autor: Lauinka
Vůbec se nezměnila. Byla stále stejná. Všichni okolo již zestárli a nebo změnili image, ale jen ona zůstala stále stejná a krásná. Dřív ji možná chtěl, ale ne teďka. Měl Billa, a toho miloval. Zase Bill, lehce vydechl nad myšlenkou na něj. Byl tak moc daleko od něj, ale přesto stále u něj. Alespoň myšlenkami.
Tom se s Kamilou rozloučil. Domluvili se na večer, že společně zajdou se podívat, jak to teďka všechno vypadá. Tom byl nervózní už teďka, cítil nějaký podraz, že se něco stane nebo pokazí. Že na něj přijdou a že koupí další kulku. Kdyby neměl Billa, snad by to ani tolik neřešil, ale on tu pro něj chtěl být. Přivřel oči, když se pomalu loudal domů. Nechtělo se mu, zase tam na něj čekala samota a ticho. Stále měl obavy z toho, do čeho se to pustil, ale věděl, že jiná možnost ani není. Musel to udělat a rychle.Tak rychle, jak jen to půjde. Ten policista se mu vůbec nelíbil. Už možná jen proto, že měl jeho lásku tak blízko sebe. On nemohl. Byl to velice těžký pocit.
Vše jej již bolelo z toho věčného přemýšlení. O vyčerpanosti jeho těla ani nemluvě. Kdy vůbec naposledy jedl? Nepamatoval si. Ztěžka dosedl do křesla a vydechl. Podíval se znovu na fotku, spíše útržek z ní, kde měl svého milovaného bratříčka. Tolik let to trvalo a rodiče jim lhali. Jak mohli být tak krutí a nelítostní? Nikdy to nepochopí, nikdy. Jeho pěst pod náporem zlosti udeřila do stolu. Až jej zabolely klouby. Nikdy si na svoje žití nijak nestěžoval, prostě si zvykl. Neměl se zase tak strašně špatně, ale stále cítil, jako by jeho srdce bylo neúplné. Jak by také mohlo, když bylo rozťato ve dví a druhá polovička si létala někde po světě.
Zlobil se na sebe. Jak mohl nenávidět bratra a chtít se mu pomstít? Vždyť oba byli malí. Co mohl malý kluk, jímž tehdy byl, udělat proti rozhodnutí rodičů? Jak se asi mohl bránit? Vždyť on ani nevěděl, co se děje. Lhali mu stejně jako jemu samotnému. Nenáviděl matku, ale v hloubi srdce ji nadevšechno miloval. Tak moc, jak jen dítě může svoji matku milovat. Již dávno jí to všechno odpustil, ale bylo to těžké. Nechápal její jednání, ale chtěl tohle všechno už konečně smazat. Mohli být zase všichni šťastní. Ale to se už bohužel nepodaří. Matku zabili, jak správně tušil.
Ještě chvíli takhle koukal do prázdna. Nakonec se přinutil vstát. Chtěl s ní mluvit, musel. Sebral se a co nejrychleji jel na městský hřbitov. Koupil po cestě rudé růže jako krev. Musel se ptát, kde její hrob leží. Bohužel za těchto okolností nikdo nemohl jít na pohřeb. Nešlo to. Bylo to až příliš nebezpečné pro oba dva. Pomalu šel po chodníčku sypaném kamením. Jeho oči těkaly ze strany na stranu. Musel uznat, že hroby zde ležící, byly dokonale zdobeny a bylo vidět, že nejsou zanedbány. Možná, že se i zastyděl nad myšlenkou, že ani své vlastní matce nemohl jít v průvodu na věčnost. Chtěl jí ještě tolik toho říct. Avšak slova vyřčena, pro ni navždy zůstanou jen němá.
Na konci dlouhé řady, jež se zdála být nekonečná, spatřil krásný náhrobek. Těžká ironie. Byl by snad i přenádherný, nebýt jeho matky. Chvíli jen mlčky stál a díval se. Snažil se zachytit každičký milimetr a sám nevěděl proč. Fotka zde ještě nevisela a možná za to byl i rád. Kytici držíc ve své ruce pevněji stiskl. Cítil, jak mu žaludek udělal salto a jemu najednou bylo tak špatně. Zle z toho všeho. Ze situace, které teďka hleděl hluboko a zpříma do tváře. Bestiální realitě, která se nedá zastavit.
Najednou cítil, jak jej na rukou svědí a pálí zbytky střelného prachu, jenž se sesypal na jeho ruce při výstřelu na Andrease. Cítil krev, která jako silná kyselina se zažírala do jeho kůže a leptala jeho tkáně. Cítil v plicích všechen dusivý dým z cigaret, které se staly jeho neřestí. Všechny drogy, které kdy zkusil, začínaly působit najednou. Měl pocit, že omdlí. Musel zhluboka dýchat, aby to ustál. Nikde v okolí nebylo ani nohy vidět. Vydechl a sedl si na hrob. chvíli jen tak zíral na mramorovanou desku. Najednou nevěděl jak začít. Nepřipadal si jako blázen, teďka ne. A pak, zvedl pohled k nebesům a nadechl se.
„Mami,“ podařilo se mu vydrat s obtížemi z úst. „Tady Tom.“ Přivřel oči. Nevěděl, co říct a nebo právě naopak toho bylo tolik, že nevěděl, kde má vůbec začít.
„Jsem v pasti, jsem bezradný.“ Sklopil zase hlavu a prohlédl si kytici.
„Něco jsem ti přinesl.“ Položil růže někde doprostřed hrobu. Musel se lehce usmát.
„Víš, pamatuju si, že jsi je měla ráda. Nebo alespoň kdysi ano. Vím, že sis je dávala do pokoje a ráda nasávala jejich opojnou vůni. Sledoval jsem tě, a vždycky se ti smál, že sbíráš pyl jako včelka.“ Zasmál se ztěžka a jedna slzička se spustila z oka a dopadla na kytici.
„Mami,“ znovu hlesl. „Já tě potřebuju. Bill taky.“ Jeho ruka vyletěla k obličeji a rychle setřela další slzu koulící se po jeho tváři.
„Já to sám nezvládnu. Dávno jsme ti to všechno odpustil, chtěl jsem, abychom zase byli rodina. Ale… nepovedlo se mi to. Zklamal jsem. Ve všem. Jako bratr, jako syn a jako člověk taky.“ Cítil se najednou tak vinně. Připadal si jako v hrozné noční můře. Ale všechno byla skutečnost.
„Prosím, vrať se. Slibuju, že udělám cokoliv, jenom se vrať, prosím.“ Jeho slzy byly k nezastavení a slova dopadala na studený pomník. Tolik slov a vět, ale jen jeden hlas. Nebyl nikdo, kdo by mu odpověděl, nikdo, kdo mu dal rozhřešení. Byl tu jen on, ticho a prázdnota uvnitř.
„Vím, že mě slyšíš. Vím to. Ale to, co nevíš, je… je to, že tě mám rád, mami. Já tě mám opravdu rád.“ Tělo se otřásalo pod mohutnými vzlyky. Snažil se utišit to v sobě, ale už nemohl. Tíha celého světa dopadala na jeho bedra. Maska silného a tvrdého bosse byla tatam. Tady seděl kluk s velikým milujícím srdcem a neutišitelným žalem ze ztráty svojí blízké osoby. Čas volně plynul a on stále plakal a něco povídal do pomníku. Avšak ani teď nikdo neodpovídal. Jen někde v dáli bylo slyšet mňoukání koček nebo zapískání nějakého z ptáčků. Jinak nic, jen ticho.
„Jestli je tohle zkouška, jestli je tohle jediná věc, jak to všechno můžu napravit, udělám to. Já to udělám, mami. Udělám to kvůli tobě a kvůli Billovi. Kvůli klidu v mojí duši. Nikdy nezapomenu. Miluju tě.“ Naposledy semkl tvrdě rty. Vstal a vydal se po kameninové cestičce zase zpátky. Jeho kroky nebyly již tak vratké a pomalé, ale jisté a rychlé. Doslova utíkal a míjel všechny krásné pomníky kolem.
autor: Lauinka
betaread: Janule
Tohle není možné, jak mi mohlo něco takového uniknout? Je to úplně stejný případ jako se Skrytou vášní, kde jsem taky doháněla děj, protože jsem přišla na blog hodně pozdě a která je teď pro mě srdeční záležitostí a "drogou".
U této povídky, o které jsem netušila,stačí vědět 2 věci, abych byla jasně přesvědčená o tom,začít příběh číst. Stačí vědět, že autorem je LAUINKA – tohle mluví za vše (má oblíbená autorka). Milá Lauí, miluju tvůj styl psaní, tvé přívlastky, to, jak popisuješ emoce postav. A další, co mě ubezpečilo o tom, najít si začátek povídky a dohnat děj, byla věta: "…pod tou nejtvrdší skořápkou byl ten milující něžný Tom."
Stačí si přečíst o Tommyho medovém hlase, jeho polibcích, Billových hebkých polštářcích, jak poslouchal tlukot Tommyho srdce, které začalo bít jen pro Billa. Nemohlo chybět moře té nejjemnější čokolády jako popis očí…♥
Takže se svým komentářem, který bude "k věci", se určitě přihlásím příště, až doženu veškerý děj a už se opravdu nemůžu dočkat. Takže mi, Lauinko, pro dnešek promiň, že nepíšu k věci, prosím…
Už jdu číst!♥
Oh no páni, tak jsem opět unešena… xDDD já nevím, jak ty to děláš,ale tohle je vážně strašně hezký.. tvoje komentáře jsou naprosto luxuní, jinými slovy to ani nelze vystihnout.Takže moc dkuju a vůbec se neomlouvej..:)
Já jsem si myslela, že s touhle povídkou už je definitivně amen, vždyť poslední díl se tady objevil před půl rokem.
A vida, na Štědrý den tu máme nový díl, díky Ježíšku =)
Tenhle díl byl opravdu krásný, všechen ten Tomův stesk a lítost z něho vyletěly na hřbitově u hrobu jeho matky, to byla nádherná chvíle, kdy si Tom uvědomil svoji bezmoc a opuštěnost…to jsi napsala fatasticky ♥
Moc se těším na příští díl a doufám, že tady teď povídka bude častěji =)♥