Feed me with your… 9.

autor: Mizuki & PeTiŠka

BILL

„Musím jít domu na oběd…“ otočím se a radši vykročím směrem domu.  

TOM

„Zvu tě na jídlo ke mně. Bille…“ nasednu do auta a jedu těsně vedle chodníku, pomalu. „Nezbavíš se mě.“ 

BILL

„A co mi dáš. Co takhle kus masa z nějaké další tvojí oběti? A k pití třeba… trochu krve, co?!“ zrychlím krok.  

TOM

„Kurva, poslouchej mě, nejím to. Potřebuji si JEN promluvit!“ 

BILL

„Abych k tobě byl upřímný, nechce se mi… jet někam s člověkem, co zabíjí lidi pro své ukojení touhy, a ještě k tomu zabil mojí nejlepší kamarádku!“ zastavím se a zavřu oči.  

TOM

„Opravdu mě to mrzí, kdybych to věděl, nechal bych ji na pokoji. Záleží mi na tobě a cítím něco, co jsem ještě nikdy necítil. Tak se to kruci nesnaž měnit. Nasedni. Prosím.“ 

BILL

„Nechci, abys byl takový… nechci…“ zavrtím hlavou a kouknu na něj.  

TOM

Přibrzdím auto a otevřu dveře na straně spolujezdce, tedy blíž k němu. Kývnu a pousměju se. „Prosím.“

BILL

Chvíli váhám, ale nakonec přejdu k autu a nasednu. Zabouchnu dvířka, opřu se o sedačku a nepřítomně koukám před sebe.  

TOM

„Opravdu ti nechci ublížit. Záleží mi na tobě.“ 

BILL

„Nechci, abys vraždil ostatní lidi…“ 

TOM

Nastartuji auto a rozjíždím se směr můj dům. Už mám dům, je to opravdu lepší a je větší klid. Zaparkuji na zahradě a otevřu mu dveře.  

BILL

Vyjdu tedy mlčky z auta. Prohlídnu si větší dům a zamrkám. Vypadá pěkně, docela i luxusně.  

TOM

Zavedu jej dovnitř, mám krásně uklizený a vyvoněný dům, všechno je tak červené. Z minibaru vytáhnu dvě lahve. Jednu s tequillou a druhou s rudou tekutinou a jahodami. Naliju mu tequillu a sobě to pitíčko.  

BILL

Rozhlížím se kolem. „Máš to tu pěkný…“ podotknu a kouknu na jeho sklenku.“Co je to?“  

TOM

„Krvavá Marry, vyrobená doma,“ upiju a olíznu si zrudlé rty. Vidím jeho strach, jeho obavy.  

BILL

Sklopím pohled ke svojí skleničce a trochu upiju. „Myslel jsem, že je to… krev…“ 

TOM

„Můžeš to otestovat, prosím,“ podám mu skleničku a bezelstně se usmívám. Krev mám přeci v lednici.  

BILL

Zavrtím odmítavě hlavou. „To je dobrý, já ti věřím. Chtěl jsi se mnou mluvit, ne?“ 

TOM

Kývnu a posadím se na lesklý gauč. „Mám tě rád.“ 

BILL

Sednu si k němu, ovšem kousek dál od něj. „Já vím…“ 

TOM

„A rozhodně se tě nechci vzdát. Každý má něco, nějaký zlozvyk, nebo úchylku… nebo prostě něco. Já vím, že jsem zvíře… ale… tobě bych neublížil. Nikdy bych si to nedovolil, moc o tebe stojím, Bille.“ 

BILL

„Ano, každý máme něco. Ale tohle je zvěrstvo, Tome. Neber si to osobně, ale nepřijde mi to normální. Abych byl upřímný, mám z tebe strach. Jestli to na mě celé nehraješ, abys prostě najednou… najednou nevyjel i po mně a… neudělal si ze mě lázeň pro dnešní den. Bojím se…“ 

TOM

„Možná… kdybys věděl, jaké to pro mě je… kdybys to poznal, viděl… zažil. Chtěl bych ti to někdy ukázat. Copak tys… nikdy nikoho nechtěl zabít? Svoje nepřátele… ? Spolužáky, jež tě šikanovali na základní škole? Nebo kluka, který tě odkopnul proto, že jsi panic…?“ šeptám tiše, chvějí se mi ruce.  

BILL

„Nikdy jsem nepomýšlel na to, že bych nikoho zabíjel. NIKDY! Natož si užíval jejich vlastní krve…“ jak může vědět, co se mi tenkrát všechno dělo?! 

TOM

„Nemusel bys ho zabít. Jen si užít, jak ostatní trpí. Co třeba tvůj nevlastní fotr? Když tě zmlátil, jen co sis zkoušel načesat vlasy…“ 

BILL

„Byl to mamky přítel, milovala ho, snažil jsem se to překousnout…“ sklopím pohled. Jasně se mi vybaví, jak jsem kvůli tomu hajzlovi probrečel noci. Jak mi po něm zůstalo několik jizev. Dokonce snad… jak jsem mu přál smrt!…  

TOM

„Milovala, ale teď jej nenávidí. Zajímalo by mě, kvůli čemu se hádali, když jí hlavou mlátil o skříňku v kuchyni,“ pohladím jej po tváři, jemně si ji natáčím k sobě. „Pomůžu ti… se pomstít.“ 

BILL

„Strašně jsem se bál. Viděl jsem několikrát, jak jí ubližuje fyzicky. Byl to strašný pohled, Tome, strašný…“ těkám očima po jeho obličeji a smutně zamrkám.  

TOM

„Pověz mi, jak se jmenuje… pomůžu ti.“ 

BILL

Zavrtím hlavou. „Ne, nechci se mu mstít. Jsem rád, že je pryč z mého života. Necháme to být.“ 

TOM

„Chceš nechat žít chlapa, který tě téměř zabil?“ dotknu se ukazováčkem ošklivé, ale již zahojené jizvy zezadu na krku.  

BILL

„Nechci být stejně zlomyslný jako on…“ 

TOM

„Dovol mi to… budeš mít radost, že chcípne, a já… z jeho těla,“ zablýskne se mi v očích.  

BILL

„Tome, ne… nechci, abys to dělal. Jestli mě máš rád, neuděláš to, ano? Nepotřebuju zabíjet lidi, mně to nic nepřináší. A ty by ses měl taky uklidnit. Co když na tebe přijdou? Myslím, policie…“ 

TOM

„Nemají šanci. Jsem lepší než oni. Víš…?“ odhrnu mu vlasy z čela, usmívám se.  

BILL

„Přestaň s tím, nemáš to zapotřebí. Odvykneš si. Pomůžu ti odvyknout si od toho…“ nakloním hlavu do strany a jemně se pousměju. „Uvidíš…“ 

TOM

Jemně jej políbím na rty, nedokážu ti lhát. Vím, že neodolám a za pár dní to udělám znovu. „Potřebuji to…“ 

BILL

„Nepotřebuješ, jen si to vsugeruješ, že ano…“ pohladím ho po tváři.  

TOM

„Potřebuji to… hned teď… potřebuji to…“ zopakuji naléhavě, pokládám jeho křehké tělo na záda, zaťatými pěstmi se opírám u jeho hlavinky.  

BILL

„Teď… hned?!“ odtáhnu ho bleskově od sebe. Co to má znamenat teď hned?! 

TOM

„Vidíš tu lávovou lampu… ?“ pohladím jej jemně, jakoby nic, po ruce. „Místo vody a oleje je v ní olej a krev…“ 

BILL

„Zmlkni…“ zavrtím zhnuseně hlavou.  

TOM

„A tohle… tohle je malované krví…“ ukazuji nahnědlý obraz visící na stěně. Zachycuje oči, oči s dlouhými řasami jak se dívají před sebe. Je v nich jiskra…  

BILL

Zavřu oči a zakryju obličej dlaněmi. „Můžeš mi to laskavě přestat říkat?! Je mi z toho špatně…“ 

TOM

„Ty jsi plný krve… z toho ti zle není…?“ 

BILL

„To je samozřejmě něco jiného!“ 

TOM

„Ještě ti něco ukážu…“ usměju se nepěkně, zvednu se z gauče a táhnu jej s sebou do sklepa, je zařízený docela dost luxusně. Podlaha je potřená igelitem, aby se dala zlehka vytřít. Pokaždé to gruntuji savem, takže žádný zápach… a dnes, jen přirozená vůně krve. Na úzkém stole leží stříbrný podnos přiklopený krásným neprůsvitným víkem. Pod ním leží srdce a hlava tvého nevlastního otce. „Podívej se.“ 

BILL

Nevěřícně hledím na podnos. „Co tam je?“ zeptám se s obavou v hlase.  

TOM

„Podívej se, překvapení.“ 

BILL

Přejdu ke stolu a nejistě uchopím víko. Odendám ho a vzápětí zděšeně vykřiknu, víku mi upadne z rukou. „BOŽE!“ dám ruku před pusu a vyděšeně koukám na části těla matčina bývalého přítele.  

TOM

„Udělal jsem to pro tebe, miláčku…“ 

BILL

Otočím se k němu a… prostě mu vlepím facku. Vyděšením, znechucením. Po tváři mi steče pár slz šokem.  

TOM

Sáhnu si na zasažené místečko, blažený úsměv se mi rozlévá po tváři. Chytím za kliku umístěnou v rohu a otevřu dveře, za nimiž se skrývá vana i se sprchou. Má dva kohoutky. Teplá voda a teplá krev; samozřejmě je ředěná, neboť pět litrů je na koupel zoufale málo!  Přitáhnu si jej za pas blíž. „Neutíkej… nepodaří se ti to.“ 

BILL

„Ne… ne… už toho nech, prosím…“ snažím se od něj odtáhnout a tiše vzlykám strachy. Je toho na mě už moc. Vážně si připadám jako v nějakém špatném hororu.  

TOM

„Jen se spolu okoupeme… chci abys to zažil… ani nevíš, jak krásně vypadáš v krvi, představoval jsem si to… budu po tvé kůži kreslit…“ 

BILL

„Chci jít domů!“ šeptnu zoufale a naléhavě se k němu přitisknu. „Prosím, chci domů…“ 

TOM

„Nemáš ani páru, jak jsi krásnej…“ špitnu měkce, hladím jej palcem po zádech. Vysvlékám mu košili, šlo to snadno… jeho hubené tělo se ke mně žalostně tiskne a naskakuje mu husí kůže. Nahý se posadím do vany s ním na klíně a pouštím jeden kohoutek…  

BILL

Koukám jen nešťastně na červeň, která se začíná rozbíhat po celé vaně. Zavřu oči, jakmile se mě načervenalá voda dotkne a pevně se tisknu na Toma. Dělá se mi z toho všeho mdlo, ale už nemám sílu jakkoliv odporovat.  

TOM

„Jsi překrásný… nebraň se tomu, podívej… Ta barva pasuje k tvé kůži…“ prohrabávám se horkou tekutinou. Rozlévám mu ji na záda, rudé kapky sjíždějí po bělostné kůži až dolů…