autor: Nicol-Dream
Všude kolem Toma panovala až pohádková atmosféra. Slunce, které se prodíralo skrz koruny vysokých stromů, ho donutilo sundat si zimní bundu. Bylo to tu krásné. V němém úžasu to sledoval a nemohl tomu uvěřit. Bylo to krásné. Něco takového nikdy v životě neviděl. Otočil se, aby se ohlédl na dveře. Byly už však pryč. Už nebylo cesty zpět.
Všiml si, že stojí na nějaké cestě. Rozhodl se, že půjde po ní, aby se dostal z lesa ven. Když šel po lesní cestě, přemýšlel o tom, koho asi viděl v tom domě, a jestli se ještě někdy bude moc vrátit zpět. Došel až na okraj lesa. Byla tu pole. Na kraji jednoho z nich stál starý barák. Tam mu určitě pomohou. A řeknou mu, kde to je. V hlavě se mu stále dokola přehrával ten okamžik, kdy zastavil vodu. Byl si jist, že to udělal on. Ale netušil, jak se mu to podařilo. Nikdy před tím se mu nic takového nestalo. Kdyby jen tušil jak to udělat znovu. Rozhlédl se kolem sebe a spatřil malý rybníček. Odbočil proto z cesty a šel k němu.
Sedl si na jeho břeh, ruce smočil v jeho vodě. Opláchl si obličej, aby se přesvědčil, že opravdu nespí, že se mu to nezdá. Nevěděl, jak se mu povedlo to, co udělal v té chodbě, a tak zkusil to, co udělal tam. Napřáhl ruce před sebe, ale nic se nedělo. Ještě chvíli takto setrvával v naději, že se něco stane. Nic. Hladina byla stále klidná, tak jako když přišel. Před obličejem mu začala lítat muška, a tak se jednou rukou ohnal a náhle se hladina vzedmula, a jak rychle to udělal, tak rychle se zase uklidnila. Tom si toho všiml, a proto to udělal znovu. Hladina se znovu stejným stylem pohnula. To bylo ono. Chlapec u vody dlouhé hodiny zkoušel, co dokáže, a vůbec netušil, že ho někdo sleduje. Někdo, kdo byl jeho srdci nejblíže, a přesto byl tak vzdálený.
Byl to jeho bratr. Celou dobu už z lesa ho sledoval. Nedokázal tomu uvěřit. On tu byl. Jak se sem ale mohl dostat? Až teď to pochopil. Tolik chtěl jít za ním. Ale nemohl. Dal si slib, že už se k nikomu z toho proklatého světa nikdy nepřiblíží. To mu ale překazila malá Naděje, která se rozeběhla za chlapcem u břehu, a on už ji nestačil zastavit. Rozběhl se proto za ní, ve snaze zastavit ji ještě před tím, než doběhne až k němu. K jeho smůle se mu to ale nepodařilo, a když on doběhl až k ní, nečekaně se zastavila a on o ni zakopl a spadl do vody.
Okamžitě po dopadu začal klesat do hlubin rybníku. Neuměl plavat. Modrá hladina klidného rybníku se mu začala vzdalovat. Když v tom uviděl před sebou ruku. Chytla ho. Začal se přibližovat k hladině. Znovu se ocitl na břehu. Slunce mu začalo sušit mokré oblečení a on kolem sebe plival hnusnou vodu, které se pod hladinou nalokal. Malá Naděje nadšeně štěkala a on se nechtěl podívat na toho, kdo ho zachránil. On to věděl. Byl to určitě jeho bratr, nikdo jiný tu přeci nebyl. Musel to být on. Ale on se nechtěl otočit. Nenáviděl ho. Tolik mu ublížil. A přesto, jak moc sám sebe utvrzoval v tom, že se neotočí, i kdyby na něj promluvil, hlavu otočil a zahleděl se mu do očí, když ucítil na svém rameni dotek. Opravdu to byl on. Byl stejně tak promočený jako on a vyděšeně na něj koukal. Náhle si však Bill všiml úsměvu na jeho tváři.
Černovlasý chlapec byl ale vzteky bez sebe. Tolik se těšil na to, že už nikoho, koho znal, neuvidí, a zvláště jeho. A on si tu teď seděl přímo před ním a blbě se na něj usmíval. Měl sto chutí ho shodit do vody a přidržet mu hlavu pod hladinou.
„Bál jsem se, že už tě nikdy neuvidím.“ promluvil na něj Tom polohlasně. Posunul se k němu blíž a pohladil ho po tváři. Potom si ho přitáhl blíž a pořádně ho objal. Objímal ho pevně, protože se bál, že když ho nebude pořádně držet, rozplyne se mu jako pára nad hrncem. Bill se ale začal vztekat a bušit do něj, a vší silou se ho snažil odstrčit. Tak moc se rozzlobil, až se mu začaly ruce rozpalovat a on Tomovi do hrudi vypálil své dlaně.
Chlapec blesku rychle odskočil a vyděšeně na bratra koukal. Bill se podíval na své ruce. Viděl, jak pomalu rudá barva z jeho dlaní mizí. Tohle nechtěl. Chtěl se bratrovi omluvit. Ten se však se strachem v očích zvedl a rychle utekl zpátky do lesa.
Hruď ho hrozně pálila a on sotva popadal dech. Nechtěl ale zastavit, a tak i přes hroznou bolest běžel dál a hlouběji do tmavého lesa. Zastavil se, až když si byl naprosto jistý, že ho jeho bratr nesledoval. Opatrně se jedním prstem dotkl poraněného místa. Ihned však prst zase stáhl zpět a bolestě usykl. Tak strašně to pálilo a bolelo. Svezl se podél starého dubu, o který se opíral, a jakmile dosedl na chladnou zem pod sebou, rozbrečel se.
Den se začal pomalu chýlit ke konci a Tomovi nezbylo nic jiného, než si najít nějaký úkryt. Les totiž začínal být děsivý. Chvíli jen tak bloudil, než se dostal na malou cestičku, která tudy vedla. Šel po ní, až se dostal na rozcestí. Byla tu značka. Popošel k ní blíž a zahleděl se na ni, aby zjistil, co je tam napsáno. Byly tam pouze dva znaky. Na jednom byla modrá spirála. Na té druhé byla spirála červená, a vypadala, jako kdyby hořela. Tak tudy jít nechtěl. Rozhodl se tedy, že se vydá po té, která byla označena modrou spirálou.
Myslel, že už jde věčnost. Stín se za ním stále prodlužoval, jak slunce zapadalo, až se ztratil úplně. Dlouho však netrvalo a on spatřil město. Ulice byly osvětleny. Lidé byli venku a vypadalo to na velkou oslavu podle jejich veselého smíchu. Chvilku se na tu krásu pouze díval u kopce, na kterém stál. Pak ho však ovanul studený vítr, a proto se znovu rozešel. Teď už však o něco rychleji než předtím, protože mu byla docela zima.
Jak se blížil k městu, minul ceduli nesoucí jeho název. „Limertik,“ přečetl a pohled opět upřel na budovy před sebou. Když došel, až do města, obdivně si prohlížel budovy okolo sebe. Byly překrásné. Mohutně se nad ním tyčily, a přesto nevypadaly, jako kdyby v nich bydleli zbohatlíci, ale milí lidé, kteří se vykláněni z oken a smáli se. V jedné ulici, kterou míjel, si všiml malé čajovny. Zabočil tam proto. Nikdo tam nebyl, až na bělovlasou stařenku v bledě modrém, a dvě malé děti. Byl hrozně zesláblý a hruď ho stále ještě hodně pálila. Opřel se mezi dveřmi a jeden trám, a ztěžka vydechl.
Jakmile si ho stařenka všimla, zhrozila a se slovy: „Co se vám stalo,“ mu šla pomoci se usadit na nejbližší židli.
„Popálil mě,“ vydal ze sebe a bolestně přivřel oči. Žena si jeho zranění prohlédla, a poté vzala vak s vodou, kterou měla připevněnou na boku na šatech a pohybem ruky z ní jako kouzlem vytáhla vodu. Tom na to užasle koukal. Voda vytvořila něco jako rukavice kolem jejích rukou. Ona je poté přiložila na chlapcovy rány a pomalu s nimi pohybovala. Rány se okamžitě zacelily, ale jizvy zůstaly stále.
Chlapec zůstal v němém úžasu.
betaread: Janule
Do toho sveta by som raz cchela zavítať =)
No, musím říct, že tohle je opravdu originální a krásný kousek =)
Tak strašně jsem se těšila na jejich setkání a ono to takhle dopadlo…
Chudák Tomi, je mi ho moc líto, Bill taky mohl trochu přemýšlet, to si myslel, že ho Tom hledá jenom tak? Vždyť mu muselo být jasné, že Tomovi na něm musí hodně záležet, když se dostal až za ním, do tohoto podivného světa. Vím, že mu Tom v minulosti ublížil, ale i tak…
Doufám, že se brzy znovu setkají a že to bude pro oba mnohem příjemnější =)
Těším se na další díly ♥
waw tak to je teda niečo. Ale ter je To ten ktoreho mi je luto aj ked to byl neurobil naschvál. Trosku sa rozhohnl a to do slova.
Diky tvym komentarum u svoji povidky jsem byla zvedava jak pises ty… Proto jsem si vcera sedla k telefonu a najela si na Chlapce, ktery si hral s ohnem. Jelikoz nejsem moc velky ctenar ceskych povidek… Radeji si pockam na prekladane nebo se juknu na nejaky italsky forum a aspon se z IT neco priucim. Nicmene… Posledni dobou jsem byla toho nazoru, ze cesky twincest uz neni moc originalni… A ty si mi ukazala, ze i cesi dokazou vymyslet neco noveho a nekrast si napady navzajem… A za to moc dekuju…
Pokud si muzu dovolit malickatou kritiku, tak bych to tolik neuspechavala, ale ono to mozna ani tolik nejde. Klidne bych vic popsala okoli, ale to neni zas tak zasadni.
Mas krasny, pohadkovy styl psani, ac jsem se nekdy v tech citove zabarvenych slovech docela ztracela… Ale to je moje chyba xD pohadky jsem necetla pekne dlouho…xD
Kazdopadne jsem zvedava jak to s nima dopadne… A muzu rict, ze jak jsem se blizila ke konci 7. Dilu tak to ve me zanechalo trn smutku, ze uz nemam co cist 😉