autor: Catherine
„Já… Já…“ Bill rychle mrkal a panikařil. Nechápal, jak to mohl Tom poznat. Myslel si, že to neříkal tak, aby bylo na první pohled jasné, kdo to je.
„Bille, řekni mi, co cítíš, hm?“ pousmál se Tom a Billa hladil, aby mu situaci ulehčil.
„Dobře. Poznal jsi to. Asi jsem se do tebe… Zamiloval. Ne jako do bratra, ale jako do milence,“ vydechnul Bill a skousnul si ret. Odvracel pohled od Tomových očí. Nevěděl, kam má pohledem mířit. Snažil se najít nějaký bod, ve kterém Tom nebyl. Jenže… Tom byl všude. Nebylo místa, kde by Toma neviděl.
Tom vyvalil oči, ale šťastně se usmál. Nikdy nedoufal v to, že by mohl Bill, jeho dvojče, opětovat jeho city. Vtáhl si Billa do náruče a pevně ho objal.
„Tomi? Ty mě… Nezatracuješ?“ zamrkal Bill a objetí opětoval.
„Ne. Proč bych měl? Vždyť to je… Krásné,“ pokrčil dredáček rameny a hladil Billa po zádech.
„Opravdu?“ usmál se černovlásek a zabořil hlavu mezi Tomův krk a rameno.
„Ano. Opravdu. Víš… Taky tě miluju,“ řekl Tom a kousek se od Billa odtáhl, aby ho mohl políbit na rty.
***
„Kluci, nezapomeňte si svačiny!“ upozorňovala Simone dvojčata, zatímco umývala a uklízela nádobí od snídaně. Atmosféra v kuchyni se jí zdála zvláštní. Jiná. Také si všímala toho, že se její synové k sobě zase chovají tak jako dřív. Bratrsky. Doufala, že se jí to nezdá a kluci si k sobě opět našli cestu.
„Humh…“ zamručel Bill s Tomem naráz a unaveně vydechli. Když si v noci vyznali své city, nemohl ani jeden usnout. Zavřeli očka až nad ránem.
„Kluci, co se děje? Nespali jste v noci?“ nakrčila žena u dřezu obočí a na syny se otočila.
„Ale jo… Spali,“ snažil se o letmý úsměv Tom a zvednul se. Vzal svůj i Billův pytlík se svačinou. Šel pomalu ke dveřím.
„Ahoj, mami,“ rozloučil se Tom s matkou u dveří a nezapomněl na Billa významně mrknout. Bill pochopil. Zvedl se ze židle a následoval pomalu bratra. U dveří se také rozloučil a odešel si do patra pro batoh. Nasadil si ho na záda a zase s ním sešel dolů.
Bill se pomalu došoural do předsíně. Obul si boty a oblékl si tenkou bundu. Venku už bylo celkem teplo.
„Můžeme jít?“ zeptal se Tom a otevřel dveře, když viděl, že bratr je už k odchodu do školy připravený.
„Ano, můžeme,“ přikývnul Bill s úsměvem a vyšel ze dveří a usmál se na Toma. Šel pomalu k brance a vyšel ven, na ulici.
„Bille, už dlouho jsme nešli společně do školy,“ pousmál se Tom, když vyšel ven za Billem. Oba šli pomalu směrem ke škole, kam chodili.
„Jo, to máš pravdu. Ale teď… Teď se to zase změní,“ odvětil Bill a pozoroval tkaničky u bot.
***
„Billi?“ šeptnul Tom, když došli před školu, kde bylo prázdno.
„Ano?“ usmál se černovlásek a šel pomalu k velkým, starým dveřím. Než se ale stihnul dotknout kliky, byl odtažen pryč.
„Už zvonilo. Kdybychom přišli na začátek hodiny… Bylo by to divné. Nemyslíš?“ vytáhl Tom obočí a položil ruce na bratrovy boky.
„Nepadá tě něco lepšího?“ přejel Bill Tomovi prstem přes hruď.
„No… Možná ano. Co kdybychom se podívali do křoví?“ zazubil se dredáček a pomalu se přiblížil k Billovým rtům svými. Něžně ho políbil.
„Hey, vole, cože?“ ozval se za dvojčaty hlas. Patřil Adamovi. Klukovi, který neměl ani jedno z dvojčat extra v lásce. Znechucenou otázku následoval výbuch smíchu.
„Co, co?“ zamrkal Bill a podíval se za sebe, odkud smích slyšel.
„Ty se ptáš co? Olizuješ se tu s bráchou. Jsi opravdu hnusná, laciná, děvka, Kaulitzi,“ protočil Adam oči a odešel do školy.
autor: Catherine
betaread: Janule
"No… Možná ano. Co kdybychom se podívali do křoví?" – tá veta ma tak dostala 😀 to je neskutočné 😀 ale ten Adam :-/ pff , dúfam že nebude robiť žiadne problémy 🙂
No, kluci sou docela prdlý, jako dvojčata se líbat na veřejnosti… Ale tak stalo se, a teď schválně, jak se to vyřeší