autor: Bubbly
S každou další vteřinou mě bolest uvnitř rvala víc a víc. Cítil jsem díru uprostřed hrudi. Díru, jejíž rozedrané okraje krvácely a rozšiřovaly se. S každým úderem minuty byla větší a větší. A bude narůstat tak dlouho, dokud Tom neotevře oči, nebo dokud se neutopím ve vlastních slzách.
Oči mě pálily, rty se mi třásly, nehty jsem si zarýval do dlaní. Dívat se na tu zuboženou rozbitou tvář mi ubližovalo. Vteřiny se vlekly, pomalu se měnily v minuty, které přecházely v hodiny. Ty trvaly stejně jako dny. Cvaknutí vteřiny znamenalo další slzy nevědomosti. Jak dlouho to bude trvat? Jak dlouho už je v bezvědomí? Probudí se vůbec? Hryzal jsem se do rtu, abych zadržel hlasité vzlykání. Díra uvnitř mě samého se znovu zvětšila, cítil jsem ji. Trhala mě vejpůl.
Upřeně jsem sledoval jeho obličej, když se mu zachvěla víčka, řasy se zatřepotaly jako křídla kolibříka. Trhaný nádech mu nadzdvihl hrudník a pak ho nechal s výdechem klesnout. Zamrkal jsem, abych rozehnal slzy, dech se mi zadrhl v krku. Dychtivě jsem očekával, jestli se probere.
Trvalo to, ale podíval se na mě. Chvíli mžoural, jako kdyby mě nemohl poznat, ale jakmile mě spatřil, oddychl si. Vypadalo to, že se jeho neklidná tvář stáhla do naprostého uvolnění. Zase zavřel oči, nic neřekl. Chvíli vypadal, že usne, ale pak si mě znovu začal prohlížet.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se ochraptělým hlasem a dotkl se mojí červené tváře. Vlastně už si ani nepamatuju, že mě jeden z nich uhodil, až jsem v mdlobách skončil na podlaze. Nebylo to důležité, rozhodně ne teď.
Přikývl jsem. „Jak ti je?“ stáhl jsem obočí, když zasyčel bolestí.
„Už jsem zažil i horší,“ odpověděl.
Čím déle jsem se na něho díval, tím horší to bylo. Slzy se mi znovu nadraly do očí jako přílivová vlna, vzlykání jsem neudržel za zuby. Ať jsem se snažil sebevíc, strach musel jít nějakým způsobem ven, jinak bych v něm umřel.
Tom nahmatal moji ruku a tiskl mi prsty. „Je to v pořádku, Bille, nic mi není. Všechno je v pořádku,“ snažil se mě šeptem uklidnit.
Vzlykl jsem hlasitěji, než bylo nutné. „Strašně jsem se bál.“
„Já vím,“ pokýval Tom hlavou a natáhl ke mně druhou ruku, jako kdyby mě chtěl obejmout. „Pojď ke mně.“
S co největší opatrností jsem si lehl k němu, obličej jsem zavrtal do kůže na jeho hrudníku. A v ten okamžik, kdy jsem ucítil bít jeho srdce, jsem se rozplakal znovu, hlasitě a srdceryvně. Tom mě hladil po vlasech a pomalu mi šeptal nějaká slova. Nerozuměl jsem mu přes hlasitý pláč, ale uklidňoval jsem se pocitem, že je u mě a v pořádku.
„Neplakej, Bille,“ šeptal měkce. „Už bylo dost slz.“
Zvedl jsem k němu oči a nadechl jsem se. „BJ říkal, že je řada na mně.“
Tom si pohrával s pramenem mých vlasů. „Nedostane se k tobě tak blízko. To mu nedovolím, neboj se.“
Znovu jsem se zadíval do jeho kůže a ze všech sil jsem polykal poslední zbytky zoufalství. Tomova kůže příjemně hřála, objímal mě, konejšil mě, jako kdyby mu na mně záleželo víc, než prozatím přiznal. Ta otázka, jestli tomu tak je, se mi zavrtala hluboko do mysli a hryzala mi svědomí. Proč mě tak důvěrně laskal a dotýkal se mě? Kvůli tomu, že mě chce chránit, nebo že potřebuje sex? Miluje mě?
Zakroutil jsem hlavou. Ne, není možné, aby mě miloval. Tohle není pohádka a Tom není žádný princ. Ale není to ani lump a podvodník. Kdyby to pohádka přece jenom byla, já bych musel být princezna, Tom rytíř a BJ stohlavá saň.
Tom mi dvěma prsty zvedl bradu a zadíval se mi do očí. Několik úderů srdce se nic nedělo. Pak se ke mně sklonil a opatrně mě políbil. Nehleděl na to, jak moc ho bolí rozbitý obličej, věnoval se jen mně, na sebe nebral ohledy. Ale já jsem je na něho musel brát. Mírně jsem ho odstrčil.
„Co se děje?“
„Jsi zraněný,“ podotkl jsem.
„Nebolí to,“ snažil se mě přesvědčit.
Vydechl jsem. „Proč tohle děláš, Tome?“ Ta otázka mi z úst vyklouzla dřív, než jsem ji stihl zastavit.
Tomova odpověď byla pohotová jako výstřel z pistole. „Zamiloval jsem se do tebe.“
Zalapal jsem po dechu, jako kdyby mě někdo škrtil, na vteřinu jsem měl černo před očima a srdce se mi zastavilo. Řekl to doopravdy, nebo se mi to jenom zdálo? Prosím bože, že to není pravda, prosím, že to není pravda! „Tome,“ vyslovil jsem jeho jméno, ale to bylo všechno, co jsem ze sebe dokázal vydat.
„Nechci od tebe nic slyšet, Bille. Jen mi něco slib,“ přimhouřil oči.
„Co?“ zvedl jsem obočí a pohled jsem mu trpělivě oplácel.
„Až tohle všechno skončí, vrátíš se domů. A bez odmlouvání.“
To byla druhá rána pod pás. Jak mi může naznačit, že mě miluje a pak se mě snažit zbavit? Tohle nedávalo smysl. Pro něho to nejspíš jistý smysl mělo, ale pro mě ho postrádalo.
„Bille, slib mi to!“ Jeho hlas zesílil.
Zakroutil jsem hlavou. „Nemůžu.“
Zamračil se. „Snažím se ti pomoci odtud dostat, přestaň mi to ztěžovat a prostě mi to slib! Bille, dělej, já tě o to prosím!“
„Tome, já…“
„Bille!“zakřičel na mě.
„Slibuju!“ odvětil jsem mu stejně hlasitě.
Naléhal na mě, nemohl jsem říct nic jiného. Nedal by mi pokoj, dokud bych mu neslíbil, že to neudělám. Jenže tímhle jsem nad sebou sám podepsal ortel. Až tohle skončí, už ho nikdy neuvidím. Dal jsem se znovu do usedavého pláče.
Tom mě pevně objal. „Promiň, nechtěl jsem na tebe křičet.“
„Už tě nikdy neuvidím,“ vydechl jsem. „Až tohle skončí, už tě neuvidím, Tome!“
„Jo, toho jsem si vědom,“ odvětil s klidem.
Zamračil jsem se. „Tak proč mě k tomu nutíš?“
„Protože budu radši žít s vědomím, že jsi daleko ode mě a v bezpečí.“
„Jenomže já jsem v bezpečí jenom s tebou!“ zakřičel jsem na něj. „Proč to nechceš pochopit!“
Tom se neohrabaně posadil. Namodralá místa na hrudníku značila naražená žebra. A zřejmě mu přišlo nedůstojné dohadovat se s hlavou v polštářích.
„To je moc otázek najednou, Bille!“
„A kdo jiný, než ty, mi může dát odpovědi?“ začínal jsem být zoufalý. Tohle všechno se ubíralo špatným směrem. Takhle by to končit nemělo. Kde je můj šťastný konec? Nepřijde! Proč? Tohle není moje vysněná pohádka.
„Já nejsem ten pravý, věř mi,“ zvedl se z postele a začal se oblékat. Za postelí našel svoje tričko a džíny. Oblékl se a podíval se na mě. Jeho obličej vypadal hrozně. Krvavé šrámy, modřiny… A nejasná zoufalost smíšená se vztekem na sebe sama. Uměl jsem v něm číst jako v knize, ale nedokázal jsem se v něm vyznat.
Tom se nadechl, jeho rty se rozevřely, ale než z nich vyšla nějaká hláska, objevil se ve dveřích André. Když uviděl Toma, oddychl si.
„Díky bohu, že jsi na nohou,“ vydechl, jako kdyby běžel maratón. „BJ. Jde sem.“
Při zvuku toho jména jsem se přikrčil za postelí a zatoužil jsem být neviditelný. Kéž by alespoň jednou bylo moje přání vyslyšelo.
„Omyl,“ promluvil za Andrém BJ a odstrčil ho, až André políbil zeď. „BJ už je tady. A Šípková Růženka je vzhůru? Co tvůj obličej, Tome?“ zasmál se pobaveně nad Tomovou vizáží.
Tom zavrčel: „Už mi bylo i líp.“
„To vidím,“ rozhlédl se a zbystřil moji postavu přikrčenou za matracemi. „Mně se stejně neschováš, štěně,“ promluvil hrubě.
V tu chvíli Tom odněkud vytáhl zbraň. Namířil na BJ, který se nestačil ani vzpamatovat. Ozval se dunivý výstřel a kulka proletěla sklem ve dveřích, přesně vedle BJovy hlavy. Nemohl jsem si nevšimnout, jak jsou všichni skvělými střelci. Jejich muška je přesná, což už jsem si sám na sobě prověřil.
„Já tě varuju, BJi,“ zařval Tom. „A varuju tě naposledy – jestli se Billa jenom dotkneš, přísahám bohu, že tě zabiju. Touhle pistolí ti provrtám hlavu. Moje kulka bude to poslední, co ochutnáš, rozumíš?“
BJ stáhl obočí a sáhl si za pas. V tu chvíli Tom nabil znovu.
„Ani to nezkoušej, nebo tě zakopu ještě dneska v noci.“
BJova ruka klesla podél těla. Jeho výraz byl mnohem víc, než jenom vzteklý.
„Jak myslíš, Tome. Ale začni odpočítávat, protože ani tobě tenhle svět neslibuje dlouhý život.“ S těmi slovy odešel z místnosti, jako kdyby se vlastně nic nestalo. Tom pokývl hlavou na Andrého, aby se vypařil taky. Ten poslechl. Měl v těle dostatek pudu sebezáchovy.
Tom schoval zbraň a ohlédl se po mně. Krčil jsem se na podlaze, celé tělo jsem měl stažené v křeči, až to bolelo. Nedokázal jsem být ani chvíli statečný, jakmile se na mě BJ podíval, kolena se mi roztřásla strachem, bál jsem se vlastního stínu. Byl jsem zbabělec.
Cítil jsem, jak mě Tom pevně objal, stiskl moje drobná třesoucí se ramena v kamenném, ale opatrném náručí. „Neboj se,“ zašeptal. „Nedovolím, aby se ti něco stalo.“
Přitulil jsem se k němu, ačkoliv i z něho samotného šla nevýslovná hrůza. Nebylo to poprvé, co se BJovi postavil. Nebylo to ani poprvé, co mu BJ vyhrožoval smrtí. A vsadím se, že to nebylo ani naposledy. Tahle hra bude ještě dlouhá a je v ní místo pro víc, než jen dva hráče.
Tom se posadil na postel a vzal můj obličej do dlaní. „Podívej se na mě.“
Nehýbal jsem se.
„Bille, tak se na mě podívej!“ zvýšil hlas, abych ho poslechl, což fungovalo osvědčeně. Opřel jsem se do něho očima a tak pokračoval. „Věříš mi, Bille? Tak věříš mi?“
„Věřím,“ odpověděl jsem přiškrceně.
„Tak mi věř dál. Já tě nezklamu,“ odvětil šeptem a jeho rty se lehce otřely o ty moje…
autor: Bubbly
betaread: Janule
Tak nějak začínám mít pocit, že to bude právě Bill, kdo BJ zastřelí…právě proto, že si o sobě myslí, že je zbabělec…
Billa je mi líto, má strach o Toma a ten ho od sebe v podstatě odhání, já vím, že je to pro Billovo dobro, ale je to vůči němu kruté…
Krásný díl ♥
áá to je dokonalýýýý :)♥♥
Já jsem úplně napnutá, jak to s nima dopadne…a doufám, že BJ nestihne Billovi ublížit…a snad bude HE. 😀 😀
já jsem se též zamilovala 🙂 jako Tomi ♥ a to do téhle povídky :)) áá zavřete mě někdo do blázince 😀