autor: Catherine
„Počkat… Ty, se s někým vyspíš, když já budu umět matiku? Ty? Věčnej panic?“ dusil Bill smích a kousal se do rtu, aby nevybouchnul nahlas.
„Slyšel si, ne? Takže… Uzavřeme sázku. Pokud budeš za měsíc dobrej v matice, já někoho ohnu, platí?“ Tom natáhl ruku ke svému dvojčeti.
„Yeah. Platí,“ pokrčil černovlásek rameny a bratrovu nabízenou ruku stisknul.
***
„Příklad nám půjde vypočítat… Třeba Bill. Příklady byly v domácím úkolu, tudíž, bys to měl zvládnout, viď?“ ušklíbnula se stará profesorka a otevřela klasifikační sešit. Posadila se ke katedře a pozorovala lavici, ve které seděli bratři Kaulitzové.
„Tak se ukaž, bráško. Vzpomeň si na tu polohu a vypočítej to,“ pousmál se Tom a poplácal mladší dvojče po zádech. Povzbudivě se usmíval.
„Dobře,“ vydechnul Bill a zvednul se. Upravil si kalhoty a pomalým krokem se blížil k tabuli, na které byl napsaný příklad.
„Bille, ty umíš taky něco jiného než šukat?“ ozvalo se ze zadní lavice. Bill se nechtěl nechat vytočit, ale otočil se. Zajímalo ho, kdo to byl. Nakrčil obočí.
„Yeah, Maxi. Ty neumíš ani šukat, takže nezáviď,“ pokrčil černovlásek rameny a hnědovlasému klukovi se dál nevěnoval. Pyšně zvedl hlavu. Byl rád, když mohl někomu srazit sebevědomí.
„Bille, tohle možná nebylo nutné, viď? Máme matematiku, ne biologii,“ zastala se Maxe učitelka a postavila se. Příklad z tabule smazala a otevřela sbírku. Napsala tam těžší.
„Cože?!? Děláte si ze mě srandu?“ vykulil Bill pečlivě namalované oči a prohlížel si dlouhý příklad.
„Ne. Nemáš mít nemístné poznámky. Tohle jsme probírali minulý měsíc. Měl bys to zvládnout,“ pokrčila profesorka rameny a posadila se.
„V tom případě mají ostatní volno. Tohle nevypočítám ani do konce hodiny,“ odseknul Bill a na tabuli psal nesmyslné vzorečky.
***
„Bille, tohle bylo opravdu nutné? Nemohl ses k ní chovat alespoň trošku slušně?“ zazvonilo na konec hodiny a Bill se vrátil do lavice. Byl celý bílý od křídového prachu. Tabule byla celá počmáraná nesmyslnými vzorci. Správný výsledek ale chyběl.
„Slušně? Tome, ona mi dala úplně jinej příklad!“ zvýšil Bill bezdůvodně hlas. Opět chytal pomalu amok. Jako pokaždé, když nebylo podle něj.
„Má na to právo. Je to učitelka,“ vydechnul Tom a zvednul se ze židle.
„Kam jdeš, Tome?“ vytáhl Bill obočí.
„Ven. Nemám v plánu poslouchat tvé hysterické záchvaty, bráško,“ pokrčil dredáček rameny a odešel ze třídy.
Bill jen naprázdno otevřel pusu a zakroutil hlavou. Chystal se zvednout, ale bylo mu v tom zabráněno.
„Bille, Bille…“ pousmál se Andreas a namotal si na prst pramen černovláskovo vlasů.
„Co chceš?“ štěknul Bill nervně, aniž by se na blonďáka otočil.
„No… Já nevím. Mohli bychom dokončit to, co jsme včera začali, hm? Je velká přestávka… Řekl bych, že se potřebuješ odreagovat,“ blonďatý kluk sjel rukou pomalu po Billově plochém bříšku až ke kalhotám. Provokativně zatahal za pásek a naklonil se k Billovu uchu. Něžně mu mezi zuby skousnul lalůček.
„Tak dobře. Mohli bychom,“ provokativně se Bill usmál a zvedl se ze židle. Andrease vytáhl za tričko.
„Ale jdeme na hazjly. Nebudu šukat tady přede všema,“ pustil Bill Andrease a šel ke dveřím. Před třídou na blonďáka počkal a společně se vydali na konec chodby.
***
„Umh, yeah, Andy, jo,“ sténal Bill a klouzal po desce dveří v jedné z kabinek. Měl přivřené oči a němě otevřená ústa, ze kterých jen vycházely steny, které tlumily Andyho dravé polibky.
„Takhle se ti to líbí?“ ušklíbnul se blonďák a do úzkého těla přirazil.
„Jo. Takhle. Moc,“ vydechnul černovlásek a zatnul do blonďákových ramen pěstěné nehty. Oba chlapci naráz zasténali. Ani jednoho nezajímali ostatní lidé. Neřešili je.
Velké, vchodové dveře se rozrazily. Stál v nich Tom. Když ale slyšel bratrovy steny, ihned je zavřel. Zavrčel. Bill byl nepoučitelný.
Dredáček se párkrát nadechnul a vydechnul. Otevřel dveře a snažil se zjistit, ze které kabinky zvuky vycházejí. U jedné se zastavil a přiložil na ni ucho.
„Máš tak dokonalé tělo,“ zasténal Andreas a s prudkým přírazem se udělal. Vyšel z Billova těla a natáhl si kalhoty.
„Yeah, já vím,“ ušklíbnul se Bill a ještě zapohyboval v klíně párkrát rukou, než také vyvrcholil. Spokojeně zamručel. Otřel si ruku do papírových kapesníčků, které spláchl do záchodu. Odemknul dveře a otevřel je.
„Konečně,“ ušklíbnul se Tom.
„Ty? Co tu děláš?“ vytáhl Bill obočí.
„Já? Představ si, že jsem chtěl vykonat potřebu. K tomu je tato místnost určená, víš?“ pokrčil dredáček rameny.
„Já taky vykonal potřebu. Tome, nemusíš mě hlídat pořád. Nejsem malé dítě. Umím se o sebe postarat,“ usmál se černovlásek. Udělal pár kroků k umyvadlům. Umyl si ruce a upravil si svůj vzhled v zrcadle.
„Myslel jsem… Ne nic. Už radši nemyslím.“ Vydechnul smutně Tom a z toalet odešel. Následoval ho jen bratrův nechápavý výraz ve tváři.
autor: Catherine
betaread: Janule
Tak tuhle povídku budu rozhodně číst, vypadá to slibně 🙂 a hlavně už sem strašně dlouho nečetla povídku, kdy Bill a Tom chodí ještě do školy
Tom jako "věčnej panic" a Bill jako věčnej nadrženec, plus představa, co z toho vzejde… noooo, moc se těšim dál 🙂
moc hezké, těším se na další díl 🙂
hmm..jak – krutý 😀 Tom ho ale nějak zvládne ;))