autor: GossipGirl & CHrisTHi
Tom:
Pobaveně ho pozoruju. „V koupelně,“ slituju se nad ním nakonec, aby mi tu nemusel chodit polonahej. Dojde si pro ně a já zaklapnu notebook.
„Jestli chceš něco k snídani, prohrabej ledničku, něco tam bude,“ houknu směrem do kuchyně, kde se usadil nad kafem.
„Ne, díky, na jídlo nemám ani pomyšlení, je mi blbě,“ trochu se uchechtne a dopije obsah hrnečku. Vyhoupnu se na linku naproti němu.
„Když víš, že neumíš pít, proč to děláš?“ položím se smíchem otázku.
„Nevím, prostě po druhý, třetí skleničce padají zábrany,“ pokrčí rameny.
Rozesměju se a koukám na něj. To má pravdu, protože po druhý skleničce už mi vesele vykládal.
„Tome?“
Tázavě zvednu hlavu.
„Co jsem ti prosímtě včera všechno vyložil? Asi tak půlka toho určitě nebyla pravda, protože já-já-já…“ zakoktá se.
Uculím se. „Nic moc, jenom si mi povídal o svých bývalých láskách, o sexuálních zážitcích i o tvojí tajný lásce.“
Vykulí oči. Má je jak dva tenisáky. „Co-cože to?“
Chytnu záchvat smíchu a trvá mi ještě několik minut, než se kompletně dosměju. Pořád se ale uchechtávám, když zase promluvím.
„Dělám si srandu, říkal si mi jenom o kapele a o tom, že vůbec nejsi opilej.“
Bill:
Naštvaně se na tebe podívám, ale trochu mi cukají koutky.
„Ty si magor, málem jsem dostal infarkt,“ zamračeně se na něho dívám, pořád se ještě trochu směje. „A můžeš za to ty, ty jsi mě opil, tak to nesváděj na mě. A pít umim, každýmu jdou po třech skleničkách zábrany pryč, ale já si nic nepamatuju, takže jich muselo být víc. A navíc, nikdy se neopiju, na to si dávám pozor, vidíš, co se mnou děláš?“ zakroutím hlavou a promnu si spánky.
„No jasně,“ uchechtne se.
„Tome, já budu muset jít, nevadí ti to?“ vstanu a opláchnu hrnek.
„Ne, neva, tak ať to trestní oznámení rychle vyřešíte,“ na slova trestní oznámení dá zvlášť důraz a zase se rozchechtá, když se na něho naštvaně podívám.
„Jo a moc děkuju,“ usměju se, když mě doprovází do chodby a obouvám si boty.
„Není zač, byl to velice příjemný večer,“ zaxichtí se a já ho bouchnu do ramene.
„Za co to bylo?“
„Za to, že si ze mě děláš prdel,“ vypláznu na něho jazyk a vyjdu ze dveří.
„Tome, kde jsem nechal motorku?“
„Myslim, že u toho klubu, chceš svézt?“
„Ne, je to kousek, měj se,“ mávnu na něho a pomalu odcházím.
„Ok, takže jste si jisti se vším, co jste nám řekli?“ ještě jednou se mě, Mika a Alexe zeptá právník a sepisuje protokol.
„Ano, všechno souhlasí,“ kývne Mike a podepíše se, potom se podepíše Alex a nakonec i já.
„Dobře, budu vás co v nejbližší době kontaktovat. Hezký zbytek dne,“ kývne nám právník.
„Vám taky,“ vyjdeme ze dveří.
„Tak škoda, kluci, že tímhle se naše cesty uzavírají, zrovna když jste se proslavili. Doufám ale, že se ještě někde v showbyznysu potkáme.“
„S Billem určitě, já přecházím na fotbal, jeden tým už mi nabídl zkušební místo,“ usměje se šťastně Max.
„Jaktože s Billem?“
„Nech se překvapit, já už musím, uvidíme se na další schůzce, s tebou snad ještě dřív, Alexi, ahoj,“ vychrlím na ně a vyběhnu ven.
Tom:
Zbytek dne se jen tak povaluju doma. Nemám na nic moc náladu, a tak jenom otravuju život lidem, kteří jsou náhodou online.
Bill mi včera říkal, že mají dneska to sezení s právníkem. Zajímalo by mě, jak to dopadlo.
Nakonec mi moje zvědavost nedá a já jeho číslo vážně vytočím.
„Ahoj, Bille.“
„Ahoj, děje se něco?“
„Ne, jen… měli jste dneska to sezení u toho právníka, že jo?“ ujistím se.
„Ehm… jo, proč?“
„Jenom jsem se chtěl zeptat, jak to dopadlo.“
„No, jo, podepsali jsme to a… nevím, moc jsem to neposlouchal. Ten právník mluvil něco o tom, že se sejdeme zase za nějakou dobu a tak…“
„Aha, tak… to jsem rád, že se to nějak nezvrtlo.“
„Jo, já taky… musím ještě zavolat mamce, tak zatím ahoj,“ rozloučí se narychlo.
„Ahoj,“ zavěsím a vrátím se k počítači. To jsem se toho zase jednou dozvěděl hodně.
Na zbytek dne si vyrazím do města. Když už nic jinýho nebudu aspoň pořád sedět zavřenej v bytě.
Procházím se centrem a zajdu do pár obchodů. Celou dobu se modlím, abych nenarazil na Andrease. Už mě ty jeho věčný maily, zprávy a já nevím, co všechno začínají silně otravovat. A co jsem slyšel, píše takhle i ostatním, hlavně Géčkům.
Nevědomky dojdu až před dům, kde má byt Bill. A o jeden blok dál i Georg. U chodníku stojí zaparkovaná jeho motorka.
Projdu kolem, i když bych nejradši zazvonil a na chvilku si šel popovídat.
Bill:
„Ahoj, mami.“
„Ahoj, Billi, tak co, jak to dopadlo?“
„Jo, dobrý, řekl, že je to v pohodě, že to projedná a pak nám dá vědět, jestli bude soud a kdy.“
„Oh Bille, zlatíčko, jsem ráda, že se to vyřešilo. A co ta kapela, ve které jsi měl hrát, ten… Toko Hoteli?“
„Tokio Hotel, mami… Tokio hotel…“
„To je jedno, tak jak jsi dopadl?“
„Nakonec jsem to přijal, ale mami… nikomu to s tátou neříkejte, ještě to není oficiální.“
„Neboj, drahoušku, měj se hezky.“
„Ty taky, mami, ahoj.“
„Pá, Bille.“
Odfrknu si, když matka zavěsí, ani vyslovit to neumí.
Dojdu do mé pracovny k velkému teráriu, skoro přes celou stěnu, a přitisknu obličej k perfektně vyleštěnému sklu a hledám to dlouhé velké tělo.
Konečně se mému pohledu naskytne plazivý pohyb. Ano, mám hada. Není jedovatý a není to ani škrtič, nic nikomu neudělá, ale je celkem velký.
A pojmenoval jsem ho Denny.
Po mém bratrovi. Nejhorší je, když s ním jdu k veterinářovi a to je právě dnes. Tak velkou přepravku na něho nemůžu sehnat, aby se tam přitom neumačkal, a lidi se ho docela bojí, jednou mě kvůli tomu zastavili i policajti, ale vždy mám u sebe jeho papíry, takže když zjistili, že je neškodný, museli mě chtě nechtě pustit.
A věřte, je to komické sledovat lidi, jak se na vás vystrašeně dívají a kroutí hlavou nad tím, že se vám přes ramena plazí had, který má metr a půl.
Vytáhl jsem ho z terária, sbalil si papíry a dal si ho přes ramena. Naštěstí předevčírem jedl, takže je v klidu. Vyjdu s domu, zamknu a vydám se do centra.
Tom:
Procházím se mezi obchůdky, stále se neodhodlám jít domů. Ukousal bych se tam nudou. Zítra je zase zkouška, to zase bude vstávání a taky buzerace od Davida, super. Miluju tohle.
Zrovna myslím na to, jak Josta zase jednou odpálkuju, když… WTF? Já už mám snad halucinace?!
Vidím Billa s… hadem přes ramena???
Váhavě se k němu přiblížím. Uvidím jeho úšklebek a dojde mi, že tohle nebudou halucinace.
„Ahoj,“ pozdraví mě naprosto v pohodě, jako kdyby právě neměl dvoumetrovýho hada kolem krku. Hadů se nebojím, ale stejně…
„Co to kurva je?“ ukážu na hlavu toho zvířete.
Zatváří se nechápavě. „Co by, můj domácí mazlíček,“ odpoví pořád tím bezstarostným tónem. Jako by vůbec nechápal moje překvapení.
„Ty máš jako domácího mazlíčka… několikametrovýho hada? Teda vím, že tenhle není jedovatej, ani škrtič to není…“ uvažuju následně. Vlastně proč ne? Moje sestra taky měla hada, podobnýho jako je tenhle, ale mnohem menšího.
„No a co? Je milej,“ opáčí s klidem. Jenom přikývnu, stále mírně mimo.
„Z čeho si tak překvapenej?“ koukne na mě po chvíli, když tam jen tak stojím.
Ten kluk si ze mě dělá blbečka, definitivně. Tak tohle ne.
„Tsss… ty děláš, jako bych právě nepotkal novýho zpěváka v kapele, kde hraju, na ulici s hadem kolem krku,“ odfrknu si.
„No tos asi potkal, jestli jste nestihli sehnat novýho zpěváka,“ pozvedne jedno obočí.
„Jo-teda ne-jo-ne! Pleteš mě!“ vyjeknu a následně se rozesměju. Tahle situace je tak absurdní.
Směje se taky a já bych se vsadil, že se směje mně a ne se mnou.
„Kam to neseš?“ zajímám se, když se trochu vzpamatuju z toho šoku.
„No kam, na veterinu,“ pokrčí rameny, jak jen může s tou zátěží kolem nich.
Přikývnu.
„A neříkej mi, že se ti tohle stalo poprvý,“ podotknu po chvíli, když se s tebou vydám směrem k veterináři pár ulic odtud.
„Co?“ Zase dělá nechápavýho. Já mu asi něco udělám. Ať si ze mě přestane dělat srandu, vidím, jak mu cukaj koutky.
„Že si s tímhle ‚domácím mazlíčkem‘ ještě nikdy nikoho nevyděsil,“
Bill:
„No, vlastně ještě nikoho,“ ušklíbnu se a vybuchnu smíchy nad tvým nasupeným pohledem.
„Dobře, dělám si srandu, potkal jsem takhle hodně lidí, dokonce mě jednou zastavili policajti, ale nic na mě naštěstí neměli,“ zasměju se.
„Se divím, že o tom ještě nikde nepsali,“ zakroutím hlavou.
„V kolik je zítra ta zkouška a to focení?“ zeptám se tě po chvíli.
„No, myslím, že v 13:00. To focení bude asi do dvou a pak máme zkoušku až do večera. Jo, večer bude nějaká akce, asi nějaká party nebo co a David nám tam, teda spíš tobě, domluvil rozhovor,“ usměje se a vejde za mnou do čekárny.
„Ty jo, už se těším,“ řeknu ironicky a dodám, „počkej tady, tak za 10 minut jsem zpět.“
Vejdu do ordinace, přivítám se s doktorem, Dennyho mu dám na pult a sednu si do židle. Moc jsem o tom doma nepřemýšlel, ale když jsem s Tomem, tak je mi tak nějak… Dobře? Já nevím, jestli se tomu dá říct láska, nikdy jsem to k nikomu necítil, ty vztahy co jsem měl, ty nestály popravdě za nic.
A je na mě tak hodný.
Ani si neuvědomím, že se usmívám, a z tohohle transu mě probere až doktor.
„Je v pořádku, můžete jít, přijděte tak za půl roku.“
„Dobře, moc děkuji nashle,“ přehodím si Dennyho kolem ramen, je nějaký živý, a vyjdu z ordinace. Tom tam sedí a poslouchá písničky.
Bez varování ho čapnu za ruku a táhnu ho ven, kde ho pustím.
„Můžeme jít.“
„Kam?“ zeptá se mě nechápavě.
„No přece ke mně, musím tam dát Dennyho… Sakra, nelez po mně pořád,“ zavrčím na hada a posunu si ho zase na ramena.
***
„Tome, počkej, já jsem si u tebe včera zapomněl bundu,“ zčervenám, když si vzpomenu na to ráno, „můžu si pro ni s tebou zajít?“
„Jo, klidně,“ usměje se a chvíli na to už jdeme směrem k Tomovi.
autor: GossipGirl & CHrisTHi
betaread: Janule
Teda, ten Billův had…Já proti hadům obecně nic nemám, ani se jich nebojím, ale když je někdo chová doma, tak mi vadí ten příšerný způsob krmení, fuj =)
My jsme zase měli potkánky, takže na havěť jsem zvyká, ale já mám ráda jenom havěť se srstí xDDD
Tak trochu jsem čekala, že u Toma něco bude a sklaplo mi xD Ale Bill si jde k Tomovi pro bundu, tak se třeba dočkám teď =)♥
tady musím mít malou připomínku 😀 hada v žádném případě nesmíš brát po krmení před dvěma dny ven. je zcela nemožné, aby potravu strávil a pokud hada vyrušíš, tím že ho bereš do ruky, když je potrava nestrávený automaticky ji vyvrhne ven, protože nažraný had se nehýbe. jinak díl moc pěkný 🙂
Ok, takže, za tohle se musím všem omluvit… tu pasáž jsem psala já 😀 Tohle je opravdu… blbá chyba… já jsem obklopena přáteli, z nichž jich má dost hady, ale tohle mě opravdu nenapadlo 😀 Takže… omlouvám se… 😀
Predstava Billa s hadom na ramenách je úžasná. Po tomto nezaspím 🙂 Musel byť očarujúci… Ale už chlapec rozmýšľa o láske 🙂 usmievam sa ako slniečko. Prosím nenechajte ho príliš trpieť,miláčika 🙂