
„Ne, ne, jen chviličku.“ Úsměv oplatil. „Já, musím domů a pak do obchodu.“ Brouknul. Nechtělo se mu moc odsud. Vlastně od něj. Jenže co nadělal? Nešel by do obchodu, jenže když spolu budou trávit Vánoce, nic pro něj nemá. Ostatně, ani netušil, co by mu tak měl koupit, zná ho teprve den. Bude muset improvizovat. Porozhlédne se, co má v pokoji, co nosí, co poslouchá a podobně. Je to jen a jen na něm. Nechtěl se vyptávat. Chce překvapit.
„Taky budu muset vyrazit.“ Uchechtl se Bill. Za stejným cílem jako jeho kamarád. Kamarád? Bylo to tady zase. Nechtěl být jen kamarád. Chtěl být něco víc, jenže tohle jeho přání zůstane asi ve hvězdách a nesplněno. Povzdechnul si. Nemohl s tím nic udělat.
„Copak?“ všiml si Tom jeho změny nálady. Taky mu neušel slabý povzdech. Nechtěl, aby byl smutný nebo tak něco.
„Ne, to je v pořádku. Zamyslel jsem se, a tak trošku zasnil…“ A zamiloval. Dodal si v duchu, ale tohle nahlas neřekl. Neodvážil se raději. Vyhrabal se z přikrývek. „Co si dáš na snídani?“ oblíknul se a vykročil do kuchyně. Tom za ním, taktéž oblečený.
„Tak já nevím co, myšlení mi nikdy moc nešlo, podle mě to škodí zdraví. Lidi jsou pak moc chytří.“ Zasmál se.
„Jo, tak nějak. Nechám to na tobě, ok?“
„Ne, ne, ne.“ Zakroutil hlavou. Nemohl na nic přijít, sám by si vzal jogurt, jinak nesnídá.
„To by šlo.“ Vytáhl chleba, z lednice máslo, sýr, nůž a šlo se na to.
„Ale ničemu.“ Mávl nad tím rukou, snažíc se uklidnit. Moc mu to nešlo.
„Tomane!“ dal mu pohlavek. „jestli se směješ mně, tak si mě nepřej!“ zasmál se a utěrkou ho švihl.
„To bolelo!“ zasmál se Tom a už začal Billa honit po bytě s druhou.
„Nesměj se mi, buď zticha.“ Zvedl se. „Tu snídani dodělám.“ Přikývl, odpochodoval zpátky do místnosti s rozdělaným jídlem.
„Už?“ našpulil Bill rty. Nechtěl, aby odešel a on tu byl zase sám.
„Jo, neboj, ozvu se, ok? Teda, jestli chceš.“ Dodal.
„Jasně, že chci.“ Usmál se.
„Bille?“
„Ano?“
„Víš… napadlo mě, že… jestli bys nepřišel na Vánoce ty ke mně. Protože já… už jsem tu byl přes noc a ty u mě ne.“
Bill chvíli uvažoval, ale pak přikývl. „Moc rád, jen nemám adresu. Nevím, kde bydlíš.“
„Napíšu ti ji.“
Černovlásek se okamžitě natáhl pro papír s tužkou. „A telefonní číslo taky přidej.“ Upozornil ho. „Napíšu ti nebo zavolám.“ Podal mu to.
Tom mu vše šťastně napsal. Se slovy: „Čekám tě, děkuju, měj se,“ opustil nerad dům.
Oni jsou tak roztomilí ♥♥♥
To je tak krásné, jak se jeden druhému bojí říct, že se asi zamilovali =)
A na ty dárečky se fakt těším =)