You know you love me 2.

autor: GossipGirl & CHrisTHi

Tom:

Je naprosto vystresovanej. Pořád mu zabraňuju v tom odejít. „A to je důvod, abych tě pouštěl?“ pozvednu obočí.

Smutně se na mě  podívá. „Prosím, já – já…“ zakoktá se. Vítězně se usměju.

„Co za to?“ zeptám se s posměšným tónem v hlase. Mučit lidi mi jde už od mala.

Zarazí se. „Co-co jako?“

„No na to se tě ptám,“  ďábelsky se ušklíbnu a očima ho propaluju. Ošívá se a pořád se snaží utéct. Tomuhle asi nedojde, že se to nepovede.

„J-já nevím,“ sklopí hlavu. Usměju se.

„Pro začátek se odnauč koktat, na podiu jsi vypadal sebevědoměji,“ rýpnu si, obdařím ho posledním povýšeným úsměvem a odcházím se zdviženou hlavou ven z haly.

Vcházím do klubu a za mnou spíš jako moje stíny pochodují Georg s Andreasem. Rozhlídnu se. Na konci velké místnosti je bar, který se stane pro dnešek mým stanovištěm. Na cestě k němu minu ještě parket a mix pult. Na parketě se už zmítá pár lidí v nějaké napodobenině tance. Odfrknu si a houknu na barmana objednávku.

Za chvíli už přede mnou přistane sklenice RedBullu s vodkou. Ležérně se opřu o bar a sleduju, kohopak to tu dneska máme. Zahlídnu pár holek, který by stály za sbalení. To ale počká.

Po nějaké hodině  a půl už se kolem mě ochomýtají asi tři holky. Usmívám se na ně, i když jsem naprosto bez nálady. To je samý:  ‚A co si o mně myslíš?‘ ‚Půjdeš tancovat?‚  a tak dále. Hnus.

Radši je nechám tak, jak jsou, a jdu najít někoho normálního. Zakotvím u Georga, kterému asi alkohol moc dobře nedělá. Vypil pár skleniček a má dost. Aspoň mu můžu říct cokoliv s jistotou, že do rána to zapomene.  

Jaj, zase ke mně míří  ta blondýna. Možná vypadá trochu kulturně, ale v hlavě má vymyto. Měl jsem si radši nabrnknout nějakou normální holku, ale to bych už nebyl já. Tyhle holky nejsou schopný ani myslet.

A fanynky jsou ještě  horší, ty totiž umí myslet, ale jenom na to, že se baví  se svým idolem. A když mi to pořád, minutu co minutu předhazujou, je mi z toho špatně.

Bill:

Chvíli se za ním jen vykolejeně  dívám a až pak mi dojde, co řekl a mírně zčervenám. Vzpomenu si, že na mě kluci čekají a utíkám za nima.

„Máš 10 minut zpoždění,“ podíval se na mě Sam se zvednutým obočím a čekal na vysvětlení.

„Potkal jsem Toma a on mě nechtěl pustit a smál se mi,“ dostanu ze sebe udýchaně a už ze zvyku si poupravím účes.

„Je to dement, jak už jsme říkali, ser na něho, jdem,“ postrkoval mě Alex na chodník, kde už stáli všichni ostatní.

„Mně se tam fakt nechce,“ řeknu otráveně, když stojíme před jedním V.I.P. klubem.

„Pohni tím tvým kostnatým zadkem a neotravuj,“ bouchal do mě Max a táhnul mě po schodech nahoru.

„No jo, už jdu,“ zakroutil jsem očima a vyšlapal schody do klubu. Vypadal celkem luxusně. Pořádně jsem se rozhlídl, nikdo známý tu nebyl, tak jsem zamířil s klukama k baru.

„Něco mi namíchejte, je jedno co, ale něco s alkoholem,“ mávnul jsem rukou na udiveného barmana. Kluci si už zvykli, že mi alkohol nedělá problém, i když na to nevypadám. Děkovně jsem se na něho usmál a napil jsem se.

Celkem mě to tady štve, kluci si našli nějakou holku a teď s ní tancují a já tady sedím. Sice za mnou taky jedna přišla, ale bez váhání jsem ji odbyl, ani jsem se na ni nepodíval. Zato teď mě tady ochmatává nějakej oslizlej starej a upocenej chlápek a má dotěrný řeči.

Zvedl jsem se, zaplatil a půjčil si na chvíli Alexe od jeho slečny, která něco nesouhlasně  zamumlala a šla se napít.

„Alexi, já už půjdu zpátky a ráno pojedem, ok?“

„Nemám tě doprovodit? A proč nezůstaneš?“

„Víš, že to nemám rád a neboj, zvládnu to,“ usměju se, vezmu si bundičku, popadnu kabelu a chvíli na to už kráčím po ulici do haly.

Tom:

Gustav nakonec taky dorazil. Teď sedíme v jednom z boxů a smějeme se úplně všemu.

„Hele, jako nechci vám nic říkat, ale Andreas už neutáhne ani jednu vejšku,“ prohlásím beze strachu, protože Andreas tu není a Georg je natolik ožralej, že si to zítra už nebude pamatovat.

„Jo, asi máš pravdu, ale co chceš dělat? Andy patří do kapely od začátku a nikdo z nás tří zpívat neumí,“ pokrčí rameny dosud naprosto střízlivý Gustav.

Odfrknu si. „To radši budu zpívat já, než abych se nechal ošahávat.“

„Co si to říkal?“ vyvalí oči bubeník. Asi můj lehce připitý mozek přemýšlí pomaleji, ale už jsem mu to řekl.

„Balí mě,“ prohodím, jako kdyby o nic nešlo. Kouknu na Gustava, který se nezmůže na slovo. Asi jsem ho hodně dostal. Chvilku jen naprázdno otvírá pusu.

„Slyšel sem dobře?“ vypraví ze sebe po notné chvíli mlčení. Jen zachmuřeně přikývnu. Radost mi to taky nedělá.

„Ale když se vrátíš k tomu, že zpívá hrozně…“

„Nezpívá hrozně, jenom ho nesmíš srovnávat s tím černovlasým modelem z těch… Devillish nebo co,“ nenechá mě ani domluvit a už mě zase poučuje.

„Vidíš mi do hlavy?“ brouknu dost protivně. Štve mě, zase má pravdu. Od tý doby, co jsem slyšel toho nevím-jak-se-jmenuje zpívat, Andy se mi zdá příšernej. Předtím mi jen připadalo, že má ve zpěvu mezery, teď ale snad vidím jenom chyby.

Zasměje se. „Ne, ale taky jsem to slyšel. Jedinej člověk z tý skupiny, kterej za něco stojí, je on.“

„No… když si to vezmeš jinak, tak on by nám v podstatě mohl pomoct,“ načnu váhavě tohle nebezpečný téma, nad kterým přemýšlím už delší dobu. No – asi dvě hodiny.

„Jak to myslíš?“ zareaguje Gustav přesně, jak jsem čekal.

„Mohl by nám pomoct prorazit i mimo Německo. Možná i do Ameriky. Gustave, vezmi si to takhle: Naše hudba plus jeho hlas rovná se úspěch, chápeš?“ podám mu svoje na moje měřítka sáhodlouhý vysvětlení. Zakaboní se.

„To chceš Andyho jenom tak vykopnout?“ 

Že se mu tohle nebude líbit, jsem si myslel. Mně by to teda problém nedělalo, protože momentálně se bojím v jeho přítomnosti o svůj zadek.

„Já mu třeba dám druhej hlas, ale chápeš, že se svým přístupem já cvičit nebudu, já jsem hvězda, nás srazí dolů všechny?“ Už trochu vyletím. Proč to nikdo nechápe? Proč mi nikdo nevěří, že ten kluk neumí zpívat?

„Tome, já… já nevím, asi máš pravdu, ale…“

„Ale co? Chceš čekat a nic nedělat, abychom příští rok touhle dobou hráli někde na maloměstskejch fesťácích? Kámo, já ti něco řeknu, já mám slávu rád a vzdávat se jí nehodlám!“ zvýším trochu hlas. Alkohol ze mě už absolutně vyprchal.

„Tome, klid! Já si to zčásti myslím taky, ale… ale chtěl jsem ti říct, že Andreas se nasere. Myslí si, že je nejlepší zpěvák na světě,“ nakrčí čelo.

Sarkasticky se usměju. „Kráká jak nevím co. Navíc v poslední době má hlas jak astmatickej kuřák,“ opřu se naštvaně do sedačky.

Bubeník zavře oči. „Má  svoje chyby, ale je to fajn kluk.“

„Je to naprosto skvělej kamarád, kterej tě nikdy nezradí a nikdy ti nevrazí kudlu do zad. Nikdy nešel jenom za svojí kariérou a nikdy jsme mu nebyli ukradený,“ řeknu a ironie z mého hlasu přímo ukapává. Jako jed.

„Tome…“

„Věř mi, vlastní zkušenost,“ utnu to, než stihne něco namítnout.

O 3 MĚSÍCE POZDĚJI:

Bill:

„Bille, klídek, ještě tam ani nejsme a už máš zase ten zděšenej výraz,“ zamračí se na mě ustaraně Alex.

„Bude tam Tom, ten hajzl, pořád jsem mu neodpustil, že na mě byl tak hnusnej,“ zamračím se.

„Kurva, Bille, vždyť si sám řekl v televizi, že se ti líbí,“ zakroutil hlavou Sam a dál poslouchal sluchátka.

„Já mu ukážu, už teď jsme lepší než oni, musíme to vyhrát,“ nasupeně si oddechnu, prohrábnu si moje stojící vlasy a sleduju cestu z okýnka.

Pokud to někteří z vás neví, právě jedeme na udílení cen MTV EMA a jsme nominováni v kategorii nejlepší skupina. Naše popularita dost stoupla, lidi říkají, že jsme snad i stejně slavní jako Tokio Hotel, možná i víc. Vydali jsme 2. desku a tím se proslavili po celé Evropě. Pokud vyhrajeme, máme připravený i jeden nový song, a já věřím, že vyhrajeme, nandáme to těm povrchním debilům s trapným zpěvákem a nafoukaným kytaristou.

„Najednou se otevřely dveře a v nich stál Ron, náš bodyguard. „Bille, úsměv,“ mrkl na mě, a když jsem vylezl z auta a začal se s úsměvem podepisovat, stál bedlivě za mnou, připravený zasáhnout. Můj vzhled se nezměnil a moje povaha taky ne, přesto tady stála hromada fanynek a vykřikovaly naše jména.

Po chvíli jsme se prorvali do budovy a našli si svoji šatnu, překvapivě společnou, zato velkou.

„Už se nemůžu dočkat,“ svalil se Max na pohovku a vzal si jednu z přichystaných plechovek s energetickým nápojem.

Sedl jsem si ke kosmetickému stolku, že se nalíčím, ale vyrušil mě Sam:

„Bille, máme 3 a půl hodiny čas, pojď ho využít něčím užitečným,“ podíval se na mě a odolával mému uraženému pohledu.

Odložili jsme si věci, a jelikož fanynky do budovy nesmí, tak jsme si to šli obhlídnout. Zrovna jsme procházeli kolem šatny jedné evropské zpěvačky, když jsme na konci chodby zahlédli Tokio Hotel s drsným výrazem. Moje parta hned nahodila úšklebek, samozřejmě kromě mě, já si ponechal neutrální výraz.

Tom:

Už potřetí ve svém životě vstupuji do haly, kde se odehrávají  ocenění MTV EMA. Naneštěstí hned jak vstoupíme do haly, uvidím tu kapelku s trapným jménem, která nám ještě pár měsíců zpátky dělala předskokana. Jejich sláva strmě stoupla a teď nám konkurujou na EMA’s. Ne teda, že by měli šanci to vyhrát, ale co. Neměli by tu vůbec být.  

Obejdu je bez pozdravu a zahučím do šatny. Nebudu s nima ztrácet ani slovo, natož nervy. Dopadnu na sedačku a hnusně kouknu na Andyho, který na mě zahlíží obdivným, a zároveň prosebným pohledem.

„NE!“ štěknu po něm a vlezu rychle do koupelny, kde se zamknu. Opřu se o dveře.

Ty jeho pokusy jsou čím dál tím únavnější. Už mi to dokonce řekl i narovinu. ‚Tome, miluju tě.‘ Patetický. On ví, že já se ještě nikdy nezamiloval, tak proč doufá, že jemu se povede mě zlomit? Na to je až moc obyčejnej. A neumí zpívat.

„Tome, otevři!“ ozve se zpoza dveří. Gustav. A vsadím se, že mu asistuje i David, náš manažer.

S otráveným výrazem otevřu dveře. Andrease nevidím, jen dobře.

„Co je s tebou?“ drcne do mě Gusta. Pokrčím rameny. Nechápavě na mě koukají.

„Co? Co mi je? To to nevidíte? Váš zpěvák naprosto okatě balí vašeho KYTARISTU! Jako by nestačilo, že jeho zpěv je poslední dobou neposlouchatelnej!“ vyjedu a zabořím hlavu do dlaní.

„Není ve zpěvu nejlepší, ale jde to. Ještě ano.“ Zareaguje David.

„Cože? On to nevzdal?“ vykulí naopak oči Gustav. Tady jdou přesně vidět jejich hodnoty.

„Ne, nevzdal. A ty tvrdíš, že není nejhorší? Nic horšího sem v životě neslyšel, ale pořád si o sobě myslí, že JE HVĚZDA!“ zaječím. Moje nervy dostávají poslední dobou hodně zabrat.

„Thomasi, nezačínej zase s tou výměnou zpěváka, Andreas je frontman,“ klidní mě David.

Vytřeštím na něj oči. „On je frontman? Vždyť on je nejslabší článek celý  kapely!“ křiknu na něj.

„Tohle neříkej, uslyší tě!“ sykne náš manažer a zlobně se na mě podívá.

„To je mi někde u prdele!“ odstrčím ho od dveří, který otevřu. „Až kvůli tomu tvýmu Andreaskovi přestaneme vydělávat a prohrajeme EMA’s, nechoď za mnou,“ zasyčím a vyletím ze šatny. Andreasův uslzený a ublížený pohled naprosto ignoruju a rázuju po backstage. Nakonec se zachmuřeně usadím na jedné z beden, kam není moc vidět, a zamyslím se.  

Bill:

Domalovávám si obličej. Pak se na sebe podívám, musím uznat, že vypadám přímo úchvatně. Hodně jsme se zlepšili, já vypiloval zpěv, jak jen nejvíc to jde a zlepšil si trochu image, a kluci se zlepšili v hudbě tak, že se můžou rovnat klidně i Tokio Hotel, a především jim narostly svaly a stali se z nich ti drsní kluci. Ale u nich mi to nevadí, protože jsou hodní.

Divím se, že se Tom nezmínil o tom, že jsem gay nebo neřekl nějakou blbou poznámku, když  ví, že se mi líbí.

„Bille, jdeme, za půl hodiny vystupujeme a pak bude předávání,“ usměje se na mě Alex, který má už v ruce kytaru.

Popadnu svůj mikrofon a následuji k venkovnímu pódiu, kde zamáváme fanouškům a spolu s naším týmem se posadíme do první řady, bohužel, hned vedle kapely Tokio Hotel.

Za pár minut odejdou a chvíli na to vystoupí na pódium moderátorka a začne všechny zdravit. Pak pár zpěváků a zpěvaček vystoupí a najednou uslyším, jak říká ‚Tokio Hotel‘ a já zvednu hlavu.

Nahoře právě stojí  ona zmiňovaná kapela a hráči spouští první tóny melodie. Jsou dobří, jako byli na jejich koncertě, žádná změna. Pak ale spustí zpěvák a já málem dostanu infarkt. Lidi, co nemají hudební sluch, by to nepoznali, ale já ho mám, a to opravdu dobrý. Spadne mi čelist, pak se mi skroutí obličej do bolestného úšklebku a jediné, na co se zmůžu, je „OMG!“ Ani jsem si neuvědomil, že na mě zrovna zaostřila kamera a já jdu vidět na mega velké obrazovce. Dojde mi to, až mě Sam s pobavením žduchne a řekne:

„To si jim teda nandal.“

Radši už se tam nedívám, tohle bylo fiasko, nevím, kam na toho zpěváka přišli. Nicméně, potlesk měli i tak. Když se usadili, všichni byli v klidu, asi si tam nahoře ničeho nevšimli. Pak jsme se zvedli a šli do backstage se nachystat. Kluci šli první a já čekal, dokud se nerozezní hudba. Následně jsem za pokřiku davu vběhl na pódium, doprovázen ohnivými efekty a spustil jsem to nejlepší, co si moje hlasivky mohly dovolit. Na pódiu jsem opravdu hodně sebevědomý.

Na konci našeho vystoupení  jsme za hlasitého aplausu seběhli na svoje místa a hrdě čekali na vyhlášení.