autor: GossipGirl & CHrisTHi
Tom
Zběsile se otočím. Co to kurva… Bill? Leží nehybně na krajinici. „Kurva!“ zakleju nahlas a rozeběhnu se k němu. Tvoří se tam už pěkný hlouček lidí. Procpu se mezi nima a kleknu k nehybnému tělu. Nevím, co se stalo, a je mi to teď naprosto jedno.
„Zavolejte, kurva, někdo záchranku!“ zaječím na okolostojící a snažím se Billovi aspoň trochu podložit hlavu. Mělce, skoro neznatelně dýchá. Do hajzlu, oni na to v tý kapele mají vážně smůlu, na ty úrazy.
Dorazila záchranka a okamžitě Billa nakládali na nosítka.
„Bude v pořádku?“ otočím se na jednoho ze saniťáků.
Pokrčí rameny. „Snad ano, stavte se v nemocnici.“ S tímto za sebou zavře dveře. S povzdechem se otočím zpátky k chodníku. Kurva, to já za to můžu. Vytočil jsem ho a on nedával pozor a vletěl pod auto, nebo co to bylo. Kdybych třeba…
„Pane Kaulitzi, co se stalo?“
„Tome, řekněte nám k tomu něco! Byl to Bill Trümper?“
„Co se mu stalo? Povězte nám něco!“
Novináři mě obklopí jako sršni. Prodírám se davem a snažím se nereagovat na otázky. Mám co dělat se svým svědomím, natož ještě oni.
Doma si opláchnu obličej ledovou vodou, abych se trochu vzpamatoval. Pořád si to vyčítám, vím, že za to můžu já.
Když se vzpamatuju, teda v rámci možností, sednu do auta a zamířím do centra k nemocnici. Zaparkuju dál od vchodu a rozhlídnu se. Vidím v autech lidi s foťáky. Oni si doopravdy nedají pokoj!
Nevrle vystoupím a rozejdu se bočním vchodem dovnitř.
Bill:
„Ssss,“ usyknu, když mi berou už asi potřetí krev.
„Máte štěstí, že jste v pořádku,“ zakroutí doktor hlavou a vymění mi kapačku. Jen hledím do zdi a nevnímám ho.
„Bille, jste v pořádku? A měl byste něco sníst, jistě máte hlad, buďte rád, že jste vyvázl jen s nalomenou rukou a lehkým otřesem mozku, mohlo to dopadnout hůř,“ podívá se na mě přísně a zároveň káravě doktor, který minule ošetřoval Sama a opatrně si přisedne vedle mě na postel. Já pořád jen sedím a hypnotizuji nehybně tu bílou ošoupanou zeď přede mnou a nereaguji.
„Bille, slyšíte mě? Vnímáte?“ zatřepe se mnou ustaraně a pořád si mě prohlíží, přičemž se mnou pořád trochu třese.
„Hm?“
„Bille, neměl byste někomu oznámit, že jste tady, nebude mít o vás někdo strach? Třeba rodiče nebo manažer?“ pořád ty dotěrné otázky. Jistěže o mně nebude mít nikdo strach a ani nemá.
„Nebojte se, nebude, všichni na mě serou a u rodičů jsem si to zase posral sám,“ posmrknu a prohrábnu si moje černé zplihlé vlasy.
Unaveně si promnu spánky a sním tu kaši nebo co to je, co mi sestra přinesla. Řekla, že dokud to nesním, neodejde. Snědl jsem to, a jakmile odešla, vyzvracel jsem to. Nějak jsem to jídlo v sobě neudržel, neudělal jsem to schválně.
Na stolku mi zavibruje mobil. Alex.
„Ahoj.“
„Čau, Bille, jak ti je? Nemám přijet?“
„Jo, jsem v pohodě, a jak to vůbec víš?“
„Mluví o tom všichni, dokonce už to dali i do zpráv.“
„No to mě potěš, super,“ vydechnu ironicky.
„A Tom Kaulitz je hrdina.“
„Ještě lepší, můžu se jít picnout.“
„To zvládneš.“
„A kluci o tom vědí? Co říkali?“
„No, v podstatě nic, jen povytáhli obočí.“
„A nic mi nevzkazují?“
„…nebudu ti lhát, nevzkazují.“
„Takže je jim to v podstatě všechno jedno, že?“
„Bille, vždycky budeš mít mě. Fakt nemám přijet?“
„Ne… chci být sám, ahoj,“ a než stačí cokoliv říct, rychle zavěsím. Mobil odložím na stole, lehnu si do postele a stočím se do klubíčka. Slzy mi začnou samovolně stékat po tvářích, ani nevím jak. Myslel jsem, že jim na mně záleží, ale aspoň mám Alexe. Nevím, jak dlouho ještě vzlykám, když mě z myšlenek probere vrznutí dveří.
Tom:
Když mě k němu konečně pustí, okamžitě toho využiju a vejdu. Vidím ho stočeného na posteli, vzlyká. Váhavě si k němu sednu. „Ahoj,“ řeknu sklesle.
„Nech mě, proč si tady?“ upře na mě oči. „Jdeš si ze mě zase dělat srandu?“
„Ne…“ brouknu. „Jdu se to… to, omluvit,“ šeptnu.
„Cože? Ty se jdeš omluvit?“ vyjeví se.
Sklesle se pousměju. „Divný, co? Zrovna já, kterej se nikdy nikomu neomluvil, teď sedím tady a omlouvám se ti,“ vydechnu. Mluvím pořád potichu.
A než stihne cokoli říct, spustím znova. „Po tom, co tě srazila ta motorka, jsem si uvědomil, že za to všechno můžu já a…“
„Ty?“ skočíš mi do řeči.
Zachmuřeně kývnu. „Byl jsi kvůli mně rozrušený a vlítnul si někomu pod kola.“
Jenom na mě lehce zaraženě kouká. „Prosím tě, běž si užívat slávy, jsi v tisku hrdina, nemysli si, že to nevím,“ zkouší se zase začít hádat.
Zakroutím hlavou. „Vážně myslíš, že chci být hrdina? Kvůli tomu, že jsem tě naštval? Neblbni, víš, že je to přibarvený, jako bys neznal noviny.“ Mávnu rukou a zamyslím se.
Proč jsem najednou na něj tak milej? Kde je můj sarkastický úšklebek a věčná ironie? Nejspíš zůstaly doma. Chovám se k němu… mile. A ani mi to neubližuje, být k někomu jinej než nevrlej.
„Co ti vlastně je?“ pozvednu obočí. Doktor něco říkal, ale zkrátka jsem ho nevnímal.
„Skoro zlomená ruka a nějakej otřes mozku povídali,“ povzdechne si. Nemůžu si nevšimnout, jak je smutnej. Co se stalo? Je to kvůli tomu, že leží v nemocnici? A kde je vlastně ta jeho suprová kapela?
„Kde-kde máš kluky?“ zeptám se nejistě a studuju výraz tvého obličeje.
Bill:
Proč lhát? Omluvil se, takže můžeme začít od začátku a všechno jednoduše smazat a už se k tomu nevracet.
„Alex přijet chtěl, ale já jsem mu to zatrhl a Sama a Maxe očividně nezajímám, když se to dozvěděli, jen povytáhli obočí,“ odfrknu se a všechno ti vyklopím, sám ani nevím, proč ti to všechno říkám.
„Třeba to tak není, lidi přehání,“ zkouší to, ale marně.
„Alex mi nikdy nelhal, když to řekne, je to pravda,“ ujistím ho, když si vzpomenu, že si s ním moc nepadl do oka.
„Bude to v pohodě, neboj,“ snaží se mě uklidnit.
Zase začnu trochu vzlykat a pak se na něho prosebně podívám svýma uslzenýma očima a zašeptám:
„Neřekneš to nikomu?“
„Co?“ nechápavě se na mě podívá.
„No… že ti tady brečím jak nějaká blbá holka.“
„Ne… neboj, taková svině nejsem,“ zasměje se a podívá se na dveře, kterými právě vstupuje doktor s práškem. Dívá se, jak mi ho dává a pak se mnou ještě chvíli mluví, že prý budu už moct odejít. Odpojí mi kapačku, dá podepsat nějaké papíry a pak se rozloučí.
„Ehm, Tome, mohl bys na chvíli? Musím se převlíct…“
Tom:
Usměju se. „Jasně.“ Vypadnu za dveře a čekám opřenej o stěnu u dveří.
Když konečně vyleze, pousměju se. „Mám tě hodit domů?“
„Kdyby si byl tak hodnej,“ vděčně se na mě usměje. Hezky se usmívá. Cože? Co to… to je fuk.
Vezmu mu tašku a vedu ho bočním vchodem. V duchu doufám, že tam nebude moc paparazzi. Vidím, jak si Bill hází kapucu přes hlavu. Taky si jí tak nějak nasadím a za chvíli už zasedám za volant.
„Adresa?“ optám se jednoduše a nastartuju.
„Kreuzber Strasse 23,“ pousměje se a já se rozjedu.
Před jeho bytem mu vyndám tašku z kufru. „Tak… ahoj,“ rozloučím se nejistě.
„Měj se,“ zazubí se a mávne mi.
„Ty taky.“ Nastoupím do auta a odjedu. Zaparkuju před jedním barem, kde mám domluvenou schůzku s Jostem.
„Tome, když teď uděláme ten konkurz, tutově někoho najdeme. Jsi teď dost slavnej, pokud sis nevšiml.“ Poučuje mě. Zase.
„Hele, já si zpěváka obstarám, na nějaký tvoje podělaný konkurzy ti seru!“ vyjedu na něj. Moje dobrá nálada z nemocnice je pryč, zase se vztekám. Tohle se musím naučit ovládat.
„Thomasi…“
„Neříkej mi Thomasi!“ syknu ostře.
„Fajn, Tome, musíme sehnat zpěváka do 14 dnů. Jak to chceš jako udělat?“ drcne do mě.
Zachmuřím se. „Já si to zařídím,“
„Nebo by ještě šlo, aby se vrátil Andreas, třeba by se zlepšil,“ dloubne do mě Jost.
Zatnu nehty do dřeva stolu. Já ho asi fakt zabiju. „To bys potom přišel o kytaristu,“ řeknu mu hnusným tónem do obličeje a odkráčím pryč.
Bill:
Ráno mě probudí hlasité pípání na budíku a jsem mu celkem vděčný, protože se mi zdál sen o Tomovi… a kdybych se nevzbudil, tak by se mi zdál asi už každou noc.
Zakroutím hlavou a vyhrabu se z postele. Dneska mám celkem dobrou náladu, ale zkazí se mi, hned jak si vzpomenu na zkoušku. Začnu se neohrabaně oblíkat, líčit a dělat si vlasy. Pak si vezmu tašku a jdu pěšky na zkoušku.
Dorazím před budovu, kde má zkušebny asi 10 kapel. Dorazím tam a kluci už tam jsou.
„Čau, Bille, chyběl si mi, jsem rád, že už si tady a že ti nic není, jsi v pohodě? Co se ti stalo?“ vysype na mě spoustu otázek Alex, zatímco Max a Sam se zmůžou jen na pozdravení.
„Jo jsem celkem v pohodě, měl jsem slabý otřes mozku a mám nalomenou ruku, mohl bych s tebou něco probrat venku?“ zeptám se, a když Alex kývne, jdeme ven.
„Víš… já jsem přemýšlel, že možná… skončím s kapelou…“ kouknu do země.
„Cože? Proč? Co se děje?“ zeptá se nechápavě.
„Kluci mě tady nechtěj, slyšel jsem je jednou, jak se o tom bavili a já… Nevím, je toho moc,“ přiznám.
„No, bránit ti nemůžu.“
„Prosím, já nechci, abys byl naštvaný,“ smutně se na něho kouknu.
„Bille, ať se stane cokoli, budu vždy s tebou,“ usměje se a obejme mě kolem ramen.
Spolu zajdeme dovnitř a klukům povíme, že si dám menší pauzu, a pak se možná vrátím, ale není to jisté. Když na mě řvou už asi půl hodiny, seberu se a vyrazím do města do parku. Pankáče nemám, takže si narazím kapuci a brýle, sednu si na lavičku a smutně se ponořím do svých myšlenek.
Tom:
Nemám co dělat a procházím se jenom tak po městě. Přemýšlím, jak asi seženu toho zpěváka. Bill to dělat nebude, to je celkem jasný. A konkurz taky dělat nechci, je to příšernost. Chodí tam naprosto neschopný lidi a snaží se dostat do skupiny. Hrůza.
Jdu parkem s cigaretou u pusy a vidím na lavičce zkroucené klubíčko v kožené bundě. Co… neměl mít zkoušku?
„Bille?“ oslovím ho. Zvedne hlavu a já se usměju. „Ahoj.“
„Ahoj,“ broukne a hlavu zase skloní.
„Stalo se něco?“ zeptám se.
Váhavě kývne. „Jo, v kapele jsem… dal jsem si pauzu,“ šeptne.
Vykulím oči. On opustil tu skvělou kapelu, že lepší by nemohl najít? Nejsem blbej, vím, že pauza většinou není dočasná, ale trvalá.
„Netvrdil si náhodou tak dva týdny zpátky, že bys tyhle nejlepší kluky nikdy neopustil?“ zeptám se poměrně milým tónem a sednu si vedle něj.
„Hele, Alex je skvělej, ale těm ostatním jsem… naprosto ukradenej,“ dopoví a je vidět, jak ho to bolí.
Pohladím ho po zádech. „Neboj, oni se uklidní,“ utěšuju jej, ale v duchu mi svitne naděje.
Vděčně na mě koukne. „Děkuju.“
„Bille, můžu… můžu mít dotaz?“ zeptám se nejistě a opřu se. Jenom kývne.
„No, ty víš, že hledáme zpěváka, že jo?“ ujistím se.
Rádoby nechápavě na mě koukne. „A co já s tím?“ Vím, že to jenom hraje, určitě ví, jak to myslím.
„No, jestli bys,“ poškrábu se v copánkách, „jestli by si nechtěl hrát s náma?“
autor: GossipGirl & CHrisTHi
betaread: Janule
Billa je mi líto…nikomu na něm nezáleží, v podstatě nikoho nemá, je sám…
Tom se mi začíná líbit, je vidět, že má o Billa strach a už mu nejde jenom o to, přetáhnout ho do kapely.
Bylo hezké, že za ním šel do nemocnice, akorát, když ho potom odvezl domů, tak jsem myslela, že půjde dál, bohužel se tak nestalo, tak možná někdy příště =)
A teď jsem zvědavá, jestli Bill přijme Tomovu nabídku, já myslím, že ne, že bude chtít ještě najaký čas na rozmyšlenou.
Každopádně, už teď se těším na další díl =)
trochu nečekaný že Billa nechtěj v kapele… ale to by se pak nedostal k Tomovi, takže to ani nevadí 🙂
Taky mi to přijde, jako takový nečekaný zvrat, až do dnešní kapitoly mi přišlo, že Bill a spol. mají perfektní vztahy.
No každopádně se mi celá povídka líbí, je to takové tradičně netradiční:)
Jsem zvědavá, co teď Tomovi řekne, jen aby ho neposlal do háje.
Je mi ľúto, že Devilish majú také vzťahy, na začiatku vyzerali nerozluční a nedokázala som si predstaviť ako sa od nich Bill odtrhne. No asi to bolo treba nejako riešiť, takto je to fajn. som zvedavá čo povie Bill na Tomovu ponuku.
Jsem zvědava jak zareaguje Bill.