autor: Cinematics
Bill má slabost pro běhání, Tom má slabost pro Billa
Andreas si myslel, že Bill je jeden z nejdivnějších lidí, které kdy potkal, jestli ne ten nejdivnější. Byl definitivně milý, a viděl, že je jeho bratr tragicky nervózní, když přišlo na tohohle rozevlátého maniaka s vlasy do nebes; jasná věc, že se mu Bill líbil.
U Toma byly dva typy nervozity ohledně cizích lidí. První nervozita byla ta špatná, ta nečastější; bylo to, když Tom vypadal až moc znepokojeně a jako by se chtěl vypařit. Ta druhá nervozita byla ta, kdy byl najednou hrozně neohrabaný a netrpělivý a vypadal znepokojeně z toho, že je nervózní, ale vždycky se snažil jen vypadat, že se chce do společnosti víc ponořit. Tom byl ohledně Billa rozhodně v druhém druhu nervozity. Andreas si myslel, že je to sladké.
„No,“ řekl Andreas s úsměvem. „Alespoň ti vrátil tvoje mušle.“
„Pravda.“
„Co je tam napsáno?“
„Ptal se mě, jestli se s ním chci kamarádit,“ řekl Tom tak, že ho to málem šokovalo; a taky že ano!
Tom si pamatoval, kdy naposledy byl tázán, jestli chce být něčím kamarádem. To přestalo, když mu bylo osm. Dříve jste mohl k němu přijít na pískovišti a tiše ho požádat o přátelství, ale čím jste starší, tím méně se ptáte a věci se stávají s tichým souhlasem, a tak se vídáte víc a víc, dokud z toho nevznikne přátelství, kde se na nic nemusíte ptát. Bylo to příjemné, když se ho někdo ptal, jestli se chce kamarádit. Alespoň věděl, že Billovi nevadí jeho vady, a že je to nezastaví od toho, aby se mohli kamarádit; i když mu pořád říkal, jak je divný.
„A ty jsi řekl? Oh, vím,“ nakrčil Andreas nos a uculil se. „Hrozně rád budu tvým kamarádem, protože tě milujuuuuu!“
„Kolik že ti je let, Andy?“ zasmál se Tom a Andreas na něj hodil gumového červíka, zanadával, když mu Tom uhnul.
„Takže ho vezmeš k Marcovi, hm?“
„To bych mohl. Taky bych si potřeboval koupit něco nového. Mimo to, vím, jak špatný to bylo, když mě k Marcovi nikdo nemohl odvést před tím, když jsem neměl řidičák. Vím, jak mu je.“
„No, dobře pro tebe, kluku.“
Andreas byl na svého bratra hrdý. Sledoval, jak vyrostl ze společenského, milujícího Toma do bázlivého a samotářského Toma. Proč se tak bál kamarádit se (a infekcí, vlastně také), si Andreas nebyl jistý, ale teď byl opravdu pyšný, že Tom vylezl ze své malé ulity a nabídl, že s někým někam půjde.
Zbytek dne v obchodě byl pomalý. V neděli sotva kdy udělali nějaký obchod, tohle bylo malé město, kde žilo okolo tisíce lidí, ale Tomovi nikdy málo zákazníků nevadilo. Užíval si, že je v obchodě s Andreasem; četl si knížky, otravoval svého bratra a nebyl doma.
Když se dostal domů, Bill byl v Tomově kuchyni a pomáhal jeho matce s uklízením. Tom absolutně nechápal, co se to tady děje. Bill mu nadšeně zamával, když se posadil ke stolu.
„Oh, Tome! Jsi doma,“ řekla jeho matka nadšeně. „Tady tvůj kamarád sem přišel, aby se mě zeptal, v kolik budeš doma a chtěl mi pomoct uklidit všechen tenhle nepořádek.“
„Není tu nepořádek,“ vložil se do toho Bill. „Je tu zabydleno. Myslím si, že perfektně zorganizované domy jsou divné. Nepřipadá vám to tam jako domov.“
„Vidíš, přesně to ti říkám pořád, mami,“ dodal Andreas, vešel do kuchyně a vzal si pomeranč z misky.
„Oh, nezačínej s tím. Pane Ještě-jsem-si-neuklidil-pokoj. Už jsem ti to říkala čtyřicetkrát!“
„Jo, ale je to můj pokoj.“
„Můj dům,“ popíchla ho jejich matka. „Alespoň si zavírej dveře.“
„To zvládnu.“
Bill uklidil poslední čínský porcelán do skříňky a zazubil se na paní Trümperovou. Ta mu poděkovala a nabídla, že mu zaplatí za jeho pomoc, ale Bill se jen smál.
„Děláte si srandu? Tom a já jsme kamarádi. Neplatíte kamarádům svých dětí za to, že vám pomůžou uklidit! Byl jsem moc rád, že jsem mohl pomoct.“
„Oh, proč nemůžeš být můj syn?“ zažertovala paní Trümperová, objala Billa kolem ramen a hravě se podívala na své syny. „Oba dva bych vás za něj vyměnila. Co říkáte?“
„Dělejte mi cookies v pondělí, středu a pátek a jsme domluveni. Ale jen když vám budu moci pomoct péct.“
„A tak lehce potěšitelný! Andreasi, vezmi si tady z Tomova kamaráda příklad,“ zasmála se.
„Oh, paní Trümperová. Máte skvělé děti. Máte štěstí,“ vyprskl ze sebe Bill.
„Říkala jsem ti, ať mi říkáš Simone!“
„Ano, madam,“ ušklíbl se Bill. „No nic, Tom mi nabídl, že mě dneska vezme do hudebnin.“
„K Marcovi?“ zeptala se a Tom přikývl.
„Vrátíme se před večeří…“ řekl Tom a ona pokrčila rameny.
„Stejně budeme mít zbytky. Můžete se najíst venku, jestli chcete. Dám vám nějaké penízky.“
„Mně nikdy peníze na útratu nedáváš!“ zanaříkal Andreas žertovně.
„Sotva kdy jsi doma!“
„To je fakt.“
„Uhm,“ Tom se cítil trochu klaustrofobicky se vším tím hlukem a těly v malé kuchyni. Tiše se omluvil a Bill ho následoval nahoru k němu do pokoje.
Bill zíral ze dveří na Tomův pokoj; už jen proto, že byl tolik podobný jeho vlastnímu; až na to, že on ve svém pokoji měl stále ještě pár nevybalených krabic v koutě.
Tom, stejně jako Bill, měl podkrovní pokoj, který byl od zdola nahoru zaplněný věcmi, na které byla zábava se koukat. Byly tu vysoké police s knížkami a knihami, tolik knížek, že některé byly dokonce i na zemi. Byly tu sklenice plné mušlí a fosílií z moře a mapy oceánů zavěšené na zdech.
Tomův pokoj vypadal spíš jako kancelář oceánografa než jako pokojík, a už vůbec to nevypadalo jako pokoj typu člověka, který byste u Toma očekávali, když jste s ním tedy nikdy nemluvili, ale i přesto to bylo prostě tak Tomovské, i když tu byl obrovský kontrast mezi jeho módním stylem a pokojem; který, byl jako perfektní start pro začátek.
Rozhodl se, že Tomovi pokoj pořád zkontroluje, Bill přejel prsty po sklenicích a snažil se pojmout všechno, co vidí. Shledával Tomův oceán v pokoji velmi zajímavým. Pokoj sám byl vymalován barvami, které reprezentovaly pláž: bílá, světle modrá a krémová. Bylo to perfektní.
„Mohl, um, mohl bys dvakrát zavřít dveře…“ zeptal se Tom nejistě, když si uvědomil, že je Bill zavřel jen jednou.
„Jasně, že jo!“ řekl Bill, přeběhl k nim a dvakrát s nimi praštil. Tom si pomyslel něco o tom, že je Bill občas až moc hlučný.
„Děkuju.“
„Tak, proč to vlastně? Proč děláš tyhle věci?“
„Já – Já nevím. Prostě je to teď zvyk…“
„Je to otravný?“
„Může být. Jo.“
„Oh. Hmm, no… líbí se mi tvůj pokoj. Je pěkně útulný. Můj pokoj je hodně podobný! Mám taky sklenice plný věcí, ale moje jsou plné opravdu hrůzostrašných věcí.“
„Jak to myslíš?“
„No,“ posadil se Bill na kraj Tomovy postele a podíval se na něj. „Opravdu mám moc rád zvířecí biologii… A tak mám sklenice plné zachovaných zvířecích koster.“
„A o mně říkáš, že jsem divný,“ popíchl ho Tom, zatímco si nervózně hrál s náramkem.
„Líbí se ti? Byl jsem vzhůru celou noc. Většinu mušlí jsem rozbil… a tak jsem skoro celou noc brečel ve svém houpacím křesle. Rád občas oplakávám nějaké věci… Chci říct, zničil jsem něco, co ti patřilo… Doufám teda, že nejsi naštvaný.“
„Nemusels večer…“ řekl Tom nejistě, cítil se z nějakého důvodu hrozně bídně. Bill jen pokrčil rameny a nandal si brýle, které byly na nočním stolku. Posunul si je nahoru na nos a zaradoval se.
„Mnohem lepší. Konečně tě vidím.“
„Tuhle lež už jsem dávno prohlédnul, Bille,“ zasmál se Tom.
„Jo, ale nikdo jiný to vědět nemusí. Všechno je to jenom o zachování vizáže. Musíš hrát svou roli.“
„Ale schovávají tvoje oči…“ zašeptal Tom a Bill na něj vystrčil hlavu.
„A?“
Tom zůstal zticha. Nemohl pokračovat a říct Billovi, že ty brýle mu bránily ve výhledu na jeho oči. Nemohl říct, že má oči té nejteplejší barvy medově hnědé, které kdy viděl. Ne, kdyby tohle řekl, tak pak by měl Andreas pravdu a byla by pravda, že se Tom až moc rychle zamiloval. Mimo to, Bill už se zmínil o tom, že má nerad vztahy, takže si své poznámky raději nechal pro sebe. Nechtěl Billa polekat.
„To nic…“
„Dobře. Um, takže budeme jíst venku?“
„Chceš?“
„Jasně! Jak jsem řekl v obchodě; je to rande!“ zaradoval se Bill a Tom zrudnul až za ušima; vzal si své čerstvě vyprané oblečení a uklidil ho do skříně, aby Bill neviděl, jak trapně mu je.
Bill se začínal nudit, něco, co se stávalo dost často, ať dělal cokoliv. Už nechtěl koukat, jak Tom uklízí.
„Můžeme už jet?“
„O – oh, jo. Promiň. Um, je to tak dvacet minut cesty… Musíš to říct babičce nebo něco?“
„Už jsem jí to dal vědět.“ Udělal Bill několik pohybů rukama a Tom jen nechápavě zíral. „Znaková řeč. Ona je hluchá… no nic, ví to. Řekla mi, ať tě neotravuju. Chci říct, já vím, že hodně mluvím, ale ona má prostě v hlavě zafixované, že všechny otravuju. Nemyslím si, že otravuju všechny… takže kdybych to dělal… Já ani nevím, jak to ona ví! Nikdy mě neslyšela mluvit, takže ať mi neříká, že jí vykecám díru do hlavy! Ale stejně…“
„Mně to nevadí. Jsem radši, když mluvíš ty.“
„Dobře.“
Ti dva naskočili do Tomova omláceného Mustangu a vyjeli směrem k hudebninám. Bill pořádně ohulil rádio a zpíval si společně se zpěvákem, nezapomněl u toho bubnovat na vzdušné bubny. Tom měl těžkou práci, aby sledoval silnici, a ne Billa a jeho nadšené tance.
Tom stále pokukoval po svém náramku, mezitím koukal ještě na Billa a silnici, povzdychl si. Musel najít nějaké téma; bylo mu z toho ticha divně.
„Takže… Máš hodně tetování.“
„Jo! Mám čtyři. Máš nějaké?“
„Ne… Jen piercingy.“
„No a proč ne? Tetování jsou úžasný! Je to umělecké dílo na tvé kůži!“
„Jsou navždycky. Co když mě to jednou přejde?“
„Rychle tě věci přecházejí?“
„Ne, vlastně… Vůbec ne.“
A byla to pravda. Když se zamyslel nad tím, co Andreas říkal o Georgovi, tak si Tom uvědomil, že se opravdu až moc rychle zamiloval, a že se ho drželo sakra dlouho. Naštěstí to Georgovi nikdy neřekl, a tak ti dva byli stále ještě kamarádi, ale vzadu v mysli si občas stále přemítal své co kdyby.
„Dobře, to znamená, že můžeme být přátelé navždycky.“
A Tom se červenal, koukal kamkoliv jinam než na Billa. Kdyby se totiž podíval na Billa, tak by to nejspíš ztratil, a to bylo něco, s čím se nemohl teď potýkat. Pro Toma to byla pěkně zapeklitá situace; stejně jako vždycky, když se moc rychle zamiloval. Ta touha být držen, být milován, byla tak prominentní a přetrvávající, ale jeho strachy a impulzy ho držely daleko od toho, aby si někoho k sobě připustil. Nejspíš proto se zamiloval tak rychle, a vždycky tak hluboce. Ten pocit se mu opravdu nelíbil. Někdy.
„Máš rád filmy? Mám velkou sbírku filmů, kdybys chtěl u mě přespat dneska, jsem si jistý, že by to babičce nevadilo, není to tak, že bychom ji budili rámusem,“ zasmál se a Tom se na něj šokovaně podíval „Okay, blbej vtip… ale myslím to vážně. Jestli chceš přijít a přespat…“
„Uvidíme, Bille… Jsem opravdu nervózně u jiných lidí doma.“
„Jo, jasně, ale bylo by to cool, protože babička říkala, že dnes v noci bude ohňostroj a jestli bys tam se mnou chtěl jít, tak bychom pak mohli jít ke mně… ne, ne, to je fuk. To je v pohodě.“
„Půjdu na ohňostroj,“ řekl Tom tiše. „Nikdy jsem tam nebyl…“
„Proč?
„Jako dítě jo, ale pak ohňostroj, pro mě… připadal mi tak trochu… romantický? Možná. Takže chodit tam s rodinou bylo, divný…“
„Bylo by to divný se mnou?“
„Ne… vůbec ne.“
„Takže půjdeš?!“ vykřikl Bill, zatleskal rukama a stiskl je pevně k sobě, jak čekal na Tomovo:
„Jo, půjdu s tebou.“
„Úža!“
Tom zaparkoval na kraji rušné silnice, přesně před hudebninami. Rozhodl se, že přeleze přes sedadlo spolujezdce, než aby ho zajelo auto. Třikrát zavřel dveře od auta a následoval Billa do obchodu.
Uvnitř hudebnin, Bill byl ztracený případ, jak pobíhal a brnkal na kytary a přejížděl prsty přes piána. Tom si pomyslel, že vypadá jako dítě v cukrárně. Škrtněte to. Tom si myslel, že vypadá přesně tak, jako vypadal, když byl v cukrárně; jeho rodina jednu vlastnila.
Tom se rozhodl, že když už tady je, tak si koupí nějaká trsátka na kytaru, jen pro jistotu. Bill si koupil své věci na čelo, i když vypadal naprosto ztraceně.
Nejspíš se Bill začal nudit, protože vyběhl z hudebnin, rval si svůj nákup do kapes, utíkal silnicí; Tom se škrábal za ním.
„Kam běžíš?“ zavolal na něj, konečně ho doháněl.
„Kam tady můžeme jít?“
„Je tu kavárna,“ řekl Tom. „Jestli máš ještě hlad.“
„To mám, jasně. Tak do kavárny!“
„Pojď za mnou, není to daleko.“
Bill a Tom šli bok po boku do kavárny, posadili se ke stolu vzadu. Bill si objednal tvarohový koláč a čaj, Tom si objednal něco více sytého, a tak si vybral vegetariánskou kapsu a ledový čaj. Myslel si, že je Bill šílený, když pije normální čaj v létě, ale pak… Bill nebyl normální skoro v ničem. Byl až moc free.
„Takže, ohledně ohňostroje,“ zamumlal Bill, koláč v puse. „Navrhuju, abychom si vzali deku, rozložili ji a lehli si tam. Nesnáším rozkládací židle, jsou rozvrzaný a divně smrdí, když je vyndáš z tašky a jo, jasně, můžou mít držák na pití, ale stejně… je hodně pro a proti, víš?“ zakousl se zase. „No ale v každém případě, deky jsou lepší a židle jsou pro mě nepohodlné. Co myslíš?“
„Deka je v pohodě.“
„Zníš tak nadšeně…“
„Ne, jsem. Promiň… Já jen… Jsem sociálně divný… omlouvám se, vážně.“
„To je v pohodě! Okay, takže deky. Co ještě potřebujeme?“
„Um… polštář?“
„Ano!“
Ti dva dojedli večeři, tedy jestli tomu, co Bill jedl, můžeme říct večeře, a odjeli zpátky do Tichého Údolí. Strávili nějaký čas u Toma v pokoji, Bill ho nutil hrát mu; pořád nevěděl, že ta písnička, co Tom napsal, byla napsána pouze pro něj.
„Hej. Budu potřebovat domů.“
„Co? Proč?“ zeptal se Tom, otočil se od piana, aby se podíval na Billa, který si prohlížel stránky v Tomově hudebním zápisníku. Tomovi to nevadilo.
„Musím se převlíknout! Tohle není oblečení na ohňostroj.“
„Oh…“
„Myslím, že bych možná mohl skočit z tvého balkonu na svůj?“
„Já… Nemyslím si, že bys měl.“
„Ale myslíš, že bych mohl?“
„Ne.“
„Myslím, že máš pravdu. Neměl bych. Okay! Vrátím se.“
„J-Jo, jasně. Brzo se udivíme.“
Bill vyskočil z Tomovy postele a rychle třikrát zabouchl dveřmi, pak seběhl ze schodů a vrátil se k sobě domů. Tom spadl na svou postel a zatahal si nervózně za dredy, šťastně se pousmál.
U Billovy babičky doma po pokoji pobíhal ohníček a snažil se najít něco vhodného na ohňostroje. Jiskry a velké vlasy dávaly smysl, a taky tak jeho červené kozačky bez podpatku co sahaly až ke kolenům a náramek s červeného železa kolem jeho zápěstí. Vydávalo to rámus (to Bill miloval), stejně jako ohňostroj.
Ale červená nestačila. Byla velká škála ohňostrojových barev. Věděl co udělat. Někam přidat žlutou! A tak ji přidal. Vzal si mohutný žlutý obojek, který ukradl v levném klenotnictví u něj doma, a usmál se. Mělo to na sobě zlatý zámek a malé bodliny. Bill si pomyslel, že je to perfektní.
Načechral si vlasy do úplného tvaru, vypadal jako dikobraz, ale až bude hotový, bude to určitě vypadat jako ohňostroj. Přidal si na své černé stíny nějaké ty třpytky a růžový lesk na rty, pak si přetřel lícní kosti blyštivým pudrem. Bylo to úžasně přeplácané a prostě skvělé pro noc plnou barevného nebe.
Tom uslyšel, jak něco narazilo do zdi a plaše se pro sebe usmál, než vykoukl ze dveří balkonu a našel rozlámanou lítající mušli. Bill tam stál ve své třpytivé kráse, mával jako maniak.
„Jsem připravený!“ řekl do malé plechovky, pak se postavil pod světlo, které bylo na balkóně, a otočil se, aby si ho mohl Tom celého prohlédnout. Tom zvedl druhý konec telefonu a poprosil ho, aby zopakoval, co říkal. I když ho poprvé dokázal slyšet perfektně. „Říkal jsem, že jsme připravený.“
„Vypadáš připraveně,“ poznamenal Tom a Bill se zaradoval. „Pojď sem. Budu čekat u dveří.“
Když Bill přišel, tak slušně třikrát zavřel dveře a uviděl Simone, Tomovu mamku, jak na něj vykuleně kouká. Čekala na něj s Tomem, mluvila s ním o jejich plánech na večer, ale teď byla naprosto neschopná cokoliv říct.
„No…“ řekl, prohlídla si ho od hlavy až k patě. „Vypadáš, že by ses mohl s ohňostrojem předhánět o to, kdo vypadá líp!“
„O to jde!“
„Tak, Tome,“ řekl Bill tiše, jako by to bylo tajemství. „Zůstaneš u mě přes noc?“
„Oh, um… No, Andreas mi řekl, že mě vykopne tak jako tak a mamka s ním souhlasila,“ probodl hravě matku pohledem a ta se jen usmála.
„Super! Takže zůstaneš přes noc!“
„Ano, to zůstane,“ řekl Andreas zpoza rohu.
Hned, jak zachytil kousek Billa v jeho barevné a třpytivé slávě, Bill viděl, jak vykulil oči a zaradoval se nad tím. Bill miloval, když si ho lidi všímali; ať kladně nebo negativně, bylo mu to jedno. Andreas absolutně nevěděl, co dělat a tak se jen otočil na patě a zase odešel z místnosti. Bill se zasmál.
„Jo, řekl bych,“ odpověděl Tom, na rty se m udral úsměv.
„Super!“
„Tak už jděte, vy dva, nebo přijdete o show!“
Ohňostroj byl dělaný na pláži u přístavního mola. Byla to tradice v Tichém Údolí. Každý rok, první letní týden, se městečko snažilo přilákat turisty a vydělat nějaké peníze. Byl tu trh na molu, ohňostroje na pláži, výprodeje v ulicích, kde se obyvatelé snažili ve stáncích prodat ručně vyrobené věci; Bill se na tohle moc těšil. Jeho babička mu o tom říkala, když se jí ptal, kde nakoupila některé ze svých šperků.
Tom a Bill si na písku položili deku, v naprostém prostředku pláže. Tom byl nešťastný, že je okolo něj tolik lidí, ale když Bill vypadal tak krásně jako vždycky, soustředil se víc na něj než na lidi okolo nich. Nedokázal napočítat, kolikrát si o sebe otřel obranně ruce, když přes ně někdo zakopnul ve tmě a poplácal ho po rameni jako omluvu.
Když vybuchl první ohňostroj, malý jen aby naznačil začátek festivalu, Bill nadskočil a přitulil se k Tomovi; okamžitě se ale odtáhnul a omluvil se mu. Naproti tomu, že jeho tělo toužilo po dotecích, stále se cítil špatně za to, že dělal život někomu tak nepohodlným. I když to bylo divné, čekal, že se Tom trochu podrbe, aby mu tím dal najevo, že je to v pořádku, Tom to ale neudělal, což mu přišlo divné.
Namísto toho, Tom se dál koukal na nebe, hlavu zakloněnou. Bill si pomyslel, že Tom je možná až moc zabraný do ohňostroje na to, aby si toho všimnul, ale Tom si toho všiml až moc. Věděl, že se k němu Bill tulil, ale necítil v břiše ten bolestivý šok; namísto toho mu to přišlo uklidňující. Jako by ho Bill potřeboval. Možná.
Pokaždé, když se na nebi zablesklo, Tom se na Billa podíval (ten měl stále své brýle, aby si udržel image) a pokaždé mu v břiše bylo horko. Teď bylo jasnější než kdykoliv předtím, že se Tom opravdu rychle zamiloval. Nevadilo mu to; obzvlášť ne, když z Billa neměl tak špatné pocity jako z jiných lidí.
„Hej, Bille?“ zašeptal Tom, nadskočil, jak vylétla rachejtle do vzduchu.
„‚m? Co?“ podíval se na něj Bill a Tomovi se roztočila hlava.
„Vypadáš vážně moc hezky.“
„Oh…“ zamrkal na něj párkrát Bill, nad nimi vybuchl řetězec rachejtlí, a když se udělala tma, jen na vteřinku, Bill byl pryč. Utekl.
Tom byl ohromen, byl opuštěn na písku, už podruhé. Řekl až moc? Bylo Billovi nepříjemné, když mu ostatní kluci říkali, že vypadá hezky? Tom věděl, že měl držet jazyk za zuby a nechat si své myšlenky pro sebe. Bill nebyl ten typ člověka, který rád miloval, to už zmínil předtím. Tom nejspíš všechno zkazil.
Ohňostroje pokračovaly, ale Tomovi se už v davu lidí nechtělo dál zůstávat. Zabalil si své věci, celou dobu se nervózně chvěl, když odcházel davem pryč, a odjel domů. Nikdy mu nebylo tak mizerně.
autor: Cinematics
překlad: Lil.Katie
betaread: Janule
aaaaa, já se z nich zbláznim. Ale nevim, z koho dřív… jestli z nejistého, stydlivého a taaaaak sladkého toma nebo ztřeštěného, trošku pomateného a každým činem divnějšího billa… ale dohromady mě určitě brzy dostanou do blázince xD
ah, to je tak skvělá povídka! nabitá lískou, bláznivostí, lehkou podivností… prostě vším, co miluju 🙂
Ááááááááááááá!!! To je kráááásný!!!! *rozplývá se* Miluju bláznivýho Billa a ´divnýho´Toma!!!
OMG ty dvaja sú fakt extra divní :D… och vysvetlí mi niekto prečo Bill zase utiekol???… to nie je možné! :D… ja tomu nechápem! prečo zdrhol? :D… och ale tento príbeh je super tak sa mi páči :D… je taký divný až je skvelý :D… hrozne sa mi páčilo ako Tomovi nevadilo že sa k nemu Bill pritúlil :D… och ale čo mi bude zase vŕtať v hlave je to že prečo Bill utiekol 😀 och ale no čo už 😀 je to super :D… strašne ďakujem za preklad 😀
to jsou takový dvě trdla 😀 jeden divnější něž druhej, ale přes to jsou dohromady totálně dokonalí :D:D:D tahle povídka mě začíná bavit čím dál víc 🙂
zasnem nádhera. štrasne sa mi páči plachí Tom a ešte viac uletený Bill. Toto mi príde ako úžasný príbeh. TRak troch rozprávkový a miestami sladko detský ale premakaný a perfektne domyslený. Tešim sa na dalčí diel. rychlo ďalej.
Hned jak jsem tu objevila další díl této skvostné ffky, jsem se culila. Během čtení jsem se culila. I teď se culím, až mě z toho bolí tváře 🙂 Tohle je tak roztomilé ^^ Zachvíli mě to donutí šišlat -.-" 😀
Miluju to, hyperaktivního Billa a až po uši zamilovaného Toma ♥
Převeliký dík opět jen a jen Lil.Katie, našemu překladatelskému zlatíčku ♥♥
Tahle povídka je neskutečná =)♥
V tom nejlepším smyslu slova ♥
Bože, to hyperaktivní stvoření jménem Bill, to je něco xD , jak se přeměňoval na ohňostroj, to bylo tak úžasné, miluju jeho živelnost otevřenost, bezprostřednost a střeštěnost, je úžasný ♥♥♥
A naproti tomu miluju Toma, jako Billův protiklad, jeho plachost, klid a vyrovnanost a to, jak miluje Billa =) Tak, že kvůli němu zapomíná i na svou obsesi a to pro něj rozhodně není lehké.
Ale zajímalo by mě, proč Bill utíká…
Úžasná povídka ♥♥♥
A znovu moje velké poděkování pro Lil.Katii ♥
Hurá, další díl. ^^ Ta povídka je prostě bomba. Ještě nikdy jsem nečetla žádnou, kde by dvojčata měla tyhle osobnosti a je to moc zábavný a poutavý. 😀
chudák Tomy.. 🙁
super
Jáá jsem u toho vždycky celá unešená… Je to bombastický…Jen by mě zajímalo co Bill pořád utíká Tomovi… :))
Ale božský dílek :))
Jedním dechem jsem přečetla všechny tři díly, které jsou zatím tady a jsem z toho nadšená ♥ Bill je tu neuvěřitelně kouzelný a sladký tou jeho hyperosobností^^ A na Tomovi se mi líbí jeho bakterofobie 😀 Naprosto perfektní a už teď se nemůžu dočkat další dílů.
Každopádně, opět si myslim, že bych nebyla proti, kdyby se tu díly téhle povídky ukazovaly častěji :[[
Ten Bill je vážně na hlavu. Asi má vážně hodně rád běh×DD dělat stejnou činnost pár minut je pro něj zjevně taky problém, pořád by něco vymýšlel a mele na tom kolovrátku až vážně udělá člověku díru do hlavy×DDD je to mazec a chudák Tomík je z toho všeho zmatenej. Jak se rychle zamiloval. No teda já sama tohle nechápu, neřekla bych to člověku, kterého znám už kolik let a on zná Billa dva tři dny? A už je zamilovanej×D ale je to sladké. Ono když je tak plachý, člověk by to do něho neřekl, to bych spíš tipovala na Billa, který se naopak do vztahů nehrne. Ale jsou spolu oba roztomilý, těším se na pokráčko♥ Lil.Katie skvělý překlad:)
Táááááááááááááááák roztomilýýý!!!!!! Oh nádherný^^..tahle povídka si me strašně rychle získala =D Tom je fááákt táák zláštní hehe =D ae to je úplně skvělý..naproti tomu..Bill xDDDDDDDD..nemám slov xD….takovej blázen..no ale rozhodně krásnej dílek =D
Bille ty pakoši, proč jsi utekl!! 😀 To je tak neskutečně sladká povídka :)) žeru ty dva prostě ♥ Sice se mi moc nelíbí Billovy outfity.. 😀
Líbí se mi Bill. Je opravdu střelený, ale hodí se to k němu. Živě si ho dokážu představit.
Ale tady, jak utekl t pělně zkazil. Proč vůbec utekl? Chdák Tom, teď bude ještě víc zařezanější než před tím.
Ohhhh, psychoooo :)))) Konečne nová časť! ^^ Skoro som sa zbláznila. Bolo to úplne dokonalé, už iba názov tej časti bol super:) ♥♥♥ ách, Bill, ty trdlo, zase si utiekol 😀 Oh, a Tomovi nevadilo, že sa ho Bill chytil, aké sladkéé ♥ Skvelá časť, milujem tento príbeh a teším sa na pokračovanie ♥♥♥
Úžasný, úžasný a ještě jednou úžasný!!! Strašně moc jsem se bála, kdy tu bude další díl… a přeci jen jsem se ho dočkala ;-)♥
Je to krásné, moc se mi to líbí a víc, než jenom to. Tom je neuvěřitelně sladký, líbí se mi jeho pocity i to, jak se zamiloval… a stále si udržuje tu svoji nesmělost a plachost, kterou tu na něm tolik miluji ♥ Bill je oproti tomu tornádo, to už jsem ale určitě zmínila u minulých dílů, to jak přišel pomoci Simone a pak s ní vyjednával, bylo jednoduše senzační. Nicméně, mám pocit, že Bill před Tomem něco tají… něco důležitého, jinak si jeho náhlý odchod nedovedu vysvětlit…
Stejně jako se Tom zamiloval do Billa, já jsem se zamilovala do téhle povídky. Je úchvatná a já už se teď nemůžu dočkat dalšího dílu… ♥
Chtěla bych potkat takhle ztřeštěnýho člověka jako je tady Bill 😀 bůhví, proč Bill utek… Je v týhle povídce tak zvláštní, že si ani netroufám hádat 😀
Miluju tuhle powídku. Tom mě wraždí a ten dikobraz… mam dost.
Super článek, Díky.