Lutte pour l’amour 45.

autor: LadyKay

„Wee!“ zavolám na ni, když oznámí konec kurzu. Jen co mě zahlédla, přišla na pár vteřin o řeč, jenže se pak zachovala jako profesionálka a pokračovala dál. Během toho, co nám vyprávěla něco o antickém umění, o mě ani jednou nezavadila pohledem. Nedokázal jsem se soustředit na obsah jejích slov, ani na žvatlání Mell usazené vedle mě. Po celou dobu se mi honilo hlavou, proč se ke mně chová takhle divně. Nakonec jsem usoudil, že možná nechce, abych ostatní věděli, že se známe. Počítal jsem tedy s tím, že za mnou sama od sebe přijde, až skončíme, jenže jsem se spletl. Wee sbalila svoje věci a bez jediného slova, pohledu mým směrem, opustila místnost. Je mi do breku. Nic jsem jí neprovedl a ona se ke mně chová jako k cizímu. A to mi slibovala, jak se mnou bude pořád! Lhářka jedna prolhaná! Tom má pravdu, když říká, že ženský jsou pěkný mrchy, kromě naší mámy samozřejmě. Ta je totiž výjimka!  

„Billy,“ ode dveří ke mně dolehne hlas bratra, a když se ohlédnu, spatřím jej, jak ke mně pochoduje s pusou od ucha k uchu. Neunikne mi, že dvě slečny si jej se zájmem prohlížejí, a taky se na ně hnusně zašklebím. Mají smůlu. Můj Tom má totiž oči jen pro mě. „Tak jak bylo? Dobrý? Cos vytvořil, umělče? Ukaž.“ Natáhne se po skicáku a zadívá se na můj výtvor. Wee nám nechala volnou ruku a ve zbývajícím čase jsme měli kreslit, co nás napadne. Marně jsem doufal, že se mezi námi bude procházet a dívat se, jak nám to jde. To mohla být příležitost, kdy s ní navázat hovor. Stála u okna a zamyšleně z něj hleděla ven. Zda měly její myšlenky nějakou, byť i malou spojitost se mnou, netuším. 

„Nejsem já kus?“ Zašklebí se Tom na obrázek a přidřepne si ke mně. „Lás…  Billy, co je s tebou?“

„Nic,“ zamrkám a mírně se pousměji. Pochybuji, že mi tuhle lež spolkl. Mám čím dál větší dojem, že se ve mně za dobu, co jsme spolu, naučil číst jako v otevřené knize. Dříve se mi podařilo alespoň trošku před ním svoje pocity skrývat, teď už mi to moc nejde.

„Budeš mít vrásky.“ Upozorní mě a konečky prstů přejde po mém  čele.

„Tak ať.“ Pokrčím rameny. „Pojďme domů. Prosím.“  

TOM

„Ty spíš?“ Zašeptám, kdy nakouknu do ložnice a všimnu si, že Bill leží s hlavou odvrácenou na druhou stranu.

„Ne,“ odpoví  mi rovněž šeptem a pomalinku se ke mně otočí. „Přemýšlím.“

„Můžu přemýšlet s tebou?“ Zeptám se nevinně a udělám na něj psí oči. Aniž bych čekal na svolení, lehnu si vedle a přitáhnu si ho do náruče. Něco s ním je a to „něco“ se mu muselo stát během kurzu. Když jsem totiž odcházel, byl na jeho rtech široký úsměv a jeho oči zářily štěstím. Jenže při mém návratu pro něj byl takový zaražený, zahloubaný do sebe. Ani mým pitomým vtipům se nesmál, a když jsem do něj zaryl, aby se nemračil, protože bude mít vrásky, nezačal se čertit jako obvykle, ale jen pohodil hlavou a pokrčil rameny. Přirozeně jsem do něj celou cestu domů hučel, kdo mu co provedl a ujišťoval jsem jej, že si to s ním vyřídím, ale nedostal jsem z něj nic.  

„Co jsi dělal, když  jsi na mě čekal?“ Zeptá se v momentě, kdy jsem uvažoval, jestli mám nahodit nějaké téma hovoru nebo raději mlčet.

„Co myslíš?“ Zeptám se s úsměvem a do havraních vlasů vtisknu polibek.

„Seděl jsi v autě, ničil sis plíce kouřením jedné cigarety za druhou a… To je všechno.“ Znovu mě přesvědčí o své bystrosti. Ačkoli uhodnout to nebylo moc složité. Bill mě zná až moc dobře.

„Není,“ vyvedu ho z omylu, „zapomněl jsi na to, že jsem stále kontroloval čas a nadával sám sobě, abych seděl na zadku a nešel za tebou.“

„Jsi horší jak máma.“ Vytkne mi, potlačujíc smích. Tak jsem. No a? Paradox je, že přesně tohle jsem na ní nesnášel. Ty její věčné starosti a kázání, ať na sebe dávám pozor. Opakovala mi, že to jednou poznám sám, až budu mít vlastní děti. Malinko se sekla. Strach jsem poznal dřív a ani k tomu nepotřebuji smrady, co by ze mě tahali prachy a ztrpčovali mi život. Těžko říct, zda se to dá srovnávat či nikoli, ale domnívám se, že to je něco podobného. Zabořím nos do jeho vlasů a omámen jejich vůní zavřu oči.  

VIOLETT

„Něco se ti stalo?“ Mathias položí svou dlaň na mou a starostlivě si mě prohlíží. Nejspíš se mnou chtěl probírat víkendové plány, ale dnes toho se mnou moc nepořídí. Nejsem s to se soustředit. Myšlenkami jsem nepřetržitě u Billa. Zatraceně! A to jsem si byla jistá, že se s ním jen tak nepotkám. Svět je opravdu malý a o náhody tu není nouze. Krve by se ve mně nedořezal a moje srdce vynechalo několik úderů, když se naše oči střetly. Nejprve na mě vyjeveně koukal, jako by snad spatřil ducha. Vzápětí mi ale věnoval úsměv. Takový, jenž umí jen on. A já? Dělala jsem, že ho neznám. Chovala se, jako by byl neviditelný. Nemůžu se s ním vybavovat. Chtěl by vysvětlení, proč jsem mu neodpověděla ani na jednu jedinou zprávu, co mi poslal, proč jsem utekla a ani se nerozloučila. A co bych mu měla říct? ‚Zeptej se svého bratra.‘ To ne, tím bych mu hrozně ublížila. Ale lhát mu už taky nechci. Sama sebe jsem dostala do pěkně zapeklité situace. Obviňovat z toho jen Toma, je hloupost, podíl viny na tom mám i já sama. Jenže copak jsem na začátku mohla tušit, že mu hrkne v kouli a udělá něco podobného? Chtěl po mně, abych pomohla Billovi se začlenit a začít znovu žít. A když jsem se o to snažila a měla dojem, že se mi začíná dařit, zasáhl a všechno pošlapal.

Jsem ráda, že jsem se s ním nesetkala a jsem si jistá, že mě nezahlédl. Všimla jsem si ho, když vcházel prosklenými dveřmi do budovy a tak tak jsem se stačila schovat za roh. Nestojím o setkání s ním. Hádám, že zrovna v přátelském duchu by neproběhlo. Vylekal by se a určitě by udělal další volovinu. Jakmile je Tom pod tlakem, dělá jednu botu za druhou. O tom jsem se mohla už několikrát přesvědčit na vlastní kůži.  

Vůbec netuším, co budu dělat. Prosila jsem Gerharda, aby si se mnou vyměnil kurzy. Vzala bych jeho a on na oplátku moje. Tím bych si zajistila, že bych se s Billem už nesetkala a možná by mě po čase vypustil z hlavy. Jenže jsem nepochodila. Nechtěl. Důvod, proč to pro mě nemůže udělat, mi však neprozradil. Nedovedu si tedy vůbec představit, jak bude další hodina probíhat. Kurz trvá půl roku. Šest měsíců nemůžu Billa jen tak ignorovat. To přece nejde! Dřív nebo později budu nucena s ním komunikovat a i kdybych se sebevíc snažila, nedovedu se tvářit, že se nic nestalo a že se neznáme. Chvilku se to vydržet dá, ale půl roku ne. Bojím se jen představit si, jak by náš rozhovor mohl probíhat.

„O čem jsi to mluvil?“ Optám se, když se mi konečně podaří odpoutat mysl od dvojčat.

„Že ten Tom musí  mít nějakou babu, protože to není možný.“ Začne se smát na celé kolo. „Napíšu mu a jednou nemůže, protože jde tam, podruhé už má něco domluveného s někým jiným a přeložit to nemůže, protože ten někdo je hodně důležitý. A nedávno jsem ho zahlédl s růží. Chápeš to? Tom a růže. Ten v životě nedal ženské kytku, když pominu to, že jako malý lezl přes plot a škubal kytky sousedům na zahrádce, a ty pak donesl mámě.“ Mně to tedy moc vtipné nepřipadá, jelikož mi dochází, komu ty květiny nosí a kvůli komu nemá na Mathiase čas. To je další důvod, proč se ani s jedním z nich nechci bavit. Je-li Tom do Billa skutečně zamilovaný, pak je vše v naprostém pořádku. Nehodlám se mezi ně plést a pokoušet se je rozdělit. Něco mi říká, že nikdo na světě by nedokázal Toma milovat více než Bill a chci věřit tomu, že obráceně to platí též.  

Proto by nebylo dobré, kdyby se provalilo, že se my dva známe. Ne kvůli Kaulitzi staršímu, ale kvůli mladšímu. Těžko říct, jak by se k tomu Bill postavil. Podle mě by si myslel, že jsme na něj ušili boudu, což jsme v podstatě udělali, a ani jednomu z nás by už nikdy nevěřil. Pak by zbývala jediná možnost. Musela bych vzít vinu jen na sebe, obětovat se a nedovolit, aby podezříval i Toma. Jak bych to udělala, nemám zdání, ale jiné východisko by nebylo. V žádném případě bych nechtěla, aby si Bill myslel, že Tom lásku k němu jen předstíral. Zničilo by ho to a definitivně by bratrovi zavřel srdce. Věřím však, že to Tom nedělá a jeho city jsou upřímné.  

BILL

„Bille?“ Někdo zaklapne laptop v mém klíně, do nějž dlouhé minuty zírám a snažím se přijít na to, proč mi Weeino skutečné jméno zní tak povědomě. Vzhlédnu k Tomovi, který nade mnou stojí a má ze mě zase ohromnou srandu. Horko těžko potlačuje smích, cukají mu koutky a myslím, že to nebude dlouho trvat a začne se řehtat naplno.

„Hm?“ Pokusím se otevřít laptop, ale přitiskne mi na něj dlaň, čímž  mi v tom zabrání. 

„Zabavuje se.“ Drze mi jej sebere a odnese pryč. „Čučíš do toho a vůbec mě neposloucháš.“

„A ty jsi mi něco říkal?“ Zakroutím užasle hlavou. Asi mi uniklo, že na mě mluvil. Beztak zase kecá a dělá ze mě troubu. To by mu bylo víc než podobné. 

„Jo, asi čtvrt hodiny ti tu vyprávím, že jsem narazil na internetu na stránky jedné  firmy, kde hledají někoho na místo grafika a že s tebou potřebuji o něčem mluvit.“ Řekne dotčeným hlasem. Vzápětí mi začne ale líčit, jak úžasné to pracovní místo je.

„Tak tam zavolej a domluv si pohovor, ne?“ Následuje další zavrtění hlavou, tentokrát nechápavé. Přesně tohle je práce, kterou celou dobu hledá a najednou váhá?

„Problém je ten, že je to až v Hannoveru.“ Hlesne a jeho tvář, která  zářila během líčení nadšením, posmutní. Tak v tomhle je háček. Ale neřešitelný problém to není. Řešení  je vlastně prosté. 

„Zavolej tam.“

„Bille, je to strašně  daleko. Museli bychom se stěhovat.“ Když použije množné  číslo, pousměji se. Jsme pár, opravdový pár, který  spolu řeší naprosto vše. Od nepodstatných věcí po ty důležité. Proto se mnou Tom o tom mluví. Chce vědět moje stanovisko. Je to od něj milé. Kdyby byl sobec a nebral náš vztah nikterak vážně, zavolal by tam a možná by mi to oznámil, až by měl místo jisté. Takhle mi dává najevo, že je můj názor pro něj důležitý a že mu na mně záleží. Kdyby měl volit mezi mnou a prací svých snů, jsem si naprosto jistý, že by si vybral mě.  

„Tak bychom se přestěhovali, no.“ Sice je to docela zásadní rozhodnutí, ale člověk občas přesně taková musí udělat, chce-li něčeho dosáhnout. A já rozhodně nebudu tím, kdo jej bude brzdit. Mně je jedno, kde budeme. Hlavní je, že budeme spolu.

„Ty bys se mnou odjel?“ Překvapeně na mě mrká a pomalu si ke mně klekne.

„S tebou kamkoli.“ Pohladím ho po tváři, čímž si nejprve vysloužím úsměv a vzápětí i polibek. Když se od něj odtáhnu, začnu si prohlížet jeho tvář. Jeho řasy se lehounce třepotají a na rtech se usadil spokojený úsměv. Něžně jej uchopím za hlavu a ústa přitisknu na jeho čelo. Tomovy paže se následně ovinou kolem mého pasu, konečně otevře víčka, krátce ke mně vzhlédne a uchopí moje ruce. Sleduji, jak mi něco říká, ale neslyším ani slovo. Moje myšlenky se začínají stáčet k někomu jinému.  

„Co se mračíš?“ Cvrnkne mě do nosu. Nesnáším, když mi to dělá. Zlobil mě tím už jako malého kluka a nejspíš s tím nehodlá  nikdy přestat. Pokaždé se mi smál, když jsem nos nakrčil a začal jsem se vztekat, ať mě nechá být. Vysloužil jsem si tím akorát smích z jeho hrdla. Nejinak je tomu i dnes.

„Kdo?“ Vykulím na něj oči.

„Já asi. Ty. Kdo jinej?“

„Jde o to, že zítra mám jít tam.„

„Tobě se tam nelíbí? Billy, jestli tam hodláš chodit jen proto, že jsem to zaplatil a nebaví tě to, tak to vypusť z hlavy. Nechceš tam? Fajn. Nemusíš.“ Vzápětí začne s tím, že na mně poznal, že se mnou něco je, už v momentě, kdy mě vyzvedával. Znovu mě ubezpečí, že nemusím jít tam, kde se necítím dobře, a že se na mě zlobit nebude.

„Nejde o to, že by mě  to nebavilo. Jsem rád, že tam můžu být. Ale já… Potkal jsem tam…“ 

„Koho?“ Tom potřese hlavou a visí na mně pohledem. Zvažuji, zda mu říct pravdu nebo to zakecat. Vždy, když jsem se o ní zmínil, začal se chovat divně. Nepadla mu do oka a nejspíš je na ni naštvaný za to, že se na mě vybodla a vůbec se mi neozvala. Nedokážu odhadnout, jak se bude chovat teď.

„Wee.“ Pípnu a zahledím se mu očí, v nichž vidím jen jediné. Naprosté zděšení.