autor: Rachel
Bill:
„Už jsi vymyslel, co budeme dnes dělat?“ nedokážu potlačit svoji už od rána skrývanou zvědavost, a se zvědavou otázkou se otočím na Toma, nejspíš stále mlčky sedícího v obýváku. Pomalu odložím špinavý talíř od snídaně na kuchyňskou linku a jen pomalu, popaměti zamířím zpět k Tomovi, přidržujíc se stěny vedle mě.
„No… ještě ne,“ Tomova odpověď se ke mně doline téměř vzápětí a vyvolá na mé tváři malý nepatrný úsměv, jakmile v ní najdu typický úsměvný tón Tomova hlasu, který na něm miluji už od našeho dětství. Jsem rád, že se jeho nálada od včerejšího večera přeci jen trošku zlepšila, nechci, aby se včerejškem dál trápil nebo zaobíral, ať už to bylo cokoli. Je dobře, že už se cítí lépe, a dokonce se i usmívá, alespoň jeho příjemný, měkký hlas mi potvrzuje moji domněnku. Pomalu se posadím na měkký koberec a přitáhnu si kolena blíž k bradě.
„Tak to bys měl, nebo se tu za chvíli oba ukoušeme nudou. Mohl bys vymyslet něco zábavného a vtipného, to ti vždycky šlo líp než mně. Chtěl bych se zase smát tvým vtípkům, vždycky jsi mě dokázal rozesmát nejvíc ze všech. A nedívej se na mě tak,“ ohradím se poslední větou, avšak nedokážu smazat úsměv, jenž stále pohrává na mých rtech. Pohled jeho oříškových očí bych na sobě cítil kdekoli a kdykoli… dokonce i teď. Ani moje slepota mi nedokázala vzít myšlenku na to nekonečně hluboké moře čokolády, které se na mě jistě stále upírá, teď trošku překvapeněji než ještě před chvílí. Jeho majitel zareaguje přesně tak, jak jsem očekával.
„Jak víš, že se na tebe dívám?“ zvědavě vyhrkne první otázku, která mu s mými slovy přišla na jazyk, a nevědomky mi tak potvrdí moji domněnku. Pousměji se a jen mírně pokrčím rameny.
„Cítím na sobě tvůj pohled. A to nechci. Vypadám určitě jako příšera,“ namítnu tiše to, co mě trápí už několik dní… Tomova reakce je však úplně jiná, než jakou jsem ji očekával.
„Přestaň se pořád podceňovat!“ jeho hlas, jindy tichý a milý, se ke mně nyní donese mnohem hlasitěji a varovněji, než bych mohl předpokládat. Slovo, kterým jsem ještě před chvílí sám sebe nazval, jsem plácl jen tak, nemyslel jsem to úplně vážně. Ani na okamžik jsem nepomyslel na to, že by to Tom mohl tak vzít.
„Omlouvám se, j-já…,“ jen tiše vykoktám jednu nesmysluplnou omluvu a podvědomě se pod Tomovým přísným hlasem stáhnu do sebe, jako by se jej něco uvnitř mě snad bálo. Takového jej neznám, možná proto se teď před ním cítím tak malý a nejistý. Jeho další odpověď však na sebe nenechá dlouho čekat.
„A neustále se za něco omlouvat,“ dokončí svou předchozí větu a během poslední malé chvilky mi tak vytkne už druhý můj zlozvyk. Přesto se ošiju a nesouhlasně zavrtím hlavou.
„Copak ty nevidíš, jak vypadám? Už bezmála dva týdny, co jsem doma, jsem se nemaloval a ani jsem se kromě mytí vlasů nepostaral o svůj účes. Tak dlouho jsem bez líčení nikdy předtím nevydržel. Určitě mám pro samou nedbalost neupravené nehty, kruhy pod očima, miliony nepotřebných, ošklivých pupínků a vypadám strašně,“ dodám z plných plic to, co si o sobě myslím, a v hlavě si jen dál vyjmenovávám další možné hrůzy, které můj obličej za celé dva týdny téměř nulové péče dozajista utrpěl. Zavrtím hlavou sám nad sebou… avšak k mým uším se doline už ne přísný, ale milý, tichý hlas.
„Ale mně se takhle líbíš,“ Tomova slova se dolinou k mým uším jako ta nejkrásnější melodie a nevědomky tak přeruší všechny ty hloupé myšlenky, jež se mi právě honí hlavou. Tiše vydechnu a s překvapením pootevřenými rty jen tiše naslouchám jeho krásnému, upřímnému hlasu, v němž mohu nalézt i malou nesmělost. Bál se mi to snad říct? Nebo považuje svůj malý kompliment za až příliš smělý na to, aby jej přede mnou mohl vyslovit nahlas?
„A co když se nelíbím sám sobě?“ namítnu tiše otázku, která mě napadne jako první, a obrátím se s ní na Toma. Jde poznat, že chvilku váhá… než mi dokonale vyrazí dech svou protiotázkou.
„A co kdybych tě zkusil učesat a nalíčit já, co ty na to?“ navrhne s téměř dětským nadšením nejspíš tu největší bláznivinu, která jej mohla napadnout, a určitě teď dychtivě očekává, že s ním budu sdílet jeho nadšení. Jedna z těch chvilek, kdy i já sám pochybuji, že to má mé starší dvojče v hlavě v pořádku.
„Blázníš?! Vždyť mě nemůžeš jen tak nalíčit! Neumíš to a ani jsi to nikdy nedělal, nemáš zkušenosti a ani žádné certifikáty k tomu, abys mohl dělat kosmetičku,“ dodám téměř bez dechu a během vteřiny mu vyjmenuji základní důvody, které mluví proti tomu jeho šílenému nápadu, který si nejspíš sám pořádně ani neuvědomuje. Tohle prostě nemůže myslet vážně, ano, vím, že jsem po něm ještě před chvílí chtěl, aby mě rozesmál, ale zrovna na tomhle mi nic směšného nepřijde. Zní to spíš děsivě než vtipně.
„Ale jsem Tom Kaulitz a to stačí. Malovátka máš v koupelně?“ zeptá se… a než stačím odpovědět, už slyším jeho vzdalující se kroky dupat po schodech nahoru do koupelny.
Jsem opravdu hloupý, jak jen jsem mohl zapomenout na to nejdůležitější? Tomovo ješitné ego vždycky dosahovalo nebeských výšin… jenže teď si ho chce mé starší, bláznivé dvojče ještě pozvednout tím, že si samo sobě dokáže, že není jen velký boss Tom Kaulitz, kterému leží u nohou všechny holky, který všude byl, všechno ví a všechno zná a ve všem je nejlepší. Chce si dokázat, že je i stejně dobrou kosmetičkou a z fleku by mohl líčit tvář božské Kate Moss… nebo v jeho nenapravitelném případě spíš Jessice Albě.
A jakmile si sebevědomý Tom Kaulitz vezme něco do hlavy, nerozmluví mu to nikdo… dokonce ani jeho mladší bratr ne. Proti jeho chtivému, nekonečně velkému egu jsou všechna slova zbytečná, nemá smysl mu cokoli rozmlouvat. Je zkrátka tvrdohlavý… zvlášť když jde o to, aby si dokázal, že je v něčem nejlepší a všichni ostatní mu nesahají ani po kotníky. Raději mu už nebudu nic říkat, ani jej přemlouvat, ještě by se jeho pyšné, tomovské já mohlo urazit proto, že jej podceňuji. A to si k Tomovi rozhodně nemůžu dovolit.
„Opatrně, Tome. A potom mi vlasy přelakuj, ano?“ pro jistotu znova zopakuji to, co mu kladu na srdce už asi deset minut a stále sedíc na koberci, pohodlně se zády opřu o křeslo, do kterého se teď posadil Tom, aby měl ke mně co nejlepší přístup.
„Neboj, načešu ti takovou vlnu, jakou svět ještě neviděl,“ zasměje se tiše a já si pro samou nervozitu ani nestačím uvědomit, jestli to myslel ironicky nebo doopravdy. V duchu se pokřižuju a pevně skousnu rty, oddávajíc se jeho činnosti. Jeho měkké, citlivé prsty vtančí do mých vlasů… a já, navzdory svému strachu a nejistotě, jen blaženě přivřu víčka a s úsměvem zavrním. Jeho prsty pracují skvěle, přímo dokonale… jen občas se jim podaří nepatrně zatahat za některý malý pramínek, což mi ale vůbec nevadí. Usměji se… a když se za malou chvilku ozve zvuk stříkajícího laku a Tomovo konečné hotovo, prsty jen velmi opatrně, nesměle přejedu po něčem hebkém a nadýchaném, co mi ten šikulka vykouzlil během kraťoučké chvilky na hlavě. Možná jsem ho opravdu až příliš podceňoval.
Narovnám se v zádech a podle Tomova pokynu přivřu víčka tak, jak si to přál. Nervózně si promnu úplně ledové dlaně a jen s očekáváním čekám, než se měkký štětec se světlým pudrem nepatrně dotkne mé pleti. Naslouchám tiché kletbě, která se právě jakýmsi malým nedopatřením vylinula z Tomových rtů, a musím se pousmát. Živě si dokážu představit jeho zkřivené čelo, tu nepatrnou, malou vrásku, která se na jeho tváři objeví pokaždé, když můj starší bráška nad něčím přemýšlí nebo se na něco pekelně soustředí. Tenhle jeho výraz mě na něm rozesmíval vždycky, už od dětství. Pozorovat věčně rozesmátého, vtipkujícího Toma, jak se smrtelně vážným výrazem sedí a nad něčím dumá, byla jedna z mých nejoblíbenějších zábav.
„Nesměj se,“ napomene mě tiše, přesto v jeho hlase neslyším ani stopu po přísnosti a kárání. Rychle si uvědomím svoji velkou chybu, narovnám se a zvážním, čekajíc na další pohlazení měkkého štětce. Jaké je však moje překvapení, když moji tvář nepohladí měkké štětinky… ale něco úplně jiného.
Pomalu pozvednu svá, až doteď pevně semknutá víčka a jen se zatajeným dechem vnímám ta nejhebčí, měkká bříška prstů, jež teď pomalu, jemně hladí moji pleť a opatrně po ní přejíždějí tak lehce, jako by se pod jejich hebkostí měla každou vteřinkou rozplynout. Přitom jejich opatrné, nesmělé doteky, jimiž hýčkají moji tvář, jsou mnohem jemnější a měkčí, než jakýkoli štětec na světě. Nic tak krásného a něžného jsem snad ještě nikdy nezažil. Jako by hebkost a jemnost Tomových citlivých prstů, nesrovnatelná byť i s tím nejjemnějším sametem, líbala mé tváře a s každým sebemenším dotykem na nich zanechala ty nejkrásnější sametové polibky.
„Máš tak jemnou pleť,“ tichý, chraplavý hlas se doline k mým uším a protrhne závoj snů, do kterých jsem se Tomovými doteky nechal unést. Najednou jako bych si uvědomil jeho blízkost, došlo mi, že je tady… a že na sny teď není ta pravá chvíle. Srdce se mi s jeho tichými, šepotavými slovy rozbuší o poznání rychleji, v břiše cítím tisíce třepotavých křidýlek a mé tváře zahoří slabým ruměncem. Určitě jej cítí na své dlani, kterou stále hýčká moji tvář. Nevím, co to znamená… avšak ve skrytu své duše, v tom nejmenším, nejhlubším místečku si přeji, aby tahle chvíle nikdy neskončila. Aby tento okamžik trval navěky, nikoli aby za pár chvil skončil jako mizící mýdlová bublina. Skončilo by totiž to nejkrásnější, co jsem až doposud prožil.
Tom:
Tiše vydechnu a bříšky prstů sjedu dolů po té dokonalé jemnosti, které se stále toužím dotýkat. Odtrhnu pohled od Billovy jemné pleti a vzhlédnu k tomu hlubokému, čokoládovému moři, které se na mě stále nevědomky upírá. Jeho oči jsou mírně potemnělé, čokoládově hnědé a nekonečně hluboké. Ani slepota jim nedokázala vzít jejich krásu, kterou jsem tiše obdivoval už jako malý kluk. Mé oči nikdy nebyly tak nádherné jako ty Billovy, nikdy jsem v těch svých nenašel to zvláštní čokoládové kouzlo, které jsem vždycky nalézal jen v jeho očích.
A vidím jej v nich doteď. Stejně jako v jeho, najednou tolik jiné tváři. Jako by ten rok, co jsme od sebe byli odloučeni, udělal mnohem víc, než jsem si mohl myslet. A když jsem se vrátil, Billova tvář se v mých očích najednou změnila k nepoznání. Samozřejmě, vídával jsem ji každý den, ovšem pořádně jsem se do ní zadíval jen tehdy, když jsem před rokem odjížděl do Ameriky. Od té doby ještě víc zkrásněla. Už to nebyla tvář toho malého dítěte, ale tvář mladého, krásného a okouzlujícího chlapce.
A to si myslím doteď… i teď, když bříškem palce hladím jeho tvář, dívám se do jeho hlubokých, nádherných očí a usmívám se tomu slabému nádechu růže, jenž teď zdobí jeho tváře a dělá jej ještě krásnějším. Vůbec nevypadá jako škaredé strašidlo, jak ho nazvala Caroline. Je to ta nejkrásnější bytost, jakou jsem kdy viděl.
Hlasité zazvonění zvonku se k nám doline z chodby, já jej však nevnímám. Nechci jej vnímat. Chci žít tento okamžik navěky… a ne se jej vzdávat.
„Někdo zvonil,“ Billův hlas protrhne mé myšlenky a připomene mi tu ošklivou skutečnost ještě dřív, než stačím něco namítnout.
„Ano,“ slyším sám sebe zašeptat v odpověď, ani v nejmenším však nevnímám nic z toho, co se kolem mě děje.
„Měl bys jít otevřít,“ připomene mi Bill s malým úsměvem, pohrávajícím na jeho rtech. Tiše vydechnu… a jen pomalu se zvednu ze země, naposled hladíc jeho tvář.
„Hned se vrátím,“ dodám a co nejrychleji zamířím na chodbu.
Líně si protáhnu záda a zrychlím krok, když nepřetržité zvonění stále neustává. Popadnu klíče, rychle odemknu a otevřu domovní dveře… to, co se však naskytne mým očím, bych tu neočekával ani v nejmenším.
„Ahoj,“ Carolinin, téměř bezbarvý hlas se panovačně donese k mým uším a ujistí mě v tom, že nespím, nemám mžitky před očima a ani nic podobného. Co ta tady ještě dělá?
„Nazdar,“ opáčím na její pozdrav suše a čekám, co z ní vypadne. Jen tak sem určitě nepřišla. Jen její tělo, silně se chvějící nedočkavostí, mě o tom více než ujišťuje.
„Přišla jsem ti říct, že mezi námi dvěma je konec,“ oznámí mi s prostým úsměvem a nevídanou noblesou, určitě si tu větu hodiny nacvičovala před zrcadlem.
„Aha… tak to je fajn, právě jsem ti chtěl říct to samý,“ ledabyle pokrčím rameny a oplatím jí její úsměv ještě zářivěji. Jestli si myslela, že budu plakat a prosit ji, aby se mnou zůstala, šeredně se zmýlila. Před ní už se neponížím ani za nic!
„Jsi ten největší ubožák, jakého jsem kdy viděla,“ prskne po mně z plných plic, nemusím však pro odpověď chodit daleko, abych jí její kompliment oplatil.
„A ty jsi sobecká, namyšlená dilina, která nemá ráda nikoho, jen sama sebe. A mrzí mě, že jsem si jen na chvíli myslel, že jsi pro mě ta pravá. Potřebuješ ještě něco?“ zeptám se bez obalu a potlačuji smích, když vidím, jak prská vzteky. Neodpoví, jen se otočí a co nejrychleji, jak jí to její dvaceticentimetrové jehly umožní, míří pryč. Bože, Tome, do koho ses to zakoukal? Vždyť ani ten zadek nestojí za nic.
„Pozdravuj papá,“ zavolám to poslední, na co jsem zapomněl a nahlas vyprsknu smíchy, když Caroline ještě zrychlí.
Zavřu za sebou dveře a s úsměvem na rtech, jenž nedokážu potlačit, se o ně opřu zády. Nelituji žádného slova, co jsem jí řekl, ničeho, co jsem udělal. Za vším dělám tlustou čáru a začínám znova. Jako by ze mě spadlo něco těžkého, najednou se cítím tak lehký a volný jako už dlouho ne. A snad možná i trošku šťastný.
Zavrtím hlavou a pomalými, tichými krůčky zamířím zpět do obýváku. Zastavím se ve dveřích a jen tiše pozoruji to černovlasé stvoření, stále sedící na zemi. Malý úsměv se vkrade na mé rty, když pohled mých očí sklouzne na jeho ruku se štětcem, kterým si soustředně dává na tvář pudr, zatímco jeho čelo teď zdobí ta malá, pro něj typická vráska, známka jeho hlubokého přemýšlení a plného soustředění se na jednu věc, kterou na něm tolik miluji. Proto stojí za to začít znova. Proto stojí za to být šťastný. Proto stojí za to pro někoho žít. A ten pocit mi nedokáže dát ani tisíc Caroline. Žádná z nich… ale někdo úplně jiný.
„Kdo to byl?“ Billova otázka mě vytrhne z mých myšlenek a donutí mě k němu vzhlédnout. Usměji se. Chci se dočkat dne, kdy se můj mladší bráška zbaví té své věčné zvědavosti… i když potom by to už vůbec nebyl on. Odešlo by z něj to, co na něm tolik miluji… a to bych nikdy nechtěl.
„Nikdo to nebyl,“ odpovím s úsměvem, stále pohrávajícím na mé tváři, a s ledabyle pokrčenými rameny se spokojeně vrátím zpět k Billovi a k jeho malovátkům.
autor: Rachel
betaread: Janule
OMG!!!
To bylo zase tak úžasné, já asi umřu blahem…=)♥
Nejdříve mně Tom úžasně pobavil, když chtěl Billa namalovat se slovy "Ale já jsem Tom Kaulitz" xDDD Tomovo ego mně opět odrovnalo xD
Ale co přišlo potom…ta překrásná a láskyplná studie Billova obličeje, kdy si Tom naplno uvědomil Billovu oduševnělou krásu, to jsi tak úžasně napsala, já prostě nemám slov, nemám…
A Bill, ten už si pomaličku začíná uvědomovat to zvláštní elektrizující napětí, které mezi nima lehoučce jiskří, těch tisíc třepotavých křidýlek…♥♥♥
Oba dva cítili, že ta chvíle mezi nimi byla jedinečná a oba si přáli, aby trvala věčně…a já s nimi…
Tu krásu nedokázala zničit ani Caroline, kterou mimochodem Tomi skvěle vyprovodil =D
Rachel, překrásné…♥♥♥
Přesně tak, Tommy, Caroline je jen "NIKDO". Jsi frajer!♥ Jinak znovu se tu připomíná nějaká Jessica Alba, jo? :-DDDDDDD
Moc a moc mě potěšil jeden moment: když Bill dokázal odložit talíř na linku – sám♥, bez pomoci Tommyho a ještě navíc šel opět sám bez pomoci za ním… Já tady tak tleskala. Bravo, Bille! Můžeš být na sebe pyšný!
Je mi jasné, že Bill "viděl" ty Tommyho čokoládky, mají takové kouzlo, jsou tak magické, že v ten moment Billy "viděl". Píšu to v uvozovkách, samozřejmě, ale ten okamžik je taky tak krásný, nezapomenutelný.
Celkem byla cítit z obou pohoda. A je jasné, že si Tommy začíná uvědomovat, jak moc a ještě víc je pro něj malý bráška, ten krásný mladý muž, důležitý. A ještě jsem chtěla Billovi říct, i když není nalíčený, je v Tommyho očích stejně tím nejkrásnějším, nemusí mít strach!♥
[2]: Bravo, gratuluju, všimla sis toho, co jsem tu chtěla zdůraznit!!! Že Bill to tam položil sám bez pomoci. Tady někdo opravdu věnuje maximální pozornost každému slovíčku, to mě moc těší ;-):-*
[3]: Nooo, tak ani nevíš, Rachel, jak si teď tvé reakce moooc vážím!♥
[4]: No ne, to byl účel, ještě jsem si říkala, že si toho beztak nikdo nevšimne, nebo to alespoň zapomene napsat, protože budou všichni paf z té chvilky, kdy to mezi nimi zajiskřilo… ty jsi mě přesvědčila o opaku. Gratuluju, čteš opravdu pozorně, tak to má být xD
[5]: Poslední věc a už se nebudu dál nějak rozepisovat… Když v jednom z předchozích dílů byl ten – pro Billa – nešťastný moment, kdy rozbil talíř a večeře skončila na podlaze… Vím, Bill byl z toho celý nešťastný, ale mně to přišlo jako zázrak a veliký pokrok. Musí být šíleně těžké, nevidět a jít si pro tu večeři. On to dokázal. No, pak narazil, ale to přeci vůbec nevadí, stejně byl moc šikovný. Bill je tady strašně silnou osobností a já ho obdivuji. A tebe, Rachel, za to, že jeho postavu umíš tak nádherně vystihnout.
Tak, neboj, už končím. Budu se moc těšit na další díl!!♥♥
Caroline je pryč! *oslavný tanec vítěství*
Mrcha jedna, snad už bude pokoj xD Konečně už budou jen dvojčátka..oni jsou sladcí =) Tom si konečně začíná uvědomovat kdo je pro něho ten pravý..ale představa jeho s líčidli..je fakt komická xD