autor: Nicol-Dream
Sobotní ráno, které pro někoho bylo vstupem do nového života, byl pro Toma ten nejhorší den na světě. Tolik si vyčítal, že něco neudělat když si kluci dělali srandu z jeho brášky. On byl tak strašně smutný. Brečel a přitom se mu koukal do očí. Neuhnul pohledem. A on tam prostě jen tak seděl, a koukal se na to, jak moc trpí. Tolik si to vyčítal. Nejraději by sám před sebou utekl. Ale to nešlo.
Před svými skutky nešlo jen tak utéct. Musel nést následky za své chování. Dokonale si pamatoval den, kdy mu slíbil, že ho před vším ochrání a nikdy nikomu nedovolí, aby mu jakýmkoliv způsobem ublížil. Kdyby jen nebyl takovej vůl a všechno mu vysvětlit. Ale on mu takhle ublížil. A proč? Protože ho tak moc miloval. Den ode dne ho miloval víc, a den ode dne se mu vyhýbal pořád víc a víc, až se už ani nezdravili, prostě kolem sebe chodili, jako by ten druhej ani neexistoval. Tolik ho to mrzelo.
Rozhodl se, že už nebude jen tak nečině přihlížet, jak ničí svého vlastního bratra. Musí mu to všechno vysvětlit. Nechtěl mu ubližovat, i když si to nechtěl přiznat, tak věděl, že čím víc ubližuje Billovi, tím víc ničí sám sebe. Bylo mu ze sebe samého zle. Zvedl se teda z postele, ve které až do teď ležel. Vzal si na sebe tričko a šel to bratrovi všechno vysvětlit. Stál před jeho dveřmi a dodával si odvahu. Tolik se bál, že ho bude jeho bratr nenávidět. I přesto však vzal za kliku a vstoupil do pokoje. Nebyl to však Billův pokoj. Tenhle pokoj byl plný obrazů. Vypadalo to jako pokoj nějakého malíře. Kde ale byly všechny jeho věci? Kde byla jeho postel? Nikde tu jeho věci neviděl. Připadal si jako v nějakém špatném filmu, jako by měl noční můru. Určitě teď spí a za chvíli se probudí a v pokoji znovu budou jeho věci. Nic se však nedělo a on se stále koukal na všechny ty stojany a plátna.
Z kuchyně uslyšel zvuky. Napadlo ho, že to je jeho bráška a tohle měl být vtip. Seběhl proto schody do přízemí, ale nebyl to jeho bratr, kdo zrovna připravoval jídlo. Byla to jeho máma. Věděl, že pokud někdo bude vědět, co se stalo s pokojem jeho bratra, bude to právě ona. „Mami?“ oslovil ji. Ona se na něj otočila a usmála se na něho.
„Copak, zlatíčko?“ přišlo mu tohle oslovení divné, teď se tím ale nehodlal zabývat.
„Co se stalo s Billovým pokojem?“ zeptal se, ale to, co mu odpověděla, mu vyrazilo dech. „Kdo je Bill?“ tohle nedokázal pochopit. Přece by nezapomněla na vlastního syna, nebo ano? Pohled mu sklouzl na fotky na zdech. Na všech byl sám. On si je pamatoval, ale ještě včera vypadaly jinak. Byli tam spolu. Teď ale na všech byl jen on sám. Nikdo jiný. To přeci není možný. To prostě musí být sen. Vždyť on má dvojče. Tak proč ani na jedné fotce není? Co se to děje.
Náhle si horké slzy začaly razit cestu po jeho tvářích. Nechtěl, aby ho máma viděla a ptala se ho na to. Vyběhl proto nahoru do pokoje a zamkl za sebou. Přešel k oknu a podíval se ven. Když viděl tu krásu, rozhodl se, že se půjde projít. Musel se trochu uvolnit. Vždyť to vypadalo, že přišel o bratra. To přeci nemohlo být možné. Vzal si na sebe teplé oblečení a potichu došel až do předsíně, kde se obul a rychle opustil dům. Jakmile se otočil, aby se rozhlédl po zasněžené krajině, uviděl cosi ležícího ve sněhu. Popošel k místu, kde se daná věc nacházela. Byl to náramek. Jeho náramek. Náramek, který mu věnoval asi před rokem k vánocům. Tolik si ho přál. Pořád mámu prosil, aby mu ho koupila. Kolikrát je slyšel, jak se o tom dohadují. Tak mu ho koupil on. Bill to ale netušil.
*Flashback*
„Mami ale já ho hrozně moc chci, tak mi ho prosím kup.“
„NE, o tom už jsme přeci mluvila, Bille, je moc drahý.“
„Ale já bych si ho tak moc přál.“
„Nepřemlouvej mě. Jediné, čeho tím docílíš, je to, že mě naštveš.“
——————————
„Jé děkuju. A já myslel, že ho nedostanu. Moc ti děkuju.“ Černovlasý chlapec se věšel na krk své mámě a děkoval jí za dárek, který mu nekoupila. Ona mu chtěla říct, že není od ní, ale její starší syn jí gestem naznačil, aby mu nic neříkala. Tom totiž věděl, že kdyby zjistil, že náramek je od něho, vrátil by mu ho jako s dárkem před tím.
*Konec flashbacku*
Vzal náramek a do očí se mu opět nahrnuly slzy. Náhle si však všimnul stop ve sněhu. Vypadalo to, že někdo spěchal k lesu. A podle toho, že už byly stopy trochu zapadané sněhem, muselo to být už brzo ráno. Vydal se stejným směrem, domníval se, že to byl jeho bratr, kdo se brzo ráno brodil vrstvou sněhu. Nechápal ale, proč ve sněhu jsou dvoje stopy. Nevěděl ani, proč najednou Bill zmizel z jeho života. A proč zmizelo vše, jen ne ten náramek. Ale byl rád, že mu aspoň něco zůstalo.
autor: Nicol-Dream
betaread: Janule
Je to dokonali…..ale taky moc smutny :o(
wou…tuto poviedku môžem už od prveho dielu. Zaujal ma názov a moc sa mi páči :)…teším sa na další dielik
Waw no tak taky dáí sa povedať zvrat som nečakala. krásne rýchlo dalej.
Tak nám to pokračuje hodně zajímavě, to jsem nečekala, že Bill zmizí z tohoto světa, jako by nikdy nebyl…záhadou je, proč si ho Tom pamatuje. Myslím, že je to proto, že vzpomínku na něho má uloženou někde hluboko ve svém srdci, odkud mu ji nemůže nikdo na světě vzít…=)♥
Těším se na pokráčko =)
Předtím než začnu číst … má to něco společného s knihou Dívka která si hrála s ohněm od Stiega Larssona? Nejde o další zkopírované dílo, že ne? Pokud ano, tak ani začínat číst nebudu … dvakrát číst jednu knihu není můj styl, nicméně máš v tom případě dobrý vkus na literaturu 🙂
[5]:Nn nemá je to pouze stejný název….ani nevím že taková knížka je.. 🙂