autor: GossipGirl & CHrisTHi
Tom
Přistoupím zezadu k Billovi a lehce mu položím ruku na rameno. „Můžeme si promluvit?“ zeptám se celkem mile.
Nejistě kývne a vstane. Asi zapůsobil ten milej tón.
„Chtěl bych se jenom na něco zeptat,“ začnu ze široka a pro jednou zůstanu stát neopřený a dokonce i rovně. „Jak je na tom Sam?“
„Dobře, už se vzpamatoval,“ řekne a chce odejít. Chytnu mu ruku.
„Nezdrhej, ještě ti chci poděkovat za tu reportérku,“ mile se pousměju a jeho ruku pustím. Nejistě se otočí a asi ho zarazí, že se poprvé usmívám.
„Jsi v pohodě? Z těch záchodů si hodně rychle vyletěl,“ uchechtnu se.
Přikrčí oči. „Hele, tohle je moje věc, nestarej se, ani nevím, proč to děláš,“ oboří se na mě. Lehce cuknu hlavou. „Tak v tom případě se ti omlouvám, že tě svým poděkováním natolik obtěžuju,“ odfrknu si smutně a otočím se na odchod.
Dojdu k Davidovi. „Asi mizím domů, je tu nuda,“
„Ne, Tome, počkej, nabal si tady nějakou holku, na Billa se vykašli,“ poučuje mě. No, to je taky fajn plán.
„A kde chceš sehnat zpěváka? Necháš si ho vyrobit jako tyhle obleky?“ zabodnu mu při řeči prst do hrudníku.
„Můžeme udělat konkurz, uklidni se,“ snaží se mi zabránit v odchodu.
Zakroutím hlavou. „Nech mě žít,“ odpálkuju ho a odkráčím na bar. Hrůza tohle, prý nabal si nějakou holku, ještě mít na to náladu.
Noviny už začínají rozebírat, že jsem dlouho neměl nikoho v posteli, pfff…
Bill:
Ok, možná jsem to trochu přehnal, ale může si za to sám. Vždycky, když se se mnou baví, posměšně se uchechtává a předtím na mě byl hnusnej, nevím co mu je.
Sednu si za Alexem a začneme trochu popíjet, on utápí ten svůj trapas v televizi a já moji mizernou náladu.
Když už jsem celkem namol a přiblble se culím, vezmu si bundičku a bez jediného slova vyjdu z klubu. Dojdu vratce k mojí motorce, ano, můj nejoblíbenější dopravní prostředek, i když na to nevypadá. Neměl bych opilý řídit, ale na tohle teď momentálně nemyslím.
Nasednu na motorku a vjedu do ulic celkem už tichého tmavého města, kde se začíná probouzet noční život. Celkem se držím, ještě jsem nikoho nepřejel, ale najednou vjedu omylem do protisměru a proti mně vyjede auto. Naštěstí jede pomalu a tak to smykem vytočím do nějakého blízkého parku, kde málem vjedu do keře. Začnu se tlemit jak debil, jsem opravdu hodně opilý, sesednu z motorky a sednu si na nejbližší lavičku. Domů už se rozhodně nedostanu, ale nevadí mi to, protože už konečně nebydlím s rodiči. Najednou mi zazvoní mobil a já ho otráveně zvednu.
„Hm?“
„Bille, kde seš, vole, se po tobě nějaká babka shání,“ zachechtá se na druhém konci Max.
„Ty vole, právě se snažím usnout, tak drž hubu a nemel. Uvidíme se zítra, čau,“ zavěsím, nezastavuji se nad svým vyjadřováním, vypnu mobil a ještě chvíli hledím na nebe, než konečně usnu.
Tom:
Otráveně se zvednu z baru, odpálkuju pár dotěrných holek a vydám se na cestu domů. Auto tu k mé smůle musím nechat. A nebo… „Gustave?“ s úsměvem se kouknu na našeho bubeníka.
„Odvezl bys mě domů?“ ptám se se smíchem a taky s jistotou, že se mému milovanému autíčku nic nestane. Gustav je totiž plnohodnotný abstinent.
„No co mám s tebou dělat,“ pokrčí rameny a natáhne ruku pro klíče. Hodím mu je a nasednu na sedadlo spolujezdce.
Když projíždíme kolem tmavého parku, zastavím ho. „Půjdu si ještě zakouřit, odsud to mám domů vážně kousek, klíče mi hoď do schránky,“ pousměju se a u chodníku vystupuju. Dohrabu se na jednu z laviček a vytáhnu cigarety.
Kouřím a rozhlížím se kolem. Na jedné lavičce zahlídnu nějakýho bezdomovce nebo co to je. Jsem skoro na začátku parku, a proto se kolem občas mihne světlo reflektoru auta. V jednom z takových záblesků zahlídnu na tý postavě černý vlasy, vyčesaný do pankáče a koženou bundu. Zvednu obočí a dojdu blíž.
Jakmile se tomu člověku kouknu do obličeje, potvrdí se mi moje nejhorší obavy. Ten kluk si ze mě snad dělá srandu nebo co?
Dřepnu si vedle lavičky, na který je stočenej, a pozoruju ho. On tu vážně usnul? Lehce do něj šťouchnu. Nic.
Chvilku jenom tak dřepím, než seberu odvahu a trochu víc s ním zatřesu. Otevře oči, ale kouká na úplně opačnou stranu.
„Tady,“ ozvu se potichu. Otočí na mě svůj zakalený pohled, který napovídá, že je dost pod obraz.
Bill:
„Hm?“ podívám se na něho a zívnu, alkohol ze mě pořád nevyprchal, zato se mi chce hrozně spát.
„Usnul si tady,“ upozorní mě na fakt, který mi už je dávno známý.
„Jo a ty jsi mě vzbudil,“ zase se otočím čelem k lavičce a k němu zády a snažím se opět usnout.
„Tady nemůžeš přece zůstat, někdo sem přijde, uvidí tě a vyfotí, budeš s toho mít velký problémy,“ žďuchne do mě a pořád u mě dřepí a propaluje mě pohledem, to poznám i v opilosti.
„Mně je to momentálně u prdele,“ škubnu sebou a hledám pod lavičkou klíče od mojí motorky, které jsem momentálně omylem upustil.
„Kde bydlíš?“ pořád to nevzdává a snaží se, nechápu proč, když ví, že stejně neuspěje, to by se musel stát přinejmenším zázrak.
„Daleko, nech mě spát,“ zavrčím a konečně najdu ty klíče, které si strčím do kapsy a zase se uvelebím na ne moc pohodlné lavičce. Vypadá to, že už se konečně vzdal, poněvadž jsem slyšel, jak odchází, ale nejsem si jistý, jestli odešel úplně.
Sám pro sebe se usměju a po pár dlouhých minutách se mi konečně podaří usnout.
*
Probudím se až nepřiměřeně brzy ráno, mobil mi hlásá, kromě 7 zmeškaných hovorů, že je půl šestý. Protáhnu se, celkem jsem vystřízlivěl, a tak nasednu na motorku, naposledy se podívám, jestli mám všechno a pak se rozjedu do hotelu, kde měli kluci přespat.
Tom:
V noci jsem odtamtud odešel, nemělo to smysl. Byl úplně namol a sám bych ho neodtáhnul. A taky proč bych to dělal, že?
Vstávám v dobrý náladě. Oblíknu se a vzhledem k tomu že máme konečně volnej den, vyrážím do města. Bohužel hned za druhým rohem potkám Andrease. To se vážně zrovna nechtěl. Snažím se ho obejít. Neúspěšně, viděl mě.
„Tome, ahoj,“ volá na mě přes půlku ulice. Něco neurčitýho zamumlám nazpátek a neochotně se zastavím.
„Nechceš si to ještě rozmyslet?“ zeptá se a snaží se na mě dělat ty svoje nezdařený smutný oči. Zatvrzele zakroutím hlavou.
„Prosím, zlepší se to, budu cvičit,“ prosí dál. Div si nekleká na kolena.
„Hele, Andreasi, já vážně nemám čas ani náladu, a rozmyslet si to nechci. Neponižuj se tu,“ odbydu ho a chci odejít. Chytne mě za ruku. Nevrle se znovu otočím. „NE!“ vytrhnu se mu a rychle odkráčím. Ten mi zase zkazil den.
Procházím se po hlavní třídě, brýle na očích a kapucu na hlavě. Nestojím o paparazzi. Docela bych chtěl někoho potkat, ale všichni známí asi vyspávají kocovinu z minulé noci. Možná Gustav. No co, zkusím tam zajít, třeba půjde někam ven, není to odtud daleko.
Po chvíli už zvoním u jeho dveří. Přijde mi otevřít a usmívá se. „Ahoj, Tome, co se děje?“ pozvedne obočí.
„To se musí něco dít, abych přišel?“ zeptám se pobaveně a vlezu mu do bytu. „teda, nemáš tu nikoho, že ne?“ ujistím se.
„Ne, nemám. A chodit bez důvodu není tvůj styl,“ podotkne. „Něco k pití?“
„Ne, od včerejška sem nacucanej jako houba.“ Odmítnu s úsměvem a sleduju, jak narychlo schovává notebook.
„To si koukal na porno, že to tak rychle schováváš?“ rozesměju se a svalím se na gauč.
Zakroutí hlavou. „Nejsem ty.“
„No dovol,“ urazím se.
„Mimochodem, nechci do tebe rejpat, ale stále nikde nevidím toho zpěváka,“ rýpne si.
Zašklebím se. „Nechci ti přidělávat obavy, ale přes Trümpera cesta asi nevede,“ zabručím zasmušile a sklopím hlavu.
Bill:
„Áaaah, do řitě, to si dělají prdel!“ rozkřiknu se v hotelovým pokoji a nervózně chodím po pokoji s novinama v ruce. Ostře se podívám na kluky, co mě s pobavením pozorují, a pak se zase podívám na tu proklatou fotku, kde spím na lavičce, dokonce to bylo už i v televizi.
„To není pravda, ne ne ne,“ řvu na všechny kolem a zmačkám ten časopis.
„Klid, nic tak hroznýho se nestalo,“ snaží se mě uklidnit Mike a pohledem prosí o podporu kluky, kteří se mi pořád smějí.
„To je v řiti,“ zhodnotím to a zapadnu do křesla.
„Klídek, teď máme volno, relaxuj,“ usměje se na mě povzbudivě Mike.
„Jo, asi půjdu nakupovat, to mě uklidní,“ nevrle vstanu, popadnu věci, rozloučím se s Mikem, s klukama se nehodlám bavit, ani obtěžovat, a odejdu.
Dojedu před byt, uklidím si věci a vezmu si jen mobil a peněženku. V rychlosti si převleču kalhoty a tričko a vydám se do města.
Sedím v rohu v kavárně s brýlemi na očích a sleduji dění v centru Berlína. Kluci mi volali aspoň desetkrát, ale pokaždé jsem to vypnul, nechci s nikým mluvit. Mám totálně zkaženou náladu, v každém stánku, trafice nebo větším obchodě vidím stovky časopisů a novin, a v nich stovky fotek, na kterých ležím na lavičce a spím, takže z nákupů nebylo nakonec nic.
Posměšně si odfrknu, dopiju pití a vydám se zpátky domů. Nabručeně kopu do kamínků na cestě, do uší si dám sluchátka a ignoruji šeptající lidi, co kolem mě prochází a povídají si o mně.
Tom:
Mířím od Gustava. Když procházím kolem trafiky, všimnu si zajímavý fotky. Noviny si koupím a pořádně si článek přečtu. Kdybych mu neříkal, že ho vyfotí a bude mít trapas. No jo, v opilosti byl ještě blbější než ve skutečnosti a teď jeho fotka, jak opilej vyspává na špinavý lavičce v parku, zdobí většinu titulních stran tisku a bulváru.
Pořádně se nad tím zasměju a mířím domů. Zvednu oči od novin a srazím se s propalujícím pohledem zakrytým černými brýlemi. Pousměju se. „Hezká fotka.“
„Nech si kecy,“ ohradí se a sklopí hlavu. Mám co dělat se nerozesmát.
„Tentokrát ale nemůžeš říct, že bych tě nevaroval,“ uchechtnu se.
Podívá se na mě a jedovatě zasyčí: „Můžeš se přestat smát? Já se ti taky nesmál, když si byl v novinách.“
„Myslím, že v těchhle dvou událostech je drobný rozdíl, já byl obviněnej za ublížení na zdraví a byla to LEŽ. Ty si vyfocenej, jak spíš úplně namol na špinavé lavičce v parku, což je PRAVDA,“ zdůrazním při řeči ta dvě slova. Smát se ale přestanu, nepotřebuju ho naštvat ještě víc.
„Tak podívej, nejsem tak blbej, jak si myslíš. A navíc, nesnaž se mi namluvit, že ty si se nikdy neopil,“ odfrkne si.
Zamyslím se. „Jo, opil, ale já v opilosti možná tak balím naprosto příšerný bárbíny, kterejch se potom ráno leknu, ale nevyspávám v parku,“ rýpnu si. Hodí po mně hnusný škleb a sundá si brýle.
„Proč si na mě tak hnusnej?“ zeptá se, ale pořád si drží jedovatý tón hlasu.
„Já? A ty si na mě byl snad někdy hodnej? Teda od doby, co jste se proslavili?“ oplatím mu stejnou mincí. Na ty narážky na EMA’s nezapomenu. Uznávám, že jsem byl taky protivnej, ale omlouvat se vážně nehodlám.
A navíc, z pro mě zcela neznámého důvodu se s ním nechci pohádat, a tak se radši otočím na podpatku a chystám se zmizet.
Bill:
„Hm jasně, neměl sis začínat, jo já vlastně zapomněl, tady pan dokonalý má vždycky pravdu a je něco víc než ostatní,“ odfrknu si a povytáhnu jedno obočí, když se nasupeně otočí a dojde ke mně.
„Máš problém,“ podívá se na mě naštvaně.
„Ne, myslím, že ne, ale vypadá to, že ty jo,“ ušklíbnu se.
„Neprovokuj, mladej, nebo špatně skončíš,“ podívá se na mě tím jeho drsným pohledem.
„Mladej? Vždyť jsme skoro stejně starý, si jen o rok, tak si laskavě odpusť ty svoje poznámky a neotravuj,“ vyjedu na něho a mám co dělat, abych se udržel, a nevlepil mu tady před lidma pořádnou facku.
„Nějak si vyskakuješ ne? Ještě nedávno si byl takovej ten ustrašenej kluk, a teď si na mě troufáš, jo?“ posměšně se na mě podívá. Jak já takový lidi nesnáším. Chovají se hnusně, a když jim někdo něco řekne, tak jim hned nadávají, a přitom se mnohdy chovají ještě hůř než ten dotyčný.
„Jo, hlavně že ty to děláš v jednom kuse, co? Ty si nikdy neudělal nějakou blbost? Ty si dokonalej, že jo? Jo, pan Kaulitz, ten může všechno a já nemůžu nic, že? S prominutím hovno o mně víš, ale sereš se do mě, jak nevím co. Laskavě toho nech, chováš se ze všech nejhůř, tak se prvně podívej na sebe,“ zařvu na něj a mám co dělat, abych se tady nesesypal a nerozbrečel.
Nic o mně neví a dělá si ze mě srandu. Nenávidím ho! Nenávidím takovýhle lidi.
Tom:
Vyjeveně na něj koukám. Má na jednu stranu pravdu, ale já se neomluvím, já ne. Nebo bych mohl? Ne, ne a ne, já se omlouvat nebudu.
„Uklidni se, ještě tu chytneš infarkt,“ prohodím ledabyle.
Nasupeně na mě zahlídne. „Jasně, až na to, že já jsem naprosto v klidu!“ vyjekne.
To vidím, řeknu si v hlavě a jenom na něj koukám. Je vzteky rudej v obličeji a kouká na mě zabijáckým pohledem.
Kdyby pohled uměl zabíjet, už bych asi nebyl na tomhle světě.
„Uklidněn?“ zeptám se sarkasticky.
„Polib mi prdel!“ křikne po mně a odrázuje. Sleduju jeho záda, jak se ve spěchu vzdaluje ode mě.
Stále trochu zaraženě se otočím a pomalu odcházím. Chtěl jsem si ještě koupit šátek a taky bych si měl…
„Áááááá!“
autor: GossipGirl & CHrisTHi
betaread: Janule
ale nee! copak se tam stalo?? doufám že něco takovýho aby se dali hezky dohromady XD
Bill určitě spadnul a podvrtnul si kotník a Tom ho bude muset odnést a odvézt k doktorovi a potom domů. A Bill mu hezky poděkuje a budou na sebe chvíli koukat a pak si pomalinku k sobě přiblíží obličeje a zlehounka se políbí…=)♥
Představa na lavičce spícího bezdomovce Billa mě fakt pobavila xD
Bill je teraz podobný ako tom.Viac sa mi páčilo, keď bol taký milý a skromný 🙂 ale chápem, že sa musí brániť. škoda že sa hádajú.