autor: Rachel
Tom:
Zhluboka se nadechnu chladného zimního vzduchu a přivřu víčka bolestí, když mě po chvíli neustálého běhu opětovně zabolí v krku. Běžel jsem domů bez ustání celou cestu z parku a výsledkem je jen to, že se cítím na pokraji sil, uřícený a úplně vysílený, to je však to poslední, co mě teď zajímá.
Setřu si z čela slabé krůpěje potu a popaměti zamířím po úzkém chodníčku k našemu domu. Jen nemotorně vylovím z kapsy u kalhot klíče, zasunu je do zámku u domovních dveří, mé roztřesené, zmrzlé prsty mě však neposlouchají tak, jak bych chtěl. Chvíli jim to trvá, jakmile se však mým očím naskytne naše malá předsíň, jen rychle vklouznu dovnitř, zavřu za sebou a jen vysíleně se sesunu po dveřích dolů na chladnou podlahu.
Cítím se jako největší idiot, úplná troska a hlupák, po tom, co se stalo před chvílí. Neměl jsem tam chodit, vůbec jsem neměl Caroline na její nápad se schůzkou přistoupit. Teď si sám sobě připadám jako hlupák, její nenávistná slova plná hněvu a zloby, mi stále znějí v uších, a já stále ještě nemohu vstřebat jejich význam, to všechno ošklivé, co na mě křičela ještě před chvílí. Každý její úšklebek, každé jedno ošklivé slovo, vycházející z jejích, jindy usmívajících se rtů, se mi nesmazatelně vrývá do paměti, přesto nevnímám jeho význam. Nechci ho vnímat. Bojím se tomu uvěřit.
Pomalu se zvednu ze studené podlahy, na které mi začínala být zima, a stále se přidržujíc dveří, jen z posledních sil se zuju. Svléknu si bundu, přehodím ji na věšák a jen pomalým krokem zamířím do obýváku, odkud se ke mně line několik hlasů a cizích zvuků z puštěné televize.
„Tome, už jsi doma?“ veselý, úsměvný a hlavně neuvěřitelně zvědavý hlas se ke mně doline ještě dřív, než vstoupím dovnitř, a alespoň na okamžik tak vykouzlí na mé tváři úsměv. Pomalu vejdu do obýváku a na okamžik se zastavím jen kousek od Billa, stále sedícího na zemi u křesla, kde jsem jej před hodinou nechal. Určitě mě musel slyšet, jak jsem přišel. Mé kroky nejspíš nebyly tak tiché, jak jsem si myslel.
„Ahoj, ano, teď jsem se vrátil,“ pokusím se o úsměvný tón hlasu, avšak opět mě má snaha zklame. Popojdu blíž, posadím se před něj a pomalu vezmu jeho teplou dlaň do té své, abych jej ujistil o mé blízkosti u něj. Výraz v jeho tváři je klidný, pohrává na ní malý úsměv a jen jediný malý pohled do ní mi může prozradit, že je můj bráška spokojený. Nechci mu kazit jeho dobrou náladu svým chováním a rozpoložením, proto stočím následující otázku jiným směrem.
„Co… co jsi dělal celou dobu?“ zeptám se na to první, co mě napadne, a nervózně si promnu dlaně. Bill se nevinně pousměje a trošku zamrká.
„Chvilku jsem poslouchal televizi, ale nebavilo mě to, tak… tak jsem čekal na tebe, až přijdeš,“ odvětí a oplatí mé natažené dlani lehký dotyk.
„A co ty? Zařídil sis to, co jsi potřeboval?“ zeptá se a nevědomky mi tak připomene to, co bych nejraději vymazal ze své mysli. Neměl jsem tam vůbec chodit. Mohlo mě napadnout, že se náš rozhovor bude týkat našeho vztahu, a možná se zvrtne i v ne příliš malou hádku. Jenže jak jsem to měl vědět? Tohle by přeci moje Caroline nikdy neudělala. Jak moc jsem se v ní zmýlil. To je to, co mě bolí nejvíc. Skutečnost, že jsem ji považoval za někoho úplně jiného, než kým doopravdy byla.
Zavrtím hlavou, abych z ní vyhnal myšlenky na Caroline, a uslzenýma očima jen pomalu vzhlédnu k Billovi před sebou. Nedokážu se tomu ubránit… ne teď. Počáteční vztek, který jsem cítil ještě před chvílí, pomalu vyprchává, mění se v lítost, smutek, ve zklamání a bolest, jež teď svírá celé mé nitro. Jak mu mám teď odpovědět? Nechci jej zatěžovat svými starostmi, nechci, aby se kvůli nim trápil i on. Stačí, že se s nimi musím vyrovnat já.
Zamrkám, abych zahnal slzy v mých očích, do nichž se nahrnuly, a sleduji Billovo počínání. Opatrně vztáhne svou dlaň, chviličku se prsty jen naprázdno dotýká vzduchu, než jí spočine na mé tváři v jemném doteku. Určitě ví, že něco není v pořádku, je to mé dvojče, které nepřesvědčí jakékoli mé zapírání a lži. Cítí stejně jako já, dokáže vnímat pocity, jež se ve mně odehrávají. Moje domněnka se jen potvrdí, když si první slza najde cestu po mé líci… a dotkne se jeho měkké dlaně, jemně hladící moji tvář.
„Tome, ty pláčeš? Proč? Stalo se něco zlého?“ zeptá se neklidně a prsty přejede po vlhké cestičce na mé tváři. V jeho očích mohu spatřit strach i zděšení, určitě má strach, že se mi něco stalo. Sklopím pohled, jako bych chtěl před jeho otázkou utéci, přesto cítím moc dobře, že čeká na moji odpověď.
„Protože jsem se zklamal v někom, o kom jsem si myslel, že…,“ odmlčím se, nedokážu dokončit svoji odpověď. V hlavě mám až příliš velký zmatek na to, abych si dokázal uvědomit, co se vlastně před chvílí stalo, a proč cítím to, co cítím. Co sis myslel, Tome? Myslel sis, že tě Caroline miluje? Že tě pochopí v tom, že nemáš čas, protože se musíš starat o Billa? Že tě pochopí a pomůže ti? Že bude tolerovat, když s ní nebudeš chodit každý druhý den na nákupy, naopak budeš trávit čas s Billem a budeš mu pomáhat? Jak moc hloupý a naivní jsi doopravdy byl.
„Nemusíš mi to říkat, pokud nechceš, Tome. Můžeš si to nechat jen pro sebe, nebudu se tě na to ptát. Nemusíš o tom mluvit, jestli… jestli je to pro tebe těžké,“ odpoví mi na moji nedokončenou odpověď a opět mě na důkaz svých slov něžně pohladí po tváři. Opřu se do jeho měkkého doteku a bolestivě přivřu víčka, zpod kterých se vykutálí dalších pár slz. Jak asi teď musím vypadat? Jak asi musím vypadat v jeho očích? Sedím tu jako hromádka neštěstí a brečím jako malé děcko… a ještě k tomu kvůli holce. To jsem ještě nikdy neudělal. Nikdy jsem kvůli žádné nebrečel, vždycky jsem to byl já, který jim dával kopačky. Jenže Caroline byla něco jiného. Kvůli ní jsem byl schopen brečet, možná proto, že jsem ji jako jedinou doopravdy miloval. Ale Tom Kaulitz a slzy – to přece nikdy předtím nešlo dohromady.
„Pojď ke mně,“ tichý, nesmělý hlas se doline k mým uším a donutí mě odtrhnout se od všech vzpomínek, které jako by nikdy ani neexistovaly. Pomalu vzhlédnu k Billovi přede mnou a přisunu se maličko blíž, stále tisknouc jeho dlaň.
Pousměje se, bříškem palce něžně setře další slzu z mé tváře, opatrně se zapře o moji paži a jen pomalu, nesměle si moji hlavu položí do svého klína. Nebráním se však. Nechávám se sebou manipulovat tak, jak on si přeje, nebráním se jeho opatrnému, nesmělému počínání. Lehce nasaji jeho sladkou vůni, vznášející se teď všude kolem mě, a přivřu víčka, když ucítím příjemné, hřejivé teplo jeho měkké dlaně, jež opět hladí moji tvář.
Bill:
„Omlouvám se za to, že brečím, j-já…“
„Ššš, jen se klidně vyplakej. Uvidíš, že se ti uleví,“ pousměji se a ukončím tak příval jeho omluv dalším pohlazením. Usměji se, když mé prsty spočinou na prvních copáncích a bříšky po nich jen nepatrně přejedou, popaměti se vracejíc k jeho jemné pleti. Nechci, aby teď cokoli říkal. Za co by se měl omlouvat? Za to, že dal jednou průchod svým pocitům? Tom Kaulitz tohle nikdy nedělal, ale proč by nemohl? Protože už by nebyl ten velký boss a frajer, ale citlivka, která nedovede skrýt své city, nýbrž je dává světu najevo? Protože by se na něj někdo mohl dívat pohoršeně? Proč by se mi za to měl omlouvat? Není na tom nic špatného, alespoň já v tom nic špatného nevidím. A rozhodně nebude v mých očích horší za své city. Možná jsou slzy tím pravým lékem, který mu může v jeho trápení pomoci.
Nevím, co se stalo, nechci však od něj vyzvídat. Pokud bude chtít, řekne mi to sám… i přesto, že jsem tolik zvědavý a rád bych to věděl. To však teď není důležité. Mnohem důležitější je to, abych mu teď byl nablízku a pomohl mu, vždyť sám mu vděčím za to všechno, co pro mě udělal a stále dělá.
A potom… záleží mi na něm, mám ho rád a nechci, aby se kvůli komukoli trápil. Ať už mu jeho bolest způsobil kdokoli, nikdo si nezaslouží, aby kvůli němu Tom vyplakal byť jen jedinou malou slzu. Nikdo.
„Billy, j-já… můžu se na něco zeptat?“ tichá, nesmělá otázka protne ticho, panující kolem nás a zastaví tak mé prsty, přejíždějící po Tomově tváři.
„Ano,“ odvětím bez jediného přemýšlení a s očekáváním naslouchám jeho otázce. Nenapadá mě nic, na co by se mě mohl zeptat.
„Myslíš, že pro mě byla Caroline ta pravá?“
Tom:
Jen tiše vyslovím svoji otázku a lehce zamrkám víčky. Trošku pozvednu hlavu a vzhlédnu k jeho tváři, stále čekajíc na jeho odpověď. Jeho ruce už dávno ustaly ve své činnosti, teď jen sedí a upírá svůj prázdný, slepý pohled do neznámého místa před sebou, jako by stále přemýšlel nad mojí otázkou. Nadzvednu se na lokti a téměř bez mrknutí pozoruji jeho počínání.
Sklopí svoji tvář a jen pomalu, téměř neznatelně zavrtí hlavou. Jako by se bál říci to, co já jsem si uvědomil až dnes, v tuto chvíli. Věděl to, možná už od začátku, a přesto se nikdy neodvážil mi to říct. Nezazlívám mu to však. Byla to jen moje vina a já nelituji ničeho z toho, co se stalo. Potřeboval jsem dostat pořádnou lekci, abych si konečně uvědomil, do koho jsem se doopravdy tak bezhlavě zamiloval, aniž bych vnímal a poslouchal ostatní kolem sebe.
Jak jsem mohl být tak slepý? Jak jsem mohl nevidět to, co ostatní viděli už od začátku? Vždycky jsem měl pocit, že jsem měl štěstí na tu nejúžasnější holku na celém světě. Caroline byla milá, krásná a dokonalá po všech stránkách. Strávil jsem s ní tolik času, s radostí plnil každé její přání, které jsem jí vyčetl z očí, všechno, o co si požádala. Žil jsem v přesvědčení, že právě ona je to nejlepší, co mě mohlo potkat, a doufal jsem, že ke mně cítí alespoň něco z toho, co k ní cítím já. Bezhlavě jsem se do ní zamiloval a kvůli lásce neviděl ani neslyšel nikoho kolem. Myslel jsem, že je Caroline ta, na kterou jsem čekal, dívka mých snů… a mezitím byla po celou tu dobu, už od začátku našeho vztahu, někým úplně jiným, než kým byla v mých očích.
Žárlila ve skutečnosti na všechno, nejdřív neměla důvod, protože jsem jí vždycky ve všem ustoupil… až potom začala žárlit, dokonce i na Billa, o kterého jsem se začal starat. A já hlupák jsem si myslel, že mě má ráda, že mě miluje tak, jako já jsem miloval ji. Kdyby mě alespoň trochu milovala, pochopila by mě a zůstala by mi nablízku i přesto všechno, co se kolem nás stalo. Místo lásky, kterou jsem k ní cítil já, mě však chtěla jen pro sebe, byl jsem další z jejích hraček, o kterou se nechtěla s nikým dělit, naopak si s ní dělala jen to, co chtěla ona a co jí vyhovovalo.
Nevadí mi to, jak mluvila o mně, to, co řekla o Billovi, jí však nikdy nezapomenu. Až teď si uvědomuji, jak hloupý a slepý jsem ještě před pár týdny byl. Přes samou zamilovanost a růžové brýle jsem ani neviděl, jak moc jej ve skutečnosti nenávidí. Sice jsme se nikdy o Billovi příliš nebavili, zároveň jsem si ale nikdy nevšiml, že by proti němu něco měla. Tak dobře se uměla přetvařovat… a já to nikdy neviděl. Až teď se mi konečně ukázala v pravém světle.
Možná je i dobře, že jsem tam šel, alespoň mi ukázala, jaká doopravdy je. Tohle mi otevřelo oči… a já jsem za to rád. I když mě to stále bolí, jsem rád, že jsem mohl vidět, do koho jsem se to zamiloval. A já hlupák si ještě, byť jen na okamžik myslel, že je to pro mě ta pravá.
Pomalu se nadzvednu na loktech, a konečně se posadím. Setřu si poslední slzu z tváře, zadívám se na Billa, stále nesměle, mlčky sedícího přede mnou, a poprvé dovolím malému úsměvu vklouznout na moji tvář. Až teď vím, jaké pocity musel cítit, když jsem mu pomáhal a staral se o něj. Až teď vím, jak úžasné to je, mít u sebe někoho, o koho se můžete opřít a komu se můžete svěřit se svým trápením. Někoho, kdo vás vyslechne, věnuje vám pohlazení a pohladí vás po duši hřejivým slovem.
„Teď už to vím taky,“ zašeptám s úsměvem a stulím si Billovu dlaň do té své.
autor: Rachel
betaread: Janule
Oh, tento díl je hodně psaný na city, já to tušila…Nemyslím si, že je Tommy hloupý a naivní, to ne. Zaslepila ho jen láska, bohužel ne k osobě, která by si jeho srdce zasloužila. Není hloupý, je hodný, laskavý, něžný…
Dostaly mě momenty, kdy se Billy dotýkal Tommyho (když plakal), když se dotkly jejich ruce, dlaně, když Bill pohladil Tommyho po tváři…ta blízkost, to byla krása.
Tommy dostal bolestivou lekci, ale je tu Bill a ten mu pomůže slepit to zlomené srdíčko, aby znovu začalo tlouct- ale pro Billa!!♥
Nejkrásnější bylo, když Tommy přiznal, že mu nevadilo, jak Caroline mluvila o něm, ale bolelo ho, jak mluvila o Billovi.
Krásný díl!
Rachel, ty mě chceš naprosto zničit, já normálně brečím…
Nechápu, jak to děláš, ale výsledek je úžasný, tohle byl opět tak překrásný díl =)♥♥♥
Toma je mi líto, měl Caroline opravdu rád, bohužel s ní nikdy nezažil žádný problém a tak v podstatě nevěděl, jaká opravdu je. Její pravá povaha se ukázala až v krizové situaci a pro Toma to nebylo vůbec příjemné zjištění…
Dnešní scéna Toma s Billem, tak to bylo něco naprosto úchvatného ♥♥♥ Něha a pochopení, vzájemná potřeba toho druhého ochránit a povzbudit a dát mu najevo svoji podporu a lásku, napsala jsi to úžasně.
Tleskám a smekám, miluju tuhle povídku ♥
Som taká šťastná, že sa Tomovi v tej jeho hlavičke copatej rozsvietilo 🙂 Bill bol k nemu krásne nežný a hlavne nedokázal klamať keď sa ho Tom spýtal na Carlinu. Radšej bol ticho, len pokrútil hlavou. Nádherná pocitová kapitola. Tom mal tú mrchu naozaj rád :/