Lekce lásky 8.

Tom ale nespolupracoval. Zamrkal. Ne, že by se mu to nelíbilo, ale spíš ho zarazilo to, co Bill udělal. Vypadalo to, jako by mu chtěl říct ještě něco, ale bál se reakce. Nepatrně Billa políbil a odtáhl se. Nemohl ho líbat s vědomím, že chtěl Bill něco říct a neřekl to.

„Co se děje? Myslel jsem, že se chceš učit,“ pousmál se Bill a zase se natahoval k bratrovým rtům.

„Neříkal jsi, že jsem v tom už dobrý? Nic se nemá přehánět,“ ušklíbnul se Tom a pohladil bratra po tváři.

„Říkal, ale pořád je co se učit. A to o přehánění… To není pravda. Líbání se může přehánět. Nikdy není dost,“ pokrčil Bill rameny a na Toma se usmál. Hladil ho opatrně po týle.

Tom zakroutil hlavou a posadil se. Chytil Billa za boky a též ho vyhoupnul do sedu. Chtěl se mu dívat do očí.

„Tomi, co to…?“ Bill nechápal. Nechápal, proč má Tom ve tváři najednou takhle vážný výraz.

„Bráško, ty jsi ještě něco chtěl říct, než jsi mě políbil… Viď?“ pousmál se Tom a Billa hladil po bocích.

„No… Možná,“ skousnul si černovlásek ret a zrychlil se mu tep.

„Tak mi to řekni, ano?“ olízl si Tom rty a přitáhl Billa ještě blíž k sobě. Posadil si ho do klína. Tak, jako mu v něm seděl téměř pokaždé, když spolu něco řešili. Nepřišlo jim to divné. Nenormální… Měli hodně blízký a důvěrný vztah.

„Um… Dobře. Nějak… Možná to zkusím,“ vydechnul Bill a chytil se Toma pro podporu za ruku.

„Tomi, já… Nevím, co se děje. Znám jednu osobu, kterou mám moc rád. Možná… Možná mám tu osobu více než rád. Je mi s tím člověkem dobře. Jsme si opravdu hodně blízcí. Sdílíme spolu téměř všechno. Navzájem si důvěřujeme a jistým způsobem se uctíváme. Jednoho dne se to všechno změnilo. Úplně pokazilo a bylo to úplně jinak. Trápil jsem se já a i ten člověk. I když to ani jeden nechtěl dát najevo nějak okatě. Bylo to možná… Z jistého druhu strachu. Možná jsme poznávali každý sám sebe a tomu druhému se bránili. Pravděpodobný je taky to, že jsem se změnil já. Začal jsem se vůči tomu člověku chovat opravdu ošklivě. Byl jsem povrchní, vysmíval jsem se mu před kamarády. Dělal jsem si z něj srandu pořád, když mi dal sebemenší záminku…  

Změnilo se to. Zase. Tentokrát ale úplně jinak. Stalo se… Něco strašně moc krásného. Cítil jsem strašně krásný pocit v celém těle. Když jsem teď sám ležel v pokoji na posteli, tak se mi ta věc pořád vybavovala. Pořád jsem to uvnitř sebe cítil a viděl to před očima. Netuším, co by to mohlo být. Ten pocit jsem zažil a cítil úplně poprvé. Líbal jsem se tolikrát a nikdy to nebylo tak dobré jako teď. Chtěl bych to teď pořád. Nemůžu se toho příjemného, co probíhá uvnitř mého těla, nabažit…

Možná… Možná to může být zamilovanost, ale nevím. Když jsem chodil s Markem, tak jsem ho miloval. Asi… Nevím. Možná jsem si to jen namlouval. Protože… Pokud značily zamilovanost tyhle pocity… Tak jsem zamilovaný až teď. Myslím tím opravdu zamilovaný. Nebylo by na tom nic špatného, kdyby to bylo normální. Ale tahle láska… By byla špatná,“ vydechnul Bill. Celý dlouhý monolog se snažil dýchat normálně. Občas se zadrhnul, ale opět mluvil dál. Bylo pro něj těžké mluvit o něčem, o čem sám nevěděl nic. Kousal se do rtu. Opatrně, aby si ho neprokousl. U toho se díval do očí Tomovi, který mlčel.

Tom celý Billův monolog mlčel. Pozorně ho poslouchal. Občas nakrčil obočí. Místy se mu zdála osoba až moc povědomá. Myslel si, že Bill mluví  o něm. Příběh byl tak moc podobný tomu, co spolu zažívali oni dva. Všechno tomu odpovídalo. A Billova poslední věta Toma překvapila. Hodně překvapila. Nechápal, proč by měla být nějaká láska zakázaná. Nebylo v ní nic zakázaného. Leda že by… Tom si čím dál víc myslel, že Bill miluje jeho. Když na to pomyslel, připadal si strašně šťastný, ale zároveň i naivní… Vydechnul.  

„Billi, jsem to já? Miluješ mě?“ pousmál se Tom a chytil bratra kolem útlého pasu