autor: Therese von Loriette
Chtěla bych asi říct jenom to, že neberu reklamace rozmočenejch kapesníčků x)… doufám, že si ji užijete, a ještě bych chtěla říct, že je to na motiv písničky, takže kdybyste si náhodou mysleli, že ty slova jsou moje, tak to prosím ne x))
……
Zdál se mi, zdál
zas ten sen
a já nezmůžu nic,
tak proč mě tak u srdce bolí?
Snad vyléčí to čas,
ten, který už ty nemůžeš mít,
protože jsi tam,
odkud není cesta,
jak vrátit se zpět, zpátky na ten svět.
Vyletěl jsem z postele, slzy mi tekly proudem po tvářích a z mých plic se vydral bezmocný vzlyk. Viděl jsem tvou utrápenou tvář, zklamanou a odmítnutou. Přesně jako jsem ji viděl naposled. Už nikdy se na mě neusměješ, proč jsem byl takovej vůl? Je pozdě litovat, vždycky bylo pozdě, kdy mi z úst vyšla ta slova, která znamenala náš konec.
Proč řekl jsem: „Jdi už pryč?“
Možná, že v těch slovech byl ten klíč
a já mohl zabránit zlý smrti tě vzít,
tebe si vzít…
Stekla mi po řasách slza. Slza, ve které se zračí všechno krásné, co jsme spolu zažili. Všechny šťastné chvilky v tvojí přítomnosti. Každý tvůj úsměv, co patřil jenom mně. Jak jsem tohle všechno mohl nechat odejít? Jak jsem to mohl zničit? Promiň…
Druhá slza, tekoucí po mém utrápeném obličeji, vypovídá o všech trápeních, která jsme přečkali. Nic nás nemohlo rozdělit, proč to dokázalo to jedno slovo, které ze srdce nenávidím. Může kámen nenávidět? Asi ano, moje srdce to dokáže. Bez tebe jsem nic, teď to vím, ale je tak pozdě litovat!
Třetí slza. Každé krásné usmíření. Nikdy jsme se na sebe nedokázali zlobit, proč jsem ti řekl ta slova? Neměl jsem se dostat na tento svět, zrůdě jako já by neměl být dán život.
Čtvrtá slza je nejhorší ze všech. Spouští další a další, co znamenají to samé. Tu bolest z tvé ztráty, neměli jsme to dopustit. Já jsem tím viníkem, vím. Nikdy to neodčiním, nikdy mi nebude odpuštěno. Budu se smažit v horoucích peklech, už tě v nebi nepotkám. Možná mi bude umožněno jedno setkání, budeš mě ale chtít vidět? Odpustíš mi někdy? Prosím, bráško… lásko…
Chtěl bych mít klíč do nebe,
tam, kde spíš, stojím na skále tvý
a koukám se dolů,
já přemýšlím, jak ven s mým prokletím,
co v hlavě mám,
tak poletím, nebo radši mám stát?
Já vím, že řešení mý
ti život nevrátí…
Jak to můžu odčinit? Proč jsem byl hlupákem? Dokáže mi na tyhle otázky někdo odpovědět? Nenávidím celou svoji existenci. Neměl jsem se narodit, byl bys šťastnější, ale hlavně bys ještě dýchal. Bože, vrať mi ho, prosím. Byla to největší chyba celého mého světa. Můj svět jsi byl ty. Vezmi si mě, jen propusť moji lásku z tvého paláce. Prosím…
Koho teď mám mít rád?
A komu mám svůj polibek dát?
Proč osud si hrál s životem tvým,
to já nevím, já nevím.
Teď vím, jakou jsem udělal chybu. Nechtěl jsem si to připustit, ty jsi byl ale vždy ten odvážnější, i když, ve skrytu duše, jsi byl stejný snílek jako já. Musel ses tolik bát, nedokázal jsem to ocenit, promiň. Nakonec jsem tě zradil, přestože jsem ti přísahal, že to nikdy neudělám. Měl jsem tě jako loutku, uvědomuji si to až teď, omlouvám se. Odpustíš mi někdy?
Na koho mám se teď smát?
A pro koho žít teďkon mám?
Cítím se sám a vzpomínky mý
jsou jenom tvý, jenom tvý.
Na nic jiného myslet nedokážu. Ve dne se ubíjím myšlenkami na tebe, vidím tvoji tvář v každém člověku, na každém rohu vidím tvoji uvolněnou postavu. A v noci? V noci to není o moc lepší. V každém snu hraješ hlavní roli, dopadá to pořád stejně. Přesně jako dnes. Probouzím se s brekem, ale nic už mi tě nevrátí. Chci vrátit čas, proč na to ještě nikdo nepřišel? Já už nevím, jak se ti omluvit, nikdy mi neodpustíš. Nemám ti to za zlé. Já už ale nemůžu dál, musím to zkusit. Možná dostanu výjimku, pustí mě za tebou, abych se mohl ještě omluvit, omlouvat se třeba už navěky.
Mý oči už ztrácí jas
a jediný krok už teď dělí nás,
aby jsme zas mohli být sví,
navěky sví, jenom sví.
Snad to můžu odčinit, nemám právo už tu žít. Musím tě jít prosit o odpuštění, musím to zkusit, nebo se zblázním. Ten jediný krok, co nás dělí, udělám rád. Nic jiného si nepřeji. Možná tam na mě někde čekáš, možná jsi mi odpustil. Promiň, byl to zkrat, byl to šok, který nás stál život. Nevíš, jak mě to mrzí. „Promiň, Tomi. Promiň, bráško. Promiň, lásko… Miluju tě, navždycky.“
Udělal jsem ten poslední krok, čekej na mě, potřebuju ti svoje city říct. Vím, je pozdě, ale zvládneme to, věřím tomu…
autor: Therese von Loriette
betaread: Janule
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 8
víš že jsem ti říkala můj názor.. ale je to naprosto dokonalé :):)
Moooc hezké:)
nádhera! :-))
Nádherně napsané! Sice nevím o co přesně kráčí a kvůli čemu Bill ztratil Toma, ale vtom je právě to kouzlo. Moc povedená povídka! 😉
Je to krásné, Bill v netradiční roli =)♥
[4]: no, tam tomělo vyznít tak, že Tom Billovi řekl, že ho miluje a Bill ho poslal pryč… aspoň já jsem to tak zamýšlela… ale mohlo to vyznít i jinka, nechala jsem to volněji,a by si tam každý mohl doplnit svoji verzi x)
jinak děkuju všem za komentáře x))
krásné to bylo… sice smutné, ale to nic nemění na tom, že je to nádhera 🙂 tleskám, moc povedené 🙂
Naprosto úžasný!
Smutný, ale krásný. Má ráda takovýhle povídky.