autor: Áďa
Tom zalapal po dechu. Tohle… tohle přece nemohla být pravda, tohle ne! Ne po tom, jak se znovu usmířili s Billem, ne teď, kdy je Billova důvěra v něj ještě křehčí, než kdykoliv předtím!
„Tome… jsi tam?“ ozvala se tiše Katy.
„J – jo,“ vydechnul ještě tišeji než ona. Očima vystrašeně loupnul po Billovi, ale když viděl, že jeho bráška, objímajíc Daimona, zase pomalinku zalamuje, zvednul se z postele a tiše odešel do kuchyně.
„J – jak si seš jistá tím, že – to je – moje?“
„Jsi jediný, s kým jsem za poslední půlrok spala bez ochrany,“ špitla do telefonu. „Všechno tomu nasvědčuje… jsem v pátým měsíci… to přesně odpovídá srpnu, kdy se to stalo…“
Tom začal nervózně přešlapovat na místě.
„Ale já – „
„Tome, nenutím ti ho. Ale je to tvoje a já… já jsem se kvůli němu musela rozvést s přítelem, hned po svatbě, když to zjistil,“ vzlykla do telefonu. „Odřekli mi veškeré nahrávací smlouvy a koncerty, ale já… já…“
Párkrát se přerývaně nadechla, aby se uklidnila.
„Já odmítám mít dítě v tak mladým věku… Jsem teď na všechno kolem něj sama… naši se ke mně obrátili zády, tak jako přítel… Teď nebudu mít ani příjmy, a dítě jsem nechtěla dřív než v pětatřiceti, pokud vůbec, já… já…“
Několikrát se zhluboka nadechla.
„Pokud si ho nevezmeš a nepomůžeš mi během těhotenství… když jsem na to sama… pak půjdu na potrat. Nemůžu ho táhnout sama… Do týdne se mi ozvi, jinak… se ho jdu zbavit,“ vydechla těžce a zavěsila.
Vyčerpaně se svezla podél zdi na zem a zabořila obličej do dlaní. Byla absolutně bezradná. Nevěděla, co má dělat. Zas takové jmění, aby ho rozfofrovala za všechno, co potřebuje miminko, a aby u toho zvládla ještě platit své vlastní výdaje, zase neměla. Byla by i s malým na mizině dřív, než by se naděla. A to nemůže dopustit, hlavně kvůli maličkému…
Zasekla se a trochu se zamračila. Jak je možné, že má myšlenky typu hlavně kvůli maličkému? Ona přece děti nechtěla! A pokud jo, tak až v pětatřiceti nejdřív, to už se dávno zařekla! A teď tady bude vymejšlet důvody, proč se toho ještě nenarozeného spratka zbavit s myšlenkami typu vždyť to bude pro jeho dobro? Prdlačku pro jeho dobro, to bude pro její dobro, ne pro jeho!
Jenomže v tu chvíli úplně ztuhla, když ucítila ve svém břiše pohyb. Vykulila oči a pootevřela pusu. Hnulo se… její děťátko se poprvé hnulo!
Zalapala po dechu a podvědomě si na břicho položila dlaň. Nic. Zkusila dlaní jemně zakroužit v masážním pohybu… a maličké se znovu pohnulo.
Žilami se jí rozlil absolutně neznámý, nový, a přitom tak neuvěřitelně nádherný pocit. Cítila v sobě nový život. Živůtek, který o sobě dával vědět. Ačkoliv se tomu niterně vzpírala, neubránila se zjihlému úsměvu a slzičkám dojetí. Je to chlapeček, který kope, protože ho bude bavit fotbal? Nebo holčička, která ťuká pěstičkama? Znovu si zkusila bříško promasírovat… a znovu se dočkala odpovědi. Aniž by si to uvědomila, začala se smát a tiše si s tím maličkým povídat.
Ze vteřin se stávaly minuty, z minut hodiny… a Katy stále seděla na zemi, opírajíc se zády o zeď, a mazlila se se svým bříškem, které už začínalo být mírně vypouklé. Už bylo trošku znát i přes volné šaty. A Katy se nad ním rozplývala čím dál víc…
Už věděla jednu věc. I kdyby ji to mělo finančně zruinovat, protože o dost peněz ji při rozvodu připravil její expřítel, a ona si nebyla jistá, že od nahrávacích společností ještě nějaký ten peníz uvidí, už jí byla jedna věc naprosto jasná. Na potrat nepůjde, i kdyby měla pro uživení miminka chodit zametat chodníky. Nenechá si vzít nějakou smrtící injekcí ten živůtek, který uvnitř ní pulzoval a dával o sobě roztomile vědět. Její myšlenky typu, že nechce dítě, se rozplynuly jako sníh na slunci.
„Neboj, maminka ti neublíží… nikdy, slibuju,“ šeptla, když se konečně zvedla. Došla si do špajzu pro čokoládu, zamyslela se, k ní vytáhla z lednice kousek ementálu, naservírovala si to na talíř, dozdobila hořčicí a olivami a spokojeně si to odnesla do postele…
Tom zkoprněle zíral na hluchý telefon. To nemohla být pravda. Tohle ne! Přece nemohl mít dítě, a ještě k tomu zrovna s touhle bestií! Měl tisíc chutí sednout na nejbližší tryskáč, jet ji rozmlátit na cimpr campr a těsně po probuzení Billovi přinést její hlavu na stříbrném tácu. Jenomže to nemohl udělat. Nejen, že by to bylo nereálné, ale ještě navíc by ublížil tomu nenarozenému drobátku, které za nic vůbec nemůže.
Zdrceně začal přecházet po kuchyni. Byl absolutně bezradný. Ať se snažil smýšlet jakkoliv, ta mrcha měla pravdu, muselo to být jeho. Ačkoliv se tomu bránil, jak jenom to šlo, všechno tomu bohužel nasvědčovalo.
Bezmocně zavyl a roztřísknul o zem jednu skleničku. I když se mu to hodně příčilo, hlavně vůči Billovi, v koutku duše a hlavně v srdci, po prvním návalu vzteku začínal cítit radostné chvění. Bude mít děťátko… Možná to bude chlapeček, jehož první dárek bude kytara. On se naučí hrát, přesně po tatínkovi. Bude to úspěšný kytarista a časem si najde skupinu, se kterou prorazí a bude mít takový úspěch, jakého dosáhli Tokio Hotel. Možná zdědí jeho lásku k volnějšímu oblečení a třeba si dá jednou udělat dredy či copánky a založí si sbírku hoperských kšiltovek…
Nebo to bude holčička. Holčička, která bude mít krásné, dlouhé, sametově jemné vlásky. Čím bude starší, tím víc bude pronikat do kouzel barev na očích, vlasech i oblečení a třeba se z ní stane zpěvačka. Krásná, křehká, pod jejímž andělským hlasem budou všichni zfanatizovaně upadat do transu…
Nebo to taky může dopadnout jinak. Bude dělat, že mu Katy nezavolala. Nebude reagovat. Tím pádem se jeho krásný život (teda… až doteď krásný) nezničí, nadále budou spolu s Billem šťastní a budou obnovovat svoji bývalou slávu a ke hvězdám bude šplhat i jejich vztah, který vypadal, že je skutečně na nejbližší cestě stát se tou nehynoucí, odevzdanou láskou, kterou znali z pohádek.
Jenže to bude mít následek. Hodně krutý. Katy v tom případě totiž půjde na potrat. Vezme život nevinnému miminku, které se ještě ani nestačí narodit, jen proto, aby si sama nekomplikovala život. Jednou provždy umlčí jeho droboučké, tlukoucí srdíčko jen proto, že on, jeho otec, hodlal ignorovat těhotenství jen proto, aby si nezničil štěstí, které v létě pozbyl a objevil jej opět až před Vánoci.
Rychlými kroky se dostal až na balkon, kde ho ovanul ledový noční vzduch. Tom se zachvěl, protože byl jenom v boxerkách a spacím tričku, ale odhodlaně tam zůstal. Potřeboval trochu zchladit mozek, naplněný všemi těmi emocemi k prasknutí, aby byl schopný nadále racionálně uvažovat a vybrat tu pokud možno co nejlepší možnost, tak, aby se takříkajíc vlk nažral a beránek zůstal celý. Zamyšleně pozoroval, jak stříbřitý půlměsíc rozlévá své mdlé světlo po zachumelené krajině. Hvězdy na obloze se třpytily jako démanty, díky mrazivému vzduchu byly snad ještě blyštivější a jiskrnější než v kterémkoliv ročním období. Jestli to byla pravda nebo jen optický klam, to Tom nevěděl, ale každopádně to vypadalo naprosto úžasně. Vzduch už mu nepřipadal tak ledový, ačkoliv měl po celém těle husí kůži. Snad si už trošku zvyknul, snad jeho myšlenky byly silnější než jeho citlivost vůči chladu. Sem tam někde v dáli zaštěkal pes, sem tam mňoukla toulající se kočka, ale jinak bylo naprosté ticho. Světla v oknech domů byla, kromě pár výjimek, zhasnutá, protože každý normální smrtelník se už v tuhle nekřesťanskou dobu oddával slastnému, spokojenému spánku. Vypadalo to všechno tak tajemně a záhadně, a krajina se zdála být díky měsíčnímu svitu o mnoho jasnější, než když na ní byla jenom sněhová duchna…
Rozcvakaly se mu zuby, což ho vytrhlo ze zamyšleného transu a on se radši vydal zpátky dovnitř. Skoro až zasténal blahem, jak ho ovanulo příjemné teplíčko. Opřel se zády o topení a několik dlouhých chvil si užíval, jak ho to přes tričko příjemně hřeje, ale pak se mu začaly vracet chmurné a tíživé myšlenky.
Nemůže nechat Billa jen tak samotného. Ne po tom, co se k sobě znovu vrátili. Tom si byl v hloubi duše jistý, že další rozchod by už Bill neunesl, a ani on by to nedal nejlépe.
Jenomže když s Billem zůstane, Katy si nechá vzít to maličké, a cosi uvnitř jeho srdce ho nutilo k tomu, aby téhle možnosti jakkoliv zabránil.
Sevřel pěsti tak silně, až mu zbělaly klouby. Třeba by Bill pochopil, když mu vysvětlí situaci. Třeba by na něj těch pár měsíců počkal, počkal by, až se to narodí, pak by si to od Katy vzali a oba by se o to písklátko starali a byli by téměř kompletní rodinou.
Ale něco uvnitř mu říkalo, že pokud dá přednost miminku, ztratí Billa znovu… a tentokrát nejspíš navždy.
Rozechvěl se a párkrát zamrkal. Co z toho si má zvolit? Pokud zvolí své dítě, přijde o Billa. A pokud zvolí Billa, přijde o dítě, které za nic nemůže a zemře jen tak zbůhdarma, ačkoliv už v jeho tělíčku tepe život…
Bezmocně zavyl… a strnul jako solný sloup. Na krátký, prchavý okamžik měl pocit, že před sebou vidí Katy. Slušelo jí to víc než kdy jindy. Její výraz nebyl falešný, úsměv byl naprosto upřímný a oddaný.
„Ne!“ zachrčel a chtěl odvrátit hlavu, jenomže v tu chvíli zaznamenal něco v Katyiných rukou. A to něco bylo miminko. Na sobě mělo bledě modré heboučké dupačky, na kterých byl připnutý na řetízku dudlíček ve tvaru kopretiny. Dudlík právě maličkému vypadnul z úst, když se miminko začalo usmívat. Šťastně začalo máchat pacinkama, trošku ucintaná pusinka se mu roztahovala do úsměvu a v očích, které byly naprosto stejné jako Tomovy, se rozzařovaly větší a větší hvězdičky, když se vzduchem ozvalo radostné dětské výsknutí Tata!
„Tome?“
Tom se zmateně otočil, aby spatřil mezi futry mžourajícího Billa, který na něj udiveně koukal. Otočil hlavu zpět, ale na místě, kde byla ještě před chvílí Katy s maličkým v náručí, byl opět jenom průsvitný vzduch. Nikde nic, nikde nikdo, jen on tam stál s rukou okouzleně nataženou vpřed.
„Tome, co to děláš?“ nechápal Bill, když Tom nechal s pocitem zklamání ruku klesnout. Druhou rukou si odhodil pár copánků přes rameno a zdrceně se na Billa podíval. Nechtěl, tak moc ho nechtěl opustit! Jenže… když to neudělá, zemře tohle úžasné miminečko, které se na něj ještě před chvílí tak šťastně culilo a říkalo mu tati. A vlastně na druhou stranu… vždyť Billa nemusí opouštět! Může ho i s Daimonem vzít s sebou! Najednou mu přišlo, jako by z něj spadla neuvěřitelná tíže. Všechno mu to teď přišlo najednou tak jednoduché, tak logické, tak automatické, že se divil, že ho to doteď nenapadlo. Stěží potlačil touhu si výsknout, načež se rozběhl k Billovi, chňapnul ho, zvednul do vzduchu a zatočil s ním.
„Miláčku, já… já…“
„Copak s tebou je?“ nechápal Bill. „Napřed ti někdo zavolá, ani jsi mi nepověděl kdo, pak se tu chováš jak náměsíčnej a pak…“
Zmateně se zadíval do těch rozzářených očí, pátrajíc po příčině toho Tomova chování, odpověď ale přišla sama.
„Billí, lásko, já… já budu mít dítě!“
autor: Áďa
betaread: Janule
jsem zvědavá co on na to jako 🙂 ale jinak pěkný 😉
Tommy, tou poslední větou jsi tomu všemu nasadil ale korunu…
Ádi, měla jsem z tohoto dílu větší strach… Poté, co skončila minulá kapitola oznámením Katy, hrozně jsem se bála. Tato část byla ale vlastně moc krásná.
Nejdřív jsem samozřejmě vrčela směrem ke Katy: koho zajímá, že se musela rozvést, že přišla o smlouvy. Jen jsem jí v duchu říkala – co blázníš, Katy, čekáš dítě s Tomem Kaulitzem. Prober se, za to přeci musíš být šťastná! A ne si dělat takovou legraci typu, že má být Tommy tím, kdo rozhodne o tom malém… A pak, ty její myšlenkové pochody o tom, kdy chce a nechce dítě, v jejím věku (jsem stejně stará jak Katy a vidím tohle úplně jinak. Ty její představy byly tak hloupé, když už to malé čeká.) Ale pak se stalo něco, co jsem vůbec nečekala. Ačkoliv Katy prostě nemám ráda (a to není tou postavou tady v příběhu, kdyby ještě držela pusu, ale já ji nemůžu slyšet "zpívat". To je vyčerpávající.), začala mi být sympatická. Když si masírovala bříško a maličké na to reagovalo, když si s ním tiše povídala. To bylo krásné. A když mu nakonec slíbila, že mu maminka neublíží, to už jsem vážně slzela.
Stejné to bylo u Tommyho. Nejdřív jsem se na něj zlobila, co vlastně řeší, když už to miminko bude…a pak jsem si jen řekla, že Tommy by nedokázal ublížit svému dítěti. A on mě v tomto nezklamal. Tedy zatím. A s tím "tata" – to už jsem málem opravdu brečela. A chlapeček, který dostane kytaru jako první dárek – kouzelný okamžik!
Snad ani nejde, abych si nevšimla opět nádherných přirovnání měsíce a hvězd. Ale ono se to přehlédnout ani nedá, jak nádherně píšeš.
Jak vidíš, jsem z další kapitoly zase celá naměkko, takže raději už koment zakončím…
Ádi, krásné Vánoce!!♥
Tak…nevím,jestli z toho bude Bill stejně nadšený jako Tom..no ještě uvidíme co si na nás autorka vymyslela. Každopádně ta povídka se mi moc líbí. Je krásně napsaná a dobře se čte..jen tak dál.
to uvidíte, jak Bill "bude nadšený" 🙂
Ondi, taky přeju krásné Vánoce, a nejen tobě, vám všem!!! 🙂
já jsem ráda, že se tomu Tom postavil čelem, jako chlap a i když je Bill tím ublíženým, jestli Toma miluje, musí to pochopit. To není jenom Katyino dítě, je i Tomovo, je to napůl Kaulitz a to je v tomhle případě rozhodující…Bohužel si myslím, že Billova reakce bude úplně opačná a bojím se jí, asi mu zůstane jenom Daimon…
A ještě jedna věc, ubohá chudá Katy, já chápu, že by dítě neuživila…xDDD To mě fakt rozesmálo xD
Jinak Ádi, taky tobě přeju krásné svátky, klid a pohodu a hodně inspirace do dalšího psaní =)♥♥♥