autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
BILL
Po chvíli jsem postřehl Tomův pohyb, zvedl jsem zbraň a rychle vystřelil. Oh, do hrudníku jsem se mu trefil.
To už se naštval a rozběhl se přímo proti mně a střílel. Taky se trefil. Jenomže najednou zakopl a tvrdě dopadl na obličej. Musel jsem se zasmát. Rovnou jsem kolem něj proběhnul, střelil ho přímo do zadku a se smíchem utekl a schoval se. Jenomže on se ani nepohnul. Zatraceně, jen to na mě hraje. Určitě to jen hraje. Trochu se pohnul a uslyšel jsem zakňučení. Dobře, teď mě určitě nachytá a začne se smát, až k němu přijdu a střelí do mě. Ale dobře, mám o něj zase strach. Rozejdu se k němu a kleknu si nad něj.
„Tome?“ Jen něco zaskučel a ani se nepohnul. „Tomi,“ řeknu, kleknu si k němu a otočím ho.
Najednou po mně vyskočil a přirazil mě k zemi. Namířil mi na břicho a usmál se.
„Jsi mrtvej,“ skloní se ke mně a dlouze mě políbí. Já ho zabiju, já ho zabiju, zabiju, zabiju! Idiot!
Jakmile se ode mě se smíchem odtáhne, začnu do něj opravdu zlehka bušit a ječet.
„Ty blbečku, pitomej, imbecile, idiote! Vyděsil jsi mě k smrti!“
„Ale notak, Bille. Neříkej, že jsi vážně neviděl, jak jsem schválně upadnul. O co bych tady asi tak zakopnul?“ směje se.
„Jsi schopný zakopnout o svou vlastní nohu. Já tě tak…!“ napřáhnu na něj. Nakonec ruku ale volně svěsím a pohladím ho s ní a dlouze ho políbím. „…miluju.“ Do polibku se usměje a odhodí naše zbraně, po čemž se na mě položí. Sundá si masku úplně a začne mě líbat.
Přidržím si jej u sebe a začnu mu to oplácet. On tak zatraceně dobře ví, jak na mě. Začne mě hladit přes kombinézu a ještě líbání zintenzivní. Trošku se zamračím, soustředím se na to. Pokrčím nohu v koleni a vjedu s ní mezi jeho nohy. Najednou se se smíchem odtrhne.
„Tohle si nech do hotelu a myslím to smrtelně vážně.“
„Ale prosím tě,“ zasměju se na něj a přitisknu si ho na sebe. „Aby ses nezbláznil. Tvůj junior taky nemusí reagovat na všechno. Ne na to, že si chci pohodlně lehnout,“ zasměju se. Zamračí se na mě.
„Nemrač se na mě,“ řeknu a líbnu ho na horní ret, a pak mu začnu spodní sát a okusovat.
„Takhle o mym druhym mozku nemluv nebo si na něj už jen tak nesáhneš,“ varuje mě pobaveně.
„Ještě by ti to možná i chybělo,“ pošeptám a začnu ho drze a chtivě líbat.
„Na sex se vždycky někdo najde,“ odtrhne se. „S milováním už je to těžší.“ Podívám se na něj.
„To máš pravdu. A… chybělo by ti to milování se mnou?“ zeptám se a dívám se mu do očí.
„Milovali jsme se zatím jen jednou, ale… asi ano. Spíš bys mi chyběl celý ty, Bille…“
„Ty mně taky,“ řeknu. S úsměvem mě políbí. Směle mu to oplatím a pak se odtáhnu.
„Mimochodem, ty jsi tady ten mrtvej, broučku.“
„Šetřil jsem tě,“ zasměje se.
„Jo, já vím. A proto jsi tak hezky prohrál,“ směju se. Jen pokrčí pobaveně rameny.
„Ale nezáleží na tom, jestli jsi vyhrál nebo prohrál. Je důležité, že ses účastnil,“ usměju se sladce. Protočí oči a zvedne se ze mě.
„Takový kecy si strč někam,“ podá mi ruku, aby mi pomohl na nohy. Chytnu se ho a vyskočím.
„Já vím,“ jen se usměju a opráším si zadek. Vezme obě naše zbraně a jdeme k budově. Najednou mě střelí do zadku.
„Auu,“ nadskočím se smíchem a otočím se na něj. „Co to má znamenat?“
Se smíchem mě střelí znovu
„Au to štípe, dost,“ řeknu a otočím se k němu. Po chvilce si se smíchem zakryji rozkrok. Se smíchem zamíří, ale zas toho nechá a pobaveně mi dá ruku kolem ramen.
„Střel a já už si nikdy nestřelím,“ zasměju se a přivinu se k němu.
„…nejenom to,“ začne se smát.
„No, takže o tom ani nepřemýšlej. Na to se musí opatrně,“ uculím se a společně zajdeme dovnitř, do té budovy.
Tom vrátí naše zbraně a jdeme se svléknout do šatny. Když za námi zavře, začne ze sebe svlékat kombinézu. Tiše po něm pokukuji a taky se svlékám. Jakmile si ji svléknu celou, pootočím se a kouknu se na ten svůj zadek.
„No hezký,“ řeknu se smíchem.
„Krásný,“ zakření se Tom a ještě mě naschvál po zadku pleskne. Jen v boxerkách si sedne na lavičku a začne pít.
„No, to teda,“ usměju se. Po chvíli, co se oba napijeme, oddechneme si, tak se oblékneme a jdeme dál.
„Mám docela hlad,“ pohladí se Tom po břiše.
„Hlad?“ řeknu překvapeně. „Obědval jsi,“ řeknu klidným hlasem. „Ale dobře, půjdeme se najíst, teda pokud tady je nějaká možnost, jak se dostat k jídlu bez zbraně.“
„Vždyť víš, jak mi to rychle tráví,“ zatváří se tragicky a dojdeme do hlavní budovy. Tam mají nějaké občerstvení, takže si Tom koupí plno sušenek.
„No, to sis koupil fakt jídlo,“ řeknu se smíchem a jdu se s ním posadit na lavičku.
„Chceš taky?“ nabídne mi už s plnou pusou.
„Ne, děkuju,“ usměju se mile.
„No jo. Ty bys ztloustnul,“ pronese jedovatě.
„Ne, jen nemám hlad.“
„Protože seš zvyklej nežrat…“
„Já žeru, ale teď nemám hlad,“ zasměju se. Chvíli mě pozoruje, až rozbalí další sušenku a sedne si až ke mně.
„Povinně,“ řekne a přistrčí mi ji k puse.
„Nee, nemám na to sebemenší chuť,“ dám to k jeho pusince.
„Bille,“ zamračí se. „Musíš jíst, i když nemáš hlad. Jinak se nikdy nespravíš. Naopak, furt hubneš víc a víc, i když jsem si říkal, že už to nejde.“
„Ale no tak. Když nemám hlad, tak jíst nemusím. Hlady se netrápím, neboj. Jen to spapej,“ dám mu to zase k puse.
„Píchají mě tvoje kosti… v posteli. A neříkám to jako dřív. Myslím to naprosto vážně,“ odhodí znechuceně sušenku a raději si zapálí. Sklopím zrak a odvrátím se od něj trošku.
„Nemůžu za svůj metabolismus. Moc dobře víš, že i když jsem hodně jedl, zkoušel jsem to, nepomohlo to.“
„Vím, jak to bylo a oba moc dobře víme, že to v tomhle vůbec není. Dřív jsi to vyskákal při koncertech, ale teď prostě jen nežereš. Ale víš co… Dělej si co chceš, jsi dospělej. Já už se s tebou nebudu dohadovat. Ale laskavě si uvědom, že až zkolabuješ, to já budu volat záchranku a já se budu o tebe bát!“ zvýší na mě hlas.
Nasucho polknu a jen tiše řeknu: „Dobře.“
„Víc na to neřekneš?“ pozvedne obočí.
„Pokusím se s tím něco udělat,“ řeknu naprosto vážně. Jak dlouho mě hodlá s tímhle ještě trápit? Bavíme se o tom už mnoho let a vždy se kvůli tomu akorát tak pohádáme, a přitom zbytečně. Prostě to nejde, nemůžu za to.
Když se Tom nají a po dlouhém přemlouvání do mě nacpe i jednu z těch nechutně přeslazených sušenek, rozejdeme se dál.
„Tak a co mě čeká teď?“ usměju se na něj, když dojdeme do další části budovy.
„Co myslíš,“ řekne schválně a pozorně mě sleduje.
„Bylo to od M, že?“ zamyslím se. Přikývne na souhlas. Chvilku přemýšlím a snažím se to snad nedávat ani moc znát.
„Mhm, nevím,“ řeknu po chvíli. Momentálně mě nenapadne žádná taková atrakce, která by začínala písmenkem M.
„Hah, tak nejsi až takový chytrolínek,“ vezme mě pobaveně kolem pasu.
„Já to o sobě ani netvrdím,“ uculím se a jdeme dál.
„Občas se tak chováš.“ Jistě. Hlavně, že on ze sebe nedělá chytrolína.
„To ty taky,“ ušklíbnu se.
„Kecáš,“ zasměje se.
„Ne, nekecám. Děláš občas, že jsi hrozně chytrej,“ zasměju se a dloubnu do něj jemně prstem.
„Haha. Nejsem ty, Bille,“ oplatí mi pobaveně.
„Ale pokud jsem já chytrolínek, jsi ty celý po mně. Opravdu to děláš také,“ zasměju se.
„Tak to vůbec. To ty se opičíš po mně. No… to už je u mladších sourozenců normální,“ řekne rýpavě a začne se smát. Odkašlu si a podívám se na něj s velice vážným výrazem.
„To, že jsi o těch hloupých deset minut starší, nesvědčí o tom, že bys byl chytřejší. A už vůbec se po tobě neopičím. Nemám důvod.“
„Jsem chytřejší a víme to oba moc dobře,“ podívá se na mě.
„Ne, to si ty myslíš, to je tvůj názor. Já nemůžu říct, že jsem chytřejší, ale nemůžu to říct ani o tobě.“
„Jsem chytřejší,“ zatvrdí se.
„Mysli si to. Mně to nervy necuchá,“ zasměju se na něj a raději ho odtáhnu ke dveřím. Jsem zvědavý, co se na mě za nimi chystá.
„Víš ty co?“ zastaví se Tom.
„Hm?“
„Drž už ten svůj malej otravnej pysk nebo se o to budu muset postarat já,“ rozesměje se. Našpulím a ohrnu spodní ret a začnu se pak smát.
„Ty, jo? Hah,“ směju se.
„Nevěříš?“ usměje se výhružně. Zakroutím se smíchem hlavou a ještě si o ten spodní ret začnu brnkat prsty, jako když si malé děti hrají na indiány. Jo, tohle na mě vždy dělal on.
Chvíli si hraje jazykem s piercem ve rtu, až zakroutí hlavou a rozhlédne se. Hned na to se ke mně přitiskne a natiskne mě ke dveřím.
„Tohle je umlčování?“ pousměju se svůdně a držím.
„Mhmm… nee,“ vydechne. Vezme mě za ruce, které mi skoro až násilím vytáhne nad hlavu a spoutá je vlastníma rukama. „Ale bude…“ …mmh, on je doopravdy chytrolínek. On přesně ví, jak na mě.
„Abych tě náhodou nekopnul. Nohy mi nedržíš,“ uculím se a olíznu si rty. Pánví se na mě natiskne tak pevně, že bych ho stejně kopnout nemohl. Pozvedne obočí.
„Jo, jo… Cítím tě, neměj strach,“ usměju se laškovně. Najednou mě pustí a s kroucením hlavy odstoupí.
„Ty seš debil,“ zamumlá a vejde do dveří. Pootevřu rty a smutně sklopím oči. Ani srandu už nechápe. Jdu pomalu za ním.
„Taky umíš všechno jenom zkazit. Seš děsnej kazisvět, Bille,“ strčí do mě zadkem a rozesměje se.
„Celej ty,“ řeknu a po tom zadku ho plácnu. Proč nedokážu prokouknout, když je a není naštvanej? To je můj bratr tak skvělý herec?
„Hele!“ okřikne mě a lehce do mě kopne.
„No co? Ty můžeš a já ne?“ řeknu a s chutí ho plácnu znovu.
„Ty…!“ popadne mě a se smíchem mě začne plácat přes zadek jako malé neposlušné dítě. Začnu se smát a házet sebou.
„Ty, ty, ty!“ směju se.
„Přestaň, nebo si tě ohnu přes koleno!“ varuje mě se smíchem a už vidím, jak mě chce ohnout.
„Ha, ha, ha,“ zasměju se znovu a začnu sebou kopat.
„Tak ty se budeš smát?“ přitvrdí se smíchem.
„Auu, jo!“ křiknu a směju se mu dál. Nejde se nesmát, když se mě snaží aspoň trošku výchovně plácat po zadku a zatraceně mu to nejde. Najednou mě plácne ale pěkně silně.
„Jo?!“ Trošku přivřu oči.
„Jo,“ dodám. Ne… on by mě neuhodil nijak víc.
„Sračko,“ pustí mě se smíchem. „Jdi. Táhni, ať tě nevidim,“ směje se. „Doma ještě uvidíš.“
„Už se tě bojím teď, klepou se mi kolena strachy,“ zasměju se a jdu za ním. Štípnu ho do zadku a sladce se pak jen usměju. Je tak zatraceně roztomilej, když se takhle na oko rozčiluje. Je při tom snad i víc sexy. Nebo už i špatně vidím?
„Ty jeden… Pojď sem!“ vykřikne se smíchem a popadne mě kolem pasu. Rychle se mu vytrhnu a uteču od něj o pár metrů. Jakmile se zastavím, vypláznu na něj jazyk. Rozběhne se za mnou a zas mě chytí. Zvedne mě za pas a hodí si mě se smíchem přes rameno.
„Neposlušnej Bill,“ začne mě plácat přes zadek a nese mě dál.
„Ty hlupáčku, pusť mě. Na tohle jsem těžkej, na to tvoje tělíčko,“ zasměju se. „Jo, neposlušnej, potrestej mě, potrestej,“ začnu se hrozně smát a kopat nohama.
„Přestaň!“ pleskne pořádně, až to štípne. Trošku vypísknu a pokračuju stejně znovu.
„Tohle na mě neplatí,“ pomalu pootočím hlavu a dostanu se mu pracně na krk a trošku ho kousnu.
„Hah, to tě nezachrání,“ zasměje se a pošoupne mě níž, abych se mu už nemohl dostat na krk. Fajn, jak chceš. Jen se zasměju. Rukama mu sjedu co nejníže můžu. Nakonec mu jednou zajedu pod kalhoty a začnu mu mačkat zadeček.
„Ty jeden malej otravnej švábe! Vyndej tu pracku!“ okřikne mě se smíchem a pořádně mě zas pleskne přes zadek. Odpovím mu jen dalším zasmáním, zajedu mu tou rukou i pod boxerky a dělám totéž, jen s tím rozdílem, že víc a pak mu projedu prsty mezi půlkami. Hrozně se tomu směju.
Mmh, docela hezká představa, abych pravdu řekl. Má dokonalej zadek!
To už mu zřejmě rupnou nervy a pustí mě na zem tak, že dopadnu na zadek. Prudce zavřu oči, jak dopadnu. Jen si na ten zadek sáhnu a zkřiví se mi trošku úsměv. Uhm! Nejen že natrženej, ale teď už i naraženej.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: Janule
Tak moje divoké teorie se nepotvrdily, naštěstí =)
Ale musím říct, že kluci si to tam parádně užívají…=D
A poslední věta mě dostala xDDD
Tak jsem se prosmála celou kapitolkou.
Som asi nejaká divná, ale mne to ich večné doťahovanie sa nie je príjemné. Tom nie je vtipný, on neustále ubližuje. Trpím s Billom. On je také chúďatko naivné. Neviem dokedy sa to dá vydržať.