autor: xoxo_Lady
Loučím se s vámi posledním dílem, ale nebojte se, ne na dlouho, protože už mám rozepsanou další povídku. Chtěla bych moc poděkovat za všechny komentáře od Janči a Ondiny. Vaše komentáře mě vždycky dokázaly potěšit a popostrčit mě dál, takže hlavně vám patří velké díky. Jen doufám, že vás tímhle dílem nezklamu, protože jsem nevyslyšela vaše přání. Tenhle díl jsem už měla promyšlený, a i když jsem si prvně říkala, že bych to přepsala, nakonec jsem to nechala takhle. I když si uvědomuju, že jsem právě spáchala trestný čin a s minulým dílem dokonce dvojitý. 😀 Ale věřte, že jestli vás minulý díl opravdu rozbrečel, tak jste nebyly samy, protože já při psaní neviděla ani na písmenka na klávesnici. 🙂
Ještě poděkuju i ostatním, kteří tuhle povídku četli, ale nekomentovali, protože opravdu vůbec nemám tušení, jestli ji kromě Janči a Ondiny někdo četl. Proto vás prosím, jestli byste mohli napsat do komentáře třeba jen „četla jsem ji“, protože vím, že někdo nerad články komentuje. Takže by mi nevadilo, kdybyste tam třeba napsali jen tři tečky (nebo klidně jen dvě 😀 :D), hlavní je, že budu vědět přibližný počet čtenářů.
Dobře, už nechám toho blábolení. Zatím se s váma loučím a zpět tady budu s povídkou pojmenovanou jak jinak, než opět stejně jako jedna dokonalá písnička Tokio Hotel. (Prostě jsem takový maniak, skoro všechny mé povídky jsou pojmenované podle písniček :D)
Uplynulo několik předlouhých hodin. Velký kulatý měsíc vystřídalo slunce, podivně pobledlé a ani jeho paprsky nedokázaly hřát tak jako dřív. Silný vítr narážel do jeho bledých tváří. Ale on necítil ani jeho nárazy ani studené kapky deště. Svět před jeho očima nabral nádech šedosti. Nedokázal se podívat dolů. Celou dobu stál na stejném místě, i když cítil slabost v nohou. Nesnažil se udržet, ale jakýmsi zázrakem se jeho kolena ještě nepodlomila. Jeho opuchlé červené oči celý ten dlouhý čas pozorovaly osobu, již právě ztratil.
Nemyslel, nevnímal, nebojoval. Nezmohl se na nic víc, než se dívat na film odehrávající se v blouznění. Opět ho viděl. Viděl jeho vždy nádhernou tvář, jeho hladké vlasy, jeho oříškově hnědé oči a smutek, který se v nich odehrával, když ho opouštěl. Pohlédl zpět do minulosti, kdy se ještě usmíval, protože chtěl. Jemná ruka, kterou ho hladil. Jeho láskyplné objetí, kdy se schovali jeden druhému do náruče a už ho nechtěli pustit.
„Bille…“ zašeptaly neslyšně jeho zkrvavené rty. Natáhl svou roztřesenou ruku do prázdna před sebou. Chtěl ho znovu chytit, přitisknout si ho k sobě a už ho nikdy nepustit. Mezi jeho prsty však prošel jen vzduch, taktéž jeho dlaně stiskly něco, co necítil, ani neviděl. Ale jeho představy cítily Billovu studenou, hladkou ruku a viděly jeho obličej.
„Proč jsi odešel? Proč jsi mě tady nechal, bráško?“ šeptal, přičemž se ujišťoval, že Bill stojí opodál a naslouchá jeho slovům. Cítil se bez něj tak osaměle. Uvnitř bylo kromě bolesti a lásky k němu pusto. Nemohl cítit nic než to utrpení, které mu přinesla jeho ztráta.
Hodiny ukazovaly něco po půlnoci. V ulicích malé vesnice Loitsche už bylo zcela prázdno. Za okny domů už pozhasínala všechna světla. I ti největší opozdilci už zalézali do svých postelí. Jen u Kaulitzů ještě mihotalo pár barevných světel z televize. Titanic se právě potápěl, dva hlavní hrdinové se snažili jeden druhého udržet vzhůru, aby neumrzli.
Na pohovce před televizí seděli dva sedmnáctiletí chlapci. Mladší z dvojčat se choulil ke svému bratrovi, který jej objímal kolem pasu a utěšoval jeho pláč jemným hlazením podél Billových zad.
„No tak, už neplakej,“ šeptal neúnavně bratrovi přímo do ouška. Sám měl slzy na krajíčku, ale bojovně je potlačoval. Vždy měl pocit, že musí Billa chránit, proto jej i teď bojácně utěšoval a snažil se nenechat skápnout ani jednu slzu, jinak by se Bill určitě rozplakal ještě více.
„Když to je tak hrozné. Jejich láska byla tak silná, a přesto jim osud dopřál jen tak málo času,“ stěžoval si Bill mezi vzlyky. Triko jeho bratra, kde spočívala jeho hlava, bylo na skrz promočené. Musel už vyplakat velkou kaluž slz, ale stejně se mu do očí nepřestávaly hrnout další.
„Ale pomysli na to, že jejich láska trvala i přes to, že Jack zemřel. A pak se potkali v nebíčku a byli spolu už navěky,“ Tom s úsměvem natáhl svou ruku k bratrovým mokrým lícím. Jemně se konečky prstů dotkl jeho sametové kůže, nyní pod slzami mírně rozžhavenou. Nejdříve se jej jen letmo dotkl, pak palcem setřel další sklouzávající kapky.
„Nechci o tebe nikdy přijít, bráško,“ Bill si silně skousl ret, až se z něj vydralo několik kapek krve. Ale jemu to bylo jedno, byl naplno ponořen do Tomových očí a hledal v nich odpověď, kterou chtěl slyšet. Nejen, že ji ihned našel, dokonce ji i po chvíli slyšel.
„Jestliže někdy zemřeš dřív než já, nenechám tě trápit a zemřu taky. Slibuju na naše bratrské pouto, Billí,“ utěšovatel se pohotově nahnul k bratrovu čelu a zanechal na něm láskyplný polibek. Billova tvář se ihned trošku rozjasnila. Dokonce se jeho rty zavlnily v lehkém úsměvu.
„Taky ti to slibuju, Tomí,“ zašeptal ochraptěle a polibek na čelo mu oplatil. Poté se na sebe šťastně usmáli.
Film pomalu končil, avšak to ani jednoho z nich nezajímalo. Dál tam seděli, opřeni jeden o druhého, jejich prsty propleteny a tiše oddechovali v klidném spánku se stejným snem.
Slané slzy se po jeho obličeji rázem přestaly kutálet, do očí už se mu nehrnuly nové. Zhluboka se nadechl. Vzpomínky vnesly do jeho těla klid. Najednou se už necítil tak prázdný. Byl si jistý, že za pár minut už bude zase s ním a tentokrát už je nebude moct nic rozdělit. Za pár minut ho bude moct znovu obejmout a už nikdy nepustit, tak jak to vždy chtěl udělat.
S úsměvem přistoupil k okraji. Stál tam, kde předtím Bill. Neměl strach ani obavy, že ho přesto neuvidí. Věděl, že tam někde v té nicotě ho jeho bráška čeká, a když ho uvidí, padne mu do náruče. Třásl se štěstím, když na to jen pomyslel.
Nijak se to nesnažil prodlužovat, už neměl pro co žít. Nyní měl jen pro co zemřít.
Cítil se tak volně, když mu kolem uší skučel vítr. Dech se mu zrychlil adrenalinem. Stačilo jen pomyslet na to, že pod ním není nic, co by ho zachytilo, a srdce se mu rozbušilo ještě rychleji. Nechal se bez boje vtáhnout do neznáma. Neviditelné ruce s ním divoce otáčely. Všude byla tak hustá tma, že neviděl ani na vlastní nohy. Nebo už možná opustil své tělo, nechal jej dole a teď mířil tam, kde ho čekal bráška? Nezbývalo mu nic než čekat…
Znenadání otevřel oči. Nechápavě se díval na čistě modré nebe. Nedokázal se pohnout, neslyšel nic víc než tíživé ticho. Nepotřeboval se nadechnout a dokonce ani necítil hřejivé teplo slunečních paprsků ani chladný vítr. Věděl, že kolem něj pofukuje, ale necítil vůbec nic.
Nemohl vnímat nic, než své myšlenky a pocity.
Všechno se zdálo tak divné, nezvyklé. I když jen ležel, napočítal tolik změn, které za tu krátkou chvíli poznal. Srdce mu muselo bít neuvěřitelnou rychlostí. Ale on neucítil ani jeden úder.
Několikrát rychle zamrkal. Jeho očím nevadilo, že se dívají zpříma do ohnivého kotouče slunce.
Za jiných okolností by se snažil postavit a zjistit, co všechno se na něm ještě změnilo. Skutečnost, že necítil vůbec nic, nedokázal se pohnout, nepotřeboval se z plných plic nadechnout a jeho srdce nebilo, by ho určitě vystrašila z celé míry. Nyní se však zaobíral něčím zcela jiným. Pomalu mu docházelo, že necítí nic z vnějšku, ale to uvnitř zesílilo natolik, že nestačil zachytávat pocity míjející se v něm tak rychle.
Kdesi v místě, kde ještě před pár minutami bilo jeho srdce, pociťoval prudké rány. Jako dvě silné pěsti bušily do jeho hrudi, aby se dostaly za jakousi bránu podvědomí. Nevěděl, jak s nimi bojovat. Co všechno by dal za to, aby cítil fyzické rány, nechával se těmi pěstmi zbít do bezvědomí. Ty psychické rány, jimiž trpěl, byly daleko horší. Bolestivé škrábance drásaly jeho myšlenky patřící té osobě, která mu tak ubližovala, ale přitom ji nedokázal nenávidět. Cítil jeho přítomnost v každém kousíčku těla – jestli se tomu uvnitř tak dalo říkat. Jeho necitlivé rty chtěly bratrovo jméno vykřičet nekonečně mnohokrát, ale ani jednou se nepohnuly. Ubírala se na něj jakási tíha z výše, balvan, na který mu už nezbylo sil, aby ho překulil na stranu. Nechal se jim zastrašit a nyní se na jeho zátěž přidávalo více a více bolesti. Nebylo hranic, nebylo konce. I když si s každou přiloženou zátěží myslel, že už více nesnese, pořád to nekončilo.
„Jsem tady s tebou. Jen klid, Tomi,“ zaslechl známý něžný hlas, jenž v něm dokázal vytvořit nový, nádherný pocit. Konečně slyšel něco jiného než to tíživé ticho. A nejen, že něco slyšel, ale dokonce slyšel jeho. Jeho hlas, tak jemný a lehký jako závan teplého vánku.
„Ne. Neslyšíš mě doopravdy, Tomi. Slyšíš to, co si myslím. Promlouvám k tobě zevnitř,“ zaposlouchal se do toho tak milujícího hlasu, a kdyby mohl, usmíval by se, jak nejvíc by mu to jeho rty dovolily.
„No tak, Tomi! Vnímej to, co říkám! Na ostatní věci budeme mít čas, který nemá konce,“ pokáral ho bratrův hlas, avšak stále k němu promlouval jemně. Sice nerad, ale poslechl ho. Snažil se na něj soustředit. Chtěl najít cestu, po které ten hlas k němu kráčel. Netrvalo dlouho a našel ji. Nikdy v sobě necítil tak zvláštní klid. Bylo to kvůli Billovi. Nikdy se necítil klidněji, než když mohl být s Billem.
„Co to znamená, bráško?“ Nechal po právě nalezené cestě kráčet několik svých slov. Věděl, že se určitě dostanou k Billovi, k nikomu jinému ta cesta vézt nemohla.
„To znamená, že teď spolu budeme už navěky. I kdybys nechtěl, pořád tady s tebou budu,“ přišla k němu odpověď. Cítil zvláštní teplo rozlévající se jím. A také cítil radost a štěstí a tolik upřímné a čisté lásky, že musela překypovat přes okraje jeho vnějšku.
„Slyším tě, cítím tě, ale nevidím. Nezůstane to tak, že ne,“ strachoval se a všechna radost v něm na chvilku poskočila a zastavila se.
„Neměj strach, Tomi. Už za chvilku tě uvidím a ty uvidíš mě. Teď už musíš ale jít. Za chvíli se zase setkáme,“ jeho hlas odezníval, cesta byla náhle zarostlá a slovům, jež k němu kráčely, šlo špatně rozumět.
„Ne, neodcházej! Kam mám jít? Vždyť se nemůžu hýbat!“ zakřičela jeho mysl z celých sil. Soustředil se na zatáčky, aby nenarážel do zdí, stále zrychloval, až jej konečně našel. Byl tak daleko.
„Však ty víš, co musíš udělat,“ nechápal ho. Vždyť to nevěděl, nevěděl vůbec nic. „Ale Tomi! Musíš jít přece tam, kam tě vede srdce,“ poradil mu hlas. Chtěl odpovědět, že už nejspíš žádné srdce nemá, protože ho necítí, ale hlas se ozval znovu. „I když ho necítíš, pořád je na stejném místě. To mé je plné lásky k tobě, Tomi, tak to nezkaz a běž,“ ještě chvíli ho pobízela ozvěna, která po něm zbyla. Zaposlouchal se do ticha, jež ho znovu obklopilo. Co když ho nenajde? Bude tady tak sám navěky?
Na povrch se vydraly obavy, avšak dlouho s nimi nemusel bojovat. Nejprve se jím rozlehlo hřejivé teplo, pak se jeho tělo roztřáslo. Cítil jeho otřesy, avšak necítil vůbec nic. Vznášel se kdesi v nekonečně dlouhém světě, jenž neměl začátek ani konec. Jako vesmír, jehož cesty splývají dohromady a nikde nekončí. Nechal se odnést přesně tam, kam chtělo jeho srdce. Neovládal jej, jen vnímal cestu, kterou jde.
Těsně před ním se objevilo cosi zářivě kulatého. Vypadalo to jako zlatá brána. Nepřemýšlel, jestli nedělá chybu, jen do ní prostě vstoupil a pak se nechal obklopovat tou nádhernou září. Nevěděl, kolik času uplynulo. Vše mu splývalo a on se nemohl vůbec soustředit. Otáčel se ve zlatém víru, než vše zmizlo a on najednou stál opět na písčité pláži, obklopen všemožnými neznámými pocity, které nedokázal ani vnímat, jak rychle se objevovaly a zase ztrácely.
„Tome,“ ihned se otočil, jelikož mu podvědomí říkalo, že Bill stojí za ním. Spatřil ho tam, stál jen nepatrný kousek od něj. Nevěřícně na něj zíral, přičemž si prohlížel každý kousíček jeho těla. Jeho kůže už nebyla bledá jako předtím. Nyní se třpytila v jakési bílé mlhavé záři. Oči, jimiž se na něj díval, nabraly ještě tmavší odstín, tak něžný, láskyplný a plný touhy. Jeho tvář, na níž pohrával sladký úsměv nádherně vykrojených rtů, se zdála ještě hladší než předtím. Toužil jej pohladit, aby se ujistil, jestli se mu jen nezdá. Byl vůbec opravdový?
Nečekal na jeho svolení, prostě se k němu rozběhl, aniž by se pohnul. Uchopil jeho křehké tělo do náruče, a když ucítil jeho hladkost a jemnost, musel slastně vydechnout. Zvedl ho za pas, nechal Billovy nohy, aby se omotaly kolem jeho pasu a radostně se s ním roztočil. Bill se s nadšeným úsměvem schoulil do jeho náruče, tak teplé a bezpečné, jako předtím.
„Proč jsi to udělal?“ Billův úsměv pohasl, když se pohledem vpil do Tomových očí, stejně ztmavlých, jako byly ty jeho.
„Byl jsem tak zoufalý! Nevěděl jsem, jak pokračovat dál, prostě jsem chtěl už skončit s tou bolestí,“ Bill sklopil tvář k zemi. Ale ani tímto gestem nedokázal zakrýt několik kapek slz. Tomova ruka jeho tvář jemně nadzvedla za bradu. Slzy vypadaly jako třpytivé perly. Tak velké a nádherné, avšak spouštěly je smutné oči, jež ani nyní nepostrádaly tu dychtivou krásu. Palcem ty perly jednu po druhé setřel, rozmazal je v malinké potůčky. Přejížděl konečky prstů po jemné tváři.
„Já se na tebe nezlobím. Jen mi slib, že už mě nikdy neopustíš,“ Tom se musel pousmát, když spatřil, jak se Billova tvář rozjasňuje. Oba se na sebe usmívali a oba si pohrávali s hříšnou myšlenkou.
„Slibuji,“ tichá slova se uhnízdila hluboko v Tomově nitru. Nedokázal tam jen tak stát a dívat se na něj. Konečně byli spolu, konečně je nemohlo nic rozdělit. Vše bylo v pořádku, už nikdy se nebude muset trápit.
„Miluju tě tak moc, že bych pro tebe dokázal zemřít nesčetněkrát,“ nepřemýšlel nad tím, jestli jsou jeho slova vhodná. Cítil Billovy pocity stejně silně jako ty své, takže si byl zcela jist, že Bill jeho lásku už neodmítne.
„Miluju tě tak moc, že bych kvůli tobě šel do pekla,“ Bill bratrovi oplatil úsměv, pohladil jej jemně po tváři, poté sjel konečky prstů níž, kde se nacházely jeho plné rty. Už se nemusel bát dát své city najevo.
„Já tě miluju tak moc, že bych v tom pekle zůstal sám, jen proto, abys ty mohl být v nebi,“ ujišťoval ho Tom, přičemž přivřel oči pod Billovými lehkými doteky na tváři. Přejížděl mu prstem po kontuře spodního rtu, přičemž se k nim pomalu přibližoval i tváří. První dotek jejich rtů byl lehký a měkký jako motýlí pohlazení. Druhý polibek se zdál být delší, rty na chvíli spočinuly na sobě, aby si mohly vychutnat blízkost. Do dalšího polibku vložili všechnu lásku, radost, bolest i smutek, jímž si museli projít. Dva chtivé jazyky dravě kroužily kolem sebe v jakési neznámé hře. Vyplňovaly ústa toho druhého, zkoumaly hebkost těch druhých rtů. Billovo slastné zamručení dostalo Tomovy ruce níž. Přejížděl po jeho štíhlém bříšku a ochranně jej k sobě tisknul. Byl si jist, že už jej nikdy nepustí.
„Už navždy, Tomi,“ zašeptal Bill mezi polibky. Na malou chvilku se od Toma odtrhl, aby se mohl podívat do jeho očí. Zračilo se toho v nich tak moc, ale jen jeden pocit předčil všechny ostatní.
„Miluju tě,“ řekl Tom znovu a nenechal už Billa dál otálet. Vrhl se na jeho rty tak toužebně, až pocítil silné mravenčení v podbřišku.
Avšak přesto, jak moc Billa chtěl, nespěchal. Měli dost času. Vlastně měli nekonečně času. A on věděl, že v přítomnosti Billa bude ten čas tím nejkrásnějším, co ho kdy potkalo.
Zapadající slunce se právě ztrácelo kdesi za mořem. Zrůžovělé nebe házelo odstíny na dvě osoby stojící u šumících vln. Objímali se tak láskyplně, s úsměvy na tváři si opláceli něžné polibky, dokud se kolem nich nerozhostila úplná tma. Pak ulehli na písek a držíc se za ruce, v tichosti pozorovali vycházející hvězdy. V jejich očích se odrážel svit měsíce a jejich třpytící se kůže nabrala nádech měsíčního svitu.
Bill se náhle popuzen jakousi myšlenkou otočil k Tomovi, který se ve stejnou chvíli otočil také.
„Zajímalo by mě -„ Bill větu nedokončil. Dokončila ji Tomova odpověď.
„Mě by taky zajímalo, co bude po té věčnosti,“ zašeptal, pohled upřený do Billových očí s odlesky měsíce. „Vlastně mi je jedno, kde budu. Hlavně, že tam budu s tebou,“ svá slova završil dlouhým polibkem věnovaným Billovi. Žádná slova nemohla vysvětlit jejich lásku. Avšak stačil jediný polibek a slova už nebyly potřeba.
KONEC
autor: xoxo_Lady
betaread: Janule
pěkné
Přiznávám, že pláču dojetím, já sama teď prožívám strašně smutné období a tahle nádherná povídka moji náladu jen znásobila…
Celá povídka je krásně napsaná, ty máš nádherné slovní obraty a spojení a opravdový vypravěčský talent, dokážeš zaujmout a už nepustit =)
Tahle úchvatná věc si podmanila moje srdce, a to není jenom fráze ♥ Bylo mi ctí ji číst a komentovat, podle mně je prostě překrásná, plná něhy, citu, bolesti a hlavně lásky…lásky, která je silnější, než smrt…♥
Když jsem ji začala číst, rozhodně jsem si její konec představovala jinak, ale i když Bill s Tomem zemřeli, spolu přece žijí dál a tak se smutný konec stal v podstatě happy endem…neubránila jsem se slzám a přečtení celé povídky se pro mě stalo mimořádně silným a nezapomenutelným zážitkem ♥♥♥
Autorko, děkuji ti za něj a myslím, že na svoje dílo můžeš být právem hrdá, moc se ti povedlo, a já bude s netrpělivostí očekávat tvoji další věc =)♥
Jenom je mi líto, že povídka prošla blogem v podstatě bez komentářů, je to ostuda, protože nevěřím, že já a Ondi jsme byly jejími jedinými čtenářkami a mě osobně hrozně mrzí, že se jí nedostalo takové chvály a odezvy, jakou by si zasloužila, protože patří k tomu nejlepšímu, co se tady na blogu dá přečíst ♥♥♥
Jelikož nevím, jak tě oslovit, napíšu jen – milá Lady♥ Rozbrečela jsi mě už svým úvodem… Věř mi, že psát koment k tak krásné povídce, je to nejmenší a určitě nejsme s Janičkou jediné, co jsme to četly. Budu se těšit na tvé další povídky, protože píšeš moc krásně. Myslím tím způsob tvého psaní, jednotlivé přívlastky, popis myšlenek a emocí, to byla jedna velká krása.
Určitě jsi tedy mě osobně nezklamala. Minule jsem těžko nesla fakt, že Tommyho silné paže Billa nezachránily. Ale vysvětlila jsi to překrásně. Bill, díky démonovi ALKOHOLU nemyslel, nebojoval. Tommy pak nemůže mít tolik síly, aby přemohl smrt a nicotu. Je mi líto jen toho, že Bill Tommyho dohnal k jeho činu. Tommy byl natolik silný, že dokázal dodržet slib, bratrské pouto, nebo možná lépe říct – pouto lásky, neměl strach ani obavy a šel za Billem a ten konec byl vlastně velmi krásný. Setkali se, jejich láska je silnější než smrt (promiň mi případné chyby v komentu, strašně brečím).
A Lady? Moc ti osobně děkuji za jeden moment v povídce, který mám v srdíčku a který tam zůstane: když Tommy se svou španělkou zpíval na břehu moře "In die Nacht". Já v ten moment cítila to nejkrásnější, co je možné u povídky cítit, také mi tekly slzy… a za tento okamžik ti patří mé velikánské díky♥♥♥
[2]: Koukám, Janičko, že jsme se, jako obvykle, těsně minuly. Víš,co je zajímavé? Proč každý v povídce má za toho silnějšího z bratrů Tommyho…?? Vždyť dominantnější je přeci Billí, co říkáš? Zajímal by mě tvůj názor. Opravdu. Pokud můžeš, písni, kamkoliv. Sem (nebo k Majce). Děkuju!♥
och asi som vyplakala 4 pakle vreckoviel :D….ale to newa….:D…..rada som tuto ff-ku citala (aj ked som ju nekomentovala sory :()dufala som ze to skonci inak ….lepsie bez smrti….ale tento koniec sa mi paci napriek tomu:D som rada ze su splu 😀 dakujem :)…………a tesim sa na tu novu :d 😀
[4]: Ondi, napsala jsem ti to raději k Majce =)
moc krasna povidka :)jen tak dal :))uz se tsim na dalsi povidku 🙂
….nedokážu s představit, že by to někdo napsal líp….skoro celou ff-ku sem probrečela a to se stává málokdy….tohle bylo prostě něco neskutečnýho!…nádhera…!:)
[2]:
[3]:
Sakra holky, vy mě snad rozbrečíte! 😀 Hrozně moc děkuju, jsem úplně dojatá a hrozně ráda, že vás tenhle díl nezklamal :))
Za ostatní komentáře taky moc děkuju 😉 udělaly mi velkou radost 😉 🙂
Četla jsem, bohužel nemám moc čas komentovat…Ale…krásný… *vznáší se v Nebi jako Bill a Tom*
Tohle je nádherná povídka, i když smutná na ten předposlední díl
je to škoda, i když ten konec byl dojemný přeci jen čekala jsem víc, promin
Tahle povídka mě rozbrečela. Nekecám! =D
Teď vážně… četla jsem ji někdy před týdnem a doslova jsem ji zhltla očima, ale přes slzy jsem si neviděla na klávesnici, takže snad nevadí, že komentář přidávám až teď.
Tahle povídka má kouzlo reálnosti. Protože tohle by se klidně mohlo stát, ať se nám to líbí nebo ne. A je to naprosto ppřenádherně napsané, vážně mě o vzalo za srdce a já půl povídky prozvlykala, samozřejmě v tom dobrém slova smyslu.
Miluju povídky, které ve mně dokáží vyvolat emoce, ať už rozesmát nebo rozbrečet. Jsem trošku rozmazlená v tom, co si přečtu a co ne, ale tohle jsem vážně zhltla. Kammarádka tady na mě mluvila a já ji nevnímala, jak jsem byla do povídky zažraná.
Skvělé! Tleskám!
nemohu si odpustit komentář, byl by to hřích 🙂 krásná, dokonalá povídka, plná emocí, velice mě dojala (několik kapesníčku na to doplatilo 🙂 ) .. určitě si od tebe ještě něco přečtu, o tom žádná.. líbí se mi styl tvého psaní opravdu moc.. a musím říct, že jsem na tom stejně jako tady slečna Sandra.. též jsem vybíravá v tom co si přečtu.. opravdu dokonalé, máš talent(klobouk dolů).. proto doufám, že jsi s psaním povídek nepřestala, byla by to škoda 😉
.. a ještě bych ráda dodala, že tato povídka, je jednou z těch, co mě za poslední dobu opravdu vytrhla z kůže 🙂
musím se opravit.. tahle povídka je jedinou za poslední dobu, která mě opravdu vytrhla z kůže a dotkla se mého srdce..
.. zpod uslzených očí jsem neměla ani sílu napsat vše co jsem chtěla takže dodatek k mému komentáři 🙂 😀 :
než se chystla Tom skočit tžak jsem měla puštěnou písničku Wish you were here od Avril Lavigne.. ta tomu samozřejmě také dodala svý, kže jsem nedokázala své slzy vůbec zastavit (po pravdě ani jsem nechtěla :)..) .. a dále.. když se chystřal skočit Bill v tom předešlým díle, tak jsem si tu situaci spojila s jejich Spring nicht.. takže, jak jsem již psala několik kapesníčků na to doplatilo 🙂 .. miluju když si něco můžu spojit s nějakou písničkou, ať už od TH nebo něčí jinou.. vždy to vyhoupne mé emoce na maximum, kže se to nedá zastavit.. ale ta povídka to zvládla sama, ty songy byly akorát třešničkou na dortu 🙂 .. jen tak dál slečno.. tvé povídky mají něco do sebe 😉
[14]:[15]:
Opravdu moc Ti děkuji za komentář!:) Úžasná náhoda, zrovna jsem si říkala, že si znovu přečtu tyhle krásné komentáře. Vždycky mě to dokáže nakopnout k dalšímu psaní. A hleď! Ony jsou tady dva nové a ještě tak krásné. Velice mě potěšily a jsem poctěna, že právě má povídka je tou vyvolenou, kterou jsi si přečetla. Mám to podobně a poslední dobou nečtu už skoro vůbec, ale když už, tak jen ty, o kterých vím, že jsou kvalitní a nezklamou mne.
Jak píšeš, že máš ráda, když si můžeš povídku spojit s nějakou písničkou. To máme společné, často vyhledávám písně, které se budou k té určité části hodit a při ní pak píšu nebo čtu.:))
Děkuji!:-*
[16]:
Ále vůbec není za co 😉 to já děkuji za nádhernou povídku, které si vážím :)) A jsem ráda, že Tě mé komentáře potěšily 🙂 .. Já poslední dobou čtu hodně, ale potrpím si opravdu na ty kvalitní povídky 🙂 .. a u těch Tvých to opravdu platí 😉 a těším se na další Tvé povídky 🙂 .. A snad Tě i potěší, že jsem Pain of Love doporučila sestřence, která je taky blázen do fanfiction jako já 🙂 a opravdu se jí moc líbila 🙂 .. než jsem jí tu povídku doporučila, tak četla jen slash, ale díky mě objevila i kouzlo twincestů (a z toho mám hroznou radost 😀 ) 🙂
Jéé to je hezký, že to máme společné :)) Jinak, jsem taky náhodou objevila Tvé odpovědi na mé komentáře 😀 (vím v komentování nejsem aktivní, ale když už komentuju, tak z toho vznikají trochu slohovky 😀 ) a opravdu mám z Tvých odpovědí radost 🙂 :*
Tahle povídka je zvlaštní,tím jak skončila.Byla nádherna umíš hezky psat.
Tuhle povídku čtu už po druhe a jsem schopna ji číst víc krát je mi z ni smutno a zároveň tak krásně.