autor: Rachel
Tom:
Pousměji se nad obrázkem v mé ruce… a jakmile se ke mně dolinou tiché krůčky, jen nesměle, opatrně směřující do obýváku, odtrhnu svůj pohled, až doteď soustředěný na jednu z tisíce fotek, a vzhlédnu k Billovi, pomalu kráčejícímu ke mně na koberec.
„Opatrně, bráško,“ můj úsměv na okamžik vystřídá starostlivý výraz, jenž se s pohledem na Billa okamžitě vkrade na moji tvář. Jsem rád a těší mě, když vidím, jak každým dnem dělá stále větší pokroky, nedovedu však potlačit svoji starostlivost a ochranitelský pud, který jsem vůči Billovi vždy cítil. Navzdory mým obavám se však jen usměje a mé připomínce nevěnuje nejmenší pozornost.
„Ale vždyť já jsem opatrný. Pořád si ještě prohlížíš fotky?“ ohradí se a svojí otázkou záměrně stočí náš začínající rozhovor jiným směrem. Nevadí mi to však. Pozoruji jej, jak se posadí na hebký koberec přede mnou, a nato stočím pohled svých očí na velký stoh fotek vedle mě. Vlastně už si ani nepamatuji, kde jsem je dnes ráno objevil. Všechny do jedné byly krásné. Každá z nich zachycovala jeden z tisíce nejšťastnějších okamžiků z našeho dětství. Každá z nich v mé mysli vyvolala vzpomínku na chvíle, kdy jsme byli ještě malí a neudělali bez toho druhého ani krok.
„Ano. Už jako malému blonďáčkovi ti to moc slušelo,“ odpovím mu komplimentem a usměji se nad další z tisíce fotek, která mi právě přišla pod ruku. Moc dobře si pamatuji, jak vznikla.
*****
„Kluci, sedněte si pěkně vedle sebe a uděláme si pár fotek, ano?“ Simonin hlas se dolinul ke dvěma malým chlapcům a Simone se s úsměvem podívala na svá dvojčátka, která se teď bavila tím, že rozbalovala všechny velké i malé dárky, které jim jejich maminka, babička a ostatní dali. Už stačila zapálit všech pět svíček na velkém narozeninovém dortu a teď jen čekala, než se její dvě sluníčka posadí vedle sebe. Moc se těšila, až se kamarádkám pochlubí, jaká má doma krásná dvojčátka.
„Tak už nás můžeš vyfotit, mami,“ menší blonďáček se zvonivě zasmál a spolu se svým starším bráškou lišácky zamrkali na Simone. Spustila připravenou ruku s fotoaparátem a rychle zavrtěla hlavou.
„Takhle ne. Bille, sedni si hezky vedle Toma, chci vás mít vedle sebe,“ namítla nekompromisně a zavrhla tak snímek, který si spolu dvojčata naplánovala. Menší z dvojčat nafouklo tváře a zavrtělo hlavou.
„A proč ne?“
„Protože prostě ne, Bille. Chci vás mít i vedle sebe, nemusíte se na každé fotce objímat,“ namítla a smířlivě se zadívala na oba chlapce.
„Ale já mám Tomiho rád,“ namítl blonďáček hláskem tak nevinným a andílkovským, který Simone dokázal vždycky obměkčit. Zadívala se na ty dva nevinně mrkající rošťáky, zvláště pak na mladší z dvojčat… a nakonec přikývla hlavou.
„Tomi, nech toho, nechci být na fotce rozcuchaný,“ zapištěl malý blonďáček s přísně vztyčeným ukazováčkem a drobnými prstíky si uhladil rozevláté blonďaté vlásky, podobajíce se spíš jemnému chmýří, které mu jeho starší dvojče ještě před chviličkou rozcuchalo. Naposled se upravil, přitulil se ke svému Tomimu a pevně svého brášku objal kolem krku. Krásně se usmál, odhalil několik posledních mléčných zoubků, když však jejich maminka řekla sýr a on ucítil na svém bříšku Tomiho lechtající prstíky, hlasitě vypískl a zvonivě se rozchichotal.
*****
Pousměji se nad vzpomínkou, jež mi s fotkou v mých prstech přišla na mysl, a znovu si prohlédnu naše dětské kukuče. Zatímco já se nevinně usmívám jako ten nejhodnější andílek, to malé třeštidlo vedle mě má pusu od ucha k uchu, směje se a v jeho puse můžu lehce spočítat šest mléčných zoubků. I přesto je však tahle fotka mojí nejoblíbenější. Jen z výrazů a z úsměvů našich dětských tváří je vidět, jak moc šťastní doopravdy jsme a jak moc máme toho druhého rádi svou ještě dětskou láskou, plnou objetí, mazlení a vlhkých dětských pusinek.
„Ale tenkrát, když jsem upadl ve školce a měl odřená kolena, tak mi to moc neslušelo. Pamatuješ si na to ještě?“ Billova otázka přeruší všechny mé vzpomínky a přinutí mě zalovit hlouběji v paměti. Jak bych si to jen mohl nepamatovat? Tenkrát jsem se o brášku tak moc bál, že jsem mu bolístku sám ošetřil tak, jak jsem to párkrát viděl u mámy. Bál jsem se o něj a potom také proto, abychom nedostali výprask za další z našich rošťáren. Andílci jsme byli možná tak na první pohled, realita byla úplně jiná.
„Samozřejmě, že ano. Hledal jsem lékárničku, a pak jsem ti to potají ošetřil a přelepil, aby to máma nevěděla. Pištěl jsi tehdy na celý dům,“ připomenu mu se smíchem, když si vybavím, jak pištěl, když jsem mu rány a odřeniny jen jemně a opatrně čistil léčivou vodičkou. Máma by mu je vyčistila stokrát hruběji a bolestivěji, aby jej dostatečně potrestala za jeho lumpačení.
„Vždycky jsi mi byl nablízku. Vždycky jsi byl u mě, když jsem tě potřeboval. Nikdo jiný, jenom ty,“ tichý zastřený hlas protrhne ticho v pokoji tak tiše, jako by se snad bál, že mé uši zachytí jen zlomek z toho, co ještě před chvílí říkal. Pomalu odložím poslední naši fotku na hromádku vedle sebe a jen váhavě vzhlédnu k Billovým očím, které se teď na mě nevědomky upírají. Chvíli jen tiše vyčkává a mlčí, jeho rty se lehce chvějí, jako by chtěl něco říct, ale jeho hlas mu to nedovoloval. Pomalu sklopí tvář.
„Chtěl bych… chtěl bych ti poděkovat,“ šeptne a se stále sklopenou tváří jen nesměle svěsí ramena, jako by právě řekl něco drzého a nepřípustného. Přitom však jeho tichá prosba nebylo nic, za co by se měl stydět.
„Za co?“ zašeptám v odpověď, přestože dobře vím, o čem chce mluvit. Říkal mi to v posledních dnech už tolikrát, a přestože jsem mu už několikrát řekl, že nemá zač mi děkovat, stále má pocit, že jeho díky jsou málo za to, co pro něj dělám. Přitom je to úplně jinak.
„Za co? Za to, jak se o mě staráš, co všechno pro mě děláš a kolik času se mnou trávíš, Tome. Teď už vím, že to neděláš jen ze soucitu a z povinnosti, ale proto… proto, že mě máš rád a že ti na mně záleží. Ani nevíš, jak moc jsem ti za to vděčný,“ odpoví a trošku pozvedne svou, až doteď sklopenou tvář. V jeho čokoládových očích mohu nalézt malé stopy slz, jistě však vím, že to nejsou slzy smutku, bolesti a ani ničeho zlého, nýbrž slzy malého štěstí. Vždyť jen úsměv, zdobící narůžovělé, plné polštářky je mi jasnou odpovědí. Pousměji se a s letmým úsměvem, pohrávajícím na mých rtech vezmu jednu jeho dlaň do té své, něžně ji hladíc.
„A já jsem ti vděčný za to, jak moc se snažíš a jak velké pokroky každým dnem děláš. Ještě před pár dny jsi jen seděl nahoře v pokoji… a teď? Každý den se lepšíš a děláš mi tím velkou radost. Jsem na tebe opravdu moc pyšný, bráško,“ usměji se a bříšky prstů jen jemně pohladím jeho dlaň, stále stulenou v té mé. Opatrně vztáhnu dlaň a bříškem palce jen nesměle setřu malou, drobnou slzu štěstí, třpytící se na jeho šťastné, usmívající se tváři, do které se teď zadívám.
Jeho oči září jako ty nejkrásnější hvězdy na nebi, mohu v nich vidět všechnu tu radost, štěstí, ty malé, zářivě třpytící se jiskřičky, jež je dělají ještě krásnějšími a kouzelnějšími. Mohu v nich vidět, jak moc jej tento okamžik dělá šťastným. Ano, i mě dělá šťastným… pokaždé, když se zadívám do těch nádherných čokoládových očí, jejichž krása se ani v nejmenším nedá srovnávat s ničím pozemským. Záře, radost a jiskřičky štěstí, zračící se v nich. To, co jsem v nich viděl včera, když se sněhové vločky dotýkaly jeho tváře a dlaní, které stále nedočkavěji natahoval k bílému nebi. Na okamžik jsem nevěřil tomu, že by se mnou mohl jít, ale potom…
Opět mi ukázal, jak moc mi věřil. Jeho rozzářené oči a usmívající se tvář, plná nadýchaných sněhových vloček mě jen nutila si uvědomit, jak moc jej mám ve skutečnosti rád. Jak moc miluji, když se směje, mračí, když je překvapený a šťastný, nebo naopak když vzteky prská jako křeček. Jak moc miluji jeho zvědavost a nedočkavost, jeho paličatost a tvrdohlavost. Jak moc miluji jeho hlas, gesta, pohyby, všechno to, co dělá a co je pro něj typické. Jeho smích, pištění, nadávky a občasné zpívání, které mi svou falešností dere uši. Jak moc jej miluji v každém okamžiku, když jsem s ním, od našeho dětství až dodnes, v každé malé chvilce mého života… dokonce i teď, když sedí jen kousek ode mě, usmívá se a tváří se jen nesměle opírá do mých jemných, něžných doteků, které už dávno přerostly od stírání slz k něčemu úplně jinému.
Není nic, co bych na něm nemiloval, nic, co by se mi na něm nelíbilo. Protože všechno, co jej dělá tím, kým je, je ve skutečnosti krásné. I to malé znamínko na jeho bradě, po němž teď přejíždí bříško mého palce. I jeho úsměv, jen nesměle zdobící jeho tvář. I jeho nádherné oči, plné té nejsladší tmavé čokolády. Nikdy… asi nikdy se mi nedostane odpovědi na otázku, proč právě ony…
„Jsi na mě tak hodný. Takhle se ke mně ještě nikdy nikdo nechoval. A mrzí mě… moc mě mrzí, jak jsem se k tobě choval, když ses vrátil z Ameriky,“ šeptne provinile a odmlčí se, zatímco já jen zavrtím hlavou.
„Netrap se tím, je to dávno a už je to pryč. Důležité je, že jsme teď spolu,“ usměji se a povzbudivě pohladím jeho tvář. Sklopí svůj slepý pohled, zamrká dlouhými, téměř dívčími řasami a jen na okamžik se odmlčí.
„Můžu k tobě?“ šeptne nesměle svou otázku, jako by právě vyslovil něco velmi troufalého. Z tónu jeho hlasu mohu vycítit nejistotu, to, jak váhá a neví, jak by svá slova lépe poskládal nebo jimi vyjádřil svoji prosbu. Ale proč vlastně prosbu?
„Když jsi byl malý, nikdy ses mě neptal,“ namítnu a vědomě tak nechám jeho otázku nezodpovězenou. Co bych na ni asi podle něj měl odpovědět?
„Protože… protože tenkrát jsem byl ještě malý. Teď už je to jiné,“ odpoví slabě roztřeseným hlasem, i přesto však mohu vycítit jeho nervozitu, kterou se přede mnou snaží skrýt. Opravdu si tohle myslí?
„V čem je to jiné, Bille? Na tom, že jsi můj malý bráška a že tě mám nadevšechno rád se přeci nic nezměnilo. Proč najednou tyhle otázky? Copak ty opravdu chceš, abych na ně odpověděl? Copak ty neznáš moji odpověď?“ namítnu, neočekávám však odpověď. Nepotřebuju ji. Odpovědí je mi to černovlasé stvoření, které se pomalu, nejistě přiblíží až ke mně a nesměle se přitulí do mé náruče.
Přivinu jej k sobě a jen s úsměvem pozoruji, jak si opatrně pokládá na hlavu na moji hruď, aby pod látkou mé košile a trička a pod mojí kůží mohl tiše naslouchat tlukotu mého srdce, jež o poznání zrychlilo. Pozoruji jeho počínání, jež mi kouzlí úsměv na rtech, a usměji se o to víc, jakmile je mi odpovědí jeho spokojený výraz a tiché vrnění. Hlupáček. Jak jen se mě na něco takového mohl ptát?
„Kdybys tu nebyl, skončil bych bůhvíjak. Nevím, co bych si bez tebe počal. Mám tě moc rád,“ špitne a rukama mě obejme ještě víc kolem pasu, jako by se bál, že jej jen na chvilku opustím. Usměji se a dlaní přejedu po jeho zádech, jemně jej tak hladíc.
„A já tebe, Billy. Jsi to nejkrásnější, co v životě mám,“ zašeptám a vtisknu pár malých, láskyplných polibků do jeho uhlově černých jemných vlasů, vnímajíc chvějivý pocit hluboko ve svém nitru, který ve mně jeho blízkost vyvolává. Až teď si začínám uvědomovat, co pro mě ve skutečnosti znamená.
Jediným stiskem vypnu televizi a stočím svůj pohled na stvoření, ležící na gauči. Pomalu popojdu blíž, odhrnu pár uhlově černých pramínků z jemné, bílé pleti a usměji se, když je mi odpovědí klidná, již spící tvář. Pomalu se k němu skloním a jen opatrně jej vezmu do své náruče. Na gauči by se moc dobře nevyspal a já nechci, aby jej zítra ráno bolela záda.
Tichými, pomalými krůčky zamířím ke schodům nahoru a jen s úsměvem, pohrávajícím na mých rtech pozoruji Billovo počínání. Na okamžik se procitne, zavrtí, něco nesouvisle zamumlá ze spánku a nato se opět spokojeně stulí v mé náruči. Pousměji se, loktem otevřu dveře jeho pokoje a pomalu, něžně jej položím na jeho velkou postel tak, abych jej neprobudil. Přikryji jeho spící tělo peřinou, políbím jej na čelo a s tichým přáním dobré noci jen po špičkách vycouvám ven z pokoje… dokud nenarazím do něčeho tvrdého a ostrého.
„Sakra,“ zakleju tiše a zaúpím bolestí, když bokem narazím do ostré hrany Billova psacího stolu. Zkřivím tvář, prsty si promnu bolavé místo a jen bolestně se otočím ke stolu. Rozhlédnu se po něm. Všechno je precizně uspořádané a vyrovnané přesně tak, jak to má být podle Billa a jak to má rád.
Promnu si už klížící se víčka a rozostřím pohled, když sem z chodby dopadne paprsek světla. Nahnu se nad malou lampičku na kraji stolu, o které jsem ani nevěděl, že ji Bill má… moji pozornost však vzápětí upoutá něco úplně jiného. Něco, co přiláká pohled mých, téměř spících, unavených, klížících se očí a na okamžik tak zažene moji nenadálou bolest z nárazu, již jsem cítil ještě před chvilkou. Něco zvláštního, neobyčejného a pro mě dosud neznámého. Středně velký, tenký deník v černých tvrdých deskách…
Ještě malá poznámka k dalšímu dílu: o deníku, který Tom právě objevil na Billově stole, je zmínka v desátém díle, zhruba v druhé jeho polovině. Pro ty, kteří na něj třeba zapomněli (což je po tolika dílech a informacích pochopitelné ;-)), aby do příštího dílu věděli souvislosti a netápali. A to je asi všechno, doufám, že se vám díl líbil. Dejte o sobě vědět v komentářích 😉 Pa, R. xD
autor: Rachel
betaread: Janule
Prosím, prosím, ať si ho přečte a všechno mu dojde! 😀
O můj bože, asi se dám na modlení :DD
Jako vždy krásný díl 😉
To si piš, že se mi díl líbil ♥
Po pravdě, nemůžu říct, že líbil, protože tohle slovo ani zdaleka nevystihuje moje nadšení a pocity =)
Po pravdě řečeno, asi budu mít brzy problém s komentáři, protože díly jsou snad čím dál krásnější a je problém neopakovat pořád stejná a stejná slova chvály =)
Prostě dneska opět úžasné, nádherný začátek, jak se Tom probírá těmi fotkami z dětství, krásná a nostalgická vzpomínka, která se nikdy neomrzí, protože ti dva malí kluci, kteří se tak strašně měli rádi, že se nemohli přestat objímat ani při focení, ti kluci jsou pořád tady a Tom si to právě uvědomil…♥♥♥
S láskou jsem si četla pasáže, kde je Tom tak spokojený s tím, jak úžasné pokroky Bill dělá a kde si naopak Bill zase uvědomuje, jak moc ho Tom má rád, že právě proto je tady pro něj a vždycky bude. A to, jak Bill usnul stulený v Tomově náručí, to bylo plné nevysloveného štěstí…
Tom se ptal Billa, v čem je to jiné, v čem je jiné to, když se k němu teď chce Bill přitulit, myslím, že odpověď na svou otázku najde v Billově deníku, pokud ovšem bude mít odvahu ho otevřít a začíst se do něj…
Nádherný díl ♥♥♥
Mám také problém psát komentář, protože spoustu věcí jsem cítila podobně v předchozích dvou kapitolách a musela bych to napsat stejně. Stejně o tom, že poděkováním pro Tommyho budou Billovy pokroky, které jsou už zřejmé – jako dnes, když Bill šel za Tommym, nebo jsem taky psala, že na sebe může být Bill pyšný, jakou má vnitřní sílu ty pokroky udělat, nebát se…to vše jsem dávno napsala a jiná slova mě nenapadají.
Byly tu nádherné momenty, právě focení malých andílků – když Tommy Billa polechtal… já úplně ten jeho smích slyšela, ty zvonečky 🙂 A ano, je nádherné mít tu jistotu, že je Tommy Billovi vždy nablízku, když ho potřebuje. Měla jsem slzy v očích, když jsem četla, jak Tommy vzal Billovu dlaň a hladil ji a pak otřel Billovu slzu. To je tak silné… Jsem ráda, že už i Tommy vyčetl v Billových očích štěstí a ne trápení, které v nich bylo od začátku.
A ten deník? To bude muset být ta Tommyho empatie naprosto silná, nebo bude muset pomoct to jejich dvojčecí pouto. Pokud si dobře vzpomínám, Bill to psal "svým jazykem", myslím ve verších a jen on v nich umí číst. Tak jsem šííííleně zvědavá, zda Tommy ten Billův jazyk zná a umí. Tommy, tak se ukaž! Já si troufnu odhadnout, že Tommy vše pochopí…že Billův jazyk se učit ani nebude muset…♥♥♥ Moc se těším, až se Tommy začte, awwww♥
Moc se mi líbi tahle povídka,je krásně napsana.
Mám z toho denníka trochu strach. Je mi jasné, že si to Tom prečíta. Oni sú to vlastne básne tak nemusí vedieť, že by to čítať nemal… Nie že by si to neprečítal keby to bol klasický denník, že? Tom je zrejme natoľko inteligentný, že tie básne pochopí tak ako boli myslené a zistí, čo k nemu Bill cíti alebo cítil. Som zvedavá ako sa zachová…