autor: Cinematics
Bill chce cítit piano, Tom chce cítit Billa
Bill byl zahrabaný někde hluboko ve skříni. Tom ho sotva viděl z místa, kde seděl na Billových černých peřinách. Ozvalo se hlasité zaječení a Bill vypadl z šatníku, okolo něj popadaly kabelky a boty. Kousal si ret a snažil se nesmát, když Bill vylezl po čtyřech a zahanbeně se na něj podíval.
„Přísahám, tohle se mi stává každý den! Myslel by sis, že se naučím tyhle věci lépe uklízet, ale… no, mám rád to překvapení. Stávalo se to stejně tak u mě doma, a to byl můj šatník menší, než je teď!“
„Hej, můžu se tě na něco zeptat?“
„Zrovna jsi to udělal.“
„Oh…“
„Ale do toho,“ ušklíbnul se Bill, postavil se a vrátil boty zpátky tam, kam patřily.
„No, přemýšlel jsem… říkals, že tě tvoji rodiče vykopli nebo co… um, proč?“
Bill se otočil a koukal na něj, bolestný pohled v obličeji. Přejel si dlaněmi po stehnech, jako by si ze sebe utíral nervozitu, a pak se otočil zpátky ke skříni, povzdychl si.
„Tak… Měl bych si vzít boty s podpatkem, hm?“ řekl smutně a Tom jen naklonil hlavu na stranu a zvedl se, aby přešel tam, kde stál Bill, ramena svěšená stejně jako hlavu.
„Bille… opravdu se omlouvám.“
„Za co? Nic se neděje! Všechno je tak, jak by mělo být! Takže, podpatky? Máš rád podpatky? Jsem v nich moc vysoký, jsem rád vysoký. Ty jsi pěkně vysoký… stejně vysoký jako já. Divné, ne?“
„Bille, no tak. Prosím, jen mě nech se omluvit.“
„Omluvil ses. Přijímám to. Je to fajn. Ale k důležitějším věcem. Kalhoty. Měl bych si vzít tyhle?“ vyndal Bill kalhoty se spoustou zipů, řetězy a přistrčil je k Tomovi. „Myslím si, že jsou hustý. Dobrý první dojem.“
„Já… Jo, tyhle jsou dobrý…“ až moc dobrý…
Tom chtěl od Billa couvnout, ten se ale otočil a letmo mávl rukou, chtěl ji Tomovi položit na rameno, ale neudělal to, jen ji tam tak držel. Byl to Billův osobní způsob, jak ho tiše poprosit, aby u něj zůstal, ale tohle musel udělat bez dalšího fyzického kontaktu. Nikomu jinému by ruka na rameni nevadila, ale Bill věděl, že Tom to rád nemá, a tak si musel najít jiný způsob.
Tom zvedl svou vlastní ruku a položil ji na Billovo zápěstí, stiskl ji a položil mu ji na své rameno. Bill naklonil hlavu na stranu a Tom jen vydechl, trochu si zarazil nehty do dlaně; normálně by si ruce o sebe otřel.
„Jen, se na chvilku soustřeď, prosím?“ poprosil Tom tiše a Bill vydechl.
„Dobře. Šup. Ptej se.“
„Bolí to, když o tom mluvíme?“
„Ano.“
„Tak to už o tom nebudu mluvit.“
„To je v pohodě…“
„Jen chci, abys věděl, že se omlouvám a je mi to líto…“
„Já vím,“ to bylo všechno, co mu Bill odpověděl, než Tom nechal jeho zápěstí na pokoji a Bill dal svou ruku pryč.
Jak by mohl nevědět, že se Tom omlouvá, když už takhle moc ustoupil a nechal Billa, aby se ho dotknul? Bylo to, že dal Billovi trochu fyzického kontaktu, projev soucitu? Byl to krok z Tomovy strany, kterému to tak zamotalo hlavu, až se musel posadit.
„Um, ale jo, tyhle kalhoty se mi líbí.“
„Mně taky. Dobře, tak možná bych si k tomu měl vzít jednoduchou černou mačkanou blůzu? Pak bych to mohl spárovat s mými kozačkami ke kolenům a spoustou stříbrných šperků. Oh, tohle je úžasné! Měli bychom spolu ladit, Tome? Dělají tohle lidi, že spolu ladí?“
„N-ne,“ řekl Tom, ale Bill si pro sebe jen trochu zabručel.
„Myslím, že bychom měli. Ladit, myslím. Víš?“
„Já – Já nenosím… kozačky…“
„Ne, myslím barvami, Tome! Barvami! Ne oblečením. Nejsme dvouletá dvojčata. Ty se mnou nechceš ladit?“
„Ne, to je dobrý. Budu.“
„Oh, super! Okay, hm. Měl bych to říct babičce. Hned jsem zpátky.“ A Bill utekl dolů.
Tom se posadil na Billovu postel a čekal. Začal se nudit, a bylo mu trapně, a tak vzal smyčec z Billova čela a přejel s ním po strunách, vydalo to strašlivý skřípot. Zasmál se sám sobě a doufal, že ho Bill neslyšel.
Bill se dole snažil svoji babičku znakovou řečí přemluvit. Není potřeba říkat, že se jí to moc nelíbilo. Bill se cítil strašně, když se na něj začínala zlobit, a on chtěl prostě třeba jen tak utéci a už to s ní neřešit.
Pamatuješ, když ses naposledy opil u vás doma ve městě. Vrátil ses domů a pozvracel rodičům nohy! Budu ztracená, když to samé uděláš u mě doma, ukázala mu jeho babička.
Babi, ukázal Bill unaveně palcem na tvář a prsty vzhůru, zatímco dal palec pryč od brady v dvou krátkých kroužcích. Prosím? Už se to nestane. To bylo, když jsem pil poprvé.
Jsi nezletilý! Zůstaneš tady.
Já- zkusil Bill, ale jeho babička ho jen probodla pohledem a on složil ruce podél těla.
Stejně na tom nezáleželo. Nikdy nebyl ten, který poslouchal pravidla; takže tady neudělá výjimku. Jasně, Bill svou babičku miloval (i když byla chladná a naštvaná většinu svého času), ale nebude mu bránit v tom, aby se setkal s novými lidmi. To bylo naprosto vyloučeno. Zítra večer se prostě vypaří.
Bill se rozhodl odejít od babičky. Bylo mu z ní akorát tak smutno a nepohodlně. A navíc, Tom na něj nahoře čekal a on osobně nenáviděl, když na někoho musel čekat, takže s Tomem to určitě nebylo nijak jiné.
„Ahoj,“ řekl Bill smutně a Tom byl celkem zvědavý, proč nevešel tak, jak by mu to bylo víc podobné.
„Něco se děje?“
„Ne.“
„Jsi si jistý?“
„Jistě, že jsem si jistý. Kdybych nebyl, tak bych řekl, že si nejsem jistý, což jsem neudělal. Takže jsem.“
„Uh, cože?“
„Je mi fajn. Nic to není… Um, takže myslím, jestli tu budeš chtít přespat, musíš se zeptat mamky, ne? Možná to dnes večer není dobrý nápad…“
„Bille, něco se děje. Řekni mi co,“ povzdychl si Tom a Bill si skousl ret.
Bill byl vždycky takový. Svoje problémy si nechával jen pro sebe, protože podle něj bylo bezvýznamné, aby si kvůli nim dělali starosti ještě i další lidé. To bylo přesně to, proč si vždycky zachovával svoji převelice šťastnou a nadšenou náladu; ne protože by takový normálně nebyl, ale protože všechno pak bylo lehčí, než kdyby měl být smutný a musel hledat odpovědi na otázky.
Ale Tom věděl, že dvě věci jsou určitě špatně. To, že se ptal Billa na jeho rodiče, byla první chyba, a druhá, že se Bill vrátil od babičky, které se ptal na večírek, a vypadal mnohem ustaraněji, než když odešel; druhá chyba. Samozřejmě, nebyla to Tomova vina, jestli kvůli tomu babička vyšilovala, ale určitě se mohl obviňovat za to, že o tom vůbec začal mluvit. Byl to jen další důvod, proč nechtěl za nic na světě opustit pohodlí svého domova (kromě Billova domu).
Bill se posadil na postel vedle Toma a jen se na něj díval se smutným úsměvem.
„Radši bych dnes večer šel k tobě domů,“ zamumlal Bill a Tom přikývl.
„Samozřejmě,“ řekl a Bill ho chtěl nadšeně obejmout, udržel se ale.
„Moje babička nechce, abych šel,“ zašeptal Bill. „Mluví o věcech, které se staly před roky, tři věci, abych byl přesný, a používá je proti mně. Víš ty co, kdybych přišel domů a pozvracel mamce nohy víc než jednou, tak bych možná chápal, proč se proti mně spikli.“
„Nemyslím si, že se proti tobě spikli…“ řekl Tom slabě, ale Bill na něj jen nakrčil obočí.
„Ne, spikli. Vím, že to zní paranoidně, ale ty je neznáš. Ale vlastně, jak bys je mohl znát? Nemůžeš. No nic, prostě se proti mně spikli. Všichni. Vždycky to tak bylo. Myslí si, že mám problémy nebo něco, nevím. Víš?“
„Jsem si jistý, že pro tebe chtějí jen to nejlepší.“
„Já nevím…“
„Ale hele, jestli chceš spát u mě, tak je to v pohodě. Jsem si jistý, že naši budou rádi. Už jsem neměl nikoho doma přes noc pěkně dlouho… a mamka vypadá, že se jí opravdu moc líbíš. A Andreasovi taky.“
„A co tvůj táta?“
„Naprosto! Jen to moc nedává najevo,“ zasmál se Tom a Bill se šťastně usmál. „Většinu času si věci nechává pro sebe.“
Bill si byl jistý, že se jeho babička bude zlobit, když odejde, ale jemu to bylo jedno. Nesnášel, když u ní musel být, stejně jako s celou jeho rodinou, a udělal by cokoliv, jen aby od ní odešel. Samozřejmě, že to bylo něco, co chtěl opravdu hodně udělat. Určitě chtěl strávit společnou noc s Tomem; jen aby si spolu povídali o svých zájmech.
Tom řekl Billovi, ať si zabalí všechno, co potřebuje; věděl, že jeho rodiče budou opravdu rádi, když bude u nich Bill přes noc. A tak sledoval, jak Bill běhá po pokoji a sbírá věci, které bude potřebovat v noci, další den a samozřejmě na večírku, který bude následovat.
„Jsi si jistý, že je to v pohodě, když půjdeš?“
„Je to jedno… ona mě stejně nikdy nekontroluje. Je to fajn…“
„Dobře,“ řekl Tom tiše a dál sledoval, jak Bill balí.
Bill si zabalil plný kufr věcí, víc než bude potřebovat, a šel s Tomem ven. Bill byl rád, že vidí, že jeho babička už spí v křesle s pletením v klíně, nechtěl se vypořádat s jejími rozzlobenými prsty, kdyby ho viděla odcházet.
„Domov, sladký domov,“ řekl Bill šťastně a Tom se začervenal.
„Mami?“ zavolal, otevřel dveře a pustil nejdřív vejít Billa.
Tomova mamka byla v kuchyni, zatímco pan Trumper vařil své světoznámé těstoviny na večeři.
„Těstoviny v tuhle dobu?“ zasmál se Tom a jeho otec jen pokrčil rameny.
„Máte hlad?“
„Oh, já strašný,“ řekl Bill a položil své zavazadlo na zem. „Jestli máte něco navíc, moc rád bych si dal nějaké těstoviny!“
„Co na nich máš rád, Bille?“ zeptal se pan Trumper a Tom ukázal na židli u stolu, aby dal Billovi najevo, že si může sednout k jeho mamce.
„Omáčku a strouhaný sýr?“
„Může být!“
Všichni čtyři seděli kolem stolu, v tichosti jedli své špagety, Bill nikdy v životě neměl tak vynikající špagety. U jeho rodičů doma vždycky museli objednávat jídlo z venku a jeho babička vařila jídlo, které Billovi vůbec chutnalo; bylo to jídlo pro staré lidi.
Tomovi rodiče se ptali Billa na jeho zájmy, dostávali od něj nadšené odpovědi. Mluvil o jeho rodném městě, a jak měli úžasnou knihovnu, ale že jejich chemická laboratoř byla právě ten důvod, proč se zamiloval do učení. Řekl jim o všem svém studování, protože měl dojem, že rodiče o těchto věcech rádi poslouchají, a jak se chtěl dostat do povolání, kde se řešila zvířecí biologie; ať už to byla práce kdekoliv.
Skoro nikdo jiný se k řeči nedostal, ale nikomu to nevadilo; Bill měl způsob, jak opravdu skvěle zatáhnout lidi do tématu, když se na něco soustředil. Mluvili o hudbě a umění, fotografiích a filmu, a Bill si poprvé v životě užíval sedět u jídla s opravdovou rodinou; Dokonce, i když to teď bylo noční jídlo.
„Tak proč ses nastěhoval do Tichého Údolí?“ zeptala se Tomova mamka a Tom si skousnul jazyk, skoro překousnul, když se zakuckal pitím.
„Abych bydlel u babičky,“ odpověděl Bill jednoduše.
Tom si na Billovi něčeho všiml. Když o něčem nechtěl víc mluvit, tak ti odpověděl přímo, ale nebylo to nic, co by se dalo přirovnat k jeho normálnímu stylu mluvy. Nejspíš si toho Tomovi rodiče také všimli, protože i když Bill neměl v hlase žádnou zahořklost, jeho rychlá a přímá odpověď ukázala, že mu to nebylo pohodlné. Takže, oni jen přikývli a pokračovali v jídle.
„Hej, mami, tati?“ řekl Tom najednou. „Um. Gustav se mě ptal, jestli bych chtěl jít na Georgův večírek, protože jeho rodiče jedou na další líbánky… Prosil mě, abych s sebou vzal i Billa… Já, rádi bychom šli…“
„To je super!“ vykřikla Simone, Gordon se na ni podíval, jako by ho uštkla.
„Já jen… Potřeboval bych volno v práci…“
„Ach, takže se tam bude pít, co?“
„Možná.“
„No, to je sranda. Zasloužíš si to, chlapče. Můžu jít pracovat za tebe.“
„Jo? Opravdu?“
„Samozřejmě.“
A přesně tohle byla ta chvíle, kdy bylo Tomovi nevolno a příjemně ve stejnou chvíli. Byl moc nadšený, že může s Billem někam jít, s Billem to bylo lehké, protože znal své hranice a Tom nemusel moc mluvit, což mu bylo moc příjemné. Měl nervy z toho, že ne večírku bude milion lidí, se kterými se už celou věčnost nebavil a kteří se z něj budou snažit dostat proč. Bylo to děsivé.
„Děkuji vám moc pěkně, paní Trumperová,“ řekl Bill, usmál se svým megawattovým úsměvem.
„Bille, říkala jsem ti…“
„Fajn, fajn. Děkuji vám, Simone. Mně to jen přijde tak formální! Nejradši bych vám říkal mami,“ zasmál se.
„Hmm… další kluk do rodiny,“ řekla zamyšleně. „A já si myslela, že tři jsou dost!“
„Oh, no tak, mami,“ ušklíbnul se Bill. „Budu ten nejhodnější!“
„To nepochybuju,“ řekl Gordon a Simone se zasmála víc než předtím.
„On myslel i tebe!“
„No, tak to pak pochybovat začínám,“ odpověděl Gordon a otočil se na Billa. „Myslíš si, že můžeš být lepší muž v rodině než já?“
„Oh, jasnačka! I když nedokážu uvařit tak dobré špagety, bohužel.“
„No, tak to pak táta vyhrává,“ řekl tiše Tom a Bill si odfrkl; čímž se lidi kolem stolu začali smát ještě víc.
Všichni čtyři dojedli večeři a Tom s Billem odešli nahoru k Tomovi do pokoje. Bill se rozhodl, že musí Tomovi najít něco na večírek, aby spolu ladili. Bylo by to naprosto strašné, kdyby spolu nějak neladili; alespoň Bill si to myslel.
„Ne, ne. Nemusíme,“ vysvětlil Bill. „Ale chceš vůbec? Vypadá to jako…“
„Bychom spolu chodili,“ zasmál se nejistě Tom a Bill jen hravě protočil oči.
„To tak! Je to legrační. Lidé, kteří se oblíkají jako jejich partneři, ne díky. Oh, a když se dvojčata oblékají stejně. Fuj, ne děkuju! Lidé se musí naučit pravidla.“
„Čí pravidla?“
„Pravidla… pravidla… světa, Tome! Hele, holky se oblékají podobně na večírky, že jo?“
„My nejsme holky.“
„A? Lidé je vždycky chválí. Ty nechceš komplimenty?“
„Ani ne,“ řekl Tom nervózně a položil se na postel, koukal na mapu, která byla na stropě.
„Ptám se špatného člověka,“ zasmál se Bill. „Počkej, počkej. Takže, kdybych ti chtěl dát kompliment, ty bys nechtěl? Chci říct, už jsem ti řekl, že jsi hezký… ale, tobě se to nelíbilo?“
„N-ne,“ vydechl dredáč. „Líbilo.“
„Dobře. Protože se mi líbí říkat to.“
„Bille, nikdy jsi to doopravdy neřekl,“ bylo Billovi připomenuto a rychle na Toma ukázal prstem.
„Máš pravdu! Oh, máš takovou pravdu! Dobře, dobře. Je to fér. Tome,“ klekl si Bill na kolena vedle Tomovy postele, obličej tak blízko k Tomovi, že z toho byl dredáč nervózní a rudý v obličeji. „Já, Bill Kaulitz, si myslím, že ty, Tom Trumper, jsi velmi velmi krásný a tvůj obličej mě dělá strašně šťastným. Jaké to bylo? Stále nervózní?“
„M-možná… ano,“ posadil se Tom a objal si kolena, podíval se na Billa. Cítil se o moc lépe, když si mohl obejmout kolena a choulit se.
„Nemusím to říkat znovu.“
„To je dobré,“ vydechl Tom. „Jen je to… divné.“
„Kvůli mně nebo…?“
„Vlastně je to méně divné, protože to jsi ty. Co je s tebou špatně?“ zasmál se Tom a Bill se lehce usmál. „Proč děláš věci pro mě lepšími?“
„Protože nejsem jako ostatní. Jsem já.“
„Jsi ty, pravda,“ ušklíbnul se Tom a Bill nadšeně přikývl.
„Tomi?“ zeptal se Bill tiše. „Prosím, zahraj mi tu písničku.“
„Tu co jsem napsal?“
„Ano.“
Tom si nervózně odkašlala a přesedl si z postele na hladkou stoličku k pianu. Prokřupal si prsty, což Bill nenáviděl, a položil je na lesklé klávesy. Říct, že je Tom nervózní, bylo samozřejmé, on byl nervózní vlastně skoro pořád. Nikdy nehrál na piano před nikým, kdo nepatřil do jeho rodiny, hlavně jen Andreasovi hrával, a teď tu byl s někým, koho skoro neznal (i když z Billova neustálého žvanění věděl celkem dost) a připravoval se, že pro něj zahraje.
První nota zazněla a Tomův žaludek se nepříjemně protočil; ne jako v míchačce na maltu, spíš jen jako by byl zrovna na horské dráze. Bill seděl tiše u Tomových nohou, nakláněl se k němu, ale stejně byl stále dost daleko na to, aby se Toma nedotýkal. Nějakým způsobem mu to oddálení připadalo mnohem romantičtější a Tom byl plný statické energie a motýlků.
Jak se hudba stávala stále čistější, odstranila všechny pochyby a strach, a Tom se ztratil ve své melodii. Bill měl oči jemně zavřené, zatímco se mu noty přelévaly přes obličej a vplouvaly do jeho uší; vášnivě tančily na jeho ušním bubínku. Bylo to něco tak krásného a opatrného, něco co si nikdo nemohl vysnít, ne emoce tak čisté a pravdivé.
Bill přísahal, že viděl barvy hudby, když otevřel oči; ale ne barvy vycházející z piana, ne, barvy vycházejí z Tomovy kůže. Bylo to, jako by tisíce malých paprsků vyzařovalo z Tomových prstů a objímaly klávesy piana jako hebká látka.
Hudba skončila a Tom se otočil na židli, aby se podíval na Billa, kterému se zachvěly řasy, a pak oči otevřel, podíval se na Toma; spokojený úsměv na tváři. Natáhl ruku a sundal Billovi brýle z obličeje. Nenáviděl, jak mu brýle bránily ve výhledu na Billovy oči; i když jen malinko.
„Mám je rád na sobě,“ našpulil Bill rty, ale nemohl zastavit své oči od usmívání.
„Ale já nevidím na tvé oči, když tohle děláš.“
„Co dělám?“
„Usmíváš se jimi,“ zašeptal Tom, cítil se plaše, ale zároveň podivně nebojácně.
Namísto toho, aby se dostal do situace, kde by mu bylo nepohodlně, vrátil se Tom k dokončování písně, kterou tajně napsal jen pro Billa. Sledoval koutkem oka, jak Bill nejistě stojí vedle stoličky. Posunul se a nechal Billa sednout si dost blízko na to, aby cítil jeho teplo, a dost daleko na to, aby se nedotýkali.
„Nauč mě něco,“ poprosil Bill. „Nauč mě tohle.“
„Já-já nejsem učitel…“
„Věřím ti.“
„D-Dobře, zkusím to…“
Tom se postavil a Bill se posunul blíž do středu lavičky, rukama přejel po klávesách. Přísahal by, že pod lakem cítí Tomovu vášeň; jako by před ním bylo zvíře, kterému v srdci hořel oheň, schované pod dřevem a křičelo, aby se mohlo dostat ven. Tom si vedl skvěle, ale přeci jen tu stále hluboko v pianu kousek byl, kousek, který nebyl připravený se vzdát. Bill cítil ten tlak. Dokonce ho cítil i v Tomovi; i když se toho nemohl dotknout, cítil to. Věděl, že to existuje.
„Dotkneš se mě?“ zeptal se Bill a Tom cítil, jak se mu sevřel žaludek. „Jen, nech hudbu, ať tě uklidní a hýbej za mě mýma rukama. Buď mýma rukama, Tome.“
Byla to vskutku zvláštní situace. Bill se tak soustředil, byl tak ponořený a jemný; vůbec ne jako ten hlasitý, energický a chaotický Bill, kterého znal. Ne, že by Tom neměl chaotického Billa rád, ten byl vlastně důvodem, proč se cítil silný se postavit tam, kde teď byl, ale tenhle Bill, který před ním seděl teď, a prosil ho, aby se stal jeho učitelem… tenhle Bill byl něco naprosto úchvatného, něco nového a perfektního.
Ale mohl odsunout svůj strach a nechat své tělo přemoci mysl? Mohl Tom opravdu vzít Billovy prsty do svých, přitisknout se na Billova záda a být jeho rukou? Bylo to něco tak uvážlivého, absolutního; něco, pro co musel hluboko v sobě hledat odvahu. Kdyby to udělal, kdo říká, že jeho strachy Billa neodstrčí pryč a všechno nezničí? Kdo může říct, že se Tom nezamiluje do Billovy kůže a bude jí chtít víc i navzdory svému strachu?
„Klidně si nejdřív umyju ruce, jestli je to potřeba.“
„Já-já, um… Chci to udělat, Bille. Moc rád bych to udělal, já jen…“
„Tak to udělej. Tome, život je o tom, že riskuješ. Kdyby ne, stále bychom o sebe třeli kameny a snažili se udělat oheň a žili bychom v jeskyních. Lidé riskovali všechno jen proto, aby se rozvíjel a poznávali, je to v pořádku. Také to zvládneš. Já dnes v noci riskoval.“
A Bill měl pravdu. Riskoval, aby dnes v noci mohl být s Tomem, i když jeho babička (ta žena, která velela střeše nad jeho hlavou) protestovala. Takže, ve všem respektu, možná Tom Billovi dlužil být beze strachu (nebo jen silný) a dělat to, co jeho tělo chce, i když jeho hlava křičela opak. Mimo to, co když Tom už nikdy nedostane jinou šanci?
Roztřeseně Tom přitiskl své ruce na Billova ramena a pomalu ho posunul, aby se mohl za Billa na malou lavičku posadit. Bill se nepohnul. Nezavrtěl se, aby se uvelebil, neopřel se o Toma zády; byl naprosto v klidu, vyčkával.
Vlhké prsty připevněné na chladné ruce přejely po Billových rukou, zatímco Tom těžce polkl a položil Billovy prsty na ty správné klávesy. Billovy oči byly zavřené, bylo mu jedno, kam Tom svýma rukama hýbe; jen se mu líbil ten zvuk začátku kompozice.
Tomův žaludek dělal kotrmelce, bublal a kručel. Všichni ostatní by si mysleli, že se Billa vůbec nechce dotýkat, ale to bylo opravdu daleko od pravdy. Opravdu se rychle zamiloval, a pořádně. Když se zamiloval, jediné co chtěl, bylo dotýkat se a líbat a milovat, ale naneštěstí k tomu ještě nikdy v jeho životě nedošlo. Vlastně tohle bylo nejdál, kam kdy s někým zašel; a bylo to jen to, že učil Billa píseň, kterou napsal tajně jen a jen pro něj.
„Je to opravdu překrásná píseň,“ řekl Bill sladce, když natočil hlavu, aby se na Toma přes rameno podíval.
„No, když to dokáže zaujmout a udržet si tvoji pozornost, tak myslím, že je opravdu dobrá,“ řekl Tom s nejistým smíchem a Bill souhlasil.
„Byl bych moc rád, kdybys mě to někdy naučil celé, nebo alespoň přijal mou předešlou nabídku.“
„Mít doprovod na čelo?“
„Ano.“
„J-J, to bych určitě rád.“
„Skvělé.“
Tom dal ruce pryč z Billa a pomalu se postavil; rychle si ruce otřel. Bill se jen usmál, vůbec v tom neviděl žádnou urážku. Ano, možná tomu Bill nerozuměl, ale dokázal ocenit tu snahu, kterou Tom vynakládal. Nějakým způsobem, všechny ty Tomovy „vady“ nutily Billa v prvním případě chtít být jeho kamarádem. Nebyl jako nikdo, koho kdy předtím potkal, a doufal, že se Tom možná naučí mu věřit; vždycky miloval, když v něj lidé věřili. Naneštěstí, Bill vždycky až moc mluvil, takže mu lidé nevěřili naprosto v ničem. Možná by se oba dva navzájem mohli udělat šťastnějšími.
autor: Cinematics
překlad: Lil.Katie
betaread: Janule
To je asi ta nejsladší povídka, kterou jsem kdy četla. Myslím, že nikdy nepochopím, jak se v něčí hlavě mohl stvořit tak dokonalý nápad! :))
Jeden dalčí nadherný diel, skorého som bola uchvátená. Som veľmi zvedavá prečo Bill nebýva doma u babičky a prečo o tom nechse hovoriť. Páčilo sa mi večera u Toma doma a ako sa „začlenil“ do ich rodiny a ako ho ony prijali. Tom ma milo prrkvapil keď s Billom hral na klavír. Krásne dokonalé a nekonečne zlaté,a vo vešine aj tak strasne usmévné. Dajujem za preklad.
ach… to bylo tak srašně roztomilé… hrozně se mi líbí ten Tomův strach a to, jak ho Bill postupně všeho zbavuje… opravdu krásný dílek… dokonalá povídka 🙂 a moc děkuji za překlad 🙂
Jedním slovem je to úžasné ♥♥♥
Dnešní díl mě hodně překvapil, zjištění, že Bill není tak bezstarostný človíček jak se na první pohled zdál, jsem nečekala. Je mi ho docela líto, myslím, že trpí samotou, i když si to nepřipouští.
Tomova rodina je skvělá a je dobře, že se u nich Bill cítí tak dobře, jako doma =)
A jsem ráda, že Tom se ohledně Billovy osoby začíná zbavovat svoji obsese, že už necítí odpor, když se ho dotýká a naopak při dotyku cítí něco nového a krásného…lásku ♥♥♥
Naprosto úžasná byla scéna u piana ♥ Jak Bill řekl Tomovi "Buď mýma rukama", to bylo překrásné…
Celá povídka je překrásná, trošku humorná a trošku i smutná, moc se mi líbí.
Aaaaaaww =* toto je tak nepopísateľne úžasná poviedka. Zbožňujem tohto bojácneho Toma a hyperaktívneho Billa =) Dokonalé….
Oh ano ano!
Tohle bylo naprosto kouelné. Ten konec, kdy se Tom konečně odhodlal Billa dotknout byl prostě boží.
V duchu jsem tušila, že se Tom někdy osmělí a odhodlá Billa dotknout. A konečně se to stalo. Byla to tak smyslná chvíle, romantická a nádherná.
Tomova rodina je prostě úžasná,myslím, že by Billa klidně adoptovali. Bill to tké nemá se svou babičkou moc jednoduché, je mi ho líto,ale snad se to nějak spraví.
Tahle povídka je prostě krásná.
Dokonalost
I když jsem se do téhle povídky začetla teprve dneska, okamžitě mě zaujala, zhltla jsem všech 5 zatím zveřejněných dílů jedním dechem… A musím říct, že takovéhle příběhy se mi opravdu líbí!
To, jak jsou krásně popsaný charaktery obou kluků, který vůbec nejsou tak jednoduchý, jak třeba na první pohled vyznívaly…
Strašně se mi líbí povaha Billa – jak je na jednu stranu bezstarostný hlasitý blázínek, ale na druhou stranu je tak citlivý a ve všech směrech bere ohledy na Toma, aby se on cítil "pohodlně". Nikam nespěchá a nechává Toma si na něj pomalu zvyknout…
Trochu mi to připomíná "Valentýnkou růži", kde měli kluci obrácené role. A mě se líbí obě tyhle verze 🙂 Úžasná povídka a samozřejmě výborný překlad!
♥ I fall in love with this story . The fact that Tom loves Bill …. I am sure Bill loves Tom too 😉 . When Tom touched Bill I hoped Tomi caught him , kissed and never let go . Perfection 🙂
Mňa ten príbeh zabije! ♥♥♥ Už len to "Bill chce cítiť piano, Tom chce cítiť Billa"! Ja sa ani nečudujem, že sa mi dnes snívalo to, čo sa mi snívalo 😀 Proste dokonalosť! 🙂 ♥
Ani som nedýchala, keď tam obaja hrali a Tom sedel za Billom a držal ho za ruky ♥ To ma naozaj zabilo O_o Keď som si to predstavila 🙂 Jednoducho kúzelné, nemám na to slov 🙂 ^^
Len ma trošku mrzelo, keď si Tom potom tie ruky otrel :-/ ale tak chápem ho…on ešte nie je na Billove dotyky zvyknutý, ale však si zvykne ^^
Milujem to ♥♥♥ Teším sa na pokračovanie 🙂
♥ Nepoznám roztomilejšiu poviedku ako je táto :)Veľmi ma potešilo že Tom sa Billa dotkol že prekonal ten strach , aj keď si hneď musel tie ruky utrieť , ale bola tam aspoň snaha 🙂 bolo to naozaj pekné , tá časť ako hrali spolu na piane je úplne nezabudnuťeľná 🙂
Nádhera. Taky by mě více zajímalo o tom, co se stalo s Billem a jeho rodiči, prostě jaký mezi sebou mají vztah a proč o tom nechce mluvit. A ta scéna u toho piána. Byla jsem naprosto omámená, Tom tedy musel posbírat odvahy a přemoct se. Ale udělal to a myslím, že to byl docela velký krok kupředu. Ono jsou ty z těch prvních nejtěžší. Těším se na další díl:)
Och mne sa to tak strašne páči :)… je to fakt krása!… och to ako sa Tom prekonal a dotkol Billa bolo proste dokonalé!!!… ale strašne mi vŕta v hlave že čo sa mohlo stať keď Billa jeho rodičia ako povedal "vyhodili" a on o tom nechce ani hovoriť… dúfam že sa to čím skôr dozviem… ach a som zvedavá na ten večierok :D… och milujem tento príbeh!!! a hrozne ďakujem za preklad 🙂
Naprosto úžasné, tahle povídka mně vždycky sebere všechna má slova, která bych tu nejraději všechny napsala a přitom ve mně vyvolá pocity, které mě nutí se usmívat a jen obdivovat tento celý příběh, který je sice ještě v začátku, ale začíná se pomaloučku a velmi krásně rozvíjet.
Jsem ráda, že to dopadlo takhle, ten okamžik, kdy Tom učil Billa hrát na piano vlastními prsty byl dechberoucí. Musel se hodně moc přemoci, aby se do něčeho takového vůbec pustil, ale myslím, že jeho zamilovanost do Billa tady udělala své, bylo to moc krásné ♥ Zároveň je dobré, že Bill Toma toleruje, myslím, že postupem času by Tom mohl v Billově blízkosti odvyknout svým zvykům… ale nechci předbíhat, uvidíme, jak se jejich, prozatím jen kamarádství bude vyvíjet dál… 😉
to bylo sladký <3
Nepřekonatelné a nádnerné jako vždy…Já prostě nemám slov…
Tak tenhle díl je opravdu kouzelný. Bill roztomilý Tom stydlivý…co víc si přát? 😀