autor: Gia
„Jsi v pořádku?“ Bill znovu protočí oči v sloup a lžící naštvaně třískne o zdobený okraj polévkového talíře. Nebyli jsme z nemocnice pryč ani hodinu, a už měl zpátky ty příšerně tmavé kruhy pod očima, obličej mu znovu pokryl nepřirozeně bledý odstín. Z každého jeho pomalého pohybu jsem mohl vidět, že je ještě opravdu slabý a hodně rychle se unaví. Matce zkrátka nedocházelo, že když se ho bude na tutéž stejnou otázku ptát třikrát do minuty, Bill ji prostě začne ignorovat a nebude odpovídat.
„Snědl jsi sotva tři lžíce, nechceš radši něco jiného? Rajská se mi skoro vždycky povede, ale dneska je nějak moc sladká, asi ti nechutná, že?“ Poletovala kolem něj jako pilná včelka zprava doleva a já se podivil tomu, jak mistrně se Bill dokáže ovládat. Když jsem mu něčím lezl na nervy já, nikdy si nebral servítky a okamžitě mě utnul. Jenže tohle byla úplně jiná situace. Energická a povýšená povaha musela na nějaký čas ustoupit do ústraní a Bill sám pochopil, že potřebuje pomoc.
„Chtěl bych se jít vykoupat, hrozně mě svědí vlasy.“ Bill se pomalu zapře o hranu stolu a pokusí se vlastními silami vstát. Tři páry vzrušených a ustaraných očí bedlivě pozorují každý další pohyb. Viděl jsem ve všem tom úsilí, jak moc by si Bill přál, aby to dokázal sám bez jakékoliv cizí pomoci. Měl jsem za to, že kdyby mu matka dala trochu víc času, dokázal by jít docela dobře sám. Bohužel nikdy nebyla příliš trpělivá. Okamžitě k němu přiskočí a podepře mu pravé rameno.
„Takhle to nepůjde, Bille. Musíš přece něco sníst, jsi tak slabý!“ Hlavou nesouhlasně kroutí nad téměř plným talířem a zoufalým pohledem zapátrá u Gordona. Doufal jsem, že mě otec nezklame. Znal naši matku jako nikdo jiný a už v době, kdy jsme byli malí kluci, zažil podobné situace, kdy začínala svou péči o nás opravdu přehánět. On jediný jí to dokázal podat tak, aby nezranil její mateřské city a ona pak byla ochotna své ochranitelské pudy trochu krotit. Zareagoval téměř okamžitě, myslím, že groteskní pohled na její malé drobné tělo, které se snažilo Billa dosmýkat ke schodům do poschodí, to náležitě popohnal.
„Simone, prosím tě, přestaň s Billem zacházet jako s chodící mrtvolou. Všichni jsme moc rádi, že je zase zpátky a může být tady s námi, ale takhle mu první den doma akorát zprotivíš. Tvoje starost je samozřejmě pochopitelná, ale nesmíš to přehánět. Nechej ho vydechnout, sám si musí zvyknout na to, že teď zase budeme nějakou dobu všichni pod jednou střechou. A neměj mi to za zlé, ale mluvím teď jako chlap, ne jako tvůj manžel. Ale určitě bych si jako dvaadvacetiletý klacek nepřál, aby se mě moje vlastní máma pokoušela vykoupat. Co kdybys hodila zpátečku a nechala tohle na Tomovi, hm? Jsem si jistý, že brácha je pro Billa, pokud tedy vůbec bude nějakou pomoc potřebovat, mnohem přijatelnější než ty. Smiř se s tím, že doba, kdy jsi těmhle dvoum umývala pindíky, je nenávratně v trapu.“ Máma se zpočátku tváří naprosto nepřístupně, ale s poslední větou pookřeje a dokonce zčervená. Nejspíš jí konečně došlo, jak hloupě se chová, a taky to, že má Gordon naprostou pravdu. Pohladí Billa po vlasech a pustí jeho pravou paži, kterou tiskla tak silně, že teď připomínala spáleninu od sluníčka.
„Ale nemyslete si, že díky tomu, že teď trochu ustoupím, Bill zvlčí a nebude dodržovat cvičení a režim, který mi doporučili v nemocnici. To nepřipadá v úvahu.“ Bill se po dlouhé době konečně zase usměje a souhlasně pokývá hlavou, aby matku ujistil v tom, že bude poslušný chlapec. Trochu křečovitě se chytí zábradlí a matka po mně okamžitě střelí výhrůžným pohledem. Asi to s tím jejím slibováním nebude zase tak horké.
* BILL *
Byl to hodně zvláštní pocit, být po tak dlouhé době zpátky doma. Pořád se ve mně mísily všechny ty protichůdné pocity, které se objevily, když jsem se dozvěděl, že u rodičů bude bydlet i Tom. Přál jsem si, abych na všechny okolnosti, které vedly k mé nehodě, během bezvědomí zapomněl, ale bohužel se to nestalo. Neuměl jsem si představit, jak bychom po tom všem mohli společně fungovat tak, aby mámu nebila do očí naše vzájemná odtažitost. Dokonce i v době, kdy jsem ležel v nemocnici, mi hlavou sem tam probleskla nějaká rozmazaná vzpomínka na naši poslední hádku. Myslel jsem, že něco podobného není možné, ale mýlil jsem se. Všechno, co se mezi námi v posledních týdnech před nehodou stalo, ve mně vyvolávalo tolik reakcí, že se jich nešlo jednoduše zbavit a nechat to plavat. Nedokázal jsem jako on předstírat, že se vůbec nic nestalo, nikdy jsem nebyl tak dobrý lhář. Neuměl jsem lhát ani sám sobě. Přestože jsem se ho až neuvěřitelně štítil za to, co mi udělal v náš narozeninový večer, zároveň jsem ho úplně stejně silně miloval.
Netušil jsem, která část mého já je ta odolnější, a vlastně jsem se výsledku, ať by byl jakýkoliv, neskutečně bál. Za tu krátkou dobu, co jsem bydlel sám ve svém vlastním bytě, jsem odvykl tomu, mít ho neustále vedle sebe, jak tomu bývalo dřív. A nedokázal jsem si představit, že by to teď mělo být jinak. Dokonce i teď, když za námi zabouchl dveře od koupelny a jen nepatrně se přiblížil mým směrem, jsem zřetelně cítil, že moje srdce okamžitě zareagovalo a začalo bít o něco silněji. Nechápavě jsem se po něm otočil.
„Myslím, že to na oblafnutí mámy tak akorát stačilo a můžeš odejít, ne?“ Snažil jsem se působit vyrovnaně, ne jako láskou zklamaná troska, která se neumí ovládat a neustále na něm visí pohledem. I když vlastně, co jiného jsem byl? Stačilo pár minut v jeho přítomnosti a znovu jsem se dostával tam, kam jsem zpátky už za nic na světě nechtěl. Tom úplně stejně nechápavě pokrčil rameny a znovu přešel ke dveřím, tentokrát, aby zamkl.
„No, já myslím, že máma má teda docela výjimečně pravdu. Nebudu riskovat, že se ti z té páry tady zatočí hlava a práskneš sebou a třeba se utopíš.“ Celou dobu souhlasně pokyvuje, aby podtrhl dramatičnost svých slov, a já se musím chtě nechtě smát.
„Nejsem malej harant. Nebuď stejná hysterka jako matka, doufám, že vykoupat a vyčůrat se ještě zvládnu sám.“ Stále doufám, že Toma donutím k tomu, aby vypadl, ale ten už mě vůbec neposlouchá a přejde k okraji vany. Zašpuntuje ji a o chvíli později se ozve hučení horké vody.
„Předpokládám, že se chceš naložit do vany, nebo tě mám osprchovat?“ Musím vypadat hrozně směšně, když na něho pořád tak nevěřícně zírám, ale on to nejspíš doopravdy všechno myslí naprosto vážně. Copak mu to nedocházelo? Řekl jsem mu, že ho miluju. On to ignoroval a předstíral, že se nic nestalo. Pohádali jsme se a začali se jeden druhému odcizovat. A přesto, že ho mám pořád stejně rád, mu nemůžu jen tak odpustit. A on přece není takovej tupec, aby si myslel, že ho snad nechám, aby na mě šahal a umýval mě. Přece sakra nemůže takhle idiotsky zazdít to, že už dávno nejsem jenom brácha, ale někdo, kdo by ho rád hned teď pořádně ojel. Nebo je vážně až tak natvrdlej a spolu se spermatem do těch svých holek vystříkal taky to, co se dalo považovat za zbytky mozku? Znovu mě popadl ten neustále potlačovaný vztek. Na něj, na Annie, na sebe samého. Vůbec jsem si s tím nevěděl rady.
„Kluci? Je všechno v pořádku? Tome? Doufám, že jsi uvnitř a dohlížíš na něj. Ne, že se necháš vyhodit, víš, jak dokáže být panovačný, když chce.“ K hlasitému hučení vody se přidá mámino bušení na dveře, prostě nás musela přijít zkontrolovat. Připadal jsem si naprosto nemožně.
„Všechno je v pohodě mami, nemusíš se bát, a už vůbec nemusíš celou dobu stepovat za dveřma, O.K.?“ Zakřičím naštvaně a rezignovaně do zpola napuštěné vany naliju skoro celou pikslu koupelové pěny. Když už se mám teda mermomocí ztrapnit, nemusí ten idiot vidět, že se mi z něj raz dva postaví do pozoru.
„Ale já přece vůbec nikde nestepuju, vždyť už jdu dolů, jen jsem se chtěla ujistit, nic víc.“ Ozve se máma znovu ublíženě a skutečně hned nato uslyším, jak schází ze schodů dolů. Naposledy se prosebným výrazem zabodnu do toho nechápavého pitomce, ale ten se jakoby nic uvelebí na stoličce jen kousek od vodní baterie nad vanou. Pomalu, ale jistě mi začínalo docházet, že se tomuhle vynucenému striptýzu nevyhnu, a že se nevyhnu ani tomu, aby TO viděl.
autor: Gia
betaread: Janule
Tak, konečně jsem si našla čas a dostala se až ke čtrnáctému dílu, dalo mi to sice zabrat, ale vůbec nelituju toho, že jsem si na tvou úžasnou povídku udělala čas… 😉
Přiznám se, že tahle povídka mi od tvého rozhovoru, který tu byl před dvěma týdny, stále ležela v hlavě. Pořád jsem si říkala, že se do ní musím pustit, až bude o Vánocích čas a to jsem taky udělala.
Tvůj styl mě chytl už u prvního dílu, jistě jsem věděla, že ve čtení budu pokračovat dál. Píšeš moc hezky a strašně moc vtipně, tvůj styl humoru jsem si zamilovala hned v prvních dílech. Děj a příběh jsem stihla pochytit naprosto v pohodě a musím říct, že se mi to líbí čím dál víc. Zvláštně tenhle čtrnáctý díl mě úplně dostal, Billův cynismus a ironie opravdu nezná mezí, jsem zvědavá, jak tahle jeho koupel před Tomovýma očima dopadne. Do tvojí povídky jsem se okamžitě zamilovala, to se mi stává opravdu jen vyjímečně, ale jsem za to ráda. Tomova halucinace byla opravdu originální, myslím, že mu leccos napověděla stejně, jako Billův deník, doufám, že v dalších dílech si budu moci přečíst ještě některé z jeho výpisků.
Zkrátka od začátku dílů až po jejich konce, bavím se vším, jejich pocity, ironií a vtípky, tvůj příběh mě zaujal stejně, jako tvoje osoba autorky, určitě budu číst dál. Jsem ráda, že i dnes, kdy čtu prakticky jen samé překlady, se tu našel někdo, kdo umí napsat povídku tak, jak se mi to líbí. Děkuji za tvou práci, už se neuvěřitelně moc těším na další díl. V tvém podání je celý příběh jednoduše jedinečný ;-)♥
Jo a ještě něco – Simone mi až nápadně připomíná moji mamku :-D:-D:-D
Chudák Bill,Tom by se mohl aspoň otočit když se bude vyslíkat 😀
[1]: Teda Rachel, já vůbec nevím, jak by se slušelo na takový úžasný komentář reagovat a jestli na něj vůbec reagovat mám, abych to nepokazila 😀 Přiznám se, četla jsem ho celkem třikrát a málem mi vyhrkly slzy do očí. Možná to zní divně, ale jsem hrdá, že na někoho může moje povídka takhle krásně působit, když já v ní vidím tolik nedokonalostí. Děkuji …
[3]: Jde vidět, že tohle je první povídka, kterou od tebe čtu. Jinak lidi bývají zvyklí, že jim pod povídky, které miluju, píšu slohovky… tohle je ještě krátký, ale bylo ve mně tolik dojmů, že jsem jednoduše nic delšího a smysluplnějšího zkrátka nemohla sesmolit xD A hrdá buď, máš být na co, je to úžasné a já v tom žádnou nedokonalost nevidím 😉
[1]: Teda Rachel, ty si přijdeš ve 14. díle a klidně si slízneš smetánku, já se snažím od prvního dílu a nic…xDDD
Samozřejmě s tebou souhlasím, povídka je naprosto úžasná a mě vždycky hrozně mrzelo, že pod ní nebylo tolik komentářů, kolik by si jich zasloužila. Tak jsem ráda, že hned jeden čtenář přibyl a že jsi to právě ty, protože ty její krásu dokážeš ocenit =)♥
No, Bill to doma nemá jednoduché, Simone to myslí dobře, ale přehnaná starostlivost může být opravdu na obtíž. U Toma si nejsem jistá, jestli mu jde skutečně jenom o péči o Billa, nebo jestli o něco víc..přece jenom se jeho vztah k němu hodně změnil..
Každopádně se Billovi do té koupelny parádně vnutil xD
Tak jsem zvědavá, jak to bude s tím "vynuceným" striptýzem xD
[5]: Ale jdi ty, nic tě nemusí mrzet. Ani trošku. Protože na tvůj komentář jsem se vždycky mohla těšit a pokaždé mi udělal radost 🙂 Děkuji ♥
[5]: No jo, slíznout smetánku, to se musí umět xD Taky mě teď mrzí, že pod ní není tolik komentů, ale to není jen tahle povídka, na tomto blogu je daleko víc věcí, které by zasloužily pořádně ocenit, ale čtenáři to prostě neumí… no neumí, spíš jsou líní a nechce se jim. Nám autorům se ale taky jednou nebude chtít a to bude teprve mela… všichni budou komentovat jak mourovatí xD
No vidíš, tohle je ta další povídka, u které si budeme notovat xD