autor: Rachel
Bill:
Nepatrně se pod tenkou přikrývkou protáhnu přicházejícím spánkem a opět položím hlavu na malý polštářek, který jsem před chvilkou uloupil Tomovi z jeho křesla. Zachumlám se pod teplou deku, přitisknu si měkkou, hřejivou látku víc k tělu, ospale přivřu přicházejícím spánkem sklížená víčka a jen s úsměvem vnímám příjemné teplo, sálající z krbu jen kousek ode mě.
Zatímco jsem ještě před chvílí obědval, Tom mi splnil mé přání a poprvé zatopil v našem krbu v obýváku. Vždycky jsem se na to celé léto těšil a letošní rok nebyl výjimkou. Už jako malý jsem miloval to příjemné, hřejivé teplo, které mě dokázalo rozehřát i v těch nejkrutějších zimních dnech, kdy jsem pokaždé přišel domů úplně zmrzlý, a zůstalo mi to doteď. Stačí jen cítit příjemné teplo, sálající z našeho krbu, které rozehřívá každičkou částečku mého těla a pomalu mě ukolébává ke spánku. Neznám nic příjemnějšího, než odpočívat, naslouchat tichému praskání dřeva a nechat rozlévat to příjemné teplo do každé částečky těla.
„Bille, mám pro tebe překvapení,“ Tomův ne příliš tichý, nadšený hlas, nesoucí se z obýváku, se doline k mým uším zrovna ve chvíli, kdy hodlám překročit bránu říše snů a dokonale mě tak vytrhne z mého polospánku. Několikrát zamrkám a ošiju se, když zjistím, že spánek je rázem nenávratně pryč.
„Tome, to jsi musel křičet zrovna teď? Už jsem skoro usínal,“ odseknu naštvaně, rezignovaně si přitáhnu deku ještě blíž k tělu a víčka semknu ještě pevněji než před chvílí, snažíc se tak přivolat zpět ztracený spánek. Tomovy blížící se kroky a jeho následující slova mě však ujistí v tom, že neslyšel ani zlomek z toho, co jsem mu ještě před chvílí vyčítal.
„Pojď se mnou, prosím. Určitě nebudeš litovat, bude se ti to moc líbit, slibuju. Prosím, prosím, prosím,“ zažadoní nevinným andílkovským hláskem a na okamžik tak vykouzlí na mých rtech úsměv. Živě si dokážu představit jeho sepjaté ruce, prosebně vyšpulené rty a škemrající, nevinný kukuč. Moc dobře ví, co na mě platí.
„Kam s tebou mám jít?“ zeptám se, stále ještě trošku nazlobeně, tónu mého hlasu však Tom nevěnuje ani tu nejmenší pozornost.
„Ven. Donesl jsem ti teplou bundu, abys mi nenastydl,“ dodá starostlivě a nejspíš se teď potutelně usmívá. Ven? Co budeme dělat venku, když je tam určitě mráz a zima? Co si to Tom zase vymyslel? Jeho nápady vážně obdivuji, opravdu by mě zajímalo, kam na ně chodí.
„Opravdu tam musíme jít?“ jen líně, neochotně se posadím na měkkém, pohodlném gauči a skopu ze sebe vyhřátou deku, protírajíc si ospalé oči.
„Ano, je to moc důležité. Prosím,“ zaškemrá prosebně a nejspíš s očekáváním čeká na moji odpověď. Pomalu spustím nohy dolů na měkký kobereček před gaučem a na okamžik se zamyslím.
„Jestli se mi to tvoje překvapení nebude líbit, tak si mě nepřej,“ procedím skrz zuby stále ještě trochu nabroušeně, přesto však přes všechny mé tiché protesty vstanu a dovolím Tomovi, aby mi pomohl s teplou bundou.
Otřesu se a podvědomě si přitáhnu teplou látku blíž k tělu, když mě ovane ne příliš teplý zimní vánek. Zhluboka se nadechnu a pevněji stisknu Tomovu ruku, která mě pomalu vede bůhvíkam. Že jsme venku, to jsem poznal už dávno, ani v nejmenším však netuším, co má Tom za lubem a kam mě to vůbec vede. Co chce dělat venku… a navíc ještě v takovém chladném počasí?
Promnu si už zkřehlé prsty a tázavě pozvednu obočí, když se naše společné kroky pomalu zastaví. Cítím, jak Tomova teplá dlaň opouští tu mou a mizí bůhvíkde.
„Nastav ruce,“ zašeptá chraplavě a z jeho tónu hlasu jde znát, že se usmívá. Překvapeně zamrkám a v duchu si jeho slova raději několikrát zopakuji, když se mi však z Tomovy strany nedostává už žádné další odezvy, uposlechnu jeho výzvy a pomalu, nesměle vztáhnu ruce do studeného zimního vánku, který mé zkřehlé prsty opět políbí ledovým polibkem.
„A co?“ namítnu tiše, když se ani po pár dlouhých vteřinách neprojeví nic, co by mělo upoutat moji pozornost. Bravo, Tome, tohle se ti opravdu povedlo. Vytáhnout mě zpod vyhřáté deky do takové zimy, a pak se v duchu smát tomu, jak tady stojím s nataženýma rukama jako idiot a čekám bůhví na co. Lepší překvapení jsi pro mě opravdu vymyslet nemohl.
„Počkej přece chvilku,“ napomene mě s tichým smíchem, nejspíš jej rozesmívá to, jak jsem nedočkavý. Proč mi tohle dělá, proč mi to neřekne hned, když moc dobře ví, jak moc jsem zvědavý.
Opět znovu natáhnu své, už téměř zmrzlé dlaně… jaké je však mé překvapení, když na ně ucítím dopadnout něco měkkého, jemného. Něco tak maličkého, drobného a nepatrného, něco, co se skládá snad z tisíce malých krystalků, jenž s teplem mé dlaně pomalu zanikají. Překvapeně vztáhnu dlaň a jen nevěřícně zamrkám, když už podruhé během malé chvíle ucítím na své dlani to samé. Ne, to nemůže být pravda.
„Tome,“ tiše vydechnu Tomovo jméno… a jen s malým úsměvem, jenž se bůhvíjak sám vykouzlil na mých rtech, vnímám ty malé, něžné doteky sněhových vloček, jež padají do mých nastavených dlaní. Jak jen jsem na to mohl zapomenout? Jak jen jsem mohl zapomenout na něco tak krásného, jako je sníh?
„Začalo chumelit sotva před půl hodinou, ale nechtěl jsem ti to jen tak říkat. Chtěl jsem tě překvapit. Vím, jak moc sníh miluješ,“ tichý, chraplavý hlas mě vytrhne z mých myšlenek a přinutí mě alespoň na okamžik odtrhnout moji pozornost od té sněhové nádhery, jež jistě chumelí všude kolem mě. Opakuji si jeho slova v mysli… a vybavuji si vzpomínky z našeho dětství, kdy jsme jako malí kluci trávili ve sněhu celé hodiny. A vůbec nám nevadilo, že jsme mokří od hlavy až k patě.
„Ty si to pamatuješ?“ překvapeně vyslovím svou otázku a obrátím se s ní na Toma. Nikdy by mě nenapadlo, že by si něco takového mohl zrovna on pamatovat. Opravdu jsem to od něj nečekal.
„Samozřejmě, že ano. To bych přece nikdy nezapomněl,“ odpoví mi stále tím úsměvným tónem a přinutí mě se pousmát.
Pomalu, opatrně udělám malý krůček vpřed a nadechnu se zimního vánku, jenž si dozajista pohrává i s velkými sněhovými vločkami. Nadzvednu tvář víc k nebi, pomalu zakloním hlavu… a usměji se, když několik prvních vloček dopadne na můj nos, čelo a horké tváře, zanechávajíc za sebou malé, drobné kapky. Miluji ten pocit, mít sníh a sněhové vločky všude kolem sebe. A vůbec mi nevadí, že je nemůžu vidět. Stačí cítit jejich měkkost a křehkost, nechat je dopadat na své ruce a tváře, a nechat se unášet tím zvláštním sněhovým kouzlem, panujícím teď všude kolem mě.
Zhluboka se nadechnu a sklopím svou zasněženou tvář zase dolů. Nepatrně se zachvěji nad dalším přívalem zimy, přešlápnu na svém místě… vtom však na svých bocích ucítím něco příjemně teplého a měkkého. Dvě paže se pomalu, jen nesměle ovinou kolem mého pasu… a já mohu cítit tu zvláštní, nádhernou blízkost a lehkou, podmanivou vůni, jež je mi nyní téměř na dosah ruky a vyvolává v mém nitru tolik známé, příjemné chvění.
„Líbí se ti to?“ Tomův tichý šepot protrhne bránu mých snů a doline se ke mně jako ta nejtišší melodie. Nemusím přemýšlet dlouho.
„Ano a moc. Doufám, že napadne co nejvíc sněhu,“ odpovím bez rozmýšlení a v duchu se zaraduji jen nad tou představou. Bylo by krásné, kdyby sněžilo celý týden.
„Tak co, pořád ještě se na mě zlobíš, že jsem tě vytáhl ven?“ Tomova tichá otázka někde u mého ucha mi vykouzlí na tváři jen na zlomek vteřiny nepatrný úsměv. Pootočím hlavu, vědomě se zamračím a naoko zapřemýšlím… než pootočím svoji tvář víc k té Tomově. Myslím, že úsměv, nevinně pohrávající na mých rtech, je mu jasnou odpovědí.
Pomalu pootevřu dveře svého pokoje, tiše vklouznu dovnitř a jen pomalu, popaměti zamířím k mé velké posteli, přidržujíc se stěny vedle sebe. Popojdu o pár krůčků vpřed… a jakmile se mé unavené tělo dotkne měkkých, příjemně chladných peřin, jen uvolněně přivřu víčka a dovolím svým myšlenkám opět, už poněkolikáté, odlétnout zpět k dnešnímu odpoledni.
V několika posledních dnech jsem se ani na chviličku nestačil zamyslet nad tím, co mě dřív tolik trápilo… a vlastně jsem na to neměl a ani nemám čas. Tom je u mě neustále, tráví se mnou každou volnou chvilku. Dny najednou ubíhají tak rychle, jsou mnohem krásnější a veselejší v jeho společnosti, na kterou jsem si rychle zvykl a která mi dělá dobře. Nikdy předtím bych nepomyslel, že by se tohle mohlo stát, že by se mnou Tom trávil tolik času. A přesto, že spolu trávíme celé dny, stále nemohu uvěřit tomu všemu, co pro mě dělá. Čeho všeho se kvůli mně musel vzdát, aby mi mohl se vším pomáhat a být mi nablízku vždy, když jej budu potřebovat. Chtěl bych mu poděkovat… avšak vím, že ani tisícerá slova díků by nedokázala ani v nejmenším vyjádřit vděk, který k němu cítím. Rád bych se mu něčím odvděčil… avšak nenapadá mě nic, čím bych mu alespoň malinko mohl všechno to, co pro mě udělal, oplatit.
Měl bych nad tím popřemýšlet… a možná i nad tím, jak se ke mně v posledních dnech choval. Když mě včera hladil po tváři, když mě dneska venku objal kolem pasu… cítil jsem ve svém nitru něco zvláštního, co ve mně jeho blízkost vyvolala. Něco, co mi však nebylo nepříjemné, ba naopak. Přál jsem si, aby ten nenadálý pocit trval navěky… avšak stihl rychle zmizet dřív, než se vůbec objevil. Ale možná si to jen namlouvám a něco se mi zdálo.
Tiché cvaknutí dveří mě vytrhne z mého slabého polospánku, plného myšlenek… a doline se k mým uším stejně jako ještě tišší krůčky.
„Bille, spíš?“ tichý, zastřený hlas protrhne ticho v pokoji a vyvolá v mém nitru příjemnou, hřejivou vlnu tepla, které už mi není tak neznámé, jako bývalo dřív. Nedovedu zabránit úsměvu, vkrádajícímu se na mé rty a ani nechci.
„Ne,“ odpovím tiše a se zatajeným dechem naslouchám dalším krůčkům, blížícím se k mé posteli.
„Promiň, že jsem se zdržel, ještě jsem uklízel v kuchyni. Potřebuješ ještě něco? Rád bych si už šel lehnout,“ odpoví po krátké chvilce a podle následujícího ticha rozpoznám, že očekává moji odpověď. Rychle, nesouhlasně zavrtím hlavou.
„Tak… dobrou noc, Billy,“ zašeptá a pomalu se nade mě skloní, vtiskávajíc malý polibek na mé čelo. Pousměji se zdrobnělince mého jména, kterou mě oslovoval jako malý kluk vždy, když jsme leželi v naší společné postýlce a nemohli jsme usnout, a jen nepatrně nasaju jeho sladkou vůni, která kolem mě prolétla s jeho malým polibkem. Jako by na moji unavenou mysl působila tak zvláštně, tak kouzelně. Jako to nejkrásnější uspávací kouzlo.
„Dobrou noc, Tome,“ zamumlám tiše se spánkem semknutými víčky a s úsměvem na rtech dovolím prvním snům vejít do mé mysli, jen matně naslouchajíc Tomovým vzdalujícím se krokům.
autor: Rachel
betaread: Janule
Áááách…to byla taková nádhera ♥
Bill byl na začátku tak nádherně spokojený, je vidět, že Tomova starostlivost nese svoje ovoce a Bill začíná znovu cítit radost ze života a umí si ji najít v takových maličkostech, jako je teplá deka a příjemně praskající oheň v krbu =)
O Tomovi jsem zjistila, že je nejen dokonalý pan Tom Kaulitz, jak o sobě on sám rád prohlašuje xD, ale že je i geniální xD
Nevím, jestli to byl od Toma spontánní nápad, nebo jestli to byla jenom záminka k tomu, aby dostal Billa ven, ale každopádně se mu podařilo, aby Bill vyšel z domu. Já sama jsem byla hrozně zvědavá, co tam venku za překvapení Tom má, řekla bych, že jsem byla ještě zvědavější, než Bill =D Nejdříve mě napadlo, jestli mu Tom nepořídil slepeckého psa a říkala jsem si, že je to škoda, že ne, ale když mu dal do dlaní sníh, to byla kouzelná chvíle, opravdu kouzelná…a jak Bill natočil tvář k nebi a vychutnával si tu chladivou krásu, jak mu tála na obličeji, to jsem ani jsem nedýchala…♥
Bill je jako já, já sníh miluju =)
Bill si čím dál víc uvědomuje, že Tom je tady pro něj a sám cítí, jak je mu v jeho přítomnosti dobře, jak ho hřeje u srdíčka jen při vzpomínce na něho a že někde uvnitř sebe cítí něco, co ještě předtím nepoznal, něco příjemného, krásného a rozechvělého…
Úžasný díl ♥
Naprosto souhlasím s Janičkou, protože jsem stejně z tohoto dílu nadšená.
Mě dokážou potěšit i maličkosti, které osobně beru jako důležité – třebas jen ten Tommyho polštářek, jistě ho měl Billy proto, aby i ve spánku cítil tu milovanou Tommyho vůni, samozřejmě praskání dřeva. Přišlo mi, že už ven šel Billy trochu jistěji, protože nebyl popsán strach, který vnímal Bill poprvé, když musel vyjít z pokoje. Najednou byl venku a … Tommy je dokonalý. Věděl, jak Bill miluje sníh. Jen jsem to pak pochopila trochu jinak, dá se říct, že byl nejdřív Billy hodně nedočkavý než… mu dopadla ta vločka na dlaň a pak další (nepochopila jsem to tak, že mu dal do dlaní sníh Tommy). Nevadí, já se k tomu okamžiku vrátím a přečtu si to znovu. Okouzlil mě okamžik, kdy tu byl popsán takový překrásný kontrast: když Bill ucítil Tommyho teplé paže a oproti tomu ty přívaly zimy. Chlad x teplo, jedinečně popsané. K tomu Tommyho šepot, to jen podtrhuje tu krásnou, řekla bych přímo kouzelnou atmosféru.
Jsem tak moc šťastná, že je Bill zase veselý a jak bylo zmíněno, Tommy se o něj tak krásně stará, že ani nemá čas myslet na zlé věci a své trápení, na tu tmu, ve které by normálně sám přežíval… Myslím, že tím největším poděkováním pro Tommyho bude Billův šťastný úsměv a krůčky, které bude sám stále jistěji zvládat. A ještě jsem byla nadšená, když se vrátili z venku, tak už po pokoji Bill chodí naprosto bez pomoci Tommyho. Sice se přidržuje, ale kde jsou ty chvíle, kdy se děsil jediného krůčku a jen se trápil… Já mám z Billa zas takovou radost. A Tommy? Nemám slov, je dokonalý!♥
[2]: Ondi, já vlastně ani nevím, proč mě napadlo, že mu tam ten sníh dal Tom, já jsem si to při čtení úplně živě představovala a tak nějak to pro mě vyplynulo, je to prostě můj pocit a představa =) Ale musíš uznat, že krásná, Tomi bere do rukou sníh a zlehounka ho nachává padat na Billovy nedočkavé dlaně a s napětím a radostí sleduje jeho reakci…=)♥
[3]: Vždyť jasně, já tě právě úplně chápu a vracela jsem se k tomu okamžiku… Bylo by to krásné. Jen ta netrpělivost mi do toho nešla, Billy tak očekával… a pak ucítil tu vločku. Byla jsem najednou strašně zmatená…
Ale díl to byl překrásný, tak něžný, já skoro nedýchám. Prostě to pohladí po duši…
[4]: Ondinko, Rachel mi to určitě promine, ale moc ti doporučuju přečíst si "Probuzení" od Gii, je to nádherná povídka, já i Rachel ji milujeme =)
[5]: Jani, tuhle povídku čtu, jen se ten koment bojím psát. Povídka je nádherná (důvod ale bude jistě tobě dobře známý. Prostě nevím, jak by byl zrovna můj koment brán, i když bych jistě psala jen o krásných emocích, které ve mně povídka vzbuzuje…).
♥♥♥ táto poviedka je písaná neskutočne milo a precítene , keď ju čítam mám v sebe takú radosť a musím sa nad tým usmievať 🙂 Ich vzťah je tam veľmi ale veľmi pekne opísaný . Všetko je tam do detailu rozobrané. To ako Tom prekvapil Billa , že ho zobral von bolo moc krásne , tá Billova radosť , proste neprekonatelné . A aj z toho konca som bola úplne mimo ako dal Tom Billovy pusu na dobrú noc … ♥