Chlapec, který si hrál s ohněm 5.

Tom se začal brodit sněhem. Šel stejnou cestou jako člověk před ním. Našlapoval do stejných stop a snažil se ve sněhu před sebou rozeznat, kam směřují. Tolik si přál, aby na konci těchto stop byl jeho bráška. Když došel, až k lesu, všiml si, že ty druhé stopy patřily nějakému zvířeti. Pomalu vkročil do lesa. Když se podíval nahoru do korun stromů, usoudil, že by neměl moc dělat hluk, jinak to nedopadne dobře. Pomalu lesem došel až k velké hromadě sněhu, první, co ho napadlo, bylo, jestli pod ní neleží Bill, když však viděl stopy dál, ulevilo se mu. Z druhé strany kupy si všiml, jak někdo něco vyhrabával. Uviděl ulomený černý nehet a už si byl naprosto jistý tím, že tu jeho bráška byl. Šel tudy. Ale kam? Chlapec nedokázal na tuhle otázku odpověď.  

Lesem chodil často, když  si chtěl zkrátit cestu do města. Tuhle část lesa ale nějak nepoznával. Všechny stromy mu přišly, jako by něco skrývaly. Tom byl docela už promrzlý a přál si, aby brzo došel tam, kam jeho dvojče šlo. To, co ale našel na konci své cesty, vůbec nečekal. Nenašel totiž vůbec nic. Stopy totiž náhle končily. Nepokračovaly dál. Prostě nic. Jen neposkvrněný a nedotčený sníh všude, kam jen se podíval. Nedávalo to smysl. To se opravdu jen tak vypařil? Kde je? Kde jej má hledat? Jak mu teď má říct, co k němu cítí? Proč ho tu nechal samotného?

Chlapec i přes velké  promrznutí bloudil dlouho do noci venku a procházel všechna známá místa. Byl i u několika přátel, zeptat se, jestli u nich jejich bratr není. Nikdo ale nevěděl, kdo to Bill je. Tom už byl naprosto zoufalý. Jelikož bylo již docela pozdě a začalo se smrákat, rozhodl se, že se vrátí domů. Nechtělo se mu tam. Byl totiž Štědrý den. Máma bude mít dobrou náladu a on bude první svoje Vánoce sám. Bude je slavit bez někoho, o kom věděl jen on. Bez nejdůležitějšího člověka jeho života.

Jejich dům byl nádherně  ozdoben a jemu z toho stejně nebylo do smíchu. Po otevření dveří ho do nosu trefila vůně večeře. Chtěl dveře zase tiše zavřít a dělat, že tam ani nebyl. Přesto však vkročil váhavým krokem dovnitř. Když se zul, pokračoval do kuchyně. Jeho máma seděla za stolem, před sebou teplou polévku a s úsměvem od ucha k uchu čekala na svého syna. Ten si sedl naproti ní a celý večer se snažil vypadat, že se baví. Když už bylo po večeři, řekl, že dárky nechají na ráno, že je moc unavený a rychle vyběhl do svého pokoje, kde se zamkl.  

Nechtěl uvěřit tomu, že  je opravdu jeho bratr pryč. Opřel se o dveře a svezl se podle nich na zem. Znovu se rozplakal. Chtěl, aby byl zpět. Proč mu to neřekl už ten den? Proč se tak lehko vzdal a nechal to na ráno? Kdyby znovu zaklepal, třeba by teď Bill tady byl s ním. Všechno mohlo být jinak. Bylo mu hrozně. Pomalu se doplížil až k posteli. Zhroutil se do peřin a po chvíli přemýšlení usnul.

Bylo něco kolem půlnoci, když Toma probudila zvláštní hudba. Otočil se na druhý bok a snažil se znovu usnout s přáním, aby už konečně ten zvuk přestal. Stal se však naprostý opak. Hudba ještě zesílila a jeho to donutilo vylézt z postele a přejít k oknu. Snažil se najít příčinu zvláštní hudby. Nikde nikoho neviděl. Proto se rozhodl, že půjde ven a nejde zdroj krásné melodie.  

Když šel sněhem, přišlo mu, že melodii zná, že ji již někde slyšel. Nemohl si však vzpomenou, kde ji slyšel. Nedokázal si to vůbec vybavit. Náhle si vzpomněl, odkud ji zná. Jako malý dostal on a bratr hrajícího medvěda, který hrál přesně tuhle melodii. Bolestným zjištěním pro něj ale bylo, že si už skoro nepamatuje, jak vypadala tvář jeho bratra. Dokonce začal pochybovat, že nějakého kdy měl. V chůzi nepolevoval. Hudba ho zavedla na místo, kde již dnes stál. Na místo, kde končily stopy Billa. Nyní, na místě, kde ráno nebylo nic, stály dveře. Velké kovově chladné dveře. Nemohl uvěřit svým očím. Natáhl ruku a chladného kovu se dotkl konečky prstů. Ve chvíli, kdy se jeho kůže střetla v jediném dotyku s kovem, hudba ustala. On jako by si ale neuvědomil, že všude kolem něj panuje ticho, omámeně začal přejíždět prsty do kovu před ním.

Když se konečně  dokázal odlepit pohledem od dveří, zjistil, že se čas zastavil. Vločky pacající z oblohy nedopadly a zůstaly jen tak nečině viset v prostoru kolem něho. Nevěděl, co má dělat. Zkusil dveře otevřít. Ale ač se snažil sebevíc, nešlo to. Opřel se bokem o kov a ještě jednou ze všech sil zatlačil. Náhle se ocitl v ledovém sněhu, protože dveře z ničeho nic zmizely. Ve chvíli, kdy se zvedal ze země, všiml si v dáli malého světélka. I přestože mu byla zima, vykročil místo domů směrem k onomu světélku v dáli.  

betaread: Janule