autor: Áďa
Bill strašlivě zblednul, ale snažil se udržet se aspoň při vědomí, dřív, než se ho zmocní kolaps. Tom ho naštěstí už postavil zpět na zem, i tak to ale pro něj bylo těžké. Odklopýtal ke zdi, o kterou se ztěžka opřel, a pak se na Toma podíval. Třeba se jenom přeřekl, nebo to myslel úplně jinak, než to vyznělo, na to byl Tom expert… Třeba to nebude to, co si Bill pod tou větou představil. Nemůže přece…
Tom si vzápětí uvědomil, že to na Billa nejspíš vychrlil až moc dramaticky. Asi to měl řešit klidněji. Pokusil se ho obejmout, ale Bill ho křečovitě chytil za ruku.
„Tomi… jak…. jak jsi to myslel? Ty… a dítě…“
Hlas se mu přitom chvěl jako skoro nikdy a hlasivky nabraly tak tichý a tak vysoký tón, že by podle nich snad i zvládli lovit netopýři.
A Tom se totálně zarazil a znovu ho místo euforie z toho, jak to všechno dokonale vyřešil, začaly ovládat hluboké výčitky. Nedokázal čelit tomu naléhavému pohledu. Uhnul pohledem, ale pak se zhluboka nadechl a odhodlaně se Billovi podíval do očí. Nemělo smysl kroužit kolem horké kaše, když se stejně spálí tak jako tak. Jestli už to bude víc nebo míň, na tom už nesejde…
„Bille…“
Bill zalapal po dechu. Když mu řekl normálně, žádný Billí nebo tak nějak, ale Bille, vždycky to znamenalo, že půjde o vážnou věc. Tázavě se na něj podíval a přitom se mu začalo chvět i celé tělo.
„Bille, já… jak se v létě stalo to… tamto, víš co,“ šeptnul Tom. Nechtěl tu událost připomínat nahlas, protože i skoro s půlročním odstupem to bylo pro oba pořád ještě příliš zraňující. Bill sotva znatelně kývl. „Tak… mi teď volala… že čekáme dítě,“ šeptnul.
V místnosti by bylo slyšet, kdyby spadnul na zem špendlík, jak hluboké, a přitom tíživé a drtivé ticho nastalo. Tom rozpačitě začal na místě přešlapovat a Billovi se z tváře začaly vytrácet i ty poslední ubohé zbytečky barvy, co tam ještě měl.
„A seš… seš si jistej, že – „
„Jo, je to moje,“ dopověděl Tom za něj nevyřčenou otázku. „Jsem jedinej, s kým spala takovým způsobem, aby z toho něco mohlo vzniknout. Říkala mi to.“
Bill se i přes veškerou přicházející slabost podíval na bratra jako na úplnýho dementa.
„A ty jí jako věříš, jo? Když víš, co to je zač – „
„Bille, tentokrát mluvila vážně!“ přerušil ho Tom. „Bylo to poznat! A říkala, že jestli se do týdne neozvu, tak… tak zabije moje dítě!“
Nehnul se z místa, ale z očí se mu začaly proudem řinout slzy.
„Já…
já nemůžu dopustit, aby ho zabila… Je teď na to sama… bejvalej i rodiče se na ni vykašlali… docházej jí prachy… a má nervy v hajzlu… Musím tam přijet, jinak půjde na potrat! Ale myslel… myslel jsem, že bys mohl jet… taky…“
já nemůžu dopustit, aby ho zabila… Je teď na to sama… bejvalej i rodiče se na ni vykašlali… docházej jí prachy… a má nervy v hajzlu… Musím tam přijet, jinak půjde na potrat! Ale myslel… myslel jsem, že bys mohl jet… taky…“
„A co bych tam asi tak dělal?“ zasyčel Bill znenadání tak jeduplným hlasem, až Tom couvnul. „Podával
vám čistý plínky na přebalování? Vázal kolem krku bryndáky, míchal sunary?“
vám čistý plínky na přebalování? Vázal kolem krku bryndáky, míchal sunary?“
Jeho hlas se slovo od slova zvyšoval a zvyšoval, až to skoro znělo jako blížící se bouře.
Na okamžik se odmlčel, ale pak pokračoval, z očí mu přitom sálalo naprosté zoufalství.
„To, že má nervy v hajzlu ona, to je v pořádku, že? Ale že je budu mít v hajzlu já, až se budu koukat na to, jak vás ten spratek dá dohromady a vy budete plánovat svatbu a možná ještě další dítě… to už tě nezajímá, viď? A já myslel… že už budeme navždy spolu!“ zakvílel zoufale.
„Ale Bille, já-„
„Nic mi nevysvětluj!“ vřískl Bill. „Jeď si za ní… teď hned… a o mě se zajímat nemusíš… copak jsem byl kdy pro tebe víc než jenom bratr nebo prdel, do kterýs ho mohl strkat, aniž by hrozilo, že otěhotním?“
Otočil se na podpatku a nešťastně se rozběhl do ložnice, kde sebou praštil na postel. Zabořil hlavu do polštáře a jeho tělo se začalo otřásat čím dál tím většími vzlyky. Nedokázal to rozdýchat. Jak mu Tom mohl tohle udělat? Zase ho zradil. A zase tím nejbolestivějším způsobem. Jenže když se to stalo poprvé, byla možnost, byť mizivá (která se nakonec splnila), že se ještě někdy potkají a začnou spolu znova od začátku. Jenomže teď? Teď spěl celý scénář v Billově hlavě jenom k jedinému závěru. K tomu, v němž viděl z Toma a Katy šťastnou rodinu s několika dětmi… a on bude stát tiše stranou, oddaně čekajíc na Toma, doufajíc, že se kdy stane zázrak a oni se rozejdou, a Tom se snad k němu někdy jednou zase vrátí…
Rozplakal se ještě víc, nevnímajíc, jak se mu Daimon snaží čumáčkem šťouchat do obličeje a slízávat jazýčkem pánečkovy slzy. S hlavou plnou těch nejnešťastnějších myšlenek a pocitů typu Proč zase já se propadnul do neklidného spánku…
Tom sklíčeně seděl u kuchyňského stolu. Neuvěřitelně ho to všechno trápilo. Nechtěl Billovi ublížit. Jenže copak mohl jednat jinak? Kdo by, když má možnost to nějak ovlivnit, nechal zemřít své dítě? Vždyť to nemusí být, a ani nebude, zdaleka tak dramatický, jak to na něj vychrlil Bill! Žádná svatba, žádné další děti. Teď se prostě o Katy i to maličké postará, a až se to narodí, tak si špunta odveze sem domů. Katy přece říkala, že děti ještě nechce… a tady mu udělají nový, krásný domov. Postarají se o to, aby to maličké prožilo báječné dětství.
A co teprve Simone a Gordon? Jejich mamka sice akceptovala, že jsou kluci spolu, ale trošku ji trápilo, že se od nich nedočká vnoučat. Mohla to maskovat jak chtěla, ale vždycky to Bill i Tom dovedli poznat, že v ní hlodá ten maličký smutný červíček, i když to jinak svým synům z celého srdce přála, když už to byla dobrovolná volba jich obou. A když se Tom vrátí z Ameriky i s malým miminkem, tak jí to aspoň trošku vykompenzujou!
Začalo ho v duchu zajímat, co komu kdy provedl tak strašného, že za to dostal takovýhle trest. Když neublíží jedné straně, ublíží té druhé. Obě strany dohromady jsou prozatím naprosto neslučitelné v tom, že by spolu kdy mohly vycházet… a on musí zvládnout obě dvě. Bože, proč je jenom ten život tak komplikovaný?
Otočil se, když za sebou slyšel kroky. Až když ve dveřích spatřil rozespalého Billa s opuchlýma očima, uvědomil si, že musel u stolu nejspíš prosedět několik hodin.
„Billí, já…“
„Kdy letíme?“ šeptnul tiše Bill.
Tom na něj vykulil oči. Znamenalo to snad, ta Billova otázka, že by se jeho dvojče… nezlobilo? Nebo zlobilo, ale dovedlo to překonat?
„Jak – jak to myslíš – „
„Ptám se, kdy letíme,“ zopakoval Bill tichým hlasem svou otázku a došel až k lednici. Vytáhnul láhev whisky, skleničku pro sebe a dal si pořádnýho hlta. Polknul a nalil si znova.
„Billí, ty… ty bys opravdu letěl… se mnou?“ zeptal se Tom rozechvěle.
Bill sotva stěží viditelně přikývnul.
„Víš… došlo mi.. nemohl jsi za to,“ šeptnul tiše a ač se snažil mluvit přesvědčivě, chvěly se mu trochu rty. „Nemohl jsi předvídat, že to dopadne takhle… v opilosti člověk na takový věci, jako je ochrana, nemyslí,“ kníknul nešťastně. „Ale já… já tě nechci ztratit… nechci tě ZASE ztratit… Tomi, já tě miluju,“ vyjekl zoufale a po tvářích se mu rozkutálely slzy.
Než si je ale stihnul začít otírat, ztratil se v Tomově křečovitém objetí.
„Billí… já… seš takový zlatíčko… ty… nenechals mě v tom… miláčku… bráško můj milovanej…“
Tom se zajíkal v slzách snad ještě víc než Bill. Byl neuvěřitelně dojatý z toho, že se Bill rozhodl tam jet s ním. Byl mu za to nehorázně vděčný. Aby pravdu přiznal, měl docela bobky tam jet sám. Teď, když věděl, že s ním jeho dvojče pojede, se mu to najednou zdálo aspoň o něco maličko růžovější, než ještě před chvílí…
„Billí, já… já…“
Billovi to nedalo a i přes svůj hluboký niterní smutek se musel pousmát. Intuitivně vycítil, jak mu je Tom neuvěřitelně vděčný a ten pocit na chvíli zahnal všechen pocit zrazenosti. Do žil, které měl za posledních pár minut jako z ledu, se mu vléval příjemně hřejivý pocit, že takhle je to správně. Lepší, než kdyby trucoval a nechal ho odjet samotného. Vždyť tam vlastně budou spolu. Tom určitě s Katy nebude trávit víc času, než bude nezbytně nutné, a spíš to, kromě tohohle přitěžujícího nuceného zpestření, které budou muset skousnout, pro ně bude, dá se říct, takový výlet. A na konci toho všeho s sebou přivezou domů miminko… Jejich maminka bude šťastná, že bude mít vnoučátko. A on bude vlastně strejda! Strejda Bill…
Musel se rozesmát nad tím, jak vtipně mu to znělo. Pod tímhle označením by si představil vytlemenýho, trošku šiblýho čtyřicátníka. A ne skoro dvaadvacetiletýho modela, jakým byl on…
Jak tak nad tím přemýšlel, byl si najednou čím dál jistější, že to byl správný nápad, místo trucování Toma raději podporovat. Vždyť to jednak nikdo nemohl předvídat… a jednak… bude nutit vlastního bratra, aby kvůli němu riskoval život svého budoucího dítěte? Musel si přiznat, že kdyby mu to Tom neřekl a pak by jen prohlásil, že Katy šla na potrat a on tomu nezabránil jen pro jejich vlastní štěstí, tak by mu to asi měl hodně za zlé.
No, co nadělat. Komplikace se objevily, projevily… a jim nezbylo, než tomu nějak čelit, ať už každý sám nebo spolu. Rozhodli se pro tu druhou možnost. Vždyť spolu jsou mnohem silnější a mnohem víc toho spolu zvládnou a vydrží.
Ale zvládnou a vydrží i další velkou léčku osudu, kterou na ně jejich budoucnost chystá a která vůbec nevypadá dobře? To je zatím ve hvězdách…
autor: Áďa
betaread: Janule
Tohle bylo úžasné!!♥
Billova první reakce byla naprosto normální, tomu nejde nic vyčítat. Ale to, jak se s celou věcí vyrovnal a hlavně, jak se rozhodl Toma podpořit, to je krásné, obdivuju ho, já sama bych to asi nedokázala…
Je vidět, že má Toma opravdu rád =)♥
Jenom si myslím, že si to oba malují moc růžově, mě, na rozdíl od nich je naprosto jasné, že Katy jim dítě nedá, naopak, bude se snažit získat Toma a utáhnout ho právě na dítě, takové to vydírání ve stylu: chceš být s děckem, budeš se mnou =(
Docela je lituju, až se seznámí s krutou realitou…ještě, že Billovi zůstane aspoň Daimon…
Tommy, sundej si už ty růžové brýle, ano? Prosím!
Samozřejmě, že mi bylo líto obou. Jednak Billa, což jsem už od minulé kapitoly čekala a bála se, jak vše vezme (i když, toho spratka a připomínání svého pozadí – to si odpustit mohl, nemusel to přeci dělat…). A jednak mi bylo líto i Tommyho, když plakal (pochopila jsem dobře, že ty slzy byly Tommyho? Myslím, že ano…)
Daimon a jeho čumáček, jako by Billa utěšoval a povzbuzoval. To byl krásný okamžik. Pejsci mají tak citlivou dušičku…♥ Billovo rozhodnutí a hlavně jeho síla je obdivuhodná!
Jen by mě zajímalo, jak přišel Tommy na to, že Katy dítě nechce. Která máma by nechtěla své dítě? Tak může uvažovat jen malý děcko nebo chlap… Tommy, ty budeš ještě pořádně překvapený.
A Ádi, tou poslední větou jsi mě tedy pořádně polekala. Třesu se strachem, co na kluky chystáš. Bojíííím!
To bylo krásné. Strašně se mi tahle povídka líbí.V každém díle se vždy dozvím něco nového a je to tak krásně napsané.
Díky bohu, že Bill to vzal dobře. Už jsem se připravovala na to, že tam bude nějaká velká hádky a oni zase nebudou spolu a Tom pak z žalu tůstane s Katy. Brr mám někdy divné představy. Každopádně tohle bylo daleko lepší. Ještě uvidíe, jak to bude pokračovat dál. Hlavně, ať jsu kluci spolu a mimčo si s Katy můžou půjčovat, kdyby byla proti, aby si ho odvezli s sebou. Vždycky je nějaké dobré řešení. 🙂