autor: firelucy
Chennaya
„Vyjí na měsíc!“ Zamumlal Bill někam pod Tomovu bradu. Dívali se s Géčkama na nějaký film v zadní části autobusu. Bill mezi dějem tiše šeptal různé známky toho, že je Tom vlkodlak.
Tom jen zavrčel na odpověď. On nevyl na měsíc.
„Neobvyklé sexuální touhy,“ zašeptal Bill. „No dobře, to nebude taková velká změna.“
„Hey.“ Tom Billa naštvaně dloubnul do boku, takže jeho malý bratr zakňučel. Zašklebil se, Bill se mu snažil zvednout jeho mizernou náladu tím, že citoval všechno, co našel na internetu o vlkodlacích a jiných mystických stvořeních. Tom se snažil být vážný, ale ty kraviny, co Bill kecal, mu to hodně ztěžovaly. Jeho dvojče dokázalo být někdy tak rozkošné.
„Ne… aha, počkej, tohle je pro stejnou krev. Takže si musíš najít jinýho vlkodlaka, abys s ním mohl vyvádět v posteli.“ Černovlasé dvojče vůbec nevěnovalo pozornost filmu. Bill byl naprosto pohlcen laptopem, který měl položený na nohách.
„Na pejska, co?“ Tom mrknul, dnes už se cítil líp.
Bill vydal ten nejpronikavější zvuk. „Hnusný!“
„Jo, jo.“ Tom se nepřítomně mazlil s bratrovými vlasy, doopravdy se ale filmu taky moc nevěnoval. Věděl, že Gustav poslouchal víc jejich konverzaci než dialog v televizi. Georg byl ten, kdo vybral film, takže to nebyl přesně Gustavův šálek čaje.
„…zlost.“ Když to Bill říkal, jeho hlas byl tak tichý.
Tom se díval, jak se Gustav nakrčil, zrovna když někomu uřízli hlavu. „Hmm?“
„Víš, zlost a násilí a tyhle věci. Vlkodlaci bývají docela násilní a nechají se snadno vyprovokovat.“ Bill zněl téměř váhavě, jako by měl obavy z Tomovy reakce.
Tom ho chápal. Některé konkrétní specifické věci vlkodlaků právě teď měl, ale silně o tom pochyboval. Už jen proto, že je to mystické stvoření, které neexistuje, tudíž ho pokousat nemohlo. Byla to jen reakce na prášky, které dostal, a to brzy skončí. Ale stejně, jeho odpověď byla vyřčena stejně tichým tónem, jakým ho Bill informoval. „Oh…“
„O čem přesně vy dva, mluvíte?“ Gustav se k nim otočil, nechtěl se dívat na to, jak nějaký chlap vyhodí pár aut do povětří nebo cokoliv.
„Vlkodlaci,“ Bill odpověděl s maximální lehkostí.
Gustav se na něj podíval, potom na Toma a pak zpátky na Billa, mírně nakrčil obočí. „Samozřejmě.“
Tom jen pokrčil rameny a nepatrně se ušklíbnul. Bubeník ani neočekával, že by je mohl pochopit. Otočil se zpátky k televizi, kde bylo spoustu ohně a šílený smích, a dvojčata ignoroval zbytek dopoledne.
~*~
Má je. Muž se sám pro sebe usmál, byl vyčerpaný, ale spokojený. Díval se zpoza rohu budovy na parkoviště u hotelu se dvěma zaparkovanými autobusy. Ten kluk byl v jednom z nich, muž od nich nemohl odtrhnout oči.
Přitahovalo ho to, ale dokázal se udržet. V žádném případě teď neztratí kontrolu, ne, když je úplněk ještě tak daleko.
Když se otevřely dveře, jeho srdce poskočilo. Konečně znovu uvidí toho chlapce. První, kteří vyšli z autobusu, museli být ti dva další členové kapely. Nebyl to ten kluk ani jeho bratr. Šli ke druhému autobusu a vešli do něj.
Čekal.
Pak to uviděl, dredatou hlavu. Cítil se, jako by měl jeho žaludek explodovat, skutečně nedokázal popsat ty pocity, které jím procházely. To byl ten kluk, ten chlapec, kterého zranil, jeho život byl zničen kvůli němu. Najednou mu ztěžkla hlava.
Připojil se další chlapec, jeho černé vlasy byly mírně rozcuchané větrem. Muž to okamžitě uviděl, to pouto, které tyto dva chlapce spojovalo dohromady. A jeho oči to odhalily. Miss Fortune si z něj musela dělat srandu!
Černovlasé dvojče vyskočilo na svého bratra a táhlo jej s sebou do zadního vchodu hotelu. Dredatý chlapec se hlasitě smál a šel za svým nadšeným dvojčetem, zavrtěl nad ním hlavou.
Muž musel svou hlavou zavrtět také. Tohle bylo víc, než si kdy dokázal představit.
Už si nemohl dovolit čekat déle, nemohl riskovat, že je ztratí znovu. Ale teď tam nemůže vtrhnout. Chvíli počká, jen než se ochranka trochu uklidní.
Dvojčata zmizela za dveřmi a nechala ho s jeho myšlenkami. Situace se stala ještě komplikovanější, než si myslel, že bude. Jak jim tohle bude vysvětlovat?
Těžce si povzdechl, opřel se zády o zeď a zaklonil hlavu, až se podíval na modrou oblohu. „Co jsem vám to sakra udělal?“
~*~
Bill byl uprostřed vybalování, když uslyšel jejich propojenými pokoji, jak někdo klepe na Tomovy dveře. Věděl, že Tom to nemohl slyšet, sprchoval se. Bill si myslel, že je to jen někdo z Géček, říkali, že se jejich kufry stejně určitě zase promíchaly, a tak šel otevřít.
To, co ho čekalo na druhé straně, bylo o hodně odlišné než Gustav anebo Georg.
„Ahoj,“ pozdravil Bill muže před sebou, jeho hlas trochu pískal. Kdo to sakra je a jak se dostal přes ochranku? Potom si Bill řekl, že ten muž nebude nebezpečný. Nikdo se špatnými úmysly by se přes ochranku nedostal. Saki ho musí nejdřív schválit.
„Ahoj, můžu dál?“ Cizincův hlas byl hluboký, ale ne zlověstný.
Bill nevěděl, co říct. Zadíval se mu do jeho pronikavě modrých očí. Jeho pohled se zdál být tak… upřímný.
„Kdo… kdo jste?“ Billovi se zdálo fér, se na to zeptat a muž se zdál, že s ním souhlasí. Věnoval Billovi malý úsměv. „Co chcete?“
„Jmenuji se Hephaistion a velmi rád bych si s tebou promluvil.“ Bill si nemohl pomoct, ale trochu se bál. Nestávalo se každý den, že by se potkával s lidmi, kteří by byli vyšší než on. „Vlastně, potřebuji s tebou mluvit ohledně tvého bratra.“
Nad jménem Bill pozvednul obočí, ale jakmile se muž zmínil o jeho dvojčeti, Bill ustoupil. „Jste z nemocnice?“
„Ne, ne tak docela.“ Hephaistion vešel do pokoje a Bill za ním zavřel dveře. Všimnul si, že mužovo oblečení je trochu špinavé a vlasy poněkud rozcuchané. „Ale mám informace, které pomůžou tobě i tvému bratrovi. Je tvé dvojče, že?“
Bill nepřítomně kývnul hlavou. Viděl jen špínu za jeho nehty. Co se tu dělo? Nemohl se trochu upravit předtím, než sem šel? Chladný pocit se rozlil Billovi v žaludku. Něco bylo špatně. „Kdo jste?“
Billův hlas zněl vystrašeně, přesto silně.
Hephaistion dlouhou dobu váhal, hleděl Billovi do očí. Bylo tam něco, co Billa uklidňovalo, ale nemohl to přesně popsat. „Ty víš, kdo jsem, Bille, co jsem.“
Jako by se Billovi na sekundu zastavilo srdce.
„Jak jste se dostal přes ochranku?“ V Billově hlavě se objevil obrázek Sakiho, krve a bolesti. Potom uviděl obrázek svého dvojčete na studené podlaze na záchodech Berlínského letiště.
„Nepotřebuju být neviditelný, když nechci být spatřen, Bille. Pokud nechci, aby mě někdo viděl, tak neuvidí.“ Hephaistion přešel k pokojovému baru. „Nevadí ti to?“
Bill zakroutil hlavou. Pokud se ten cizinec chce napít, nemá s tím problém. „Co tu chcete?“
Bill byl jako přimražený na místě.
„Přišel jsem, abych vám pomohl.“ Hephaistion si naléval sklenici skotské. „Protože moji pomoc budete potřebovat.“
„Vy jste napadl mého bratra.“ Bill jen tiše vydechl do místnosti. „Skoro jste ho zabil.“
„Ano a ne.“ Hephaistion přešel ke křeslu a sednul si. „No tak, Bille, posaď se.“
Bill nechtěl, ale z nějakého důvodu, což bylo naprosto iracionální, když zvažoval, kdo tato osoba je, a že toho bude nejspíš litovat, přešel ke gauči. Sednul si tak daleko od Hephaistiona, jak jen mohl.
„První věc, kterou potřebuješ vědět, ale jsem si jistý, že už to stejně víš, kdo jsem.“ Muž se několika pohyby odhrnul své hnědé vlasy z obličeje.
„Vlkodlak,“ byla Billova tenounká odpověď.
„Ano, vlkodlak.“ Aura se kolem cizince na chvíli změnila, jako by si smutně povzdechnul, když to řekl. „Další věc, kterou musíš vědět, jsou zvyky vlkodlaků, jejích zvyky lovu.“
Billovy oči byly široké, zíral na koberec na svoje nohy. Proč umožnil Tomovu útočníkovi, aby tam seděl, pil a mluvil na Billa, jako by se nic nestalo? Bill se teď sám bál své vlastní volby.
„Vlkodlaci nenapadají lidi.“ Tato slova Billa donutila, aby zvednul hlavu.
„Ale vy jste to udělal.“
„Já vím, ale nejsem si jistý proč.“ Hephaistion zavrtěl hlavou, na jeho tváři se objevila lítost. „Pamatuješ si, že byl v noci úplněk, když jsem tvého bratra napadl?“
Bill kývnul hlavou.
„Když se proměním, vlkodlak se řídí svými vlastními instinkty. Ale instinkty vlkodlaka nejsou, aby napadl člověka.“ Hephaistionův hlas byl nízký, vysvětloval. „Lovíme jen zvířata, a útoky na lidi jsou většinou jen v sebeobraně anebo v obraně území.“
Bill poslouchal, jako by byl okouzlený. Za slovy toho muže mohl slyšet prastaré legendy. „Tak proč jste to udělal?“
„Z nějakého důvodu mě můj instinkt donutil to udělat. Bylo to, jako by na mě někdo seslal nějaké kouzlo. Jediné vysvětlení, které mohu říct je, že se to tak stát mělo.“ Hephaistion se podíval dolů do své sklenice. „Musíte mít vlkodlaka v rodině, váš rodokmen mě volal.“
„Co?“ Bill si nebyl jistý, jestli to pochopil správně. Ten muž mu říkal, že byl ‚určený‘ Toma kousnout?
„Je mi to líto, Bille, ale tohle je jediná věc, která mi zní rozumně.“ Hephaistion se na něj podíval, v očích měl smutek. „Předtím už jsem ztratil kontrolu, nebudu tvrdit, že ne. Ale nikdy jsem nenapadl nevinného člověka. Nikdy!“
Bill si nebyl jistý, jestli mu chtěl věřit. Něco mu ale říkalo, že je to jediná volba, kterou má, pokud se chce dozvědět nějaké odpovědi. „A co teď? Tom je vlkodlak?“
„Bude, jakmile bude úplněk.“ Napil se trochu skotské. „Teď mi musíš říct, jaké už se u něj projevují příznaky.“
„Rychlé uzdravení. To přišlo okamžitě.“ Odpověděl Bill, jeho hlas se přestal chvět, alespoň částečně. „Byl agresivní, nedokázal se ovládat.“
„Ale ne s tebou, že?“ Otázka zněla divně.
„Já ne…“ Ale když o tom Bill tak přemýšlel, tak Tom s ním nikdy nebyl násilný. Jen jeden výbuch v nemocnici byl zaměřený na něj. Dokonce ani, když ho Tom sevřel v koupelně autobusu, nebylo to hrubé. „No, neublížil mi.“
„A neublíží, pokud jsi ten, kdo si myslím, že jsi.“ Řekl Hephaistion, trochu ve sklenici tekutinu promíchal. „Pokud ano, pak jsi jeho zdrojem rovnováhy. Uklidňuješ ho.“
„Jestli jsem co?“ Billovo obočí se nakrčilo, když se muž začal dívat jinam.
„Řeknu ti to později.“ Proč mu to Hephaistion říkal a nechtěl počkat na Toma, dokud nevyleze ze sprchy, Bill nevěděl. „Je důležité, aby si u něj zůstal blízko. Jsi jediný, kdo ho může kontrolovat, zvlášť, až se promění.“
Všechno bylo tak absurdní. Bill si ale nemohl pomoct, věřil tomu. Měl tolik otázek.
Ani jeden z nich si nevšiml, že se sprchový kout vypnul. „Hey, Billi, nechceš se dívat…“
Oba, Bill i Hephaistion, se obrátili za hlasem. Uviděli Toma zcepenělého ve dveřích koupelny, dredy měl ještě mokré a ústa dokořán.
„Ty!“
~*~
Tom se cítil, jako by se znovu díval do zrcadla. Jen teď už tam nebyl stín, ale tvář muže, který seděl u jeho bratra.
„Bille, vypadni SAKRA od něj!“ Tom chtěl zaútočit, aby mohl své dvojče zachránit, ale zdálo se, že jeho nohy to nezvládaly. „To je on, Bille, ten zasranej bastard!“
Bill byl za okamžik u něj a šeptal mu do ucha. Trvalo jen vteřinu, než na to jeho bratr zareagoval. „Já vím, Tomi, ale je to v pořádku. Je tu, aby nám pomohl, všechno bude v pořádku.“
„Moje jméno je Hephaistion a máš pravdu, jsem zasranej bastard, i když bych z celého svého srdce radši nebyl.“ Modré oči zíraly na ty Tomovy. Tom chtěl zavolat ochranku, vážně chtěl, ale něco ho zastavilo.
„Je jako ty, Tome, může ti pomoct.“ Bill se trochu odtáhnul, konejšivě se na něj usmál. O čem to Bill mluvil, ‚on je jako ty‘? Co měl Tom a tahle osoba společného?
Tom se zamračil na své dvojče. Na okamžik zapomněl na muže z jeho nočních můr.
„Říkal jsem ti to, moje teorie dávají smysl, Tomi.“ Bill trochu plakal, jen pár slz si razilo cestičku po jeho tváři. Když se Tom zamračil ještě víc, Bill jej lehce šťouchnul. „Je vlkodlak, Tomi, jako ty, jak jsem říkal.“
Chvíle ticha se zdála být jako věčnost.
Hephaistion stál v pozadí a čekal, jak bude Tom reagovat na tyto novinky. Bill jej držel kolem krku, smutně se na něj pousmál.
Tom byl rozzlobený.
„Vypadni.“ Řekl chladně a Bill se mírně odtáhnul.
„Vypadni, nebo přísahámbohu, že zavolám policii, jako jsem to měl udělat, jen co jsem tě uviděl.“ Tom se díval přímo na Hephaistiona. „Řekl jsem, VYPADNI!“
„Ne, Tomi, může ti pomoct… Tomi!“ Ale Tom byl ke slovům svého dvojčete hluchý. Zaměřil všechen svůj hněv na muže před ním, muže, který se nerozhodně rozešel ke dveřím.
„A jestli tě ještě NĚKDY uvidím, budeš rád, jestli za zbytek svého života uvidíš vnitřek svojí cely!“ Tom zuřil. Cítil, jak mu všechen hněv proudí žílami.
Hephaistion byl venku dříve, než Tom sáhnul po telefonu.
„Ne, Tomi, ty to nechápeš. Tomi, on ti může pomoct!“ Bill začal skutečně plakat, chytil Toma za bradu a podíval se mu zpříma do očí. „Nikdy tě nechtěl napadnout, byl to jen instinkt.“
Tom na své dvojče dlouhou dobu zíral, cítil, jak z něj všechna agrese vyprchává.
„Billi, nevím, co ti řekl.“ Tom palcem stíral z bratrovy tváře slzy, držel Billovu jemnou tvář ve své dlani. „Ale lhal. Nemůžeš tomu věřit… těmhle kecům o vlkodlacích. Obelhal tě, Bille, všechno to jsou jen lži.“
Bill zavrtěl hlavou, zíral do Tomových očí. „Ne.“
„Ano, Bille. Je nemocný, nemá to v hlavě v pořádku. Lže!“ Tom k sobě přitisknul své dvojče, ovinul paže kolem Billových ramen a pevně jej držel. Bill plakal do jeho trička. Znovu zašeptal ‚ne‘.
~*~
Bill opatrně sledoval svého bratra, byl vynervovaný. Nevěděl, jestli by měl být rád, že Tom vyhodil toho útočníka, anebo jestli by se měl bát následků, které by to mohlo přinést. Vlastně, nevěděl komu věřit. Tom byl jeho dvojče, Bill nikdy nepochyboval o tom, co říkal. Pokud se ale Bill rozhodne věřit Hephaistionovi, bude to vysvětlovat Tomovo chování… rány a znamení.
Bill se necítil dobře.
„Hey, našel jsem to!“ Tomova tvář se rozzářila. Zdál se mu být mnohem klidnější, než by si člověk pomyslel, že se bude chovat, když se setkal s mužem, který se mu pokusil méně než před měsícem roztrhat hrdlo svými zuby. „Billi, pojď se podívat!“
Bill si sednul na gauč vedle svého dvojčete, naklonil hlavu, aby viděl na obrazovku notebooku. Vypadalo to, jako nějaké stránky z učebnice. Bill se všimnul různých lékařských termínů. V horní části stránky si přečetl tučně zvýrazněné slovo. Slovo, které způsobilo, že Billovy plíce se zbavily veškerého vzduchu a on se pak musel dlouze nadechnout.
Lykantropie.
„Vidíš, je nemocný, potřebuje pomoct.“ Tom odendal několik Billových pramenů a dal mu je za ucho.
Lykantropie, Bill četl, je forma duševní nemoci. Oběť věří, že je zvíře, nejčastěji vlk. Získá charakter zvířete a bude tak působit a bude pevně věřit, že je zvíře, bez ohledu na to, jaké si sama oběť vybrala. Billovy oči pomalu sjely dolů po stránce, tahle slova a řádky toho tolik vysvětlovaly. Oběti, které věří, že jsou vlci. Většinou se jim zatemní mysl právě při úplňku, když věří, že dosáhnou konečné fáze transformace.
Když Bill přestal číst, mohl na sobě cítit pohled svého bratra.
„Tomi…“ Bill nevěděl, co si myslet. Mohlo by to být ono? Mohl by mít Hephaistion nějakou duševní poruchu?
„Je to tak jednoduché, Billi, je to jen cvok.“ Usmál se Tom a vypnul notebook.
Bill vstal z pohovky, chodil z místa na místo. Měl Tom pravdu a všechno tohle bylo jen v Hephaistionově hlavě? To by ale znamenalo, že v Tomově je to taky. „Tomi, ale co ty?“
Tom se na něj podíval.
„Zavoláme doktorce Cameronové, ona bude vědět.“ Prohlásil nakonec, vrátil se zpět k notebooku.
„Dobře.“ Bill pozoroval svoje dvojče. Snažil se dostat svou mysl přes to, že je Tom možná duševně nemocný. Může se lykantropie šířit z člověka na člověka? A pokousáním? Ale to by vysvětlovalo všechny symptomy. Hněv, sobectví…
Ale pak něco Billovi došlo: oči. Tomovy oči byly při dvou příležitostech zlaté. Bill si byl téměř jistý. Mohlo to být světlo? Jeho mysl si s ním mohla hrát?
Tom si jen něco mumlal pro sebe a zatřepal hlavou. Bill se zamračil, když se jeho dvojče chytilo za čelo a škublo sebou, jako by bylo v bolestech. Když začal mluvit hlasitěji, jeho slova začala Billovi dávat smysl. „Je to jen cvok, lže, není to… není to pravda… lykantropie, musí to být ono… jen cvok.“
„Ah!“ Tom si dal na čelo obě své ruce. Chvěl se.
„Tome.“ V Billově hlase byl strach. Bylo toho na jeho bratra asi moc, ale něco ho na Tomově chování děsilo. „Tome, jsi v pořádku?“
Tom se uklidnil.
Jak se Billovu dvojčeti podařilo pohnout tak rychle, byl za ním. Proč by chtěl Billa přitisknout na dveře, bylo něco, co nedokázal pochopit. Všechno, co Bill věděl, bylo, že ho Tom začíná děsit trochu hodně. „Tomi?“
Ale Tom neposlouchal.
„Tomi, co to…“ Bill měl ruce nad hlavou. Tom pevně držel jeho zápěstí, ale ne bolestivě. A potom se k němu dredáč naklonil, svým nosem se otřel o Billův krk.
„Tak dobré!“
Bill zakňoural, když Tom začal okusovat jeho krk. Rty jeho dvojčete se o něj lahodně staraly. Ale Bill si to stále nemohl užívat, ne, když se Tom choval tak divně a Bill byl tak rozrušený. Nicméně když se Tomův jazyk dotkl jeho kůže a rty začaly jeho krk zasypávat polibky, Bill si nemohl pomoct a zasténal. Ani ho nepřekvapilo, když jej dredáč kousnul a začal silně sát jeho jemnou pokožku.
Tom se pomalu odtáhnul, prudce oddechoval a zavřel oči. Pustil Billa, ale ten neodešel. Místo toho Bill Toma obejmul, držel ho, dokud se dredáč neuklidnil, dokud nepřestal lapat po dechu.
Bill nemluvil, jen pomáhal svému bratrovi do postele. Tom byl mrtvý ještě předním, než dopadl na matraci, byl tak unavený, že okamžitě usnul.
Bill vyšel z místnosti tak tiše, jak jen mohl.
„Ježiši!“ Bill zasyčel, když byl v bezpečí svého pokoje. Zavřené dveře jej oddělovaly od jeho bratra, zamčené však nebyly. Těžce se opřel a snažil se uklidnit.
Vzkazu na dveřích si všimnul, až když se mu přestaly třást ruce.
Bill věděl, od koho to je, dříve, než se na to pořádně podíval. Nějak ho ručně psané řádky uklidnily. „Podívej se na ‚druhy‘. ~H.“ Bill zapnul laptop, když našel stránku, zadal tam slova ‚vlkodlak‘ a ‚druh‘. Začal číst.
To, co zjistil, bylo mnohem děsivější, než co mohl zjistit doteď.
autor: firelucy
překlad: Larkys
betaread: Janule
je to čím dál zajmavější
krásný 🙂 sem strašně napnutá, co Bill zjistil a jak to bude dál
Tak tenhle díl mě úplně upoutal. Zajímalo by mě, co Bill zjistí a doufám, že si Tom nechá pomoct…
chudák Helmut (xD) nebo jak se jmenuje :(( 😀 tak dlouho Toma hledá a ten ho na konec seřve a pošle do… určitých částí těla 🙁 Jak Tom Billa namáčknul na dveře bylo v.y.n.i.k.a.j.í.c.í… teda bylo by, kdyby to nrbylo za těchto okolností… sákrá, jsem napnutá jak kšandy :))
To nejní fér to tagle utnout =,<
Nechápu, jak jsem mohla tuhle povídku nečíst, no vlastně chápu, stačilo mi vidět název a hned jsem si řekla, jo to bude o vlkodlacích to číst nebudu. Dneska jsem ji tady viděla znovu a jenom proto, abych se nemusela učit:), jsem si ji přečetla a je to tak úžasné. Přestože opravdu nemám moc ráda tyhle vlkodlačí věci, tak tohle je tak dobře napsané a jaký krásný vztah mají Bill a Tom, no prostě úžasné:)
se normálně bojím, jak to bude pokračovat dál 😀 fakt že jo…ty Tomovy nálety na Billa nemají chybu, fakt ne….a Tom by se mohl vzpamatovat a začít hefaistovy věřit, ale chápu že je to pro něj asi těžké…že se s tím neche smířit, al e v hloubi duše ví, že je to něco špatně a něco se s ním děje
No do pytle. Tak nějak jsem předpokládala, že tomu Tom nebude věřit, ale na druhou stranu jsem nečekala ani to, že Bill ano. No je dobře, že alespoň jeden z nich a jsem vážně překvapená, že právě Bill. Jen mi příjde divné, jak Hephaistion napsal Billovi, aby se podíval na druh, že by se tyhle věci vyskytovali jen tak na internetu.
Je dobře, že Bill Toma dokáže uklidnit, ale v případě, kdy byl v pokoji Hephaistion to tak rychle nefungovalo. Teď jsem zvědavější, než doposud. Hlavně chci vidět, jak se celá situace vyvine a jak proběhne ta Tomova proměna. Myslím, že tu doktorku by do toho neměli moc tahat, protože se v tom pak bude ještě šťourat a to by pro ně nebylo moc dobré až si Tom konečně uvědomí, co skutečně je. Nemůžu se dočkat dalšího dílu:)
nádherná povídka je opravdu úžasně napsaná a přeložená moc se těšim na další dílky