autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
BILL
Tom mě strašně dlouho jen něžně líbá a hladí, až se odtrhne.
„Možná už bychom měli spát, co,“ zašeptá s úsměvem a znovu mi nasaje horní ret.
„Mmh, možná jo, ale teď se mi nechce,“ řeknu s úsměvem a začnu ho líbat o něco vášnivěji. Jeho rty se pod mými zkřiví do úsměvu a začne mi to oplácet.
„Nedokážu ti odolat,“ vzdychnu mu do úst a začnu se jazykem dobývat hlouběji a rukou mu začnu tisknout bok. Začne něco huhňat, ale přes můj jazyk nemůže mluvit, takže se odtrhne.
„To je sice hezký a těší mě to, ale možná by ses to měl naučit,“ řekne naprosto vážně, ale i přesto se mi vpije jazykem do pusy a začne mě vášnivě a hladově líbat. Slabě ho do toho jazyku kousnu.
„Pracuju na tom, a teď už mlč,“ znovu ho umlčím svým jazykem a polibky. Se stejnou intenzitou mi to začne oplácet a už vidím, jak se na mě chce položit. Na poslední chvíli si to však rozmyslí. Nevím, proč. Proto ho chytnu a povalím si ho na sebe. Rukama mu sjedu po zádech na boky a stisknu je.
„Mmh,“ vzdychnu a ještě o něco naše líbání zrychlím. Hlasitě zafuní a začne mě hluboce líbat. Dlaněmi mi sjede po těle, až se nakonec vrátí k žebrům. Vplete se do mě svým tělem a stehnem mi začne třít rozkrok. Chvíli mu dokonce i přitakávám a narážím proti němu. Mám pocit, že tuhle noc opravdu spát nebudeme. Chytnu ho za zadeček a tisknu ho víc proti sobě a tlumeně mu oddechuju do úst.
„Jestli…“ vydechne mezi líbáním a začne mi jen sát rty, „…chceš další… kolo, tak… mhh… si budem muset vymě-nit… oh… role,“ vzdychá tiše. Hladově ho políbím
„Mmh, ne, neboj,“ usměju se a víc proti němu přizvednu pánev. „Oh, jo… tři se, ještě,“ zakňourám a znovu ho začnu líbat.
„Už jsem se lekl,“ zasměje se mi do rtů a kousne mě. Začne se podle mého žádání třít.
„Ale pokoj ti nedám, ještě… ještě ne-e,“ vzdychnu a na chvilku se zastavím. Ruku dám mezi naše těla a naše penisy nasměruji přímo proti sobě, abychom se o sebe třeli ještě víc.
„Bille,“ vzdychne. „Chceš mě snad zabít?“
„Ne. Jen… jen znovu… udělat,“ oddechnu vzrušeně a sjedu mu po celém boku. Tom se najednou podivně zasekne a hlasitě povzdechne, jako by ho někdo praštil po hlavě. Podívám se na něj a usměju se. Prudce proti němu pánví přirazím. Kníkne, ale pak se na mě vážně podívá.
„Ty ses předtím neudělal,“ zašeptá smutně.
„Nějak jsem to… mm, už nestihl,“ usměju se slabě. Ne, neudělal, protože jsem čekal jen na to, až se uděláš ty. To pro mě bylo nejpodstatnější.
„Bože,“ šeptne si pro sebe a opře mi čelo o rameno.
„Co se děje?“ řeknu tiše a líbnu ho pod ouško.
„Nic,“ řekne tiše a sleze ze mě.
„Kam… kam jdeš?“
„Nikam. Neboj se,“ převalí se na záda a zamračeně zírá do stropu. Je na něj poměrně zajímavý pohled. Celý je rovně natažený. Jen ten jeho penis se tyčí vzhůru, už zase.
„Ty jsi naštvaný?“ opřu se o lokty a kouknu se na něj.
„Jo.“
„Co jsem udělal?“
„Ty nic. Jsem nasraný na sebe,“ zabručí a pro efekt si založí ruce na hrudi.
„A to proč?“ řeknu a podzvednu tázavě obočí a nakloním se nad něj.
„Jak jsem si to kurva mohl uvědomit až teď? Proč mi to do prdele nedošlo dřív? Jsem… jsem kretén, imbecil, čůrák!“ zařve a vzteky si sedne.
„Tome,“ chytnu ho za paži. „Přestaň se rozčilovat a vysvětli mi, o co jde.“
„…budeš mě za to nesnášet,“ schoval si obličej do dlaní.
„Za co? Mluv,“ dolezu k němu zezadu. „Že… že já se…“ Asi mi to pomalu dochází. Nechce mi snad říkat, že si vyčítá, že jsem se neudělal?
„Bille, dalo se čekat, že se neuděláš nebo… s tím jsem počítal. Ale… Bože můj… Byl jsem tak sobeckej a myslel jen na sebe,“ hlesne.
„Ale já… já se skoro udělal, chybělo jen málo. Ale pak to nějak… Tome, tak to není. Nejsi sobeckej, vždyť přece o nic nejde. Mazlíš se tu se mnou už několik hodin, je to nádherný a ty si budeš vyčítat, že ses u toho milování udělal jen ty? Jsi blázínek, pojď ke mně,“ pošeptám a přitáhnu si ho na sebe.
„Jenomže o to nejde, sakra!“ odstrčí mě a vstane z postele. „Až teď… TEĎ jsem si uvědomil, že ses neudělal!“
Trošku poodletím na druhý konec postele. Sklopím zrak a nechám jej.
„Ale na tom nic není. Bavili jsme se, šel ses osprchovat, já také. Navíc tohle mi nemusíš oplácet. Neznamená, že když se uděláš ty, že musím i já.“
„Bože, ty to vůbec nechápeš? Jde o to, že jsem si to uvědomil až teď!“ zakřičí a nervně přechází po pokoji. Vidím, jak je na sebe naštvaný.
„A co je na tom, do prdele, tak strašnýho, že ti to došlo až teď? Nic to neznamená. Nekřič, prosím, nekřič,“ šeptnu rozrušeně. Mám snad i strach, když je takhle rozčílený. Připomíná mi to chování toho idiota. Když nebylo po jeho, hned začal křičet a pak používal násilí. Tom se nadechne, ale nakonec jen bezmocně vydechne a zakroutí hlavou. Oblékne si boxerky.
„Nic se nestalo, nic. Je to dobré. Mně se to tak líbilo, opravdu,“ řeknu potichu, jako bych se snad bál, že po mně zase křikne.
„Promiň. Zase jsem všechno zkazil.“ Na okamžik si schová obličej do dlaně a pak odejde z ložnice a zavře za sebou.
„Ne, Tome!“ křiknu ještě a zvednu se z postele. Pak sebou do ní zase plácnu a zavřu oči. Proč mi tohle dělá? Proč se pořád lituje, a přitom se nic neděje?
Chvíli jen tak sedím a přemýšlím o tom, co mu říct, nebo co udělat. Po chvíli se tedy zvednu, vezmu si na sebe župan a jdu za ním na balkon.
„Tome?“ řeknu a dojdu k němu zezadu. Ačkoli nijak nezareaguje, jsem si jistý, že o mně ví. Rychle popotáhne nosem a otře se. Sehnu se k němu a obejmu ho.
„Pojď ke mně dovnitř, prosím. Jestli mě cokoli mrzí, tak to, že jsi ode mě odešel.“
„Bille, co se to se mnou děje?“ zachraptí tiše.
„Jsi až příliš přecitlivělý a zbytečně. Moc se obviňuješ, aniž bys mi cokoli udělal, a to musí přestat,“ řeknu a dám mu pusinku na krk.
„To je právě to. Tohle… tohle už vůbec nejsem já. Podívej se na mě, co se ze mě stalo. Já… bojím se, že všechno pokazím a že tě ztratím. Jsem tak strašně přecitlivělý. Všechno ohledně tebe… mě vždycky hrozně zasáhne, i když je to blbost. Nepřipadám si pro tebe dost dobrý. Pořád mám pocit, že všechno kazím a jsem k ničemu,“ hlesne a po tvářích se mu spustí slzy. „Co se to se mnou děje?“ zopakuje rozechvěle a rozbrečí se. Ihned se k němu sehnu a ty slzy mu setřu.
„Nechci, aby to znělo jakkoli namyšleně, ale mám pocit, že jsi zamilovaný,“ řeknu a maličko se usměju. „Miluju tě, pamatuj si to,“ kleknu si na studenou zem a přitáhnu si jeho tělíčko k sobě a obejmu ho. Jeho hlavičku si tisknu k ramenu a hladím ho po zádech. „Neplakej už, prosím. Každá slzička je jako jedna kapka mojí krve.“
„Proč… proč nemůže být všechno tak snadný jako dřív? Proč už já nejsem jako dřív? Pořád se o něco starám, pořád se něčím trápím a obávám se, nad něčím stále přemýšlím. Pořád si říkám „co když tohle a co když tamto“. Když jsme se pohádali nebo se něco stalo, prostě jsem nad tím mávnul rukou, vychladli jsme a bylo to dobrý. Ale teď už ne. Cokoli se stane, zůstane to uvnitř mě a pořád mě to trápí. Takovýhle je někoho milovat? Tohle… tohle je láska?“ zavzlyká.
„Ne, tohle není láska, Tome. Tohle je tvoje přecitlivělost, kterou sis uvnitř sebe vypěstoval. Ale tohle jsem nikdy nechtěl. Když si to tak vezmu…“ sklopím hlavu a trochu se od něj odtáhnu, „…ubližuju ti já.“
„Nechci takový být. Nechci,“ pláče pořád.
„Tak se snaž takový nebýt. A já… asi bych měl na chvíli jít pryč. Abys byl beze mě.“
„Neodcházej,“ vzlykne.
„Tak se tak kvůli mně nechovej. Buď stále citlivý, ale nepřeháněj to. I mně to ubližuje a já nechci, aby to dopadlo tak, že mě od sebe časem začneš i sám odhánět,“ stoupnu si a kouknu se do prázdna z balkonu.
„Největší problém v tom všem asi je, že… že v tomhle neumím chodit. Neumím milovat,“ vzlykne a snaží se uklidnit.
„Umíš milovat a den co den, minutu co minutu mi to dokazuješ,“ chytnu ho za zápěstí.
„Myslím… myslím to jinak. Miluju, ale neumím milovat. Neumím se chovat k někomu, koho miluju,“ otře si tváře. Zvednu ho, klidně i násilím, ale zvednu. Kouknu se mu do očí.
„Už nechci slyšet ani slovo. Umíš se chovat velmi dobře. Tak přestaň brečet a pojď si ke mně zase lehnout.“ Už vidím, jak se nadechuje k protestu, nebo aby něco řekl. Dám mu hned dlouhý polibek a pohladím ho po zádech.
„Pššt,“ pošeptám. Opře si čelo o mé a tiše oddechuje.
Jen si ho k sobě přitisknu a obejmu ho. „Moc tě miluju, moc.“
„Já tebe taky…“ Vyznělo to jako by chtěl ještě něco říct, ale neudělal to.
„…a?“
„…co a?“
„Přišlo mi, že jsi to nedořekl,“ kouknu se mu do očí. Nic na to neřekl.
„Pojď,“ vyzvu ho a skoro ho až odtáhnu do ložnice. Nevzpírá se, jen jde poslušně za mnou.
Po chvíli si společně lehneme do postele a přivineme se k sobě.
„Ráno něco vymyslíme a celý den se budeme nějak bavit, ok?“
„…ok,“ zašeptá.
„Tak dobrou noc,“ pošeptám mu do ouška a dám mu pod něj pusinku.
„Dobrou,“ oplatí mi a pohladí mě po paži. Zřejmě byl unavený, protože to netrvalo ani deset minut a už klidně oddechoval a sladce spal. Trošku se mi ulevilo. Chci, aby se z toho vyspal.
Nechápu ty jeho reakce. Je to vždy tak náhlé, jako kdyby ho něco praštilo do hlavy a on otočil o 180°. Rád bych to s ním probral, ale vím, že jakmile začnu, buď se rozčílí a bude křičet a do všeho mlátit, nebo bude sedět a brečet a nebude se mnou chtít komunikovat. V té nejhorší situaci se sebere a odejde. Ah, není to s ním lehké, ale stejně, je to andílek. Je tak rozkošný, jak má trošku pootevřené rty a sem tam lehce zatřepe řasami. Jsem jen velmi zvědav, co se bude zítra dít a s jakou se probudí náladou… Oh ne, můj pohled na něj jako na andílka hodně rychle vymizel. Doufal jsem, že mu to vydrží déle. Ale zklamal mě.
„Chrrrmmm… chrrr… pšššš… chrr…“ začalo se ozývat z jeho úst. S tichým smíchem jsem se uvelebil a zavřel oči také.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: Janule
Toma sice chápu, protože má pocit, že Billa zklamal, ale jeho reakce byla trošku nepřiměřená. Měl by se naučit svoje výbuchy vzteku více ovládat, protože jinak se ho Bill začne bát…
Ten vztah je hodně komplikovaný a oba dva jsou přecitlivělí, doufám, že už se hádat nebudou, konec byl opravdu krásný, Tomovy výčitky a Billovo uklidňování a na závěr jejich "miluju tě", nádhera ♥♥♥
Tom má vážně proměnlivý nálady jako počasí..taky sice rozumím jeho naštvanosti ale zase co je moc,to je moc..měl by si to trochu uvědomit..ale jinak krásný..:)