autor: LadyKay
„Tomi, co se děje?“ Billova dlaň mě pohladí po tváři. Ustaraně se na mě dívá a snaží se mě přimět k odpovědi. Moje srdce vynechává údery, hrdlo mám stažené strachem a bojím se, co bude následovat. Wee. Violett. Do háje! Tohle je fakt ironie osudu. Vždycky, když ji nejméně čekám, tak se objeví. Nejprve v parku, teď tohle. V celém městě je několik uměleckých škol, kde nabízejí kurzy pro veřejnost. Věděl jsem, že Wee nějaké vede. Matně si vybavuji, že mi o tom kdysi něco říkala. Ale ani ve snu by mě nenapadlo, že to jsou zrovna tyhle, do nichž se přihlásil bráška. Kdybych já pitomec četl pozorně, co mi Bill ukazoval, tak bych si jistě jejího jména všiml a včas mu to rozmluvil. Jenže jsem byl tak nadšený z toho, že se rozhodl přihlásit se a začít chodit opravdu mezi lidi, že jsem to nepovažoval za důležité. Teď mám, co jsem chtěl!
„Mluvil jsi s ní?“ Hlesnu a konečně se jakž takž vzpamatuji ze šoku.
„Ne, ona mě ignorovala.“ Čokoládové oči se zalesknou a obličej se stáhne do smutné grimasy. Přestože je to ode mě hnusně sobecké, jsem za tu ignoraci vděčný. Domněnka, že na ni Bill zapomněl, byla mylná. Pořád ji má v hlavě. To pouto, co se mezi nimi vytvořilo, stále drží, ač jsem si myslel, že se mi je podařilo zpřetrhat. Možná už jen na slabounkých pomyslných nitkách, ale stále jsou spojeni. I kdybych se snažil sebevíc, strašák v její podobě tu pořád bude. Budu muset něco vymyslet a definitivně se jí zbavit. Byla moje kamarádka, ano, několikrát mi pomohla. Jenže nikdo pro mě neznamená tolik jako Bill. Nemůžu o něj přijít, a teď už vůbec ne. Nyní mám konečně někoho, jehož jsem celý život hledal.
„Možná by bylo lepší, kdyby sis našel jiné kurzy.“ Navrhnu mu. Nesmí tam už víckrát jít. Kde mám jistotu, že ho bude přehlížet i nadále? Nesmí se už víckrát vidět, a už vůbec ne spolu mluvit.
„Ne, půjdu tam.“ Zavrtí hlavou. „Baví mě to.“
„Billi, rozrušuje tě to. Vidím to na tobě.“ A teď je otázka, kdo z nás dvou je rozhozený víc. Jestli Bill, který nechápe, proč ho kamarádka ignoruje, nebo já, který mám strach, že všechna ta pravda, kterou jsem pohřbil, vypluje napovrch? Možnost dvě bude správná.
„Ale já tam musím.“
„Nemusíš.“ Namítnu. Ne, nemusí, to není správný výraz. Nesmí je přesnější. „Najdu ti lepší kurzy. Hned teď se na to spolu podíváme.“ Vstanu za účelem donést laptop a začít mu hledat něco jiného. I kdyby to stálo majlant! Pořád lepší přijít o poslední úspory než o Billa. Radši budu hladovět, než žít bez něho.
„Ale já jinam nechci.“ Založí si ruce na prsou. Bože, proč je tak paličatý? O co mu jde? Je jedno, kam bude chodit. Všude se učí to stejné. Akorát někde za to chtějí míň a jinde víc. Rozdíl je akorát v ceně, v ničem jiném. Ovšem hádat se s ním nemůžu, mohl by začít něco tušit.
„O co ti jde?“ Neříkal jsem to? Podezřívavě přimhouří oči a důkladně si mě prohlíží.
„Mně?“ Zeptám se jak naprostý idiot. Tak si teď ostatně i připadám. „O to, že jsi vystresovaný, a proto si myslím, že by nebylo dvakrát mou…“
„Chci tam a půjdu tam.“ Řekne takovým tónem, že není možno pochybovat o tom, že je odhodlaný navštěvovat ty zatracené kurzy dál a že mu to nerozmluvím, i kdybych se snažil sebevíc. Nikoliv však kvůli tomu, že jsou zaplacené, nýbrž kvůli Wee samotné. To nesmím připustit!
„Anebo víš co?“ Vzpomenu si na něco, co se může stát mou spásou. „Mám pro tebe ještě něco lepšího. Byl jsem v jedné škole a domluvil se s ředitelkou. Hned teď jí můžu zavolat a dohodnout se, kdy se tam zastavíme.“
„Tome!“ Vykřikne Bill a pohoršeně potřese hlavou. A sakra, něco jsem nedomyslel. „Řekl jsem ti, že na školu nechci. Prosil jsem tě, abys nic nedělal, a ty za mými zády něco domlouváš. Proč nerespektuješ, co chci já?!“
„Myslel jsem to dobře.“ Bráním se. Očividně jsem ho naštval. Mračí se, odmítá se na mě podívat a prsty poklepává do opěrátek vozíku.
„Já ti věřím, ale tady jde o princip. Nechtěl jsem, abys něco podnikal. Žádal jsem tě, abys vzal v potaz, co chci já, a ty jsi přesto udělal pravý opak.“
„Chci pro tebe jen to nejlepší,“ kleknu si před něj, dlaněmi přejedu po jeho stehnech a po chvíli jimi spočinu na jeho bocích. „Zlobíš se na mě?“
„Jo.“ Prskne a nakrčí nos.
„Moc?“ Přiblížím svůj obličej k jeho, otřu se mu nosem o tvář. Jak sametově jemná je a jak nádherně voní! Omámeně přivřu víčka jako pokaždé, když jsem mu takhle blizoučko.
„Hm,“ zamručí a lehounce mě políbí. Paže se mi ovinou kolem šíje, a když se plné rty oddálí od mých úst, zašeptají: „Zmetku.“
Oba dva se zasmějeme, jelikož víme, co tím chtěl říci. Že ho štvu, neboť s takovou mu nevydrží vztek moc dlouho. Avšak stejně jako se ve stejnou chvíli z našich hrdel ozval pobavený smích, v ten samý moment výrazy našich tváří zvážní. O kousínek se odsunu, abych si ten malý zázrak, jenž stále držím ve svých dlaních a který odmítám pustit, mohl prohlédnout. Je podivuhodné, že na něm pokaždé najdu něco nového, fascinujícího, přestože na něj zírám nepřetržitě a člověk by se domníval, že jej znám víc než dokonale. Omyl. Denně objevím něco, co jsem prve nezpozoroval. A když se tak stane, sám sebe se ptám, jak je možné, že jsem si toho ještě nevšimnul.
„Hele, když se tak krásně staráš o moji budoucnost,“ řekne už smířlivějším tónem, „tak by mě zajímalo, jestli takhle dbáš i o svoji?“
„Moje minulost, přítomnost i budoucnost jsi ty.“ Pronesu naprosto vážně. Přesně tak to také vidím. Můj život je jeho život. Nakloním se pro další polibek, ale jeho dlaň mě zadrží. Proč teď musíme něco řešit?
„Co kdybys tam zavolal?“ Další otázka na sebe nenechá dlouho čekat.
„Zavolám.“ Odbudu jej horlivě přikyvujíc a opět se pokusím spojit s ním rty. Sice nevím, kam mám zavolat, ale když mu to odsouhlasím, dá pokoj a budeme se moci věnovat mnohem příjemnějším věcem.
„Mě pořád někam strkáš a sám nic. Takhle by to nešlo.“ Vztyčí ukazováček a tváří se u toho smrtelně vážně. Sice mi cukají koutky, protože mi přijde hrozně roztomilý, ale pokusím se ovládnout a nezačít se smát. „Kromě toho, sám jsi říkal, že jestli…“
„Zavolám tam. Hned zítra.“ Slíbím, jenže Billovi to nestačí. Ukáže prstem na telefon povalující se na stolku a jeho výraz mluví za vše. Chtě nechtě se zvednu, protože jinak mě nenechá na pokoji, dojdu si pro mobil. Z ledničky strhnu telefonní číslo a vyťukám je. Bill mi naznačí, že drží pěsti a povzbudivě na mě mrkne, když si přikládám telefon k uchu.
„Dobrý den, u telefonu Tom Kaulitz. Narazil jsem na internetu na to, že hledáte někoho… Ano, přesně to mám na mysli.“ Přikyvuji a pochoduji z místa na místo. Bill zvědavě natahuje krk a neunikne mi, že stále tiskne ruce v pěst. „Ne, neposílal. Já jsem jaksi… Samozřejmě, že bych mohl. Naprosto mi to vyhovuje. Ano… Nezapomenu. Mnohokrát vám děkuji. Nashledanou.“
„Tak? No, dělej, nenapínej!“ Pobízí mě, když zavěsím. Sakra, to byl fofr.
„Ty jo, hned věděli, proč volám.“ Pobaveně se zasměji a položím mobil zpět na stůl. „Mám se dostavit příští týden ve čtvrtek na pohovor.“
„A co ještě říkali?“
„Jo, chtěla vědět, jestli jsem už posílal žádost a životopis. Ale prý ho mám donést s sebou.“ Pokrčím rameny. „Spokojený?“ Kleknu si zpět před něj.
„Naprosto.“ Potvrdí svá slova důrazným přikývnutím a usměje se. Aby nebyl! Zase dosáhl svého. Jako ostatně vždycky. Vždyť i mě, o kom snil a u koho ani nedoufal, že bude jednoho dne skutečně jeho, dostal. Zpočátku jsem s ním byl jen ze strachu, že bych o něj přišel. Dnes je to jinak. Ani nevím, kdy jsem na něj začal pohlížet jinak, a kdy přešla bratrská láska v lásku mileneckou. Však je to jedno! Moje srdce zahořelo láskou k němu, která ze dne na den sílí.
„Pokud to dostanu, tak začneme hledat byt.“
„Ovšem nejprve musíš přesvědčit naši drahou matku.“ Zvonivě se zasměje a drcne do mě. To bude taky oříšek, ale co. Svolila k tomu, abych si ho k sobě vzal, k tomuhle ji ukecám taky. Jsme dospělí? Jsme. Sice dám krk na to, že nás bude stále kontrolovat, jestli jsme živí a zdraví, ale časem si zvykne.
Podruhé jsem to já, kdo políbí toho druhého. Pohrávám si s jeho rty a v okamžiku, kdy Bill pootevře ústa, využiji toho a jazykem vpluji dovnitř. Boj o převahu, který spolu svádíme, nakonec vyhraji já. Levou ruku zabořím do havraních vlasů a přitáhnu si jej víc k sobě, abych mohl polibek prohloubit. Když ucítím jeho dlaň na krku, a to jak si mě k sobě táhne, bleskne mi hlavou ‚A je po vzteku.‘. Stejně tyhle naše malé hádky mám rád, můžu si pak Billa udobřovat, a způsob, který volím nejčastěji, se líbí, hádám, nám oběma. Bylo mi jasné, že začne hudrovat, když přijde řeč na školu, ale stejně tak jsem si byl jistý, že ho to brzy přejde. Zas takový hřích jsem nespáchal. Oba víme, že jsem to myslel dobře. Je však něco, co vím, že by mi Bill neodpustil nikdy, a to „něco“ se prostě stát nesmí!
***
Zvonivý smích mě vyruší od přemítání. Teprve když přestanu hypnotizovat rubínovou tekutinu ve sklence a podívám se na smějícího se bratra, dojde mi, že jsem se zase zahloubal do svých myšlenek. Tentokrát jsem si představoval moji a jeho budoucnost. My dva. Spolu. Navždy. Jestli dostanu tu práci, všechno se změní. Budeme společně zařizovat náš byt. Náš. To slovo zní tak krásně. Tohle je můj byt, ale ten nový bude nás obou.
Napiji se vína, chvilku jej převaluji na jazyku a nakonec je pomalinku polknu. Zahledím se znovu na Billa. Je nádherný. Nikdy jsem neviděl nic krásnějšího, než je on. Dlouhé minuty si prohlížím obličej bez jediné vady, očima pomalu přejdu k jeho štíhlé šíji. Vzápětí spatřím, jak pozvedává sklenku k ústům, svlaží v ní rty a vzápětí je smyslně olízne. Tiše vydechnu a pro sebe se pousměji. Pohledem jedu níže přes jeho chlapecký hrudník, bříško až k nohám a zase zpět. Se zatajeným dechem přihlížím tomu, jak se Bill svými štíhlými prsty pohladí na krku. Poleje mě horko a nejsem schopný říct, zda spíše kvůli alkoholu v krvi nebo blízkosti Billa. Dopiji zbytek vína a sklenku odložím na noční stolek. Pomaloučku se přisunu k němu a nosem zavadím o jeho tvář. Ucukne.
„Tome,“ zabručí a následně mi vytkne: „Ty se nedíváš!“ Dotčeně ukáže na notebook ve svém klíně, na němž má puštěný film. Vůbec netuším, na co se díváme. Nezaregistroval jsem ani minutu z děje. Hledíc mu do očí, od něj vezmu sklenici a postavím ji vedle mojí. Otočím se zpět k němu, zaklapnu laptop a v rukou s ním vstanu. Těkám očima kolem sebe a uvažuji, kam s ním. Nakonec ho položím na zem ke skříni. Stejně je jedno, kam ho dám. Po kolenou přelezu zpět k Billovi, pár vteřin si jej jen prohlížím, ale pak se začnu přibližovat. Ovinu mu paži kolem pasu a přivinu si jej víc k sobě. Bill mě s nepatrným úsměvem pohladí po tváři a natáhne se ke mně pro polibek. Povystrčí špičku jazyka, přejede jí po spodním rtu a následně vpluje do mých mírně pootevřených úst. Velmi něžně a pomalu mě políbí a nepřestává mě dlaní hladit ve vlasech.
Bez jediného slova jej začnu pokládat. Nic nenamítá. Cítím, jak se mírně zachvěje, když se konečky prstů dotknu jeho bříška. Jeho kůže je sametově jemná a horká. Naše zpočátku opatrné a něžné polibky jsou každou vteřinou dychtivější. Dlaň vsunu pod lem trička a mířím výš k jeho hrudníku. Bill nezůstává pozadu. Přestane mi dlaněmi kroužit po zádech, zatahá za moje obří triko a následně mi je přetáhne přes hlavu. Rukama se dotkne rozpálené kůže na mé hrudi, již doslova hltá očima. Vzhlédne ke mně, a když zaregistruje, že jej nepřestávám sledovat, s hranou nevinností se pousměje. Skloním se zpět k němu, zlehka jej hřbetem ruky pohladím po tváři a vrhnu se na jeho ústa. Přes jeho boky sklouznu k zadečku, jejž pohladím a stisknu. Billovy dlaně se ocitnou zpět na mých zádech, po nichž směřují níž a níž k lemu trenek. Přestanu jej líbat, rty se přisaji k šíji a začnu jemně sát a skousávat tenkou kůži. Bill tlumeně vydechne.
Bez okolků jej zbavím trička. Několik okamžiků si fascinovaně prohlížím jeho chlapeckou hruď. Načež se osmělím a zlehka se o ni otřu ústy, přičemž mu rukama hnětu boky. Bill nade mnou spokojeně přede. Vrátím se zpět k němu krátce jej líbnu na rty. Za šíji si mě přitáhne blíže k sobě a prohloubí polibek.
Toužebně mu zasténám do ucha, když štíhlá dlaň vpluje pod látku mých trenek a dotkne se mého tvrdnoucího penisu. Bill se do polibku pousměje a pohladí mě po celé délce. Když se dlouhé prsty začnou ovinovat kolem mého mužství, zavzdychám a nakloním se k jeho uchu, které nejprve olíznu a zastřeným hlasem do něj zašeptám: „Chci tě… bože, tak moc tě chci…“
„Co?“ Bill se ode mě odtáhne a přestane v laskání.
„Dovol mi to, prosím…“
„Tome…“
„Slibuji, že budu něžný. Nikdy bych ti neublížil.“ Řeknu mu konejšivým tónem s pohledem upřeným do jeho rozšířených očí. Nikdy bych mu nezpůsobil bolest. Chápu jeho strach, je to pro něj poprvé
„Slibuji, že budu něžný. Nikdy bych ti neublížil.“ Řeknu mu konejšivým tónem s pohledem upřeným do jeho rozšířených očí. Nikdy bych mu nezpůsobil bolest. Chápu jeho strach, je to pro něj poprvé
„Já nechci,“ zapře dlaň o moje rameno a zabrání mi políbit jej. „Ještě ne.“ Odvalím se z něj, posadím se a poškrábu se na hlavě. Dotaz, na nějž čekám, zazní pár vteřin na to: „Ty se zlobíš, že jo?“
„Ale nezlobím.“ Pokusím se o úsměv a vstanu.
„Tak kam jdeš?“
„Hned se za tebou vrátím.“ Vezmu takřka prázdnou láhev od vína, již hodlám použít jako záminku pro to, aby mohl opustit místnost. Musím to jít rozchodit, jinou možnost nemám. Nutit ho nebudu a násilím si jej už vůbec nevezmu. „Holt máš smůlu, kámo.“ Pronesu s pohledem upřeným na svůj rozkrok, sklenici postavím na linku a následně zamíří mé kroky do koupelny.
autor: LadyKay
betareaed: Janule
Tak jsem dohnala rest z minula. Byla jsem hrozně ráda, že charakter Wee je zatím takový, jak jsem si ji odhadla. Vypadá na hodnou holku. Tak doufám, že se něco nepokazí. Jinak já tedy nevím, ale "Tom a růže" – to je přeci úplná normálka, ne?:-D Dostal mě, když chtěl znát Billův názor na práci, stěhování a použil množné číslo… Tommyho postava je i této povídce prostě dokonalá.
Přesvědčil mě o tom i dnes, když dokazuje nejen sám sobě, ale hlavně Billovi, jak moc pro něj znamená. Bill je Tommyho život… pokaždé mě okouzluje ta Tommyho něha… já ani nedokážu popsat přesně tyto pocity, které ve mně tak překrásně psaný příběh vyvolává.
Budu se moc těšit na další pokračování
Ladynko, můžu mít otázku? Copak je s Romeem? Neunesl nám Pete Tommyho do Indie? :-DDDDD
Já se nejdříve musím zeptat na stejnou otázku, jako Ondi. Dokonce jsem mrkla k tobě na blog, jestli se něco nestalo, ale spíše si myslím, že jsi asi moc zaneprázdněná a že si prostě musíme chvilku počkat =)
A teď už se jdu věnovat své milované, překrásné Lutte =)♥♥♥
Myslím, že Tom dělá chybu, když před Billem zatlouká, on se to stejně dozví a potom bude zle…Asi mu nemůže říct celou pravdu, to by prostě nikdy nevysvětlil, ale může tu pravdu maličko upravit, něco vynechat, aby to Bill mohl strávit. Já vím, že lásku a vztah nejde vybudovat na lži, ale teď přece Billa miluje, miluje ho celým srdcem a to je to jediné, na čem záleží a celá pravda by Billovi jenom neskutečně ublížila…
Je krásné, jak se oba těší na společné bydlení a společný život, oba si tu trochu štěstí zaslouží, hlavně Bill si užil svoje a já jenom doufám, že jim jejich nynější štěstíčko vydrží. I když se bojím, aby se něco nepokazilo…
Úžasná povídka ♥♥♥
Jako tvoje všechny =)
V první řadě vám děkuju za komentáře :-* Dělají mi ohromnou radost :))
Co se Romea týče, tak se s ním nic neděje, nelekejte se. Jen jsem se sama na sebe naštvala a zařekla se, že musím dopsat Lutte, což jsem udělala. Ale řeknu vám, že slovo "konec" se mi pod ně nepsalo dvakrát lehce. Kdy tu Romeo bude, netuším ani já sama, ale slibuju, že jakmile ho dopíšu, pošlu ho i Januli. Tak vás prosím o strpení 🙂 Tenhle týden nemám tolik času, kolik bych potřebovala a nikoho to nemrzí víc než mě samotnou.
Vidím tady podobnost mě a Billa. Zase 😀 jinak mi je líto Toma. Se bojí kvůli Wee… pak mu Bill nedá… xD Billy, neboj se! Tom by ti nic neudělal. Ale já vím, ty se necháš někdy xD No hlavně ta Wee ať nic neřekne a Billovi ať nic nedojde.
[3]: Vůbec se neomlouvej, je jasné, že nemůžeš pořád jenom sedět nad povídkama =)