autor: Bitter
Předsudky jsou hrozná věc a vždycky zabolí, když vás někdo, kdo vás vůbec nezná, odsoudí jen proto, jací jste. O to horší to je, když je to rodina, které věříte. Najednou se dokonalý svět rozpadne, aniž byste věděli proč, a všichni blízcí jsou najednou tak moc cizí.
Jste pro ně vyvrhel a já děkuju Bohu, že už tohle mám za sebou a na řadu věcí se dívám s nadhledem, a proto jsem se rozhodla napsat tuhle povídku, ve které hrají předsudky svou roli.
Štěstí jedné rodiny se díky nim rozpadne na prach a bratrská láska se změní na nenávist…
A jestli se dokáží těm předsudkům postavit, to už zjistíte, až se začtete.
Doufám, že se vám bude povídka líbit a zwláště Schmetti, které bych ji chtěla věnovat.
Vaše Bitter
„Jsme dvě těla… jedna duše… jsi moje krev, můj dech… můj život.“
„Jsem… jsem tlukot tvého srdce, tep v tvých žilách… jsem tvoje radost a jsem i tvoje starost.“
„Jsi… jako já…“
„Jsem… jako ty…“
…………
„Jau!“ Křikl malý, černovlasý, tak desetiletý klučina a promnul si naražené koleno.
Jeho černé, gelem pracně vytvarované vlasy, vlály ve větru a nenesly už žádné známky účesu, maximálně tak rozcuchu, který mu ovšem vytvaroval kotrmelec, který při pádu absolvoval.
V tuhle chvilku mu ovšem byly vlasy, o které jinak tak pečoval, ukradené, a dokonce zalitoval, že si nevzal helmu.
Kalhoty na kolenu se začaly zabarvovat do ruda, a i když to moc bolelo, mohl být rád, že to skončilo jen takhle…
„Tomi!“ Křikl a jeho bráška – dvojče, okamžitě zmačklo brzdy na kole, rychle se otočilo a rozjelo se jako o život za ním. Nebylo v tu chvilku nic důležitějšího než jeho malý bráška rozpláclý na silnici a držící si koleno.
„Tomi!“ Křikl a jeho bráška – dvojče, okamžitě zmačklo brzdy na kole, rychle se otočilo a rozjelo se jako o život za ním. Nebylo v tu chvilku nic důležitějšího než jeho malý bráška rozpláclý na silnici a držící si koleno.
I jeho koleno zacukalo, jako by tu odřeninu měl on, a nebylo divu.
Bill byl jeho druhá půlka duše, jeho krev, která teď barvila riflovinu jeho brášky.
Musí ho utišit, je to jeho malý andílek, a andílci nepláčou. Co by pak měli dělat lidé, kdyby andělé plakali? Utrápili by se.
„Co jsi vyváděl, vždyť ti to už tak šlo, Billy.“ Rozhodil rukama a pohledem probodl kolo, ze kterého Bill sletěl, jako by za to mohlo.
„Spletl jsem si brzdy.“ Fňuknul a zamrkal na Toma. „Nikdy se to nenaučím.“ Zavrtěl hlavinkou, ale Tom byl jiného názoru.
„Už to umíš… to se stane každýmu. Počkej tady, ano? Přinesu ti náplast a čokoládu… a… a pak půjdem do zkušebny, co ty na to?“ Vychrlil na brášku a Bill jen kývl. Poslušně se uvelebil na obrubníku a čekal na Toma, který se rozeběhl domů, aby se mohl stát svědkem toho nejhoršího za jeho život.
Svědkem něčeho, co navždy změní jeho, ale i Billův život.
„Jsi úplně slepá? Dyť se voděj za ruce!“ Křikl Jorg na svou ženu a ta jen zavrtěla hlavou. Tahle hádka jí připadala naprosto absurdní. Její manžel ráno před školou viděl Billa, jak jde za ruku s nějakým kamarádem, a hned v tom viděl drama. Jí to nepřišlo, věděla, že Bill si potrpí na pozornost a něžnůstky. Byl to její malý mazlíček, a krom toho, s Tomem se za ruku vodil od malinka. Bylo to pro ni samozřejmé.
„Je to jeho kamarád… Bill je na to zvyklý od Toma…“ Rozhodla klidně, ale manžela to snad ještě víc dopálilo. Představa, že by jeho syn měl být jiný než ostatní…
„Ne! To je jen výmluva! Tom je jeho bratr, to je jiné! Já ti říkám, že to trpět nebudu! Klidně to z něj vymlátím!“ Křičel dál, a aby svoji autoritu ještě víc potvrdil, bouchl pěstí do stolu.
„Ne! To je jen výmluva! Tom je jeho bratr, to je jiné! Já ti říkám, že to trpět nebudu! Klidně to z něj vymlátím!“ Křičel dál, a aby svoji autoritu ještě víc potvrdil, bouchl pěstí do stolu.
Simone jen trochu couvla, ale zastrašit se nenechala.
„Ani se ho nedotkneš!“ Křikla nazpátek a pohodila vlasy.
„No, to teda dotknu, nehodlám mít syna buznu!“ Vřískl.
„Jsi paranoidní! Bill je úplně normální, ale i kdyby nebyl, není to nic špatného!“ Ohradila se Simone a zvláštní důraz dala na předposlední slovo.
„Že ne! Všechno je na tom špatně!“ Křičel dál a nenápadně se k Simone přibližoval.
Ani jeden z nich nevěděl o Tomovi, který byl naprosto potichoučku skrčený za dveřmi. Původně měl namířeno do špajzu, aby mohl Billovi vzít čokoládu, ale hádka rodičů ho zadržela. O to víc ho zarazilo to, že se hádají kvůli Billovi. Vždyť většinou je to on, kdo něco provede, rozbije okno nebo tak, a i kdyby to Bill udělal, vzal by to na sebe, je to přece jeho mladší bráška.
Zůstal skrčený za dveřma a poslouchal.
„Je to náš syn! Jak jen tohle můžeš říct!“ Bránila dál Simone Billa, ale tahle věta byla chybou… osudovou chybou…
„Náš! Možná tak tvůj! Můj syn by nebyl buzerant, bůhví, s kým jsi je měla, ty couro!“ Křikl a vrazil jí facku.
Simone jen vykřikla, ještě víc couvla a roztřeseně ukázala na dveře.
„Vypadni! Okamžitě vypadni, nechci tě tady už nikdy vidět!“ Rozkřičela se a hodila po manželovi skleničkou z linky.
„Vypadni! Okamžitě vypadni, nechci tě tady už nikdy vidět!“ Rozkřičela se a hodila po manželovi skleničkou z linky.
Sklenička se s hlasitou ránou rozbila o zeď a Tom se okamžitě rozběhl pryč.
Měl v sobě takový zmatek… Tatínek bil maminku, a ta ho vyhodila, už ho neuvidí, rozejdou se jako rodiče jiných dětí a už nikdy ho tatínek nenaučí hrát basket, fotbal a spoustu jiných věcí.
Ale on se to chtěl naučit. Chtěl zpět tatínka, nechtěl, aby na maminku křičel a bil ji…
Kvůli Billovi… To Bill za to mohl… Byl jiný, a teď se kvůli tomu rodiče hádají…
Byl pro něj najednou viníkem, a on jej začal z hloubi své dětské duše nenávidět stejně silně, jako ho doteď miloval…
„Tomi, kde máš čokoládu?“ Brouknul Bill zklamaně, když Tom došel až k němu. Ani nezaznamenal jeho rozzlobený výraz a automaticky mu začal šmejdit v kapsách.
„Tys ji schoval, že jo.“ Usmál se, ale Tom ho od sebe odstrčil.
„Nesahej na mě!“
„Tome, co…“
„Mlč! Nemluv na mě! Ani se na mě nedívej! Zmiz mi z očí! Nechci tě už vidět, je to tvoje vina, slyšíš! Rozvedou se a jenom kvůli tobě! Seš úplně nemožnej! Neumíš plavat, z kola furt jen padáš a hraješ si s holkama místo toho, abys s klukama hrál fotbal! Proč nemůžeš bejt stejnej jako já! Nenávidím tě za to! Nenávidím!“
Vykřičel se na něj a pak se rozběhl pryč. Nechal Billa zmateně stát na chodníku a plakat.
„Tomi!“ Křičel na něj, ale Tom utekl pryč a nevrátil se, ani když na něj čekal a stále plakal.
Když se vrátil domů, čekaly ho zase jen slzy. Maminka seděla sama v obýváku na gauči a plakala.
„Mami, co se stalo? Kde je Tomi?“ Zeptal se tiše, ale Simone ho jen prudce objala a dál mu plakala do uhlově černých vlásků.
O sedm let později – Berlín – Střední škola umění
Bill si pozorně pročítal nástěnku s výkresy a tiše obdivoval spolužáky z vyšších ročníků školy, do které zrovna dneska nastoupil, když do něj zezadu někdo narazil. Bleskově se otočil, a zatímco vysoký dredatý hoper se mu začal okamžitě omlouvat, on jen zalapal po dechu.
Neviděl ho sedem let, ale poznal by ho kdekoli a kdykoli… Ty oči, nos, rty… znaménko na tváři…
„Tome…“ Šeptl a dredáč se zarazil.
„My se známe?“ Podivil se a přeměřil si ho pohledem. Byl mu povědomý, to ano, ale že by se s ním někdy bavil?
„Tome, to jsem já… Bill.“ Usmál se na něj Bill a málem se mu vrhnul kolem krku, ale Tomova ruka ho odstrčila ještě dřív, než stihl cokoli udělat.
„Co tady děláš?“
„Chodím sem do školy… na kreslení.“ Vyhrkl Bill a zmateně zamrkal.
„To je dobře, já na hudbu, takže se nebudeme tak moc potkávat a já ti radím, abys mě nepotkával… buzno.“ Sykl Tom jedovatě a znova do Billa strčil, tentokrát tak moc, až Bill skončil na zemi s očima plnýma slz…
autor: Bitter
betaread: Janule
Nenávidím predsudky, nenávidím ľudí, ktorý nenávidia, nenávidím seba. Milujem túto poviedku. Už len prvý diel mi dokázal vohnať slzy do očí, čo je fakt umenie docieliť. Poviedka je tak pravdivá, a určite aj bude. Všetko si to krásne vyjadrila, popísala. Krása
Bože, tohle je krásná povídka… Mám co dělat, abych se nerozbrečela… Předsudky jsou všude… nikdo se jim nevyhne… Je mi Billa hrozně líto… krásně napsané, těším se na další díl… 🙂
tak tuhle povídku sem si ted zamilovala hned po prvnim díle …. je to krásně napsaný a už se těšim na další dílek 🙂
Hmmm tak první kapitola mě zaujala, dobře napsané, přijde mi to jako zajímavý námět, jak dokážou rodiči ovlivnit děti, jedna jediná vyslechnutá hádka a všechno je jinak… opravdu se mi to zatím líbí, takže si přečtu i kapitolu následující, na kterou se už teď těším.:)
tak tohle probrečím 🙁
Úžasná povídka, určitě budu číst dál.
Och tak toto ma naozaj rozplakalo… zozačiatku som mala len slzy v očiach ale po chvíli to už bol naozaj čistý plač… je to fakt smutné aký dokážu byť ľudia hnusný… možno keby to nebola rodina tak by to síce bolelo ale nie tak ako toto… bolo to naozaj kruté… Billa mi je tak strašne ľúto :(… chudáčik keď stretne Toma po siedmich rokoch začne sa tešiť a Tom mu len hnusne vynadá… je to hovado ale príbeh sa mi strašne páči… je fakt krásny a určite ho čítať neprestanem 🙂
Děkuju wšem za komentáře, moc mě potěšily a já doufám, že se wám budou líbit i další díly.
Vypadá to přímo úžasně =)
Předsudky jsou strašná věc, je to jed, který dokáže otrávit všechno, i Tomovu nevinnou, dětskou duši…Je smutné, co způsobila jedna vyslechnutá hádka, nemohla jsem uvěřit, že Tom odešel s otcem, chudáci Bill a Simone.
A setkání po letech?
Katastrofa, myslím, že celé ty roky v sobě Tom živil nenávist k bratrovi, který mohl za to, že se jejich rodina rozpadla…
Nejdřív jsem si říkala, že je Tommy ještě dítě a prostě to nechápal, ale po těch 7 letech už by svůj rozum mít mohl. Otec ho musel hodně ovlivňovat, co se týče postoje k Billovi. Billa je mi hodně líto. Nejhorší je, že Tom Billa nejdřív ani nepoznal…to už ho ta nenávist tolik zaslepuje? Už začátek je hodně smutný, to jsem zvědavá, jak bude příběh pokračovat dál. A přitom ta čokoládka byl tak krásný nápad…
Tak to je síla..
Doufám že tu bude co nejdřív další dílek.. 🙂
Juu, bráško, tys mi věnovala povídku :-** nečekala jsem to. Děkuju moc, udělalo mi to radost 🙂 seš zlato :-*
Myslím, že tohle by mohlo být klidně úplně pravdivý. A třeba i někde je. Kor u malýho dítěte. Dítě si to nedokáže srovnat v hlavě. Dětská duše je čistá, chce tatínka, maminku i brášku. Pak ale uvidí tohle a hned se to obrátí.
Jen by mě zajímalo, jestli se Tomovi stýskalo. Jo, nadával na něj, ale přece jen, když byl někde sám třeba, že se mu stýskalo. Je mi jich líto. Chudák Bill, muselo to být hnusný.
Těším se na další dílek, bráško 🙂
tohle hodlám dočíst…..to mě zajímáxD
Bitter….děláš si prču?? Já tě zabiju. první díl a já brečim….tohle mi nedělej. Tohle bude šílená povídka. ale vypadá naprosto dokonale, takže můžeš čekat moje komenty. Ale jako…sakra tohle asi jen tak nezvládnu. Jestli mě hodláš rozplakávat v každým díle, tak si tě najdu a můžu ti zaručit, že to bude velice nepříjemné shledání :DDDD ne Bitter..ty víš že tvoje povídky miluju (nebo aspon doufám že to víš) a musim je konečně dočíst, ty co mi unikli za dobu mojí nepřítomnosti. Ale toto bude jasnej skvost. Ale už teď se modlím aby to byl happy end…jinak to nepřežiju :DDD
mala som slzi na krjíšku. Neznáčam predsudkym, a unahlené zaveri. Je mi Billa strašne lúto. krásne rychlo ďalej.
Tuhle povídku nikdy nebudu číst nalíčená :(( První díl a už brečím =( Předsudky jsou strašná věc ale nejhorší je odsuzovat někoho za to že je gay..=( Strašně se těším na další díly, myslím že si tuhle povídku zamiluju =))
Je to strašně pěkný honem dááál 🙂
Klamala by som, keby som povedala, že ma tie urážky nezraňujú 🙁 Opäť musím myslieť na tých homofóbnych ľudí 🙁 Prečo proste nedajú homosexuálom pokoj? Musia ich urážať? Je to smutné, ale, bohužiaľ, je to pravda. Som rada, že o niečom takom píšeš 😉
Síce tu sa nevie, či je Bill gay, ale ak áno, tak myslím, že Tom sa zachoval neľudsky. Je to jeho brat!!!!! Nemôže ho za to nenávidieť…alebo áno? V tomto svete je už možné všetko. Ľudia ťa prestanú mať radi iba preto, že si iný. Ale podľa mňa to je na tom krásne, že sme iní. Že sa niečim líšime, niektorí to tak ale neberú. Stačí, že si iný a hneď ťa budú odsudzovať.
Bitter, musela si si asi prejsť ťažkým obdobím, to je mi jasné, som rada, že to už máš za sebou 😉
Krásny príbeh, určite budem čítať ďalej ♥ Už teraz ho milujem…ale hlavne, aby nebol stále smutný,to neviem, či by som rozdýchala.
Takéto dojemné príbehy predsa potrebujú happy end, nie? 🙂
Teším sa na pokračovanie ♥
chudinka:-( tohle si nezaslouží malej Billík vždyt za to nemůže…
To přece nejde odsoudit člověka jen proto že je jiny.
Najhoršie na tom všetkom je, že ľudia to ešte stále berú tak. Je mi z toho smutno a strašne dúfam, že sa to zmení, že ľudia pochopia.
Billa mi je ľúto. Viem, že som túto poviedku nezačala čítať pre to, že ma zabolelo, ako sa zachoval Billov otec a hlavne Tom 🙁 a sedem rokov boli bez seba… to je strašné ale teraz čestne priznávam, som si prečítala koniec a tak som sa pustila do poviedky. Nezvládam zlé konce takže sa snažím šetriť svoju dušu a riskujem čo najmenej 🙂