autor: Rachel
Tom:
V rychlosti popadnu jednu ze svých mikin, volně pohozenou na křesle, a jen spěšně vyběhnu ze svého pokoje na schody. Pohledem přelétnu svůj odraz v zrcadle na chodbě, trošku poupravím šátek, který jsem si před malou chvilkou omotal kolem krku, a spěšně zhlédnu čas na mých hodinkách. Je teprve krátce před půl čtvrtou, tramvaj mi jede každou chvilku a v parku před hotelem jsem odtud za deset minut. Zatím mi všechno vychází perfektně… jen nevím, jestli to samé budu říkat i za půl hodiny, až se uvidím s Caroline.
Vlastně jsem ani nepřemýšlel nad tím, že bych nikam nešel a zůstal doma, nebo že bych její nabídku jednoduše ignoroval a nebral vážně. Bylo pro mě automatické na její schůzku přistoupit, aniž bych nad tím přemýšlel. Její včerejší telefonát mě tak rozčaroval, že jsem ani nezvažoval jinou možnost.
Netuším, co bych od toho měl čekat, možná i proto se tímto směrem odvíjela moje dnešní nálada už od samého rána. Neupravoval jsem se a ani nijak nevybíral outfit, jednoduše jsem na sebe oblékl to první, co mi přišlo pod ruku. Netěším se, ale ani nejsem nijak naštvaný, jednoduše jsem neutrální. Snad se mi to bude v příštích chvílích hodit, i když sám nevím. Nedokážu po včerejším Carolinině výjevu v telefonu ani v nejmenším posoudit, jak tohle celé naše rande, pokud se tedy tomu tak dá říkat, dopadne.
„Tak, hotovo. Za chvíli můžu vyrazit,“ odpovím sám sobě nahlas na otázku, zda jsem připravený, a s malým úsměvem vyhledám v odrazu zrcadla Billa, jehož pozornost se jen na malý okamžik stačila stočit k mé osobě, teď se opět věnuje Billovým myšlenkám, alespoň tak usuzuji podle zamyšleného výrazu, jenž se opět usadil na jeho tváři.
Otočím se od zrcadla a pomalu popojdu ke gauči, usazujíc se vedle něj. Sedí tu už skoro hodinku, na jeho přání jsem mu pustil televizi, chce alespoň naslouchat cizím hlasům. Svoji krátkou nepřítomnost jsem zdůvodnil tím, že si potřebuji něco zařídit… a vlastně jsem ani nelhal. Billovi to jako vysvětlení stačilo.
„Tome, zlobíš se na mě?“ tichá, nesmělá otázka protrhne všechny předsudky o následující schůzce, kterých mám teď plnou hlavu, a vrátí mě tak zpátky do reality. Pomalu vzhlédnu a rázně zavrtím hlavou, když si uvědomím význam Billových slov.
„Samozřejmě, že nezlobím, bráško. Nic se nestalo, nemáš se mi za co omlouvat, neprovedl jsi nic strašného. Slib mi, že už se kvůli tomu nebudeš trápit,“ dlaní lehce pohladím jeho stále smutnou tvář a stulím si jeho dlaň do té mé. Vím moc dobře, o čem mluvil, aniž by mi to řekl. Kdybych měl spočítat jeho omluvy, kterými se mi včera omlouval za rozbitý talíř a večeři, nejspíš by mi nestačily prsty jedné ruky. Jako bych mu už dřív neříkal, aby se kvůli tomu netrápil. Jenže můj malý bráška si takovou maličkost vsugeroval jako něco strašného a neodpustitelného, a já od rána mohu spatřit na jeho tváři jen posmutnělý, zakřiknutý výraz. Ačkoli jsem se mu pokoušel jeho špatnou domněnku několikrát vyvrátit, stále má pocit, že mi tím ublížil. Přitom jeho neustálé omluvy a tvář, na které mi dnes ještě ani na okamžik nebylo dovoleno spatřit alespoň malý úsměv – to je to, co mě trápí a čím mi nevědomky ubližuje.
„Slibuji,“ šeptne téměř neslyšně a oplatí mé dlani lehký dotek, možná na znamení toho, že mi věří. Pousměji se a pohledem zkontroluji ubíhající čas.
„Už budu muset jít, abych to stihl. Jen nevím… nevím, jestli dělám dobře, když tě tu nechávám tak samotného. Nejraději bych zůstal s tebou doma a nikam nešel,“ odpovím nejistě a váhavě se zadívám na Billa. Nemám zrovna dvakrát dobrý pocit z toho, že jdu pryč a on tu zůstane tak sám bůhvíjak dlouho. Vlastně proč dlouho? Vyřídím to, co je nutné a budu pospíchat zpátky domů. I přesto bych ale nejraději zůstal doma s ním a měl jej u sebe. Sakra, proč se to muselo celé takhle zkomplikovat?
„Ne, to nemusíš, Tome. Zvládnu to tady i sám, nemusíš se vůbec bát. O mě si nedělej starosti,“ odpoví rozhodně a rázně tak utne mé váhání. Usměji se a vstanu z gauče, naposled jej hladíc po ruce.
„Přijdu za hodinku, slibuju,“ přislíbím s úsměvem a na Billův poslední pozdrav zamířím na chodbu k předsíni. Ještě teplou bundu a tenisky a je to.
Přivřu víčka nad chladným, sychravým vzduchem a přitáhnu si teplou bundu blíž k tělu hned, jakmile mi kolem uší prolétne přímo ledový, mrazivý vítr. Zasunu si prsty co nejhlouběji do kapes svých XXL džín a naučeně zamířím k chodníku. V posledních dnech jsem vůbec neměl přehled o počasí, a teď se mi to krutě vymstilo. Ale není se čemu divit, dnes je první prosincový den a s prvním adventem obvykle přichází i neúprosná zima. Trošku jsem to dnes podcenil, alespoň na chvíli se ale můžu ohřát v tramvaji. Zastávka je přímo před hotelem, avšak mé kroky automaticky zamíří rovnou do parku k našemu smluvenému místu.
Přitáhnu si šátek víc ke krku a opět zabořím ruce do kapes, vcházejíc velkou bránou, která mi svým nápisem správně potvrdí, že jsem u cíle. Bezmyšlenkovitě odbočím na malou cestičku a rozhlédnu se po okolí. Stačí jen pár kroků a já mohu spatřit známou postavu, postávající na místě jen pár metrů přede mnou. Zhluboka se nadechnu, a zatímco mi mé kroky zkracují cestu ke Caroline, v hlavě se mi honí jedna myšlenka za druhou. Nevím, jak to celé dopadne a co bude následovat, až dojdu k ní… výraz, vepsaný v Carolinině tváři a zračící se v jejích podivně chladných očích, mi už však teď nevědomky napovídá, že mě nečeká nic dobrého.
„Ahoj, Caroline,“ pozdravím se slabým úsměvem, který prolétl mou tváří, a pokusím se o přívětivý tón hlasu. Carolinina následující odpověď mě však utvrdí v tom, že má snaha byla úplně zbytečná a není tu nikdo, kdo by ji mohl či jen chtěl ocenit.
„Ale ale, copak se stalo, že jsi přišel? Už jsem myslela, že ti bráška nedovolí strávit čas i s někým jiným, než je on, ale překvapil mě. Asi se musel hodně přemáhat, aby tě pustil, viď? Alespoň že čas dodržuje přesně,“ oplatí mi můj pozdrav stejně milým tónem a uštěpačně se zadívá na hodinky na svém zápěstí. Fajn, to tedy pěkně začíná.
„O co ti vlastně jde, Caroline?“ zeptám se otázku, která mě pálí na jazyku už od včerejška, a vědomě tak přejdu její ironickou poznámku o tom, jaký jsem podpantoflák. Sama ví moc dobře, že nemá pravdu, nechápu, proč se tedy chová tak hloupě. Její podivnou hru a záměr, proč mi včera do telefonu ztropila takovou scénu a vytáhla mě sem, jsem opravdu ještě nepochopil.
„O co mi jde? Opravdu jsi takový idiot, žes to nepochopil? Včerejší telefonát ti nestačil?“ odsekne ne příliš lichotivě a opět mi tak připomene náš včerejší rozhovor. Začíná mi pomalu docházet, na co naráží.
„Jestli máš na mysli to, že s tebou netrávím tolik času jako dřív, tak o tom jsme spolu včera už mluvili. Vysvětlil jsem ti důvody nedostatku mého času,“ odpovím klidně a přejdu beze slova to nelichotivé slůvko, kterým mě ještě před chvílí nazvala. Výsledkem mého klidného, rozvážného počínání je však jen to, že jsem nevědomky jen přilil vodu do ohně.
„To jsou opravdu důvody, které svět ještě neviděl. Nemáš na mě čas, protože jsi štěstím bez sebe, že tvůj bráška dělá takové pokroky,“ odfrkne a vzpurně pohodí hlavou. Jako by nechtěla pochopit to, co se jí celou dobu snažím vysvětlit. Mluvit do prázdna by možná bylo účinnější.
„Tak to není, Caroline, a ty to víš. Starám se o Billa proto, že ho mám rád, je to moje dvojče, moje druhá polovina a já mu chci pomoct. Nechci ho v tom nechat samotného, chci mu být nablízku, starat se o něj a pomáhat mu, protože to je to jediné, co mu můžu nabídnout. Nedělám to z povinnosti a ani proto, že by mi to někdo poručil. Dělám to proto, že ho mám rád a že mi na něm pořád ještě záleží. Bill byl ten nejdůležitější člověk v mém životě, je a stále bude, ať se ti to líbí nebo ne. Ale to ty nikdy nepochopíš, protože nemáš žádné sourozence. Proto mě nechápeš, proto žárlíš a všechno si chceš vydupat za každou cenu jen a jen pro sebe, aniž by ses o to musela s někým dělit. Vždycky jsi měla všechno, co jsi chtěla, nikdy ses nemusela ohlížet na ostatní a dělit se s nimi. Jenomže já takový nejsem. Pokud chceš se mnou být, budeš se muset smířit s tím, že je tady i Bill. A já ho neopustím. Pochop mě, prosím,“ odvětím tichým hlasem a vzhlédnu ke Caroline, stále stojící přede mnou. Její slova jsou však úplně jiná, než jaká jsem očekával.
„Musím smířit? Proč zase jenom já? Proč se on nemůže smířit s tím, že máš přítelkyni? Jednou si konečně musí uvědomit, že máš svůj život a nebudeš ho věčně vodit za ručičku a dělat všechno, co si zamane. Teď má problémy, zajímavé, že když problémy neměl, ani o tebe nezavadil pohledem, za to teď jsi mu dobrý! Už jen to, že nám zkazil naše zásnuby, byl vrchol všeho!“ vykřikne nazlobeně a vědomě se tak dotkne mého slabého místa a citlivého tématu. Cítím, jak se ve mně začíná vařit krev, jakmile si uvědomím význam jejích pichlavých slov.
„Caroline, přestaň! O tomhle jsme se bavili už snad tisíckrát, nebaví mě to neustále vytahovat a nimrat se v tom…“
„Samozřejmě, že tě to nebaví, když víš, že mám pravdu! Nebýt tvého povedeného bratříčka, mohlo být všechno úplně jinak!“ zpraží mě svými naučenými argumenty a vědomě mě tak vydráždí ještě víc. Zase jsme tam, kde jsme byli. Nechápu, proč to jednoduše nenechá spát, pořád musí vytahovat staré věci při každé příležitosti a tehdy, kdy se jí to nejvíc hodí.
„Nic by nebylo jinak, a ty to víš, Caroline! Postavila jsi mě před hotovou věc, udělala ze mě největšího idiota před tím tvým dokonalým papínkem, pokud to tedy ještě šlo. A já o žádných zásnubách ani nevěděl, nikdy předtím jsme se o tom ani nebavili… a ty jsi to věděla moc dobře!
Věděla, a přesto jsi na mě udělala takový podraz. Víš, jak jsem se tam přede všemi cítil? Jako idiot! To ty jsi ho ze mě udělala! Celá ta večeře byla jen nevinnou zástěrkou k tomuhle všemu!“ vpálím jí do tváře a nevnímám pohledy lidí, jdoucích kolem, kteří se na mě otáčejí. Ty zásnuby byly předem naplánovaná věc a Caroline to věděla moc dobře. Bral bych to před někým jiným… ale že mi takhle chtěla zapírat i mezi čtyřma očima, tomu stále nemůžu uvěřit. Nechci tomu uvěřit!
„Ano, já jsem to věděla a chtěla jsem ti to říct… ale pak tys přišel s tím, že měl nehodu a musíš jít za ním. Měl to dobře naplánované, chtěl tě jenom sám pro sebe! Vždyť v ten samý den jste měli jet do Drážďan na výstavu a tys dal přednost mně, proto si to tak naplánoval, aby…“
„Snad si nemyslíš, že měl Bill nehodu, kterou si zavinil schválně jenom proto, aby překazil tu večeři! Máš vůbec rozum, Caroline?!“ šokovaně k ní vzhlédnu… její klidná tvář je však to poslední, co bych od ní očekával. Ledabyle pokrčí rameny.
„A proč by nemohl, chytrý je na to až dost! Nikdy mě neměl rád, už od našeho prvního setkání přemýšlel jen o tom, jak se mě zbavit, jak rozbít náš vztah! Chtěl tě mít jenom pro sebe, aby tě mohl využívat a mít tě pod kontrolou. Nejspíš ho štvalo, že jsi měl přítelkyni, když o něj nikdo ani nezakopne. A ani se nedivím! Kdo by chtěl takové škaredé strašidlo, které se maluje víc než holka, a ještě k tomu je slepé! Zůstane mrzákem nadosmrti a od tebe nechce víc, než abys mu posluhoval! Je to obyčejný, neschopný hajzl, který…“
„Takhle o něm už nikdy nemluv! Nemáš na to právo, vůbec jej neznáš!“ vykřiknu a jen z posledních sil zatnu ruce v pěst. Nedovolím, aby o něm kdokoli takhle mluvil, aby jej kdokoli urážel. Byť by to měla být Caroline!
„A víš co? Měl jsem jet tehdy v tom autě s ním a řídit, nic z toho by se nemuselo stát!“ odpovím a vpálím jí do tváře to, co jsem jí chtěl říct už dávno. Nepoznávám ji. Najednou mi přijde, jako bych tu stál a hádal se s úplně cizím člověkem. Caroline by tohle přeci nikdy neřekla, nikdy by nedopustila, abychom se hádali. Jediné, co však teď vidím, je rozhněvaná tvář, chladné oči, ze kterých srší blesky, zatímco se k mým uším line tolik ošklivých a bolestivých slov. Tohle přece není moje Caroline… tohle ne! To není ta Caroline, kterou jsem…
„A ty? Podívej se na sebe! Na mě ses vykašlal jen proto, abys kolem něho mohl skákat a dělat všechno, co si poručí. Myslela jsem, že jsem si vybrala někoho, kdo se mi bude věnovat, komu na mně bude záležet a pro koho budu na prvním místě. Někoho, kdo nebude taková citlivka. Ale spletla jsem se, jak vidím. Ztrácela jsem jen čas s idiotem, jako jsi ty, nikoho tak ubohého jsem ještě nikdy neviděla. Sám ze sebe necháš dělat kreténa a služku, a pořád si myslíš, kolik toho děláš dobrého pro slepého brášku! Lituju tě, žes klesl tak hluboko, měl jsi na víc, než vodit brášku za ručičku a utírat mu prdelku. Jen běž, utíkej domů, určitě už na tebe čeká! Vždyť bez tebe sám neudělá ani krok!“ pronese uštěpačně a se smíchem mi pohlédne do očí. Ne, tohle byla ta poslední kapka.
„Taky že půjdu. Tady už nezůstanu ani minutu!“ odvětím z posledních sil a otočím se zpět… slova znějící za mnou však na okamžik zastaví mé kroky.
„Fajn, tak si běž! Běž si za ním! Dělej si co chceš, buď si s kým chceš a šukej si s kým chceš! Třeba klidně i se slepým bráškou, když ho máš tolik rád!“ vykřikne za mnou s potlačovaným smíchem, já ji však neslyším, nechci ji slyšet.
Zrychlím krok a dám se do běhu k východu z parku, kterým jsem sem přišel. Nechci slyšet už nic, nechci slyšet jedno jediné slovo. Jediné, co chci, je být z tohohle místa daleko pryč.
autor: Rachel
betaread: Janule
Konečně jsem zase zpět v ději… Psát, jak mě Caroline vytočila, je, myslím, naprosto zbytečné. Ale nejdřív pár slov k předešlému ději.
Moc se mi líbilo, když jsi napsala, že je Tommy Billovým plamínkem naděje. Bill se nezklamal ani v Tommym a ani Tommyho, když překonal sám sebe. Má být nač pyšný!♥ Musela ten krásný okamžik Caroline zkazit hloupým telefonátem? Bych ji…! Je tak bezcitná. Já tady prožívám každý Billův pokrok a když jí to chce Tommy vysvětlit, je jak kus ledu! To Caroline, ne Tommy, by se měla nad svým ubohým chováním zamyslet.
Bill by si zasloužil Tommyho poděkování, Tommy si tuto skutečnost krásně přiznal.♥
Oh, ta večeře – chudák Bill. Byl z toho rozbitého talíře (a stále je) tak nešťastný, přitom se vůbec nic nestalo. Naopak! Udělal další pokrok – šel si pro večeři sám! To za pár střepů a jídla na zemi přece stojí. A Tommy to dobře ví!
A jediné, co Tommy teď chce, je nejen být pryč z tohoto místa, ale být se svým Billem! Tak honem, Tommy, utíkej za ním!♥
To je fakt pííííííííííííííííííííííííííííííííííííííp. Musela bych tu vyjmenovat všechny sprostý nadávky, který existujou, protože to snad ani jinak nejde, to ti teda povím!!! Kráva je to, to svět neviděl! Kolik že jí vlastně v tý povídce je? Protože rozumově jsi jí vychytala alespoň na 15 s naprosto stupidním mozkem!!! Awgrrrrrr! Doufám, že si Tom nevyleje zlost na Billovi a že bude chtít být ještě víc s ním, než před tím. Takový člověk, jako je ona, vůbec nemá co dělat u Toma… a snad je dost chytrej na to, aby mezi ní a ním udělal velkou tlustou čáru!
to je taká koza tá Caroline . No vážne nemám na ňu slov , nechápem ako mohla hento všetko povedať . Brrr je naozaj nechutná , já byť Tomanom tak už jej tam dávno jednu strelím , hentak si hubu otierat o Billiho no tfuj trapka jedna. Neskutočné aká je rozmaznaná, sebecká a namyslená. Mala by sa nas sebou zamyslieť ze čo robí , takto holka ďaleko nezájde. Obdivujem Tomiho že to s ňou toľkou vydržal. A inak páči sa mi ako sa Tomi stará o Billiho a ako ho má rad , je to naozaj oekné ♥ je vidno že ho má naozaj moc rád a že mu na ňom záleží. Je mi ľúto Billa že h ten robitý tanier toľko zobral.. joj :-/ chúúďa , dúfam že sa to zlepší 🙂
Tak jsem za tři dny přečetla celou povídku a došla až sem 🙂 A jsem absolutně nadšená 🙂
Caroline je hnusná svině, opravdu..prý že Bill si tu nehodu naplánoval! Je blbá? A jak mu ještě hnusně nadávala, to je vrchol..
Toma obdivuju že ten rozhovor vydržel a nedal jí pár facek, já bych to na jeho místě udělala 🙁 Snad se to dá považovat za definitivní rozchod a už o té pipině neuslyšíme..i když myslím že ona ještě problémy dělat bude..
Teda Rachel, tu Caroline musíš odněkud znát, protože vymyslet takovou bezcitnou mrchu snad ani není možné…
To, co si dovolila Tomovi říct je do nebe volající, její reakce na Billovu nehodu není normální, to je chování chorého mozku zahleděného jenom do sebe a nenávidějícího všechno mimo sebe =(
Opravdu se divím, že jí Tom nedal facku, prý namalované strašidlo, děvenko, ještě bys byla ráda, vypadat jako on. Ke své strašné povaze ještě Caroline trpí šedým zákalem, hvězda jedna.
Jsem ráda, že se Tom nedal, že se Billa zastal a hodlá mu být dál oporou =)
Tomi, jsi úžasný, odpouštím ti i ten tvůj narcismus =D♥
Děkuju moc za komenty, jste úžasní :-* Vidím, že vám Caroline pěkně zvedla žluč 😉 😀
To je hiena přála bych ji aby se ji stalo něco hrozneho mrcha.