autor: GossipGirl & CHrisTHi
Tom:
Obrovská hala. Monstrózní pódium postavené přímo nad kotlem, ve kterém se budou do tří hodin tísnit tisíce fanynek a fanoušků. Zkoumám pohledem tenhle velikánský stadion a na obličeji se mi nejeví ani jedna emoce. Doby, kdy jsem byl ze všeho nadšený jako malý děcko, už utekly. Teď tohle všechno beru jako, dalo by se říci, samozřejmost.
Vcházím do šatny v čele čtyřčlenné skupinky. Nenápadně si přidržuju kalhoty, abych o ně nezakopl, a házím oslnivé úsměvy na všechny strany. Opravdu zabírají, například moderátorka ranního rozhovoru málem padla do mdlob.
Usadím se do pohodlného křesílka a rozhlédnu se. Moji tři kamarádi běhají po šatně jako šílenci. Co blbnou? Koncert začíná za dvě hodiny a je dost dobře možné, že předskokani to ještě trochu zdrží. Ani je neznám, je to nějaká punk-rocková kapelka, která nás uvádí tím nejlepším, co umí. Na nás to ale ani náhodou nemá.
Procházím se v backstage. Narazil jsem asi na dva punkově vystylované kluky. Vypadali hodně nervózně a rozklepaně. Jeden z nich málem neudržel kytaru v ruce. Tohle mám taky za sebou.
„Normane, nech bejt ty kytary!“ štěknu na jednoho technika. Dneska mě už všechno vytáčí. Georg se chová jak debil… moment, to je divný? No a Gustav po mně hází jenom kousavý poznámky. Poslední člen skupiny, Andreas má po dvou letech vystupování zase nerva.
Okomentuju ještě pár lidí a zamířím zpět do šatny. Pomalu bych se měl asi připravit. Nějak mě pohltilo to nadšení z nadcházejícího koncertu. Možná jsem si zvykl na luxus, ale vystupování mě baví čím dál víc a víc.
Stále se mi líbí ty ječící holky na pokraji infarktu, co se snaží prorazit zábrany i ochranku a dostat se na podium za námi.
Až do šatny doléhá pískot a jásot. Hala se začíná plnit a už teď je jasné, že prázdno nebude. S úsměvem zamířím těsně za stage. Nahlídnu na podium, kam už nastupují Devillish, jak jsem zjistil z plakátů. Zazní první tóny kytary. Přidá se basovka a následně se ozve sametový hlas.
Bill:
Nastoupil jsem na pódium s takovou menší trémou, ale ta se za chvíli vytratila. Jak zazněly první tóny hudby, parádně jsem se do toho vžil a jak se zdálo, tak fanoušci Tokio Hotel taky. Mám rád koncerty a hudbu, ale když je těch lidí hodně jako tady, mám trému.
Během koncertu vytáhnu dvě fanynky na pódium, tohle mi, na rozdíl od ostatních kapel, nevadí. Párkrát projdu kolem kluků a na chvíli se zastavím i u Alexe, který mi zpívá druhý hlas. Jo, asi jsem se zapomněl zmínit, Alex je můj nejlepší kamarád, už od pěti let a teď, téměř o 13 let později, spolu tvoříme kapelu. Správně, je mi čerstvých 18.
Dali jsme ještě dva přídavky a s hlasitým vřískotem jsme odešli do backstage. Ted měla být několika minutová pauza a pak se měli na pódium vyřítit ti ‚úžasní‘ Tokio Hotel. Hudbu mají dobrou, víc než to, ale jinak jsou to ti nafoukaní týpci a nejvíc asi jejich ‚sexy děvkař‘ Tom. Je celkem pohledný, to ano, ale podle toho, jak mluví, moc v pohodě není.
U nás v kapele jsem nejmladší ze čtyř členů a asi nejmíň zkušený. Tahle kapela existuje už pět let a já se sem přidal teprve před půl rokem, kdy mi Alex řekl, že hledají zpěváka, a v té době jsme se trochu proslavili. Ale jsem rád, že kluci za mnou stojí a nedělají si ze mě srandu jako většina ostatních lidí.
Kluci si uklidili nástroje a pak jsme zašli k pódiu do míst, kam fanoušci nesmí, abychom se podívali na Tokio Hotel. Když si chystali bicí, pořád se na nás dívali a pak zamířili tři kluci směrem k nám.
Tom:
Mířím jistým krokem ke skupince pár kluků. Hráli dobře, o tom žádná, ale na nás nemají. Na nás nemá nikdo. Sebevědomí mi vážně nechybí.
Kouknu do kotle. Ty holky jsou šílený. Jejich křik je už teď ohlušující, a to nejsme na pódiu. Až tam budeme, nevím, co budou dělat.
„Čau,“ trhnu ležérně hlavou směrem k tomu zpěvákovi. Jestli mě na té kapelce něco zaujalo, je to on. Teda ne on, jeho hlas. A teď, když ho vidím, poupravuju svoje tvrzení. Zaujal mě i jako člověk. Jeho styl se jenom tak nevidí.
„Ahoj,“ špitne. Na pódiu byl teda odvážnější. Teď se chová spíš jako šedá myška. Projdu kolem a vezmu si ze stojanu svoji kytaru. Z kapsy vyhrabu trsátko a přejedu očima tuhle skupinku.
„Dobrý, ale na nás nemáte,“ odfrkne si Georg.
Já jenom pobaveně přikývnu. „Má pravdu,“ rozesměju se a podívám se na Andrease. Ten horlivě kýve a jako vždy se mi snaží všelijak zavděčit. Nevím, co s tím klukem teď je, ale je divnej. Dřív jsme byli nejlepší kamarádi, bavili se normálně o tom, kdo jakou holku dostal, jak urazil slabší spolužáky ze školy, prostě super. A teď se chová, jak kdyby mě snad chtěl sbalit nebo co.
Vstupujeme na podium. Rozehraju intro a po pár taktech se přidá i basovka a bubny. Na podium vstoupí Andy a spustí do mikrofonu. Fanynky šílí, zpívají z plných plic úryvky textů a mávají transparenty. Na chvíli se na ně zaměřím.
Tome, miluju tě! Tome, chci tě!
Žádná změna. Spokojeně kouknu zpátky pod ruce, abych nehrál blbosti, a začnu si koncert užívat. Nic není jinak než obvykle.
Na moment zvednu oči. Setkám se nahoře na plošině s pohledem toho výstředního zpěváka s krásným hlasem. Kdyby měl kolem sebe schopný lidi, už by prorazil.
Propaluje mě pohledem. Sebevědomě se usměju a začnu se předvádět. To mi jde dobře.
Bill:
Když odejdou, jen sklopím hlavu a povzdechnu si.
„Ser na ně, jsou to idioti,“ dloubne do mě Alex. Usměju se. Vtom se rozezní první tóny jejich první skladby a řev fanynek ještě zesílí.
Podívám se přes zábradlí a pozoruju je. Jsou vážně dobří, teda kromě toho zpěváka, ten má co dělat, aby zpíval čistě, a výšky tam nemá žádný. Kdybych byl nějaká naivní puberťácká holka, možná bych tam taky stál s těma cedulema a řval jejich jména, ale naštěstí nejsem.
Zaměřím se na chvíli na každého člena jejich kapely a můj pohled se pak zasekne na Tomovi. Chvíli ho propaluju pohledem, je opravdu pohledný.
Sjel jsem očima jeho dokonalou postavu, na které kontrastovalo bílé tričko s hnědou opálenou kůží a rýsovaly se pod ním svaly, hnědé uhrančivé oči a plné narůžovělé rty. Jeho vzhled ještě podtrhovaly jeho černé vlasy se zvláštním účesem, který se skládal z mnoha copánků.
Cukl jsem sebou, když se na mě podíval a ušklíbl se. Ještě chvíli jsme se na sebe dívali, ale pak už jsem to nevydržel a sklopil pohled. Když jsem se ho znovu odvážil zvednout, Tom se věnoval svému kytarovému sólu a špulil pusu na fanynky.
„Jdu do šatny,“ kývl jsem na kluky a jako na každém koncertě jsem se šel odmalovat a převlíct. Už jsem se na něho nemohl dívat.
Přišel jsem do šatny, odložil si a první, co jsem udělal, bylo, že jsem si šel dát sprchu. Musím uznat, že to byla dneska kromě koncertu ta nejpříjemnější věc, co jsem udělal. Usměju se, když se konečně vytratí řev fanynek a vrátím se do šatny. Převleču se, odmaluju, vysuším si vlasy a znovu se pustím do mého pracného účesu, co mi jistě zabere hromadu času.
Tom:
Po koncertě ze sebe unaveně sundám kytaru. Triko už si mezi sebou někde trhají fanynky a já si sedám do backstage už jenom v riflích. Jako obvykle se nám koncert povedl. Usmívám se a liju do sebe už druhou minerálku.
„Byli jsme dobrý,“ prohlásí spokojeně Gustav vcházející do šatny.
Kývnu. „Jako obvykle.“ Asi jsem namyšlenej, ale když mám důvod…
„Ty holky tě žerou,“ podotkne Andreas mezi loky minerálky. Zadívám se na něj. Zase má ten zvláštní pohled, kde je smíšená radost, zmatenost a žárlivost. Už mi to začíná vadit.
„Nejsou samy,“ ušklíbnu se potichu a odvrátím pohled. Nevím, jestli to zaregistroval, a je mi to upřímně jedno. Hodím kytaru jednomu z techniků a odeberu se do šatny.
Hodím si sprchu a převlíknu se.
„Někdo na pařbu do baru?“ houknu, když vlezu do místnosti k ostatním. Natahuju na sebe triko, když se ozve dvojí souhlasné mumlání.
Kouknu se. Georg a Andreas.
„Sorry, nechce se mi,“ houkne Gustav. Lhostejně pokrčím rameny.
Vyjdu zadním východem z haly a okamžitě si zapálím cigaretu. Požitkářsky potáhnu a opřu se ramenem o zeď. Vidím techniky, jak balí naše podium, a pozoruju je s posměšným pohledem. Ještě že my tohle neděláme.
Típnu to a dojdu si dovnitř zabalit věci. Těším se, až odtud vypadneme. Mám nějakou divnou náladu, potřeboval bych sbalit nějakou děvku. Platit jim nebudu, na to jsem moc slavnej.
„Georgu, kam si mi do hajzlu dal ten iPod?“ křiknu na basáka a naštvaně se otočím.
Pokrčí rameny. „Na stůl, nemůžu za to, že máš ve všem bordel.“ Snažím se udržet a nezařvat na něj. V poslední době mě oba dva, Andreas i Georg, něčím štvou.
Naházím do kapes mobil, nalezenej iPod a peněženku a vypadnu ze dveří. Pěkně s nima za sebou prásknu a rázuju chodbou. Na konci chodby zahlídnu toho černovlasýho zpěváka.
Bill:
Dodělával jsem si účes, když ke mně vtrhli kluci.
„Bille, pohni prdelí, ať si můžeme někam vyjít, nechci tady sedět celej den,“ zašklebil se na mě Max a snažil se mě rozcuchat.
„Jestli tohle budeš dělat, tak ti garantuju, že mi to potrvá ještě 2 hodiny,“ ušklíbnu se, „krom toho za chvíli odjíždíme.“
„Odjíždí technika, ne my, oni ty nástroje zvládnout hodit do studia,“ protočil Sam oči a podupával už nervózně u dveří.“
„Víte, že na takový akce nejsem a… chtěl jsem ještě dodělat tu písničku,“ bráním se, protože ty kluby nemám rád.
„Musíš taky občas někam vyrazit,“ podíval se na mě Max, a když viděl, že mám vlasy hotové, táhl mě za ruku ke dveřím.
„Počkej, tak se aspoň převleču,“ zamračil jsem se a koukl na svůj ‚model‘, který tvořily tepláky a tílko.
„Ok, ale za 10 minut ať jsi venku,“ usmál se na mě a odešel.
Povzdechl jsem si a vybíral jsem si oblečení. Nakonec jsem si na sebe vzal obepnuté bílé džíny, šedé tričko s krátkým rukávem a potisky, šedé botasky a krátkou černou bundičku. Všechno jsem dozdobil hodně náramky a řetízky, do kabely jsem naházel mobil, peněženku a ty nejpotřebnější věci a vyšel jsem ze šatny.
Když zavřu dveře a otočím se, uvidím Toma, jak na mě zírá z druhého konce chodby. Tak rád bych šel druhým směrem, ale musím jít chodbou k němu, protože tam jsou vchodové dveře. Pořád tam stojí, nejistým krokem se vydám k němu. Když chci projít, zatarasí mi chodbu a já se jen bezradně snažím najít místo, kudy proklouznout a sleduji jeho pobavený výraz, určitě si to užívá.
„Pustíš mě?“ špitnu a podívám se na něho s nadějí v očích.
„Ne,“ jen pobaveně zakroutí hlavou a dál tam stojí.
„Já musím jít, čekají na mě, prosím,“ zkusím to ještě jednou.
autor: GossipGirl & CHrisTHi
betaread: Janule
Cooo, Tome ty si ale ignorant jen co je pravda..
Ale už se těším na další dílek
Tak musím říct, že ten první díl se mi strašně líbil =)
Ten nápad s oběma kapelami je perfektní, já jsem si říkala, co to je, kde mají Billa a ono je to Tokio bez Billa =)
A Tom je tady neskutečný, ty jeho hlášky o tom, jak je skvělý jsou super xD
Jinak se mi líbí to začínající napětí mezi Tomem a Billem, já tak trošku doufám, že konečně narazila kosa na kámen, a že Bill bude tím, kdo velkého rockového boha Toma dokáže zkrotit =)
Na další díl se hrozně těším, totálně jste mě navnadily =)♥
Toto ma úplne očarilo 🙂 Bill je nádherne skromný, Tom je namyslený pako, len dúfam, že nebude moc ubližovať 🙂 Páči sa mi ako píšeš, preto som sa rozhodla nájsť aj ostatné Tvoje diela a teda som tu a začínam ďalšiu poviedku od Teba 🙂
Tome ty jsi ale namyšlenej.-