One Christmas day… 4.

autor: Kiki

„Tome?“ broukl Bill, když se spolu jen tak mazlili v jeho obýváku u televize. 
„Co?“ optal se Tom, prodírajíc tak své prsty jeho vlasy.  
„Já jen, že… cítím se tak zvláštně, nikdy jsem to necítil. Chci říct, že… známe se chvíli, ale já už ti důvěřuju víc než komukoliv jinému…“ pousmál se.  
„Jo, to nejsi sám. Já jsem tak šíleně šťastný… nemám slov!“ Dred si dostatečně uvědomoval, že mluví pořád o jedné a té samé věci, jenže jinak mu to nedalo. Bylo to pro něj naprosto nové. Když nad tím tak přemýšlel… Seznámili se dnes, a už tu spolu leží jako… kamarádi? Jo, asi to tak bude. Chtěl o tom mluvit pořád dokola, byl tak… oh bože! Chtěl vyběhnout z domu a každého obejmout, říct mu, zakřičet do světa, že je ten nejšťastnější člověk, a to jen díky Billovi.

„Jsem rád, že jsi šťastný.“ Usmál se černovlásek.  
„A to jen díky tobě.“ Dal mu obyčejnou pusu na líčko. Ovšem s Billem se zatočil svět. Cítil, jak mu do tváří stoupá červeň. Chtěl víc. Větší pusu, jako minule.  
„Ještě, prosím,“ zažadonil, olizujíc si rty. Líbí se mu to. Nikdy tohle necítil.  
„O-opravdu?“ podivil se. Nikdy si nemyslel, že by po něm někdo mohl chtít pusu. Ostatně, on si nemyslel, že se stane nic z tohohle, co se dělo. Ne, že by mu to vadilo, právě naopak. Billovi okamžitě vyhověl. Ten se s tím ale nehodlal spokojit, přitáhl si ho k sobě a tvář naklonil tak, aby se dredáčových rtů nedotýkala jeho pokožka, ale jeho růžové polštářky. Slastně přivřel oči, držíc se ho za pas.  

„Ty, Bille, nebojíš se… mě?“ z ničeho nic ho napadla tato otázka, když vedle sebe poklidně leželi a koukali se na televizi. 
„Ne, měl bych? Proč tak vůbec myslíš?“ nechápal tázaný.  
„No, já myslím, že mě vůbec neznáš, tak…“ podíval se mu zpříma do očí.  
„Ch-chceš mi ublížit?“ začala se jej poprvé za tu dobu, co je s ním, zmocňovat panika. Mírně, ale jen mírně se odtáhl dál od něj. 

„Ne!“ vyjekl okamžitě. „Mě to jen napadlo, víš? Jsi… důvěřivý?“  
„Já… nevím.“ Zakroutil hlavou. „A-asi půjdu nahoru.“ Zvedl se a beze slova odešel. Nereagoval na Tomovo volání jeho jména.  

Lehl do své postele, čelem do zdi. Musel přemýšlet. Nechápal se. Co když mu Tom úplně ve všem lhal? Vymýšlel si? Chce mu opravdu něco udělat? Proč ta otázka? Proč jej tahal hned domů? Odpověď je, že ho potřeboval. Potřeboval ho mít u sebe, na blízku. Jenže… teď je dole a on nahoře. Sakra! Další proč? Proč na něj musel myslet? Když to dělal, měl zvláštní pocit. Miloval, když se líbali. Miloval jej? Rychle zakroutil hlavou. Nemohl. Nemohl se upnout na člověka, kterého zná den. Měl v sobě smíšené pocity.  

Ležel v posteli snad půl hodiny, utápěl se ve svých myšlenkách, ale moc mu to nepomáhalo. Vyhrabal se z postele, rozsvítil si malou noční lampičku, byla všude tma, neviděl ani na krok a při jeho šikovnosti by se asi zabil. I když, tmu miloval snad ze všeho nejvíc, taky zimní procházky lesem, v létě pozorování hvězd, Když je bouřka, sledování ji z okna, kdyby byl venku a byla bouřka, umřel by strachy. Miluje víc věcí, ale ani jednoho člověka. Alespoň si to namlouval.  

Dveře nechal pootevřené, protože všude, dokonce i dole, byla tma a žádné zvuky hrající televize se neozývaly. Docela ho to překvapilo. Tiše sešlapoval schody do přízemí. Vešel do obývacího pokoje, kde se měl nacházet Tom. Rozhlížel se kolem, nikde ho však neviděl. Udělal krok dopředu, jenže o něco málem zakopl. Pořádně zaostřil, a nakonec v něm rozpoznal osobu. Respektive toho, koho hledal.

  
Jemně se pousmál. Vypadal jako malé mimino, když spal. Otočil se na patě, z kuchyně si vzal cigarety, hodil na sebe mikinu a vydal se ke vchodovým dveřím. Neuvědomoval si, že na sobě nemá vůbec tepláky, nebo nějaké kalhoty, neměl nic, jen boxerky. Došlo mu to, až ho ovanul čerstvý vzduch. Projela jím zima, naskočila mu husí kůže. Teď na to nemyslel. Bylo mu v tuhle chvíli jedno, jestli bude nemocný nebo ne. Soustředil se na to, aby v mikině vylovil zapalovač a vytáhl z krabičky nikotinovou tyčinku.  

Po chvíli se mu to povedlo a on úlevně vydechl. Vychutnával si její chuť. Opřel se o stěnu vedle přivřených dveří. Aby se mu nezabouchly, dal si tam klacek z nejbližšího, teď už zasněženého keříku. Má tu ten klacek už docela dlouho, pokaždé za stejným účelem. Někdy však chodí kouřit na balkon u sebe v pokoji, někdy tady. Bylo mu to upřímně jedno. Bydlel sám, nikdo ho za to nenapomínal.  

Vyhodil zbytek do sněhu a rychle zalezl do domu. Zamkl, klíče hodil na stolek, mikinu ze sebe stáhl a pověsil. Rozešel se do chodby, směrem do pokoje, ale v půlce změnil směr do místnosti, kde spal on. Nemohl spát sám, když tu měl jeho. Tohle si neodpustil. Vklouzl si k němu pod deku a přitáhl se k jeho tělu. Třásl se zimou. Po chviličce mu začalo být teplo. Lehl si na jeho hruď. Téměř hned ucítil, jak jej začal hladit po zádech.  

„Tommy?“ udivil se, zvedl hlavu, aby na něho viděl.  
„Psst… spinkej.“ Šeptl.  
„Myslel jsem, že spíš.“ Ztlumil hlas, tak jako byl ten Tomův.  
„Spal jsem, ale už ne.“  
„Vzbudil jsem tě? Omlouvám se.“ Hlesl provinile.  
„Ne, nevzbudil, neomlouvej se mi, protože nemáš vůbec za co.“  
Billovi došlo, jak leží. Když si myslel, že Tom spí, bylo to v pořádku, nevěděl by o tom, ale on o tom ví. „L-lehnu si vedle.“ Chtěl vstát. To se mu však nepovedlo.  
„Ne.“ Pousmál se a nepouštěl ho. „Spi.“ Pokračoval v hlazení. 
„Tak ok… Dobrou.“ Líbnul ho na hruď. Všechny pochybnosti, co měl ještě před chvílí, byly pryč.  
„Dobrou.“ Opětoval polibek, akorát do jeho černě uhlových vlasů.