autor: Mishka
Ráno mě vzbudilo otravné pípání budíku na mém nočním stolku. Otráveně jsem zabručel a přetočil se na druhý bok. Po chvíli jsem ale stejně byl nucen otevřít oči a vypotácet se z postele, jelikož jsem dneska musel jít do školy. Vůbec jsem se tam netěšil. Táta včera zase odjel na nějaké dostihy a já ještě pořád neměl svoje auto. Takže jediná možnost, jak se do školy můžu dostat, byl Tom. Teda Tomovo auto, ale on mě tam musel odvézt.
„Bille! Vstávej už, nebo přijedeme do tý školy pozdě,“ uslyšel jsem ho, jak na mě volá z kuchyně. Dlouze jsem si zívl a rozespalý jsem se vydal do koupelny. Rychle jsem se osprchoval a svoje dlouhé vlasy si lehce natupíroval a zafixoval pořádnou vrstvou laku. Potom jsem se vrhl na líčení. Po tváři jsem rozetřel make-up a lehce ji přepudroval. Řasy jsem namaloval řasenkou, oči obtáhl černou linkou a všechno podtrhl tmavými očními stíny. Ještě jsem všechno zkontroloval v zrcadle, a když jsem byl konečně spokojený, vyšel jsem z koupelny.
Zapadl jsem do svého pokoje a otevřel skříň. Netušil jsem, co bych si měl vzít na sebe. Nakonec jsem vytáhl uplé černé džíny a obyčejné černé tričko. Na to jsem si natáhl mikinu a do ruky vzal koženou bundičku od Diora. Přes rameno jsem si hodil svou velkou černou kabelku a potom seběhl dolů do kuchyně. Tom už seděl u stolu, nepřítomně žvýkal kousek rohlíku a četl noviny.
„Od kdy čteš noviny?“ zeptal jsem se a pobaveně sledoval, jak úlekem nadskočil.
„Do prdele, Bille, já se lekl,“ zaklel a dramaticky se chytl za hrudník.
„Tak sorry, no,“ omluvil jsem se, ale nepřestával jsem se usmívat. Do misky jsem si nasypal trochu cereálií a nalil do nich mléko. Začal jsem pomalu jíst.
„Tome, tys do tý školy taky chodil?“ zeptal jsem se a podíval se na něj. Tom vzhlédl od novin.
„Jo. Chodil,“ řekl. K ničemu jinému se neměl.
„A jaký to tam je?“ zeptal jsem se. Tom si povzdechl.
„Je to normální škola. Jako každá jiná. Nic zvláštního,“ pokrčil rameny. Víc jsem se neptal. Nejspíš se o tom nechtěl bavit.
„Tak dělej, Bille, musíme jet,“ řekl po chvilce a zvedl se ze židle.
„Jo, hned,“ řekl jsem a dojedl poslední sousto. Bylo to zvláštní, ale ani jsem neměl potřebu se s ním hádat. Právě naopak. Zvedl jsem se taky a odnesl misku do dřezu. Posbíral jsem si věci a následoval Toma před dům. Oba jsme mlčky nasedli do jeho auta a Tom nastartoval. V autě vládlo nepříjemné ticho. Tom byl zahloubaný do svých myšlenek a já jsem byl celý nervózní z nástupu do nové školy.
„Tome, můžu se na něco zeptat?“ prolomil jsem po chvilce to ticho.
„Jasně,“ přikývl.
„Proč pracuješ zrovna u táty na farmě?“ zeptal jsem se. Jen pokrčil rameny.
„Nevím. Prostě, když jsem hledal práci, zajel jsem se za tvým tátou zeptat, jestli by mě nezaměstnal. A on souhlasil,“ odpověděl.
„A… tobě nechybí rodiče?“ zeptal jsem se opatrně. Nevím proč, ale nějak jsem vycítil, že tohle je pro něj citlivé téma.
„Chybí. Ale snažím se na to nemyslet,“ řekl tiše.
„A ty za nimi nejezdíš?“
„Ne, Bille. Ani nemůžu. Moji rodiče zemřeli,“ šeptl.
„To… to je mi líto, Tome,“ řekl jsem. Pokýval hlavou.
„Díky. Už je to dávno“ řekl a smutně se usmál, ač stále hleděl na cestu před sebou. Nevěděl jsem, co říct. Neměl jsem s tímhle zkušenosti. Potom už jsme ani jeden nepromluvili, dokud Tomovo auto nezastavilo před budovou, která nejspíš sloužila jako škola.
„Tak, jsme tady,“ zahulákal Tom do ticha a povzbudivě se na mě usmál. „Dneska budeš mít asi jenom první dvě hodiny, tak na tebe počkám a pojedeme zase zpátky na farmu,“ řekl.
„Hm,“ přikývl jsem ne zrovna nadšeně. Otráveně jsem si povzdechl a vystoupil z auta. Ještě jsem po Tomovi střelil lehce zoufalým pohledem, ale potom už jsem se otráveným krokem vydal do školy. Snad poprvé za tu dobu, co jsem ho poznal, jsem nechtěl, aby mě opustil. Tiše jsem si povzdechl a prošel jsem kolem hloučku lidí, kteří se hlasitě smáli. Cítil jsem na sobě jejich pohledy, ale nevšímal jsem si jich. Oni byly pod mou úroveň. Všechno tady bylo pod mou úroveň.
Otevřel jsem vchodové dveře a vydal se hledat ředitelnu. Ještě jsem se tam měl ohlásit. Chvíli jsem bloudil po chodbách školy, ale potom jsem konečně našel dveře s příslušným nápisem. Zaklepal jsem.
„Dále,“ ozvalo se tlumeně. Stiskl jsem kliku a dveře pomalu otevřel. „Dobrý den, já…“ začal jsem, ale ředitel sedící za stolem mě nenechal domluvit.
„Á, vy budete jistě Bill Kaulitz. No pojďte se posadit,“ přivítal mě. Byl to postarší muž s prošedivělými vlasy a mírně strhanými rysy.
„Ano. To jsem já,“ přikývl jsem.
„Tak vás vítám u nás na gymnáziu. Jen jsem vám chtěl dát učebnice, které budete potřebovat, klíč od vaší skříňky a rozvrh hodin. Teď budete v učebně v nejvyšším patře, seženu vám někoho z vaší třídy, aby vás tam odvedl,“ řekl a podal mi štos starých otrhaných učebnic. Zmateně jsem zamrkal a vzal si je od něj. On hned na to vstal a otevřel dveře na chodbu. Odchytil jednoho žáka, který se zrovna hnal po chodbě a něco mu řekl. Bohužel jsem přes hluk, který přicházel z chodby, neslyšel co.
Potom usedl zpět na svou židli a začal nepřítomně listovat několika papíry, které mu ležely na stole. Mně si vůbec nevšímal. Zanedlouho ale na dveře ředitelny někdo zaklepal. Otočil jsem se, právě když se v nich objevila hlava nějakého kluka asi tak v mém věku, s krátkými hnědými vlasy a hnědýma očima.
„Bille, tohle je Sebastian, jeden z vašich spolužáků. On vám teď ukáže, v jaké učebně budete a kde je šatna,“ vyhrkl a usmál se na mě. Jen jsem na něj tupě zíral a potom jsem přikývl, jako že rozumím. Ve skutečnosti mi z toho šla hlava kolem. Ještě, že tu budu jen jeden rok.
Otráveně jsem se zvedl a následoval toho kluka. Mlčky jsem kráčel po chodbě a nevšímal si zkoumavých pohledů lidí, které jsem míjel. Ostatně, byl jsem zvyklý být středem pozornosti, takže mi to ani nepřišlo.
Mezitím jsme sestupovali do suterénu školy, kde byla šatna.
„Tohle je tvoje skříňka. Můžeš si tu nechat všechny učebnice a domů si nosit jenom ty, který budeš potřebovat,“ vysvětlil mi ochotně. Přikývl jsem a všechny ty pro mě zbytečné knihy jsem si odložil, jak říkal. Poté jsem ho následoval znovu po schodech nahoru, až do posledního patra. Dalo mi to docela zabrat, poněvadž jsem nebyl zvyklý na tolik pohybu najednou. Nebyl jsem zrovna sportovní typ.
„Je to docela záhul, vyšlapat všechny ty schody, ale neboj, zvykneš si,“ usmál se na mě, když si všiml mého zběsilého funění.
„Nejspíš,“ přitakal jsem. Dnes jsem se opravdu omezoval jen na jednoslovné odpovědi. Vešel jsem za Sebastianem do jedné ze tříd, které na patře byly. Většina žáků už seděla na svých místech a bavila se mezi sebou. Jakmile mě ovšem spatřili, jejich hovor utichl a všechny pohledy se upřely na mě. Neznatelně jsem pokrčil rameny a popošel ke katedře, za kterou seděla postarší profesorka a něco zapisovala do třídnice.
„Ehm… dobrý den, já jsem Bill Kaulitz,“ řekl jsem a přešlápl na místě. Profesorka se na mě zadívala a sjela mě rentgenujícím pohledem od shora až dolů. Klidně bych se vsadil, že se jí na mě nelíbila jediná částečka.
„Dobře. Posaďte se támhle k Suzi,“ řekla a prsem ukázala na lavici, kterou obývala pouze jedna drobná blonďatá dívka. Vydal jsem se jejím směrem. Než jsem si vůbec stačil sednout do lavice, už byla ke mně otočená.
„Ahoj, já jsem Suzi, ty jsi Bill, že?“ zeptala se a široce se na mě zazubila. Chtě nechtě jsem jí úsměv oplatil.
„Jo. Jak to víš?“ zeptal jsem se.
„Všichni věděli, že k farmáři Kaulitzovi má přijet jeho syn a na čas tu bydlet. To víš, tady se neutají nic,“ řekla a lehce se ušklíbla. Z jejího chování bylo poznat, že své rodné město zrovna v lásce nemá.
„Jo tak,“ přikývl jsem.
„No, ale po pravdě, všichni čekali nějakýho drsnýho týpka. Ne někoho… jako jsi ty,“ řekla. Pochopil jsem.
„Jasně. Můj vzhled vadí hodně lidem,“ pokrčil jsem rameny.
„No… víš… tady v tý škole je 99,9% kluků, ehm… jak bych to řekla… prostě… nevypadají jako ty. No a…“ Dál už nemusela mluvit. Bylo mi to jasný.
„Prostě narážíš na to, že vypadám jako gay. A máš pravdu. Já jsem gay,“ řekl jsem, jako by se nechumelilo.
„Aha. Takže, ty… jsi v pohodě?“
„Jo. Nemám s tím problém. Jsem schopnej se se svou orientací smířit,“ vysvětlil jsem jí.
„Tak to je fajn. Ale Bille, nechci tě strašit, ale možná to tu budeš mít tak trochu těžký,“ řekla s lítostí.
„To je mi jasný. Nejsou tu na takový lidi zvyklí. Ale já jsem naopak zvyklej na lidi, jako jsou oni. Nějak se s nima vypořádám,“ usmál jsem se. Bylo od ní hezký, že se tak starala. Ani jsem nečekal, že by se se mnou první den mohl někdo bavit, ale překvapilo mě to. Třeba to tu nebude zas tak hrozný.
Suzi měla na jazyku další otázku, když zrovna zazvonilo. Všichni se postavili a já jsem musel také.
„Takže vás tu po prázdninách vítám. Jste v posledním ročníku a budete maturovat, tudíž se od vás očekává bezchybná práce, a hlavně snaha o co nejlepší výsledky. To je vše,“ řekla profesorka a potom nám pokynula, abychom si sedli.
Po dvou hodinách úmorného sezení na židli a poslouchání profesorčiných keců, jsem konečně vyšel z budovy školy. Nesnášel jsem školu. Už ty dvě hodiny byly peklo. A uvědomoval jsem si, že bude hůř.
„Tak co? Jak bylo ve škole?“ zeptal se mě Tom s úšklebkem na tváři, vystupujíc z auta.
„Ani se neptej,“ zaprskal jsem a vytáhl si krabičku cigaret.
„Nekuř. Není to zdraví,“ napomenul mě, ale já jen protočil oči a zapálil si jednu nikotinovou tyčinku. Nasál jsem do plic chuť omamného tabáku, a konečně jsem se cítil spokojený. Tom se jen znuděně opřel o auto a čekal, než si vychutnám svoji cigaretu.
„Tak, můžeme jet,“ zavelel jsem po chvilce a típnul jsem cigáro.
„No konečně,“ protočil Tom oči a nastoupil do auta. Já udělal totéž a potom už jsme vyjeli směrem k farmě.
*** *** ***
„Bille, sakra, osedlej a nauzdi si toho koně sám. Musíš se to naučit,“ vykřikl podrážděně Tom, když už jsem po několikáté odmítl tuhle práci udělat.
„Ale já to nechci dělat. Co když mi ten kůň něco udělá? A navíc to neumím,“ argumentoval jsem proti němu. Snažil jsem se z toho vykroutit, jak jen jsem mohl.
„Bille, to ti ještě nikdo neřekl, že tím, že si to zkusíš, se to učíš?“ rozhodil zoufale rukama. Pokrčil jsem rameny a zarputile jsem našpulil rtíky. „Ježiš, musíš se to naučit. Já tě nebudu pořád vodit za ručičku. Pochop to. Budeš se muset postavit na vlastní nohy,“ řekl. Povzdechl jsem si.
„Fajn. Tak já to teda zkusím,“ připustil jsem nakonec a vzal jsem si od Toma uzdečku, kterou držel v ruce. Přistoupil jsem k Nikovi a snažil se mu uzdečku nasadit tak, jak jsem to v předešlých dnech vídával u Toma. Chvíli jsem s tím zápasil, ale nakonec se mi to podařilo. Kupodivu mi Niko ano neoslintal ruku, jak jsem se obával.
„No vidíš, žes to zvládnul,“ usmál se Tom provokativně. Udělal jsem trochu uražený obličej, ale než jsem stihl něco říct, už mi bylo pod nos podstrkováno sedlo spolu s podsedlovou dečkou.
„Tome!“ postěžoval jsem si a odmítal se sedla jenom dotknout.
„Bille, no tak!“ křikl Tom. Asi jsem ho dost sral.
„OK,“ řekl jsem rezignovaně a trochu prudčeji jsem popadl podsedlovou dečku. Tím pohybem jsem trošku vylekal Nika. Instinktivně jsem k němu přišel blíž a jemně ho pohladil po krku. Při tom doteku se uklidnil.
„Sluší ti to s nim,“ usmál se Tom.
„Díky,“ úsměv jsem mu oplatil a potom jsem ho konečně osedlal. Tom mi to sice ještě trochu upravil, ale na první pokus to nebylo tak špatný.
„Teď si přehoď otěže dopředu a vyveď Nika ven. Jdi s ním do kruhovky, já tam za chvíli přijdu,“ řekl Tom.
„Ale Tome…“ nestihl jsem říct víc než tyto dvě slova.
„Bille, to zvládneš. Věř mi,“ usmál se na mě a s těmito slovy odešel do sedlovny.
„Ach jo,“ povzdechl jsem si a pobídl Nika, aby šel se mnou ven ze stáje. Bylo chladno. „Sakra, to je zima,“ zaklel jsem a přitáhl si svůj černý kabát víc k tělu.
„Ale no tak, snad to není tak hrozný,“ uslyšel jsem za zády známý hlas.
„Tati?“ otočil jsem se na svého rodiče.
„Ahoj, Bille,“ pozdravil mě a usmál se. „Sluší ti to s Nikem,“ konstatoval.
„Dík. Ty už ses vrátil?“ položil jsem mu nejblbější otázku, jakou jsem mohl.
„Vrátil, jak vidíš,“ odpověděl a potom se otočil na zrovna přicházejícího Toma.
„Ahoj, Jörgu,“ zavolal na něj Tom zdálky.
„Ahoj, Tome,“ zahulákal táta nazpět, ale to už byl Tom skoro u nás.
„Jak dopadly dostihy?“ zeptal se udýchaně a v ruce svíral nějakou… vestu? A taky moji přilbu.
„Skvěle. Rozhodně líp, než jsem očekával. Saturn doběhl druhý. Víc jsme si ani nemohli přát,“ odpověděl táta s potěšením.
„To je úžasný,“ zhodnotil výkon Saturna Tom. „No, my teď půjdeme jezdit, viď, Bille?“ mrkl na mě.
„Hm,“ odpověděl jsem nadšeně a počkal, až mi Tom otevře bránu od kruhovky. Zavedl jsem Nika dovnitř.
„No kluci, já vás tu nechám o samotě. Máme plno věcí na vybalování, tak doufám, že to stihneme do večera,“ omluvil se otec a potom odešel.
„Co to máš?“ zeptal jsem se zvědavě a kývnul jsem na tu věc, kterou Tom držel v ruce, stále svírajíc Nikovy otěže.
„Bezpečnostní vesta. Dneska už budeš jezdit sám, a tak si ji pro jistotu vezmi, kdyby se náhodou něco stalo. Ale neboj se. Pravděpodobnost, že se něco stane, je opravdu mizivá,“ ujistil mě.
„No dobře,“ řekl jsem zamyšleně.
„Na, oblíkni si jí,“ řekl a podal mi ji. Vzal jsem si ji od něj a snažil se do ní nasoukat. Moc se mi to nedařilo.
„Ukaž, pomůžu ti,“ řekl Tom se smíchem a vestu si ode mě vzal. S jeho pomocí jsem ji na sebe dostal docela hravě.
„K čemu to vlastně přesně slouží?“ zeptal jsem se.
„Chrání ti to páteř. Máš ji zafixovanou, takže je menší pravděpodobnost, že si ji při pádu poraníš,“ vysvětlil mi.
„OK,“ přikývl jsem a ještě si od něj ochotně vzal svou přilbu, kterou jsem si vzápětí nasadil.
„Jdeme na to,“ řekl Tom a převzal si ode mě otěže, aby mohl Nika uvázat k ohradě. Já jsem si automaticky stoupl po Nikově levém boku a chytl se sedla.
„Nohu mi dej,“ řekl Tom jemně a lehce mi poklepal na stehno. Projel mnou elektrický výboj. „Bille,“ zvýšil Tom hlas a zkoumavě se na mě zadíval.
„C-co?“ vykoktal jsem.
„Říkám, abys mi dal nohu,“ zopakoval Tom svůj požadavek.
„Jo, jasně,“ přikývl jsem nepřítomně a udělal jsem, co po mně žádal. Pár vteřin na to už jsem seděl v sedle. Tom odvázal Nikovy otěže a přehodil je koni přes krk. Vzal jsem si je od něho a správně je uchopil.
„Objeď teď jenom dvě kolečka krokem,“ řekl a ustoupil stranou úplně k hrazení.
„Fajn,“ řekl jsem si pro sebe a pobídl Nika. Ten se plynule rozešel. Trochu jsem ho stočil směrem do středu jízdárny, aby šel co nejvíc u hrazení. Snažil jsem se na jízdu soustředit.
„Nehrb se, Bille,“ zavolal na mě Tom. Narovnal jsem se tedy a celkově jsem se snažil zlepšit svůj sed. Objel jsem požadované dvě kolečka a nechal Nika zastavit.
„Super. Chce to trochu zlepšit sed, ale to časem vypilujeme. Jinak je to dobrý. Jde ti to, Bille,“ usmál se na mě. „Tak co myslíš, nechtěl bys zkusit klus?“ zeptal se.
„Ne, nechtěl,“ řekl jsem urychleně a zamítavě vrtěl hlavou.
„Bille, vždyť ti to jde,“ namítnul Tom.
„Ale já… ještě na to nejsem připravený,“ řekl jsem.
„Bille, nic to není. Zatím nemusíš vysedávat. Jen stačí, když budeš dobře sedět a pohybovat se s koněm,“ řekl. „Tak co?“
„No, no… tak dobře,“ souhlasil jsem nakonec.
„Super. Takže, objet ti jedno kolečko krokem a potom Nika pobídni. On sám zrychlí… snaž se držet rovnováhu, ale to by ti nemělo dělat problém,“ dal mi základní pokyny. Vůbec jsem se na to teda necítil, ale přece jen jsem se to chystal udělat.
„Pobídl jsem Nika kupředu a nechal ho objet kolečko, jak to Tom řekl. Než jsem ovšem stačil Nika pobídnout k rychlejšímu kroku, přihnala se k jízdárně Katie.
„Bille, Bille, někdo tě shání,“ křikla, načež se otočila a běžela zpátky. Udiveně jsem zíral na její vzdalující se postavu a nebyl schopný zapojit své mozkové závity.
autor: Mishka
betaread: Janule
Povídka je čím dál lepší. Jen tak dál.
pekné a zauimavé. som zvedava na pokračko.
Kdopak asi může Billa shánět…?
Ve škole mi bylo Billa trochu líto, pousmála jsem se, když bylo pro něj vše pod jeho úroveň… Ještě stále si o sobě tak myslí.
Dnes mi strašně chyběl Savan 🙂
Ten Bill…já chápu, že je tady nešťastný, ale napadlo ho třeba, že by si někdo myslel, že je pod jeho úroveň právě on =) Už mi s tím začíná lézt na nervy..
A kdo ho hledá, myslím, že to bude Andreas nebo Lukas, ani jedna možnost se mi nezamlouvá =(
A nechápu, proč Bill vždycky tak vyvádí, když má něco dělat kolem koní, vždyť mu to docela jde, i Tomi to říkal, a to už bude něco znamenat =D
Toma je mi moc líto, takhle mladý přijít o rodiče a muset se o sebe starat. Doufám, že si Bill po téhle informaci uvědomí, že si žije v podstatě bezstarostným životem =)
Krásné, a moc se těším, až bude Bill zase se Savanem =)♥
andy mu prijel:D nebo jeho mamka:D
oooo, že by ho jel přepadnout Andy? 😀 nebo Lucas nebo ta spolužačka ze školy. uvidí se v dalších dílech. škoda, že nedošlo ke klusu, zajímalo by mě, jestli z toho Bill bude tak vytřesenej jako já při svým prvním klusu 🙂
no já už se těším, až si Bill zkusí klus, cval a pak, až Jörg s Tomem budou chtít Savana odvézt do útulku, tak mu hodí jen vazák a hezky bez sedla jim předvede jeho krotkost 🙂