One Christmas day… 5.

autor: Kiki

Tom se dnes vzbudil jako první. Jindy vyspává, dlouho do odpoledne, ale když spí u někoho první den, nebo není zvyklý vůbec, vstává brzo. Úplně poprvé se lekl, kde to vůbec je, ale pak mu to došlo. Je u svého anděla. Nazval ho tak, vypadá tak, i když spí a i když je vzhůru. Nemohl si pomoct, proto to prostě byla pravda. Pro něj. Trošku se nadzvedl, aby na něj viděl. Pousmál se. Kdybych ho mohl mít tak doma, pomyslel si. Jenže to hned zavrhnul. Bill by k němu asi nešel. A vlastně, proč ne? Neměl k tomu důvod. Musí se ho na to zeptat. Je mu to dlužný. On tu přespal, teď je na řadě Bill. Přikývnul sám pro sebe pyšně. Natáhl se po jeho vyhublé ruce. Začal ji hladit. Musel to dělat. Dávalo mu to dobrý pocit. Rád ho hladil.

Bill něco zamumlal, hned na to odhalil své čokoládové moře. Trošku se protáhl, pousmál.  

„Dobré ráno, jsi dlouho vzhůru? Jestli ano, měl jsi mě vzbudit.“  
„Ne, ne, jen chviličku.“ Úsměv oplatil. „Já, musím domů a pak do obchodu.“ Brouknul. Nechtělo se mu moc odsud. Vlastně od něj. Jenže co nadělal? Nešel by do obchodu, jenže když spolu budou trávit Vánoce, nic pro něj nemá. Ostatně, ani netušil, co by mu tak měl koupit, zná ho teprve den. Bude muset improvizovat. Porozhlédne se, co má v pokoji, co nosí, co poslouchá a podobně. Je to jen a jen na něm. Nechtěl se vyptávat. Chce překvapit.

„Taky budu muset vyrazit.“ Uchechtl se Bill. Za stejným cílem jako jeho kamarád. Kamarád? Bylo to tady zase. Nechtěl být jen kamarád. Chtěl být něco víc, jenže tohle jeho přání zůstane asi ve hvězdách a nesplněno. Povzdechnul si. Nemohl s tím nic udělat.  
„Copak?“ všiml si Tom jeho změny nálady. Taky mu neušel slabý povzdech. Nechtěl, aby byl smutný nebo tak něco.  
„Ne, to je v pořádku. Zamyslel jsem se, a tak trošku zasnil…“ A zamiloval. Dodal si v duchu, ale tohle nahlas neřekl. Neodvážil se raději. Vyhrabal se z přikrývek. „Co si dáš na snídani?“ oblíknul se a vykročil do kuchyně. Tom za ním, taktéž oblečený.

„Mně je to jedno.“ Pokrčil rameny.  
„Tak já nevím co, myšlení mi nikdy moc nešlo, podle mě to škodí zdraví. Lidi jsou pak moc chytří.“ Zasmál se.  
„Jo, tak nějak. Nechám to na tobě, ok?“ 
„Ne, ne, ne.“ Zakroutil hlavou. Nemohl na nic přijít, sám by si vzal jogurt, jinak nesnídá.  

„Ummm… co třeba… chleba se sýrem?“ navrhnul pro něj typickou snídani.  
„To by šlo.“ Vytáhl chleba, z lednice máslo, sýr, nůž a šlo se na to.

„Pomůžu ti,“ ujal se jednoho nože Tom a jak řekl, pomáhal mu, i přes Billovy protesty a slova, ať si sedne, že to bude mít. Neposlechl ho, dělal si po svém. Musel uznat, že černovláskovi to v kuchyni slušelo. Žena v domácnosti. Napadlo ho a vyprskl smíchy.

 „Čemu se směješ?“  neušlo Billovi. Zajímalo ho to.  
„Ale ničemu.“ Mávl nad tím rukou, snažíc se uklidnit. Moc mu to nešlo.  
„Tomane!“ dal mu pohlavek. „jestli se směješ mně, tak si mě nepřej!“ zasmál se a utěrkou ho švihl.  
„To bolelo!“ zasmál se Tom a už začal Billa honit po bytě s druhou.

„Tome! Počkej, už nemůžu!“ zasmál se Bill, padl do kupy peřin na zemi.  

„Ale, ale…“ spadl vedle něj.  
„Nesměj se mi, buď zticha.“ Zvedl se. „Tu snídani dodělám.“ Přikývl, odpochodoval zpátky do místnosti s rozdělaným jídlem.

„Já… už půjdu.“ Položil Tom do myčky talíř, oblíknul na sebe mikinu a bundu.  
„Už?“ našpulil Bill rty. Nechtěl, aby odešel a on tu byl zase sám.  
„Jo, neboj, ozvu se, ok? Teda, jestli chceš.“ Dodal.  
„Jasně, že chci.“ Usmál se.  
„Bille?“  
„Ano?“ 
„Víš… napadlo mě, že… jestli bys nepřišel na Vánoce ty ke mně. Protože já… už jsem tu byl přes noc a ty u mě ne.“ 
Bill chvíli uvažoval, ale pak přikývl. „Moc rád, jen nemám adresu. Nevím, kde bydlíš.“ 
„Napíšu ti ji.“

Černovlásek se okamžitě natáhl pro papír s tužkou. „A telefonní číslo taky přidej.“ Upozornil ho. „Napíšu ti nebo zavolám.“ Podal mu to.  
Tom mu vše šťastně napsal. Se slovy: „Čekám tě, děkuju, měj se,“ opustil nerad dům.

Došel domů porval peníze a vydal se do obchodu. Musel něco vybrat, Vánoce byly za dveřmi…

Bill měl stejně tak napilno. Celý den lítal po obchodě s úkolem něco ukořistit pro svého miláčka. Teď už to v klidu mohl říct…