autor: Áďa
Zdravím, opět a zase se hlásím já 🙂 no, tak jsem si udělala radost tím, že jsem si vyrazila na muzikál Krysař, protože jsem ho už dlouho chtěla vidět a Landovy písničky k němu mě absolutně okouzlují. No a jaké jsou z toho moje dojmy, asi ani nemusím vykládat, když jsem z toho hned po návratu sesmolila jednorázovku 😀 sice se asi bude od originálu trochu odlišovat, ale holt nejsem kopírák, abych dělala to samé jen v imitaci našich dvojčat, to by byla přece nuda 😀 tak snad se vám tahle inovace bude líbit… a snad jsem to moc nepokazila pár vloženými písničkami, ale já prostě, když si vybavím ten Landův dokonalý chraplavý hlas (snad mě můj český hudební miláček neukamenuje za občasné pozměnění textu písniček, ač pochybuju, že ví o existenci tohohle blogu), tak bez něj by prostě Krysař nemohl být!!! tak jsem to zredukovala jenom na ty moje nejoblíbenější, ale… no, snad jsem to tím prostě nepoto – tamto 🙂
Jinak tuhle povídku bych chtěla věnovat třem osobám. Jaňuli za pevné nervy při betareadu a vedení blogu… a Ondině s Jančou. Jsou to ty nejpoctivější komentátorky, s nimiž jsem se v průběhu mé dvou a půl leté existence na tomhle blogu setkala, tak tohle holky máte za odměnu 🙂 já vám to u jedný povídky už slibovala, žejo? 🙂 a vy jste si určitě myslely, že jsem to plácla jen tak 😀 tak pokud se na tohle vrhnete, tak si to užijte, je to sice pro všechny… ale hlavně pro vás!!!
PS: čtenáři mých rozepsaných záležitostí, nebojte se, povídky neupadly v zapomnění, jen teď nemám tu správnou slinu 🙂 ale však ona přijde, až chytnu jednou angínu, bude dlouhá a hustá a pak se to zas rozjede 😀
Ponuré ulice neozařovala jediná pochodeň. Ani sluneční paprsek. Všude bylo temno, pochmurno, tak, jak to asi vypadá jen pár desítek minut před soumrakem v osamělých městečkách. Kalné mraky hrozily, že co chvíli přijde déšť, nic takového ale nepřišlo. Jediné, co se do ulic dostalo, byla hustá, líně se převalující mlha, která místy ukrývala rozházené odpadky… a jen opravdu bystré oči by dokázaly rozeznat, jak se čas od času rychle mihne malinkatý černý stín drzého hlodavce, hledajícího si ve smetí obživu a roznášejícího mor. Pobíhající a slídící krysy byly sice tušit jen sem tam, ale ve skutečnosti jich bylo ve městě až příliš mnoho. Mnohé jsou pořád ještě docela plaché, čím dál víc z nich si ale už nic nedělá ani z lidí. Den ode dne je jejich drzost silnější a silnější.
Jedna z nich právě zvedla hlavu, aby spatřila nově příchozího. Nakrčila čumáček, nedůvěřivě zavětřila… a s tichým písknutím pro jistotu utekla do své skrýše.
Mlhou se totiž prodíral někdo, kdo kolem sebe šířil pocit nejistoty, strachu a obav. Vysoká štíhlá postava byla zahalena šedo – černým pláštěm, pokrytým prachem z dalekých cest, kápě zakrývala celý obličej i dlouhé havraní vlasy. Temné oči co chvíli blýskly zpoza stínu halícího obličej a pod pláštěm, přiložena v blízkosti srdce, se nacházela píšťala vyrobená z kosti.
Nikdo tady dosud toho člověka neviděl, přesto však i těch pár, co spatřili jeho obrys v mlze, okamžitě uteklo do svých příbytků. Neznámý příchozí jim naháněl husí kůži a nikdo, nikdo mu nechtěl pohlédnout do tváře a už vůbec ne do očí.
Na první pohled znuděným krokem došel až k bráně starostova sídla a ač by si to nikdo z města nedovolil, on třikrát do mohutných dveří udeřil pěstí. Přestože se trojí zabušení ještě chvíli rozléhalo v ozvěně, ruka, která zvuky vyvolala, byla v kontrastu se silou úderů neuvěřitelně křehká a útlá. Počkal, dokud mu nebylo otevřeno, nicméně na doprovod služebnictva, které mělo za úkol se kolem něj seběhnout, nečekal, a sám mlčky došel až do starostovy kanceláře.
„A vida!“ zaradoval se starosta a zamnul si ruce. „Takže jste dostal mou žádost o to, abyste přišel a nějak s těmi krysami zatočil.“
„Jistě,“ odpověděl tiše ale jasně člověk pod kápí.
„Dobrá tedy,“ vstal starosta ze svého křesla. „Vy ty zavšivené potvory vyženete, a když se vám to povede, bude vaše odměna tisíc zlatých. Souhlasíte, pane… hmmm…?“
Odmlčel se v očekávání jména, tajemná postava však jenom přikývla.
„Nemám jméno. Mám tisíc jmen, ale přesto mi žádné nepatří. Snad nejčastěji mi říkají Krysař. S vaší odměnou souhlasím.“
Starosta si ho lehce nadřazeně přeměřil pohledem. To je ale drzoun, nepředstavit se! Ale co, bude mu to strženo na odměně. Přistoupil k němu o pár kroků blíž.
„Víte… zítra vdávám svou dceru. Bude tam mnoho vzácných hostů. Jenomže jak asi víte, ty krysy jsou všude!“ rozhodil rozhořčeně rukama a na chvilku se odmlčel. „Než začnete se svou prací… nebyla by pro vás potíž přijmout mé pozvání na zítřejší veselení se, kde byste hlídal, aby se žádná z těch zatracených bestií nedostala až ke svatebnímu stolu?“
„Ne, nebyla,“ zavrtěl hlavou Krysař.
„Výborně!“ zaradoval se starosta. „Tak jsme tedy domluveni! Nyní si běžte odpočinout, musíte být po dlouhé cestě znaven.“
Následujícího dne ve smluvenou hodinu stál Krysař před místní hospůdkou. Nechal se přímo starostou odvést ke stolu, sám si však nakonec vybral místo poněkud bokem. Skutečně, jako by tušily jeho přítomnost, neukázala se tu ani na záblesk vteřiny jediná krysa, ačkoliv hostina lákavě voněla. Mnohem větší byl strach z toho neznámého tajuplného člověka.
K pití si nechal do číše nalít jenom obyčejnou vodu a mlčky pozoroval dění kolem sebe. Půvabná nevěsta spolu se svým manželem tančila, všichni se veselili… když vtom najednou uviděl ještě někoho.
Kouzlo okamžiku bylo natolik silné, že donutilo Krysaře vstát ze židle, když se v místnosti objevil starostův mladší syn. Vlasy měl spletené do mnoha copánků a po chvíli zdravení se se svými příbuznými a gratulacemi sestře nevěstě, i on uviděl postavu zahalenou v plášti a kápi. Jako v transu se mladý Tom vydal směrem k tomu cizinci. Ucítil to, co snad ještě nikdy, když se mu podařilo pod kápí na chviličku zahlédnout odlesk temně hnědých očí. Tělem mu projel spalující žár a mrazivý chlad zároveň ve chvíli, kdy se jejich ruce o sebe nezamýšleně otřely. Ten dotyk sice trval ani ne vteřinu, jeho intenzitu si však oba dva uvědomovali víc než cokoliv jiného.
Jakmile však Krysař tiše promluvil, Tom nemohl jinak, než v šoku a úžasu vzít nohy na ramena. Uprchl do svého pokoje, když se však přiblížil k oknu, viděl stát před domem tajemného neznámého. Mírný vánek vlnil ošumělý dlouhý plášť a zpod kápě vykukoval tenký pramínek vlasů.
Chvíli na sebe jen tak koukali, než se Krysař, přestože mu pořád srdce tepalo neskutečně rychle, otočil k odchodu. Nedokázal už déle hledět do těch kouzelně hnědých očí, které ho hypnotizovaly.
Zavířil pláštěm a Tomovi, který poněkud posmutněl, zmizel v hlubinách šera. Rychlým krokem došel až do svého pronajatého pokoje. Napil se čerstvé vody, pojedl trochu chleba a pokusil se usnout. Nemohl však zabrat ani omylem a jen se bezcílně převaloval z boku na bok. Až o třetí hodině ranní to nevydržel. Vstal, otevřel okno a nastavil tvář nočnímu chladivému vzduchu.
Díky tomu, že teď v noci neměl kápi, by ten, kdo by ho viděl, mohl spatřit jeho krásnou, sněhově bílou tvář s velikými, černě lemovanými kukadly. Dlouhé vlasy mu jemně povlávaly kolem obličeje a on i ve vládnoucí tmě bystrýma očima dokázal rozeznat míhající se stíny zákeřných hlodavců. Tiše si povzdychl, a aniž by si to uvědomil, jeho rty začal opouštět tichoulinký, ale dech beroucí zpěv.
„Nevím, proč jsem poslední noc nemohl spát,
přece není tu nic, čeho měl bych se bát,
jdu zas krysy jak obvykle na smrt hnát,
co je to za mrak, co se mi do mysli vkrad?
Vím, co je umírat, znám všechnu bolest tady toho světa,
mně neublíží nenávist, už vůbec ne zlá věta,
když cit se zvolna probouzí, to s Krysařem je veta,
musím odejít hned, jak dozní píseň staletá!
Radši ať pojdu, ať smrt mě skolí,
láska nepatří do srdce Krysaře!
Co po mně chceš, osude? Vždyť to bolí!
Proč podíval jsem se dnes tomu chlapci do tváře?
Na obzoru vidím matně rudou skvrnu, je jako krev,
k tomu slyším, a to je špatně, lidí řev.
Jak voda dav se valí, teď už jej nezastaví nejpevnější val,
ta síla trhá skály a Bůh se na to ani radši nedíval…
Vidím, jak domy hoří, jak někdo bezdůvodně krev tu prolévá,
jak hodnoty se boří, z tý hrůzný představy mě horko polévá!
Musím zůstat tím, kým jsem byl,
jako prázdný pokoj v opuštěným domě.
Díky za to, že jsem pochopil,
že láska není pro mě.“
Tiše si povzdychnul a odhrnul si vlasy z tváře, když pohlédl směrem ke starostovu domu. U srdce ho bolelo, ale on věděl, že po skončení svého úkolu bude muset odejít… pokud nechce, aby se lidem žijícím tady, a s nimi i Tomovi, stalo něco ošklivého.
„Osude, jak jsem ti teď za výstrahu vděčný,
ještě dneska tohle místo opustím,
pro tenhle kraj jsem velmi nebezpečný,
díky za to, že to vím.“
Když procitl z náručí spánku, byl už bílý den. Věděl, že práce na něj čeká v noci a zapřemýšlel, čím si dnešní den zkrátí. Protáhl se, pojedl skromnou snídani, zahalil se do svého pláště a tichými kroky se vydal za město, na samý kraj skalnatého útesu, pod nímž divoce bublala řeka.
Netušil však, že je sledován. Zarazil ho až cizí, ale půvabný hlas, který by poznal mezi tisíci jinými.
„Stůj, ty, co jen skrýváš tvář,
tvůj hlas tě prozradí,
ty zajals mou duši a srdce mi buší,
když stojíš v pozadí, v pozadí.“
Krysař se prudce otočil, aby pohlédl do tváře tomu nejkrásnějšímu chlapci na světě. Chvíli na něj hleděl a pak si všimnul, že Tom má velmi smutné oči, ale i přesto mu v nich žhne téměř nábožná oddanost a obdiv.
Tom se jemně usmál a nespouštěl z tajemného Krysaře oči. Jeho duší zmítaly jím dosud nepoznané emoce. Na chvilku se odmlčel a smutně se pousmál, když si vzpomněl, s kolika dívkami už ho otec chtěl oženit. On k nim ale nikdy nic necítil. Jestli kdy cítil v hrudi ten pocit, kterému všichni říkají láska, bylo to až teď, když hleděl na toho neznámého, který se během jeho zpěvu zastavil a opět k němu natočil zahalenou tvář.
„Nejsi z tamtěch zástupů dívek spadlých z nebe,
co všechny mě chtěly a jen nevěděly, že čekám na tebe, na tebe.“
Krysař nemohl z toho nádherného mladého chlapce spustit oči a jeho zpěv na něj působil víc, než cokoliv jiného. I on tušil, že k tomu člověku cítí něco víc, ačkoliv mu lidské city byly nelítostným Osudem zapovězeny. Měl v tu chvíli pocit, jako by si rozuměli snad i beze slov a smutně se nadechnul.
„Ty víš sám, proč odcházím,
proč skrývám svoji tvář.
Jsem totiž… nic. Ne, jsem možná víc než nic!
Jsem Krysař…
Jdi domů a zapomeň
a někdy se šťastně měj,
moc divnej je svět, tak jdi pryč a hned!
Na mě nečekej, nečekej…“
Tomovi po tváři přeběhl soucitný úsměv, když ta slova slyšel. Tolik smutku a ztracenosti z nich čišelo! Nevěděl, čím to je, ale v tu chvíli se cítil té záhadné bytosti naprosto oddaný.
„I kdybys šel do pekla, já půjdu za tebou!“
Krysař ho však přerušil.
„Ty nevíš, co říkáš!“
„Proč se mě zříkáš? Vždyť dávám ti duši svou, duši svou!“
Krysařovi se zaleskly oči, ačkoliv to pod kápí nebylo vidět.
„Má náruč zabíjí…“
„Smrt je má…“
„Vášeň opíjí…“
„… ztracená…“
„Toho jsem se bál!“
„… příbuzná.“
„A tak se proklínám, že jsem tu zůstával!“ zahřměl Krysař, ale nemohl jinak, než ve svém zpěvu pokračovat. „Když jsem tě uviděl, zmizet jsem hned měl!“
Tom se však zatvářil tak nešťastně, že Krysař pochopil, že už ani jeden z nich nemá na vybranou. Že si jsou… zkrátka souzeni. Zhluboka se nadechl a odhodlaně dokončil svou myšlenku.
„Až skončím práci svou, připrav se na cestu trnitou, dalekou!“
Tom se v tu chvíli šťastně usmál. Věděl, že ho nebude čekat nic lehkého, pro tu lásku, kterou však cítil, byl ochotný to všechno obětovat. Udělat cokoliv… Ani jeden z mladíků si neuvědomili, že zpívají oba současně jedno a totéž.
„Až bouře nás zasnoubí, budem oba prokletí!
Za svědka blesk, už nepoznáš stesk ve věčném objetí, objetí…“
Za svědka blesk, už nepoznáš stesk ve věčném objetí, objetí…“
Ještě chvíli spolu rozmlouvali, než se z dálky ozval hluk měšťanů. Krysař tušil, že by jeho přítomnost po boku starostova syna nebyla vítána.
„Až skončím své dílo, buď připravený. Přijdu pro tebe.“
„Budu se těšit… budu čekat,“ šeptnul Tom, to už ale viděl, jak se záhadná postava ztrácí ve stínech. Se šťastným úsměvem a neuvěřitelně kouzelným pocitem v hrudi se vrátil domů. Odpoledne strávil v opojném zasnění a za soumraku ulehnul ke spánku…
Dávno se procházel říší snů, když Krysař vyšel do liduprázdných ulic. Hodiny na kostele právě odbíjely půlnoc, když vytáhnul svou kostěnou píšťalu. Naposledy se ujistil, že ho skutečně nikdo nevidí… a nadechl se. Vypustil vzduch ze svých úst do vydlabané kosti a prsty s uhlově černými nehty pohladil dírky. Na ten popud se z píšťaly vylinula snad ta nejpůvabnější… ale zároveň i nejděsivější melodie, kterou kdy kdo slyšel.
Z obyvatel města ji naštěstí nikdo neslyšel. To bylo jedině dobře, protože Krysař hrál melodii Smrti a každé ucho, které by ji zaslechlo, to by přivodilo svému posluchači smrt. Krutě a přitom tak mrazivě krásně se linula prázdnými uličkami. Jediný, kdo ji slyšel, byly krysy, které, vedeny kouzlem té nadpozemské melodie, vylézaly ze svých úkrytů a jako vycvičení pejsci se pod tíhou smrtící magie shromažďovaly kolem Krysaře.
Hrál tak dlouho, dokud kolem něj nebyly do jedné skutečně všechny krysy, které se ve městě nacházely, a pomalým krokem se vydal k hradbám. Neustával přitom v hraní, dokud nestanul přímo nad zpěněnými peřejemi řeky, která město z jižní strany obtékala.
Náhle změnil způsob, kterým hrál. Z jemné, vábivé melodie se staly rychlé, silné, krátké výpisky… a krysy všechny poslušně naskákaly do vody, v níž našly svou smrt.
Krysař poté, co skočila poslední, vytáhl píšťalu z úst a opět si ji přiložil do vnitřní strany pláště tak, aby se dotýkala jeho kůže v místech srdce. Na okamžik klesnul v drobné úkloně, jíž vyjádřil uctivou lítost k dušičkám těch tvorů a rovněž své díky mocnému Osudu za moc, jež mu byla propůjčena, a vrátil se zpět do města.
„Svůj úkol jsem splnil,“ oznámil následujícího rána starostovi. Natáhl k němu ruku v očekávání své odměny, starosta však měšec se zlaťáky pouze přehodil z ruky do ruky, mimo Krysařův dosah.
„To ano, a za to ti patří náš nezměrný dík,“ pousmál se poněkud křivě. „Jenže jsi to dělal pod rouškou tmy, nikdo tě nesměl vidět. Kdo ví, zda nejsi jenom šarlatán a po tvém odchodu krysy, teď tebou pečlivě někam schované, opět nevylezou?“
„Nejsem lhář!“ zavrčel Krysař velmi nebezpečným tónem, starosta se však k němu výhružně naklonil.
„Tvoje činy jsou dílem černé magie. Nevěřím ti,“ sykl a lusknul prsty. „Stráže! Odveďte ho ven! A už si nikdy nepřej, abychom se my dva ještě někdy potkali!“
Krysař se trpce ušklíbnul, když jím stráže mrštily o kamennou dlažbu ulice a zamkly před ním dveře. Věděl, že lidé umí být zlí, ale až takhle? Pomalu ale jistě jím začal cloumat vztek. Takhle s ním nikdo zametat nebude. Využije svou moc a celé tohle prokleté město ztrestá tak, jak si po právu zaslouží. Nevěděl přitom, že nejedná z vlastní vůle, ale že plní pouze to, co mu našeptává nejmocnější Osud, který chtěl zlých lidí tohle město zbavit už dávno.
Zavířil pláštěm a přikradl se pod balkon Toma. Pousmál se, když chlapce viděl, jak zamyšleně hledí do prázdna, opírajíc se přitom o kamenné zábradlí. Byl to krásný pohled a on nesmí dopustit, aby Tom zaplatil za chyby jiných. Ano, zemře dnes mnoho nevinných lidí… ale ne tenhle chlapec!
„Jsem zde,“ šeptnul, i šepot však Tom uslyšel. Shlédnul do stínu mohutného stromu a vidouc tam známou postavu, celý pookřál.
„Vrátil ses… nezapomněl jsi na mě!“
„Ne. Jestli chceš jít se mnou, neváhej a pospěš si! Nikdo nás nesmí spatřit.“
Tom okamžitě přikývnul. Do ranečku sbalil pouze bochník chleba a hrudku másla a potají se proplížil domem až k velikému stromu, pod nímž už na něj čekal jeho vyvolený. Bez jediného slova se Krysař otočil a rychlým krokem zamířil k městským branám. Jak jenom to šlo, zabočil do stínů lesa. Tom musel chvílemi popobíhat, aby mu vůbec stíhal, když se však na něco zeptal, nebylo mu odpovězeno.
Až do chvíle, kdy po pro Toma nekonečné době došli na malou mýtinku, uprostřed níž bublal potůček. Tam konečně Krysař zastavil a otočil se na Toma. Na okamžik shodil ze své hlavy kápi a chlapec měl poprvé možnost si za plného denního světa prohlédnout tajemný obličej, který ho od svatební hostiny pronásledoval jako stín každou vteřinou.
„Posaď se a odpočiň si,“ promluvil Krysař měkce a sám jemně Toma usadil na pařez. „Odpusť, že jsem ti nic cestou neříkal, ale museli jsme dojít sem. Tady jsme prozatím v bezpečí, hlavně ty.“
„Proč hlavně já? Co ty?“ namítnul Tom.
„Já ještě musím dokončit své dílo… ale bude to nebezpečné. Nechtěl jsem, aby se ti něco stalo.“
Tom poplašeně zamrkal.
„Ty se… tam vrátíš?“
„Ano. Ale jen na chvíli a pak se pro tebe vrátím.“
Tom vyskočil z pařezu.
„Prosím, nech mě jít s tebou! Mám… strach. Z lesa… i o tebe,“ šeptnul a oči se mu trochu zaleskly. Co když na mě zapomeneš? Blesklo mu hlavou.
Jako by mu četl myšlenky, Krysař se pousmál, když si znovu nasadil kápi.
„Neboj… na tebe nikdy nedokážu zapomenout. Vyřídím svou poslední povinnost a pak pro tebe na tohle místo přijdu. Odejdeme v nekonečné dálavy a nikdo nás už nenajde… Budeme spolu až do skonání světa. Jenom mi věř a uvidíš, že budu zpátky, než se naděješ.“
„Dobře,“ šeptnul Tom a než Krysař stihnul odejít, prudce ho objal kolem krku. Srdce se mu roztančilo, když bylo jeho objetí oplaceno, a opatrně se dotknul tajemných rtů. Cítil, jak z nich do něj prochází uklidňující energie. Naposledy je něžně těmi svými pohladil a odevzdaně se znovu posadil na pařez.
„Počkám tady.“
Krysař se usmál.
„Vrátím se brzy, přísahám.“
Svižným krokem se vydal zpět k městu. Netrvalo mu vůbec dlouho se dostat tam, kam chtěl. Přímo na náměstí, rozkládající se před starostovým domem. Ladným skokem se vyšvihnul na vyvýšené podium, sloužící především jako dějiště poprav. Ledovým pohledem si přeměřil smyčku a vytáhnul svou píšťalu.
Hodiny na rohu ukazovaly šest
a v centru byl vlastně klid.
Zrovna přicházel jednou z několika cest
do města, kde už neměli lidi žít.
a v centru byl vlastně klid.
Zrovna přicházel jednou z několika cest
do města, kde už neměli lidi žít.
Tak přišel, aby hrál,
aby na chvíli čas stál…
Prstem pohladí díry malý píšťaly
a ta se rozezní do dáli.
Ta hudba je nádherná
a nebe do černa.
a ta se rozezní do dáli.
Ta hudba je nádherná
a nebe do černa.
V tu chvíli jako by z něj začal čišet mocný příliv energie, když začal z píšťaly vydávat kouzelnou, ledově mrazivou melodii, které nikdo nedokázal odolat. Jako ti nejposlušnější otroci se kolem něj shromáždili všichni obyvatelé městečka, včetně lstivého starosty, a jenom omámeně naslouchali děsivým tónům.
Píšťala zní a bránu nekonečnou hudba otvírá.
A tisíc hlasů s ní a celej dav se k smrti zvolna ubírá.
A tisíc hlasů s ní a celej dav se k smrti zvolna ubírá.
Netušíce, kam je kouzelně vábivá melodie vede, jako vycvičení pejskové následovali měšťané Krysaře, který je bez jakéhokoliv soucitu vedl tam, kam předchozí noci dovedl i krysy. Z očí mu čišel ledový mráz, když začal měnit melodii na krátkou a hvízdavou…
Šli lidi místo krys, to Krysař temně ve dne na píšťalu hrál,
když dílo dokončil, tak dlouho plakal, ale ještě dýl se smál.
Jak sirky lámou se stromy,
jako krabice padaj domy
a lidi jak stádo ovcí
řítěj se ze skály.
jako krabice padaj domy
a lidi jak stádo ovcí
řítěj se ze skály.
To Krysař je ztrestal písní,
že žili v hnilobě a plísni,
za to, že když odcházel,
že se mu vysmáli.
Jako rajská hudba ta jeho píšťala zazněla,
jako modrý plamen vnikaly její tóny do celýho těla.
V jejich srdcích a myslích se něco bortilo a lámaly se ledy
ta píseň se nesla celičkým krajem naposledy…
Skutečně věděl, že v tomhle kraji už jeho píseň víckrát nezazní. Že se sem už nikdy nevrátí. Otřel si z bledé tváře slzy, které mu po donucení lidí skočit vstříc smrti vehnal zármutek, ale následně jej překonal divoký šílený smích, který slzy ještě víc zintenzivnil. Počkal, dokud záchvaty jeho emocí neodezněly, načež si znovu otřel tváře a zmizel do lesa.
A tak jde Krysař svou cestou dál,
jednou se zastaví, aby zas hrál…
jednou se zastaví, aby zas hrál…
Trošku zrychlil krok, když se blížil k místu, kde nechal čekat Toma. Rty mu zvlnil úsměv, když pomyslel na to, jak nádherný život je teď čeká. Sice život štvanců a vyhnanců, ale oni dva to překonají!
Jenomže si neuvědomil, co mu Osud uložil do vínku. Ačkoliv to věděl předtím, než vešel do tohoto prokletého města… od vteřiny, kdy spatřil poprvé Toma, na tuhle daň, kterou byla vykoupena jeho moc zničit krysy, zapomněl. Což byla chyba, protože neviditelný Osud mu kráčel v patách, připravený dokončit Krysařovu osamělou pouť…
„Jsem tady,“ zvolal, když vešel na mýtinku, aniž by si uvědomil, jak obloha nad stromy potemněla pod tíhou bouřkových mraků.
„Konečně ses mi vrátil!“ vyjekl Tom nadšeně.
Šťastně vběhnul Krysařovi do náruče ve chvíli, kdy Osud lusknul prsty a z oblohy sjel oslepující klikatý blesk, který udeřil do těl obou objímajících se chlapců.
Za svědka blesk, už nepoznáš stesk ve věčným objetí, objetí…
Nepoznají stesk, protože v tomhle věčném objetí zůstanou skutečně navždy, pomyslel si Osud. Nechtěl ničit jejich právě objevené štěstí, ale bohužel to takhle bylo předpovězeno už před mnoha tisíci lety. Povzdychnul si a mávnul rukou. Kostěná píšťala nesoucí smrt se chvíli vznášela vzduchem, než navěky zmizela lidským očím, když se jí Osud zmocnil.
Dokonáno jest, šeptnul a zmizel tam, kde jej právě bylo potřeba…
autor: Áďa
betaread: Janule
Milá Ádinko, když jsi slibovala překvapení, netušila jsem, že bude tak nádherné.
Ale ze všeho nejdřív ti musím poděkovat za věnování, kterého si velmi vážím a asi ti nemusím říkat, jakou radost mi udělalo.
Mrazilo mě od samého začátku a ten zvláštní tajemný, možná strašidelný, magický pocit ve mně přetrval až do konce. Přiznám se, že zatím je to asi nejkrásnější věc, kterou jsem od tebe četla. Emoce se ve mně střídají, jednou cítím krásu a naději, touhu a vášeň a najednou, jako když uhodí blesk, je to strach a beznaděj. Osud je krutý! Ale to taky záleží, jak se na to dívám – Tommy s Krysařem zůstali navěky ve společném objetí. Ježíši, já brečíííím. Mně se to tak strašně líbííííí…
Ale ještě pár slov k tvému psaní – musím říct, že se mi opět velice líbí tvé popisy – ať už samotného města, živlů, melodie smrti, tak mě samozřejmě dostávaly Tommyho temně hnědé oči, Billova, vlastně Krysařova, sněhobílá tvář s černě lemovanýma očima, tichý, dechberoucí zpěv… A tím nejkrásnějším chlapcem na světě jsi mi udělala nesmírnou radost! Za tato slova ti taky musím poděkovat, potěšila! A opravdu, Tommy obětoval vše a nejen on, oba! Ach ten Osud! Povídku jsem musela číst hned dvakrát, jak moc se mi líbila! I když pláču, musím uznat, že je nádherná!! (Díky, žes je nenechala trpět♥) Hodně, hooodně se povedla, Ádi! A ještě jednou děkuji!♥♥♥
Ádi, já nemám slova…A to ze dvou důvodů.
Tím prvním je tvoje krásné věnování, za které ti hrozně moc děkuju ♥ Stejně jako Ondi si toho moc vážím =)♥
Tím druhým je, že já miluju Dana Landu!! Je to jediný český muzikant, který se mi líbí, mám všechny jeho CD a konkrétně Krysař je absolutním skvostem, úžasná hudba i texty, k tomu Danův dokonalý, drsný zpěv, já prostě umírááááám…
Povídka se ti strašně povedla, já už jsem párkrát na Billa jako na Krysaře myslela a říkala jsem si, jak to, že to ještě nikoho nenapadlo, napsat na toto téma nějakou povídku. Ta tvoje je prostě nádherná, poetická i drsná a já osobně jsem šťastný konec opravdu nečekala. Ale myslela jsem, že Krysař už Toma nenajde, ne že si je oba Osud vezme k sobě…To bylo kruté, ale zároveň i strašně krásné a já věřím, že jsou spolu v tom věčném objetí už navždy šťastní…♥♥♥
Ádi, že se nebudeš zlobit, když tady dám Ondince odkaz na dvě písničky, které jsi v povídce použila? Aby si mohla ten dojem ještě umocnit a vychutnat =D♥
Ondi, ta první písnička, kde Krysař nemůže spát:
http://www.youtube.com/watch?v=qU_8bpaEwvo&feature=related
A ta třetí, kde Krysař trestá město za jeho pýchu a zkaženost:
http://www.youtube.com/watch?v=fb9uHawHQfI
Doufám, že se jí budou písničky líbit a že se nebudeš zlobit, že jsem je tady dala =)
[2]: Janičko, ty ses mi hledala i s písničkami? Ty jsi zlatá! Moooc děkuji. Přiznám se, že Landu mám opravdu ráda (hlavně Vltavu), ale zrovna Krysař je pro mě dost neznámý. Takže díky tobě jsem si povídku mohla užít opravdu maximálně. Jsou to nádherné melodie (plus ta slova, nádhera) a jen ta představa Billa jako Krysaře… Oh, bože, Janí? Taky tě tolik mrazí nebo mám zimnici? Tahle povídka mě tedy dostala do kolen, přiznávám a ráda!♥ Ale pro tebe to musel být taky zážitek, že? Představit si takto Billa, nalíčeného a ty VLASY!! Ádinka se ti trefila do té správné noty, že? Vidím, že jsme si to skvěle užily. Povídka přímo očaruje… má takový náboj. No já jsem úplně vedle. Ještě jednou děkuju za odkaz, ještěže tě mám♥!
[3]: Ondinko, jsem ráda, že se ti líbila i hudba, já celého Krysaře miluju už pěknou řádku let ♥
A máš pravdu, z povídky mě krásně mrazí a Áďa mi tady vyobrazila Billa přesně takového, jakého ho mám nejraději. Vždycky jsem o Krysaři měla představu jako o silném a urostlém muži, dokud jsem si jednou nepředstavila v jeho roli Billa. No řekni sama, tajemný, vysoký a štíhlý cizinec, se sněhobílou krásnou tváří, libozvučným hlasem a vlasy černými jako peklo samo…a dlouhé, štíhlé prsty s černými nehty na dírkách píšťaly, prostě úžasná představa =)♥
Já jsem si to hned musela celé pustit =)
A Ádi, ty jsi byla na muzikálu přímo s Danem? Já jsem vždycky chtěla Krysaře vidět, ale jenom s ním =) No a teď ještě s Billem xD
jééé, tak to mi uplně vypadlo z hlavy, hodit odkaz na ty písničky!!! jsem já to opravdu obarvená blondýna 😀 díky moc, Jani!!!
no já myslela, že chytneme představení s Danem, protože tak jako u tebe, tohle je jediný český hudebník (plus ještě Kabáti), kterého prostě miluju… ale neměli jsme to štěstí, chytli jsme tam v hlavních rolích Spilku a Šoralovou. ale i tak to bylo hezký a tím, že jsem měla v hlavě zafixovaný ty písně v podání Landy a Bílý, tak mi to tak nějak vykompenzovalo 🙂
tak to jsem ráda, že se vám to líbilo, však si tu povídku za ty svoje komentátorské slohy nejen u mých povídek víc než zasloužíte 🙂
[4]: Mluvíš mi z duše, uznávám, že ten pravý krysař je Bill! Když hraje melodii smrti, která je jemná, vábivá – musí to být spíše ten černý anděl. Přesně jako Bill. Někdo, kdo očaruje! Billa v této roli miluju a co je důležité, dostal mě od prvního okamžiku. Někdy s ním mám problém. Ale to není případ povídek od Ádi, teď to myslím spíše celkově. Tohle byla od Ádinky dokonalá volba!!♥
a já posílám ještě tu třetí písničku, to jejich setkání 🙂
http://www.youtube.com/watch?v=fRsPAxGAJC4
[7]: Já nevím, zda mám znovu plakat, nebo před tebou smeknout… Opět nemůžu napsat nic jiného než "děkuji", protože tyto nádherné melodie tu samotnou nádheru ještě víc umocňují a to už se zdá, že víc to snad ani nejde… Úplně jako bych tu atmosféru cítila a příběh prožívala s nimi.
Krása! Bill mě očaroval… (vím, to spíš tvé psaní)!
Skvělé..takže svoji rozepsanou povídku na tohle téma nemusím ani posílat :\
Wooow…tak tohle je opravdu hodně silný příběh..Už dlouhou dobu bych chtěla Krysaře vidět..Zatím se mi to nepodařilo, a tak moc děkuju za tenhle příběh! Vsadím se, že je mnohem lepší, než skutečný Krysař! Od začátku do konce jsem se nemohla odtrhnout…
Píšeš úžasně!!
zdá se mi nebo jsem tohle téma četla u jedné své kamarádky v ostravě? -.-"""""""
[11]: To jsi klidně mohla, protože tohle téma napsal Viktor Dyk už v roce 1915, takže od té doby se jím inspirovala už hezká řádka lidí =)
Landu mam strasne rada, ale Krysare sem jeste nevidela ^^ coz neznamena, ze nemam v mp3jce celej Krysaruv soundtrack x))) sem moc rada, ze sem si mohla precist tu story i bez toho, ze by louskala Dyka, i kdyz to nebylo uplne presne podle te knizky 🙂 je to silny pribeh i po skoro sto letech, s krasnou atmosferou, a myslim, ze se ti to pekne povedlo transformovat pro nas twincestaky ^^ navic s textama od Landy, nemam co dodat, dokonalost <3
Akorat jsem byla trochu zmatena z toho konce, co se to tam vlastne stalo, protoze sem Krysare origos fakt nevidela ani necetla, takze si neumim ani domyslet, co to tam mel ten Krysar za Osud nebo co bylo to jeho prokleti 🙁 jinak se mi to moc libilo, hlavne zacatek byl takovy krasne tajemny ^^ *potleeesk autorce :D*
[13]: no konec jsem krapet nechápala ani jjá, ale pokud jsem to (v tý muzikálový verzi, knihu jsem nečetla)pochopila správně, Osud očaroval Agnes (Toma), aby zapomněla a Krysařovi sebral píšťalu a nechal mu poslední den života, než ho zabil. teda aspoň tak jsem to pobrala já, samozřejmě se můžu mýlit.
[11]: číst jsi mohla. buď to byla, jak psala Janča, ta Dykova verze, nebo něco jiného podobného. ale ujišťuju tě, že já si zakládám na tom, že nekradu témata jiných autorů jen proto, že to zavání úspěšnou povídkou. jo, může se to něčemu vzdáleně podobat, ale tak od čeho mám fantazii? rozhodně ne od toho, abych kopírovala či jinak rozvíjela myšlenky někoho jiného.
[9]: proč by ne? Jak mužeš vědět že se nebude líbit víc? (Tím nechci nijak říct že takhle povídka není dobrá- k tomu se vrátím později :D)
Prostě tě jenom Aďa předběhla, tak se za to nemusíš uražet ;)))
Jinak 😀 Takhle povídka je skvělá. I když sem Krysaře neviděla, po tehle povídce uvažuju že se na to kouknu:) Doma to máme a Landu taky hrozně miluju. Tu povídku beru něco jako trailer 😀
Krásný 🙂
[14]: Ono je to s tím koncem složitější, u Dyka je to nějak tak, že když Krysař přijel do města a potkal Agnes, tak ta byla už byla zasnoubená. Když si začala s Krysařem, zjistila, že čeká dítě se svým snoubencem, mezitím Krysař nedostane svou odměnu, a s Agnes se kvůli dítěti a snoubenci nepohodne a odejde z města. Po čase se dozví, že Agnes její snoubenec opustil a ona se ze žalu utopila a tak se vrátí, aby se pomstil. Když odvede všechny lidi do propasti, hodí do ní i píšťalu. Ta, když padá dolů, vyloudí ze sebe poslední ton, který donutí Krysaře vrhnout se za ní do propasti, protože ani on nebyl bez viny. Z celého města přežije jen spravedlivý a poctivý rybář a malé nemluvně. Nevím, jestli si to pamatuju úplně přesně, už je to dlouho, co jsem to četla.
A u Landy jsem to pochopila jinak, než ty, mi to přijde jako šťastný konec, protože když je po všem a přežije jen Krysař a Agnes, tak jim Osud říká: "Jdi Krysaři. Odejdi s Agnes a buďte šťastní. Zítra se probudíš a zapomeneš, ona už zapomněla." A vezme si od Krysaře píšťalu. Já to chápu, že zůstali spolu a druhý den zapomněli, že byl nějaký Krysař, nějaká píšťala i mrtvé město. Ale třeba to špatně chápu já, musíme se zeptat Dana =)
A ta původní legenda je ještě ze středověku a vypráví o německém městě Hameln, kde přijde Krysař a zbaví obyvatele krys a když mu odmítnou vyplatit slíbenou odměnu, pomocí píšťaly jim odvede neznámo kam všechny jejich děti.
Takže si můžeme vybrat, co se komu nejvíc líbí =)
Tak nějak souhlasím s Janičkou. Krysaře nejdřív srovnávali právě s rybářem Jörgenem. Krysař se zamiluje do Agnes, ona do něj, jenže zjistí, že čeká dítě s milencem. Je nešťasná a utopí se. Krysař odvede lidi z vesnice pomocí píšťaly k propasti hory (už si název nepamatuji)- nedělá to pro peníze, ale protože je nešťastný, cítí zármutek – lidé si uvědomují své hříchy a chtějí se tímto vykoupit a dostat se do Sedmihradské země. Rybář chce také další den zemřít, ale najde právě hladové dítě, kojence a on se poté rozhodne najít pro dítě matku.
Německá legenda tvrdí a zase musím souhlasit s Janičkou, že melodii píšťaly následovaly hamelnské děti a pak se teorie rozcházejí. Jedna mluví o tom, že je vlákal do jeskyně a žádné se z ní nikdy nevrátilo, další tvrdí, že je utopil, další možností je, že je vrátil poté, když mu zaplatili odměnu a také, že jedno dítě bylo chromé a zaostávalo za ostatními – a pak vše povědělo dál… Kdo ví, jak to bylo…
Legenda je to krásná a Ádinčin příběh nádherný!
[16]: právě jak Krysař mluví o tom zapomenutí, tak jsem pochopila, jak tam zmiňoval příští den, že ten den bude jejich poslední… no, co jinýho by mohlo napadnout morbidní obarvenou blondýnu, že? 😀
prváě že originál jsem nikdy nečetla, ani od Dyka, ani od těch legend. vždycky jsem chtěla, ale jak jsem se po měsících a letech konečně dokopala, tak jsme to dostali jako povinnou maturitní četbu… a já povinnou maturitní četbu okázale ignorovala a bojkotovala, tak to dopadlo i na Krysaře 😀
Tomu říkám dobrej nápad.A taky zajímavá situace najednou je Bill ten silnější a Tom slabší.Krásně napsaný, jen škoda že mmuseli umřít i oni dva.
Teda krysaře jsem musela čist jako povinnou četbu,moc mě nebavil..Ale kdybych četla krysaře v podobě Billa a Toma… To by bylo počteníčko 😀