jim trvala ještě  asi hodinu. A když konečně dorazili na místo, připadalo Billovi, jako by stál před svým osudem. Bylo pouze na něm, jak se rozhodne. Buď zůstane a nadále ze sebe nechá dělat fackovacího panáka, anebo půjde vstříc novým zítřkům. Nemusel se rozmýšlet, už zde nechtěl být ani minutu. Sice už se nikdy neuvidí s mátou a tátou, ale to mu už tolik nevadilo. Vyrovnal se s tím.  

Bez zaváhání vzal za kliku a vstoupil do neznáma. Teď už nebylo cesty zpět. Musel jít dál. Nesměl se ohlížet. Musel jít rovnou cestou dál. Už se rozhodl a své rozhodnutí nemohl změnit. Už  se nemohl vrátit. Musel zapomenout. Nemohl se již ohlížet na minulost. Nyní pro něj existoval pouze zítřek.  

Na konci chodby, kterou prošel, byly velké, z olova vyrobené dveře. Dotkl se chladného kovu a ten pod jeho dotekem jakoby roztál a proměnil se v páru. Prošel skrz a v těsném závěsu za ním malá Naděje. Na druhé straně se rozkládal jeho svět. Ten, o kterém každý den snil. Už se nemusel bát, že ho někdo bude šikanovat. Teď byl volný. Stál uprostřed pohádkové lesa. Tady ale nebyl sníh. Bylo teplo, a tak si Bill sundal zimní oblečení. Po chvilce chůze došel až ke kamennému stavení, kde měl už navždy zůstat. Líbilo se mu zde. Byl tu klid. Otevřel staré dveře a vešel. Místnost, do které vešel, byla vybavena starším nábytkem vyrobeným ze dřeva. Vůbec vše tu bylo starší, zde nevládna éra počítačů. Vše tu bylo ještě nedotčené tímto vědeckým poznáním. Zde se poznávaly úplně jiné věci. I on před dvěma lety zjistil, že patří sem a ne tam. On byl jako ti, co tu žili. U plotny před ním zrovna stará žena něco vařila. Byla to jeho babička. Došel k ní a dal jí pusu na tvář.  

„Už zase mi to nehoří.“ Řekla sklesle a snažila se zapálit oheň pod plotnou. Bill se usmál a lehkým pohybem ruky vykouzlil oheň ve své dlani a zapálil polena. „Víš, že bys zatím neměl své schopnosti moc používat, viď?“ napomenula ho stará žena „Vím, babi, ale někdy začít musím.“ Odpověděl jí s úsměvem na tváři a vydal se do svého pokoje v horním patře.